Povrchové doly nestíhají pokrýt poptávku po vzácných kovech a kamenech. Státy a těžařské společnosti se už nějaký čas poohlížejí po oceánském dnu. Je to jen další způsob, jak kvůli zisku ničit přírodu nebo si na své přijdou i vědci?.

U hydrotermálních průduchů na dně oceánů, kde podle současné teorie vznikl život na zemi, se nachází nerostné bohatství. U tzv. černých kuřáků se doslova povalují rudy obsahující vzácné kovy, které jsou spolu s vodou o teplotě až několika stovek stupňů Celsia vyvrhovány ze zemského jádra.

Objevují se ve vulkanicky aktivních oblastech v hloubkách několika tisíc metrů pod hladinou. V takových hloubkách panuje obrovský tlak, který s každým dalším metrem zvyšuje bod varu z pozemských 100 až na 400 stupňů Celsia.

Tato vroucí voda rozpouští horniny a přináší s sebou z nitra země vzácné kovy. Při vývěru do ledové oceánské vody, která má kolem 2 stupňů Celsia, tyto látky vytváří černý oblak. Podle něho hydrotermální průduchy dostaly pojmenování – černí kuřáci.

Mořské dno tvoří asi 70 procent plochy zemského povrchu, potencionálně se tedy jedná o obrovský prostor k těžbě.

Hrudky plné nerostného bohatství

Kolem aktivních, ale i již zaniklých černých kuřáků se v hloubkách několika kilometrů nalézají tzv. polymetalické konkrece (anglicky polymetallic nodules). Z hlubin zemského jádra byly vyneseny vzácné kovy –  kobalt, molybden, nikl, lithium, měď a další.

I když jsou málo známé, jsou využívány pro výrobu elektroniky a také v raketovém, vojenském průmyslu. Jejich spotřeba roste také s narůstajícím využitím solárních panelů nebo baterií pro elektromobily.

„Kromě barevných kovů je v polymetalických konkrecích ve vyšším množství zastoupeno i železo. To ale vyplývá jen z toho, že je v chemické vazbě. Z hlediska podmořské těžby není zajímavé,“ říká Antonín Pařízek z odboru surovinové politiky ministerstva průmyslu a obchodu.

Za to manganu, který se používá pro tvrzení oceli, se v hrudkách nachází a jeho tam dost. Polymetalické konkrece jsou velké několik centimetrů a s trochou nadsázky je stačí sesbírat z mořského dna. Podstatnou komplikací je ale hloubka a finanční náročnost těžby pomocí podmořských robotů.

Aby bylo možné hrudky plné kovů vytěžit, bylo nutné provést dostatečný vědecký průzkum a samozřejmě taky ověřit finanční návratnost a v neposlední řadě ekologické dopady celé těžby.

Historie podmořského bádání

První hydrotermální průduch byl objeven v roce 1977 poblíž Galapág americkým Národním úřadem pro oceán a atmosféru (NOAA). V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století se rozpoutal zájem o poklady ukryté na a pod mořským dnem.

Za hranicí 200 kilometrů od pevniny ležel prostor, který nenáležel nikomu a vlastně všem. Největší plošnou ekonomicky využitelnou akumulací polymetalických konkrecí na oceánském dně tvoří pás východně-západního směru, uvnitř zlomového tektonického pásma Clarion-Clipperton v subtropické části severního Pacifiku.

Oblast má celkovou rozlohu 9 milionů kilometrů čtverečných. Na dně Pacifiku v hloubkách 3800 až 4800 metrů se nachází zásoby miliard tun složením unikátní suroviny, která na kontinentálních ložiscích nemá konkurenci.

 A právě tento fakt rozpoutal novodobou „zlatou horečku“, která by podle odborníků měla naplno vypuknout za zhruba deset let.

