Kultura a vyspělost Apeninského poloostrova byly mnohdy dávány světu za vzor. Již staří Etruskové byli v mnohém pozoruhodní, což samozřejmě platí i o antickém Římě, byť ten značnou část svého duchovního bohatství převzal od Řeků.

Ovšem v době renesance či baroka Itálie udávala noty celému starému světu. Byla ovšem i období, kdy Itálie vjela na dlouhou dobu do temného tunelu. Jeden z nich se jmenoval fašismus..

Itálie jako národní stát vstoupila na světovou scénu relativně pozdě. Vždyť italské království bylo vyhlášeno až v roce 1861, přičemž ke sjednocení země došlo teprve o devět let později. Stalo se tak v době, kdy například Britové nebo Francouzi dávno disponovali rozsáhlou koloniální říší.

Do té doby byl Apeninský poloostrov rozdroben do mnoha států, část Itálie byla součástí rakouského mocnářství, svůj mocenský vliv zde prosazovala Francie.

Nejdůležitějšími státními útvary na území Itálie bylo Sardinské království zahrnující Piemont i s bývalou Janovskou republikou a Sardinii, Království obojí Sicílie rozkládající se na jihu země a papežský stát, který v té době zaujímal mnohem větší rozlohu dnes v současnosti, když se táhl od Bologni až k hlavnímu městu Římu.

V první polovině 19. století, po skončení napoleonských válek ovládl Evropu myšlenkový směr zvaný romantismus. Ten se odvrací od racionality a jedním z jeho produktů byl nacionalismus.

Řada evropských národů, které do té doby žily v určitém sevření, si uvědomuje svou existenci. To se týká nejen Italů, ale třeba i Němců nebo Čechů.

V Itálii je tento proces spojen s hnutím Risorgimento, které se už od napoleonských válek snažilo sjednotit italský národ v jednom státě. Proces to byl komplikovaný a zdlouhavý. Trval přes půl století.

Zprvu podzemní hnutí prorostlo i do královských dvorů a počátečníím vyvrcholením tohoto procesu byla první italská válka za nezávislost vedena v letech 1848 a 1849 proti Rakousku. Rakouská armáda vedená maršálem Radeckým (1766–1858) však spojená vojska Sardinského království, Toskánského vévodství a Království obojí Sicílie porazila. Sjednocení Itálie tak bylo prozatím odloženo na neurčito.

Města jako Milán nebo Benátky patřily pod správu Vídně, patřily tedy do stejného státního útvaru jako české země, a právě zde nalézalo Risorgimento největší ohlas.

Rakouští Italové nalézali podporu zejména v sousedním Piemontu. V roce 1859 vypukla další válka za italskou nezávislost a tentokrát ji s podporou Francie Italové vyhráli. V roce 1861 tak mohlo být vyhlášeno sjednocené Italské království, zatím bez Benátska a hlavně bez papežského Říma.

Ale všeho do času. Benátsko Italové připojili po rakouské porážce od Prusů u Hradce Králové v roce 1866. Když se po zahájení prusko-francouzské války Francouzi stáhli z Říma, Italové 20. září 1870 město dobyli a vyhlásili jej za hlavní město sjednocené Itálie.

Hlavě katolické církve tak zůstalo pod přímou správou území o rozloze menší než půl kilometru čtverečních, leč papežové si svůj vliv na chod katolické Itálie udrželi i nadále.

Itálie na jedné straně pokukovala po statusu velmoci, na straně druhé byla neustále zmítána značnými ekonomickými problémy. To vedlo i ke značné míře vystěhovalectví zejména do USA. Jen mezi lety 1886 až 1890 odešlo za oceán každý rok na čtvrt milionu Italů. Mladý stát se zároveň snažil etablovat na mezinárodní scéně.

Roku 1882 se stal součástí Trojspolku, spojenectví Německa, Rakousko-Uherska a právě Itálie. Byla to do jisté míry paradoxní situace, protože rakouské mocnářství bylo takříkajíc dědičným italským nepřítelem, navíc v něm stále žila silná italská menšina.

Trojspolek však byl zaměřen především proti Francii a vůdčí roli v něm hrál Berlín.

Vzrůstající italský nacionalismus si žádal i kolonie. Pozornost Říma byla zaměřena na Středozemí a do Afriky. Leč, marná sláva, Italům se na černém kontinentě nijak zvlášť nedařilo. Byli poraženi v Eritreji a v Etiopii, což italské vlády vedlo pokračovat v koloniální politice, aby si zachovaly tvář před ostatními evropskými mocnostmi.

