S tím, jak se zdokonalují pozorovací možnosti astronomů, roste i počet objevených exoplanet. Zdaleka se už nejedná jen o velké plynné obry, jak tomu bylo zpočátku, nýbrž i o kamenné planety velikosti Země.

S těmito objevy se neodbytně nabízí otázka: může tam být někde život?.

Řada z nově objevených planet krouží okolo červených trpaslíků. To není náhoda, vždyť právě tato kategorie je v naší galaxii zastoupena nejvíce, tvoří až tři čtvrtiny veškeré hvězdné hmoty.

Červení trpaslíci jsou hvězdy, které jsou mnohem menší a méně zářivé než žlutí trpaslíci, mezi které patří kupříkladu naše Slunce. I proto se v jejich jádrech po vyčerpání vodíkových zásob nikdy nerozběhne fúze helia, a nepřerostou tak v rudé obry.

Červený trpaslík si velmi zvolna spaluje svůj vodík a až mu žádný nezbude, promění se v trpaslíka modrého. To je ovšem pouze hypotéza, protože za dobu existence vesmíru, tedy více než 13 miliard let, žádný červený trpaslík svůj vodík ještě nevyplýtval.

Červení trpaslíci sice tolik nezáří jako hvězdy typu Slunce, to ovšem neznamená, že by se kolem nich nemohly vytvořit planetární rodiny. Vždyť i u nejbližšího hvězdného souseda Slunce, červeného trpaslíka Proxima Centauri, byla nedávno detekována planeta.

A co teprve červený trpaslík Trappist – 1, vzdálený od nás 40 světelných let? U něj teleskopy objevily dokonce sedmičlenný planetární systém složený výhradně z terestrických těles.

Jenže s červenými trpaslíky je to složité. Kdyby se naše Země rozhádala se Sluncem a přestěhovala by se k některému z trpaslíků, pro pozemský život by to rozhodně nebyla dobrá zpráva.

Červení trpaslíci mají totiž ve zvyku chovat se jako vzteklý irský skřítek leprikón. Na některých z nich dochází k extrémně silným erupcím, přičemž je do prostoru vyvrženo velké množství smrtícího záření.

Čistě teoreticky i kolem červených trpaslíků existuje obyvatelná zóna, kde se za jistých podmínek na pevném tělese udrží voda v kapalném stavu. Například v soustavě Trappist – 1 se v tomto prostoru pohybují hned tři planety.

Vzhledem k nižší zářivosti červených trpaslíků se tato zóna nachází mnohem blíže k samotné hvězdě, v porovnání s naší sluneční soustavou by se například všechny planety v Trappist – 1 nacházely před oběžnou drahou Merkuru.

To znamená, že rok na takové planetě je velmi krátký. A také to, že hvězdné erupce pozorují takříkajíc z první řady. Jenže i když se jistě jedná o zajímavé nebeské představení, dávky například ultrafialového záření, které dopadají na planetární povrchy, jsou smrtící.

Někteří červení trpaslíci jsou dokonce schopni vyvrhnout erupci radiace, která je 10 000krát silnější, než dokáže naše Slunce.

„Kdybychom žili u nějaké takové hvězdy, neměli bychom žádné satelitní komunikace. Vlastně by bylo vůbec mimořádně obtížné, aby se v takovém prostředí vyvinul život,“ upozorňuje Peter Williams z Harvardova-Smithsonianova astrofyzikálního střediska.

Planeta vyskytující se v obyvatelné zóně u takovéto hvězdy by byla zmítána bouřemi mnohem silnějšími, než jaké dokáže vyvolat Slunce.

Ne každý červený trpaslík však je tak krutý. Slabší hvězdy tohoto typu nutně nemusí emitovat velké množství záření. V loňském roce byla právě u takové stálice, označené LHS 1140 a vzdálené 40 světelných let, objevena terestrická planeta.

„Je to nejzajímavější exoplaneta, jakou jsem viděl za posledních deset let. Že by se nám podařilo objevit lepší cíl pro jeden z nejobtížnějších úkolů současné vědy – pátrání po důkazech existence života mimo Zemi – jsme nemohli ani doufat,“ říká vedoucí autor studie Jason Dittmann působící na Harvard-Smithsonianově středisku pro astrofyziky v USA.

„Současné vlastnosti tohoto červeného trpaslíka jsou obzvláště vhodné – LHS 1140 rotuje pomaleji a vydává méně záření s vysokou energií, než podobné málo hmotné hvězdy,“ doplňuje člen týmu Nicola Astudillo-Defru ze ženevské observatoře ve Švýcarsku.

Ukazuje se, že v našem bezprostředním okolí se to zajímavými planetami jen hemží. Jedenáct světelných let od sluneční soustavy se pohybuje červený trpaslík Ross 128. Právě zde byla objevena planeta o velikosti Země s příznivými teplotními podmínkami.

Jak se zdá, hvězda Ross 128 je mnohem klidnější než jiní červení trpaslíci, a tak by její planety mohly být nejbližším známým bezpečným útočištěm života.

Na základě získaných dat badatelé zjistili, že planeta Ross 128 b obíhá svoji hvězdu dvacetkrát blíže než Země okolo Slunce. Přes tuto malou vzdálenost dostává planeta jen asi 1,38krát více energie než Země.

Díky chladné a slabé mateřské hvězdě, jejíž povrchová teplota je ve srovnání se Sluncem sotva poloviční, se odhadovaná rovnovážná teplota planety Ross 128 b pohybuje v rozmezí od -60 °C do +20 °C. I když vědci, kteří se na objevu podíleli, pokládají planetu Ross 128 b za těleso „s vhodnými teplotními podmínkami“, zůstává otázkou, zda planeta leží uvnitř, vně, nebo na okraji takzvané obyvatelné zóny, tedy oblasti kolem hvězdy, kde by na povrchu planety mohla existovat kapalná voda.

Každopádně se ukazuje, že při hledání případného mimozemského života, byť by byl na té nejjednodušší úrovni, nelze všechny planety kroužící kolem červených trpaslíků házet do jednoho pytle.