Česko má své bohatství na dně

V roce 1987 byla založena společnost Interoceanmetal a jednou ze zakládajících zemí bylo tehdejší Československo. Po změnách v politickém vedení členských států se společenství téměř rozpadlo. Nakonec v něm zůstalo pět států – Česko, Slovensko, Bulharsko, Polsko, Ruská federace a také Kuba.

Každý ze členů Interoceanmetalu do společenství ročně přispívá 150 tisíc dolarů ze státního rozpočtu (zhruba 4 200 000 Kč). Každý ze států vlastní dvacetiprocentní podíl, tedy až na Kubu, která ve společenství sice je, ale neplatí žádné poplatky ani nemá nárok na vyplácení případných výnosů.

V roce 1992 přidělila OSN Interoceanmetalu průzkumné území o velikosti 150 tisíc kilometrů čtverečních v podmořském údolí mezi Havají a Mexikem. Podle regulí úřadu se však organizace musela poloviny území vzdát ve prospěch zemí třetího světa.

Certifikát od OSN opravňuje Interoceanmetal k těžbě a průzkumu dna o rozloze 75 tisíc kilometrů čtverečných. Území o téměř takové velikosti jako je Česko je přesně vymezeno geografickými souřadnicemi.

Těžba pod povrchem

V podmořské pánvi Manus u pobřeží státu Papua-Nová Guinea v jihozápadní části Tichého oceánu se nalézá ložisko rudy s vysokým obsahem zlata. V roce 2011 získala povolení k těžbě jako první kanadská společnost Nautilus Minerals.

Za úspěšnou těžbu zlata se považuje taková, kdy se z vytěžené 1 tuny substrátu podaří získat 1 až 4 gramy zlata. V podmořské lokalitě se podařilo získat 12,5 gramu z 1 tuny vytěženého substrátu. Hodnota ložiska se odhaduje celkově asi na 2 miliardy dolarů.

Na dně v hloubce více než 2000 metrů nalezla také rudy obsahující měď a stříbro.

Sběr diamantů

Nejtvrdší známý minerál na naší planetě je velmi žádaným zbožím. K nelibosti milovníků diamantů se povrchové doly do roku 2030 vyčerpají. Podle odhadů již příští rok hrozí kvůli jejich nedostatku k rapidnímu nárůstu cen na světových trzích.

Těžařská společnost Namdeb (diamantový gigant De Beers se spojil s namibijskou vládou) vlastní několik speciálních lodí, které umožňují podmořskou těžbu diamantů. „Získat licenci pro těžbu je opravdu velmi složité.

Rozsah podmořské těžby budou ve velké míře limitovat ekologické aspekty i vyjednávání se státy, které chtějí mít na těžbě podíl,“ uvádí klenotník a majitel ALO diamonds Alojz Ryšavý.

Odplavené bohatství

Podle odhadů leží u namibijského pobřeží 80 miliónů karátů nezpracovaných diamantů. Což je množství odpovídající 60 % celkové světové produkce během jednoho roku. Pocházejí ze stejných 80 až 90 miliónů let starých ložisek, které se těží v povrchových dolech.

Diamanty jsou usazené v mořském sedimentu vyplaveném Oranžskou řekou. Jedná se o velmi tvrdé diamanty s minimálně dvakrát vyšší hodnotou. Další neprozkoumané lokality pro těžbu diamantů se nacházejí u Havajských ostrovů a na severu Austrálie.

Jedinečný život

Oblasti kolem hydrotermálních průduchů jsou jedinečné biotopy. V prostředí, které je v podstatě kyselinou v tlaku několikanásobně vyšším, než jaký panuje na zemi a v teplotách přes 300 stupňů Celsia panuje tak rozmanitý život, že zůstává rozum stát.

Vědci vzhledem k finanční náročnosti takové oblasti zatím ještě řádně neprobádali. V podstatě ani nemáme přesné údaje o počtu takových míst na mořském dně. Kontrolovaná těžba, která by navíc mohla probíhat pouze kolem nečinných černých kuřáků, kde již život zanikl.