Hrozivá mračna nad Evropu visela už nějaký čas. Definitivně se stáhla v létě 1914, kdy po atentátu na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku.

To, co podle představ Vídně mělo být jen trestnou výpravou, se záhy proměnilo na celoevropskou a posléze celosvětovou válku. Na jedné straně bojovali Britové, Francouzi a Rusové, tedy Dohoda, na straně druhé Němci a Rakušané, členové Trojspolku.

Trojspolek však měl i třetího člena.

Jenže Italové v roce 1914 do bojů nezasáhli, byť nacionalisté s vidinou územních zisků na Balkáně o vstup do konfliktu usilovali. Premiér Giovanni Giolitti (1842–1928) však dal Dohodě najevo, že rakouské vyhlášení války Srbsku nepředstavuje casus foederis, tedy důvod spojenectví. Řím poté vyhlásil neutralitu.

Obě válčící strany však měly o italský příspěvek v bojích zájem, takže záhy italští diplomaté začali potají jednat jak s představiteli Dohody, tak i se zástupci nyní již jen dvojspolku čili centrálních mocností.

V případě, že by se Řím zapojil do války po boku Německa a Rakousko-Uherska, požadoval od Vídně nemalé územní ústupky. Ty mocnářství odmítlo poskytnout, avšak přislíbili je Britové a Francouzi. 24. května 1915 Itálie vyhlásila Rakousko-Uhersku válku.

Boje probíhající ve vysokohorských oblastech i v nížinách u jaderského zálivu byly tvrdé a kruté. Italové v nich ztratili 650 000 mužů, rakouskouherské ztráty činily 400 000 vojáků. Fronta se při zuřivých bitvách přitom pohybovala jen v řádech jednotek kilometrů.

Až v roce 1917 se Rakušanům za vydatné pomoci německých jednotek podařilo frontu prolomit a dosáhnout téměř Benátek.

Jenže pozice centrálních mocností byla již zoufalá. Zázemí i vojsko bylo vyčerpané, Rakouskem navíc hýbaly národnostní třenice. Státy Dohody sice kvůli bolševické revoluci přišly o ruského spojence, ovšem v roce 1917 se k nim přidali Američané.

V říjnu 1918 zahájili Italové drtivou ofenzívu, po které se rakouská fronta zhroutila. Itálie mohla slavit vítězství.

Na mírových jednáních Italové získali od Rakouska Tridentsko a Jižní Tyroly, avšak Řím chtěl víc. Domáhal se zejména chorvatského pobřeží a samozřejmě i kolonií. Tyto požadavky však vyslyšeny nebyly.

Společně s hrozivou ekonomickou situací, rozčarováním z válečných hrůz zachvátila italskou společnost skepse a rozčarování. Toho dokázal využít předválečný pacifista a levicový radikál jménem Benito Mussolini.

Životopis Benita Mussoliniho je vskutku pestrý. Narodil se v roce 1883 v obci Dovia di Predappio v severní Itálii do rodiny s výrazně revolucionářským smýšlením. Po matce měl být učitel, ve škole však vydržel jen pouhý rok a poté uprchl do Švýcarska, aby nemusel nastoupit vojenskou službu.

Zde se živil příležitostnými pracemi, nakonec byl ze země helvétského kříže vykázán pro potulku.

V Itálii si nakonec vojenskou službu odkroutil a zahájil novinářskou kariéru. V té době byl, jak již bylo zmíněno, pacifistou a radikálním socialistou. Kromě novinových článků, od roku 1914 byl šéfredaktorem oficiálních novin Socialistické strany Avanti!, psal i knihy. Mimo jiné vydal publikaci Jan Hus, hlasatel pravdy.

Se socialistickou stranou se postupně názorově rozcházel, protože se čím dál víc stával zastáncem války.

„Myslíte, že se mě můžete zbavit, ale uvidíte, že se vrátím,“ napsal tehdy. V roce 1915 narukoval, avšak ke frontě se nepřiblížil a i zranění, kterým se později chlubil, si způsobil během cvičení.

Po skončení války je dokončen Mussoliniho přerod v italského nacionalistu. V roce 1919 založil populistické a demagogické hnutí, pro které se vžil název fašistické. Skloubilo v sobě prvky nacionalismu, iracionality i rasismu a bylo namířeno především proti cizincům a také vzdělaným a demokraticky smýšlejícím liberálům.

Cílem měl být stavovský a zcela autoritativní stát, ve kterém práva jedince nehrají významnější úlohu a jsou zcela podřízena zájmům státu. O tom, jaké tyto zájmy jsou, pak rozhoduje vůdce, tedy v tomto případě Mussolini.

Mussoliniho organizace Fasci di Combattimento (Bojové svazky), později přejmenovaná na Fašistickou stranu, byla zprvu jen marginálním a okrajovým hnutím. V listopadových volbách kandidovala pouze v Miláně, odkud si odnesla pořádný výprask.

Zklamaný Mussolini tehdy přemýšlel, že politice dá vale a bude se věnovat divadlu, pro které měl dle vlastního přesvědčení přirozený talent.

Neutěšená situace v poválečné Itálii však podobným demagogům, jakým byl Mussolini, otevírala dveře dokořán. A duce (vůdce), jak si Mussolini nechal od svých soukmenovců říkat, se svými cíli netajil: „Systém vlády jako ten nynější, založený pouze na kompromisu, na slově jako nástroji je už historií odsouzen. Italská demokracie musí zemřít“.

Již v roce 1920 o sobě fašistické hnutí, které přitahovalo především méně vzdělané obyvatelstvo tíhnoucí k vládě pevné ruky, o sobě dalo vědět více. V Bologni vypukly nepokoje, které neměly daleko do stavu občanské války.

Fašistické gerily terorizovaly socialistické a dělnické organizace po celém Toskánsku. O atmosféře tehdejších dnů hovoří dobové svědectví: „Skupiny fašistů vyhledávají „vůdce“, starostu a obecní radní, tajemníka zemědělské ligy:

vynucují si od nich odstoupení, „vypovídají“ je navždy z kraje pod výhružkou smrti nebo zničení jejich domů. Jestliže před nimi utekli, mstí se na jejich rodinách. Když místní zástupce nechce ustoupit, je prostě „odstraněn“.

Přijde se v noci před jeho dům, vyláká se nějakou lstí ven, a jakmile otevře dveře, vystřelí se na něho a je ubit na prahu. Fašisté ho odtáhnou do polí, kde potom bývá nalezen mrtvý. Mnohdy se fašisté baví tím, že ho odvezou s sebou a nechají uvázaného na stromě stovky kilometrů daleko, když ho před tím velice krutě mučili.“.

Fašismus zasáhl Itálii v době, kdy Evropou zmítaly revoluční nepokoje. Radikální levicová hnutí se alespoň na čas ujala moci v Bavorsku, Maďarsku či na Slovensku.

Italské úřady i ozbrojené složky proti fašistům nezasahovaly s nadějí, že bojůvky v černých košilích potenciální revoluční ohniska eliminují. A poté se fašismus vzhledem ke své nejasné koncepci rozloží sám.

Mussolini si byl vědom, že svému hnutí musí dát jasný řád a také oslovit městské vrstvy. Začal tedy své hnutí kormidlovat směrem ke konzervatismu a potřel v něm levicové tendence. Jako typický populista mluvil o tom, co chtěly masy slyšet a zároveň popíral to, co řekl dříve.

„Zapomněl“ tak na své dosavadní republikánské přesvědčení, Itálie byla tehdy monarchií. Uším velkopodnikatelů zněla jako rajská hudba Mussoliniho slova o ekonomickém liberalismu. „Na poli hospodářství jsme liberály v nejklasičtějším slova smyslu…Ale jako jsme liberály v hospodářství, nikdy jimi nebudeme v politice…Budeme vždy pro stát, když se ukáže jako strážce, obránce a propagátor národních tradic, národního cítění, vůle národa;

když bude schopný vnutit za každou cenu svou autoritu. Zastoupíme stát pokaždé, když se ukáže neschopným čelit a porazit příčiny a nositele vnitřního rozkladu“ A nakonec si bývalý socialista naklonil Vatikán slovy o nezastupitelné úloze katolického náboženství pro italskou společnost. Podpora po fašistické hnutí rostla po celém Apeninském poloostrově.

V říjnu 1922 se Mussolini cítil být již natolik jistý, že se rozhodl moc uzurpovat pro sebe a své hnutí. Na shromáždění svých soukmenovců v Neapoli vyhlásil pochod na Řím. Vláda doporučila králi Viktoru Emanueli III. vyhlásit výjimečný stav, ten to však odmítl.

Mussolini byl jako na trní, seděl se sbaleným kufrem v Miláně, aby se v případě nouze uchýlil do Švýcarska. Tlak ulice však nakonec vyhrál. Mussolini se tak na cestu vydal, ale nikoliv na sever, nýbrž na jih do Říma, kde mu král předal pověření k sestavení vlády.

Mussolini se tak stal premiérem. Na povrchu byla zachována demokratická fasáda, vždyť jeho vláda byla koaliční a účastnili se jí i liberálové. Ovšem varující byla Mussoliniho slova, že záleží jen na jeho vůli, zda parlament, který mu vyslovil důvěru poměrem 306:116, nepromění v „tábořiště manipulů“.

Poválečná krize pomalu odeznívala a Evropa se opět začínala ekonomicky zvedat. Mnoha Italům se začalo dařit lépe, což Mussolini a jeho fašisté prezentovali jako svůj úspěch. V roce 1924 se uskutečnily v Itálii volby, pro které Mussolini nechal pozměnit volební zákon tak, aby mu co nejlépe vyhovoval.

Ve volbách zvítězil i díky zastrašování a fyzickým útokům na opozici, avšak ve velkých městech severní Itálie byl poražen.

Dne 30. května 1924 v parlamentu vystoupil socialistický poslanec Giacomo Matteotti (1885–1924). Poukázal na nezákonnost a násilí, které volby doprovázely. Krátce na to byl unesen a v srpnu bylo jeho tělo nalezeno ve křoví poblíž Říma.

Každému bylo jasné, že za vraždou stojí fašisté, ale země ve většině mlčela. Zvláště, když král ve strachu z revoluce podpořil Mussoliniho a k věci se nevyjádřil ani vlivný Vatikán. 3. ledna 1925 Mussolini vystoupil před parlamentem a s drzým výrazem přijal odpovědnost za Matteottiho smrt.

Vyzval přitom poslance, aby jej obvinili ze zločinu, k čemuž se však sněmovna neodhodlala. Nastalé situace Mussolini plně využil k utažení šroubů. Ze statní správy byli odstraňováni antifašisté, svoboda tisku se stala minulostí, mimořádné soudy odsuzovaly odpůrce režimu k nuceným pracím a někdy i k trestu nejvyššímu.

Poté, co Mussolini upevnil svou moc v zemi (mimo jiné i Lateránskými dohodami, ve kterých uznal vliv Vatikánu v Itálii), začal Italům slibovat imperiální budoucnost. Soustředil se na tradiční italské cíle, tedy na oblast Středozemního moře, kterému Italové říkali mare nostrum – naše moře, a na Afriku.

Už v roce 1923 se pokusil anektovat řecký ostrov Korfu, avšak Britové a Francouzi jej donutili se stáhnout. To ovšem neznamenalo, že by se Mussolini dobyvačné politiky vzdal.

Začátek 30. let byl ve znamení celosvětové hospodářské krize. Diktátoři a tyrani zpravidla podobné problémy řeší expanzí do zahraničí. Mussolini nebyl výjimkou. V době ekonomického poklesu jeho popularita výrazně klesala, a tak zvolil cestu dobyvatele.

Zrak mu spočinul na Etiopii (tehdy nazývanou Habeš), jediném africkém nezávislém státu.

V prosinci 1934 Italové vyprovokovali incident s etiopskými vojsky, což Římu posloužilo jako záminka k vypovězení války.

Mussolinimu se nabízela řada výhodných diplomatických řešení, Britové i Francouzi byli ochotni na úkor Etiopie k ústupkům, on však tvrdohlavě trval na válce a toužil po pověsti úspěšného vojevůdce. V říjnu 1935 tak italská vojska překročila hranice a začala regulérní válka. Ve svých bojových akcích neváhali Italové použít ani plyn yperit.

Etiopie se jako napadený stát obrátila o pomoc na Společnost národů, předchůdkyni OSN, která měla garantovat kolektivní bezpečnost. Pokud byl jeden její člen napaden, ostatní mu měli vyrazit na pomoc. Jenže co je napsáno na papíře, vypadá v realitě nezřídka jinak.

Britové i Francouzi, hlavní tvůrci ženevské Společnosti národů, byli na rozpacích, protože. Italy vnímali jako potenciální spojence proti Hitlerovu Německu.

Přesto nově vytvořená speciální komise Společnosti doporučila na Řím uvalit částečné ekonomické sankce, což se stalo poprvé v dějinách organizace.

Jenže Britové se zároveň postarali, aby se embargo nevztahovalo na ropu. Kdyby Italům došly pohonné látky, nedá se vyloučit, že by si v Habeši vylámali zuby či by zde zabředli do dlouhodobé války. Na druhou stranu, ropu mohli získávat ze Spojených států, které členy SN nebyly.

Každopádně Mussolini svou agresi dotáhl do konce, italský král byl korunován etiopským císařem a Řím se důkladně naštval na Brity. Oběma věcem se přitom Londýn chtěl vyhnout.

Pozdější britský premiér Neville Chamberlain se v roce 1936 vyjádřil pro zrušení sankcí a mimo jiné si zapsal: „Proč by si Italové nemohli utrhnout kus Afriky?“ V té době však už probíhalo sbližování mezi Itálií a Německem.

„Což není jasné, že politika sankcí v sobě obsahuje riziko války?“ ptal se Chamberlain.

A britský kabinet embargo skutečně zrušil. Británie tak utrpěla nejen ztrátu prestiže, ale veřejně přiznala, že její závazky ve Společnosti národů jsou zpochybnitelné. A Itálie? Ta řekla své definitivní sbohem Ženevě v roce 1937. Ještě před tím Mussolini vyhlásil vznik italského impéria, čímž mu popularita mezi nacionálně orientovanými Italy neobyčejně vzrostla.

A nejen mezi nimi, i italská katolická církev byla nadšená: „Ó, duce,“ prohlásil biskup terracinský, „dnes je Itálie fašistická a srdce všech Italů bijí spolu s tvým. Národ je připraven ke každé oběti, aby zajistil triumf míru a římské a křesťanské civilizace.“.

Dalším místem, kde se Mussolini angažoval, bylo Španělsko. Na Pyrenejském poloostrově v roce 1936 vypukla občanská válka, když na legálně zvolenou levicovou vládu zaútočily konzervativní armádní kruhy podporované katolickou církví.

Bývalý socialista Mussolini neváhal a podpořil vzbouřence vedené generálem Franciscem Francem. Ten, poté co svůj převrat v roce 1939 za vydatné podpory nacistického Německa a Mussoliniho Itálie dotáhl do konce, vládl tvrdou rukou Španělsku až do roku 1975.

V roce 1926 Adolf Hitler, vůdce německé marginální strany NSDAP, požádal italské velvyslanectví v Berlíně, zda by mu neposlalo podepsanou fotografii Benita Mussoliniho. Žádost byla zdvořile odmítnuta. V hlavním štábu německé nacistické strany NSDAP přesto byla k vidění busta Benita Mussoliniho.

Ten však měl pro Hitlera z počátku jen slova opovržení, a to i poté, co se führer v roce 1933 prodral v Německu k moci.

O rok později se nacisté v Rakousku podporováni svými německými soukmenovci pokusili o státní převrat. Zabili při něm rakouského kancléře Engelberta Dolfusse (1892–1934), avšak Řím dal Berlínu jasně najevo, že nedovolí, aby Rakousko, které Itálie vnímala jako součást sféry svých zájmů, bylo nacifikováno a připojeno k Německu.

Jako doklad své rozhodnosti poslal Mussolini k brennerskému průsmyku italskou armádu. Hitler tehdy sklopil uši a Rakousko nechal na nějaký čas být.

V polovině 30. let se ještě mohlo zdát, že Mussolini se stane spojencem Francie a Velké Británie. Válka v Etiopii a španělská občanská válka však znamenaly rozkol mezi Římem na jedné straně a Paříží a Londýnem na straně druhé.

Mussolini však potřeboval spojence a začal se sbližovat s Hitlerem. A když nacisté v roce 1938 vstoupili do Rakouska, Mussolini už neměl námitek. „Nacismus a fašismus jsou dvě podoby jednoho jevu,“ prohlašoval.

Vznikla Osa Berlín – Řím, ve které červenobílozelená trikolóra začala brzy tahat za kratší konec.

V roce, kdy nacisté zničili Rakousko, se naplno rozhořela i československá krize. Hitler byl rozhodnutý demokratickou ČSR zničit a jako záminka mu k tomu posloužila nespokojenost s pražskou národnostní politikou vůči třem milionům Němců žijících v českém pohraničí.

Mussolini na venek v konfliktu vystupoval neutrálně, skrytě však podporoval Hitlera. Při jednom ze svých projevů v Terstu prohlásil: „Československo by se vlastně mělo jmenovat Česko-Německo-Polsko-Uhersko-Slovensko.“.

V Padově se pak nechal slyšet, že by bylo absurdní a zločinné, aby zemřely miliony Evropanů kvůli tomu, aby Beneš mohl panovat nad osmi různými národy.

Právě Mussolini byl jedním ze strůjců konference v Mnichově, kde Německo, Itálie, Británie a Francie měly o osudu čs. pohraničí rozhodnout.

Duceho dřívější sympatie k českému národu (Kromě obdivu k Janu Husovi, psal v době první světové války pochvalně o československých legiích a byl také členem spolku podporující nezávislost Československa.

V roce 1926 Praha italského diktátora dokonce vyznamenala řádem bílého lva s řetězem.), byly již dávno minulostí. Nejen kvůli tomu, že Československo bylo svobodnou demokracií, ale i kvůli československé kritice italské agrese vůči Etiopii.

Mnichovský resultát byl pro Československo krutý: bylo nuceno vyklidit rozsáhlá území a bylo vydáno všanc nacistické hydře. Nejen Hitler, ale i Mussolini byl spokojen: „Praha byla střediskem demokracie a bolševismu v Evropě, ale to, co se stalo v Mnichově, je kolosální. Znamená to konec bolševismu v Evropě.“.

V té době již byli Mussolini a Hitler blízkými spojenci. Duce se nechal inspirovat i protižidovskými opatřeními v Německu a jejich mírnější verzi zavedl i v Itálii. Avšak na rozdíl od Hitlera se Mussolini do celosvětové války příliš nehnal.

V dubnu 1939 sice obsadil Albánii, a krátce předtím oslavil Francovo vítězství ve Španělsku, avšak konfliktu s Británií a Francií se bál. Ovšem strach byl i na druhé straně.

Aby si britský Chamberlain Itálii naklonil, při své návštěvě začátkem roku 1939 Říma připil na zdraví krále Viktora Emanuela slovy: „Pozvedám číši na Jeho Veličenstvo krále italského a císaře etiopského,“ čímž de facto uznal italskou agresi vůči Etiopii.

1. září 1939 Hitlerovo Německo jištěno smlouvou se Sovětským svazem napadlo Polsko. Italové se o Hitlerově záměru dozvěděli až necelý měsíc předem. Mussolini byl přesvědčen, že válka proti demokraciím je nevyhnutelná, ve svých dopisech Hitlerovi však psal, že na ní bude připraven nejdříve v roce 1942. V koutku duše doufal, že probíhající německo-polská krize bude vyřešena novým Mnichovem, který zaváže Polsku odstoupit jím požadovaná území, tedy především polský koridor a Gdaňsk.

Hitler však o žádnou dohodu nestál. Byl srozuměn s tím, že Itálie „nebude neutrální, ale prozatím se zdrží válečných operací.“ Tak mu nijak nemuselo vadit, když mu dva dny po vpádu do Polska Britové a Francouzi vyhlásili válku.

Zůstalo jen u slovní deklarace, na západní frontě byl slovy klasika naprostý klid. A 17. září 1939 Polsko napadl i Sovětský svaz, čímž se polský stát definitivně zhroutil.

Mussolini se stále tvářil neutrálně a tvrdil, že odpovědnost za válku nese Británie a Francie, jejichž válečné cíle – mimo jiné obnovení Rakouska a Československa – jsou zcela mimo realitu.

Pozornost světa se poté přesunula na sever, kde si SSSR jako oběť své další agrese vybral Finsko. Itálie poslala Finům několik letadel a přerušila se Sověty diplomatické styky. Ve svých dopisech Hitlerovi Mussolini zdůrazňoval, že jejich společným cílem je zničení bolševismu.

Řím se jen velmi obtížně smiřoval tím, že nacistické Německo navázalo spojenectví se Sovětským svazem.

Gros italské politiky však nebylo ani na východě, ani na severu, nýbrž ve Středomoří i za ním. „Itálie nebude nikdy svobodná, dokud bude uvězněna ve Středozemním moři. K nabytí svobody musí odstranit opěrné body Britů na Gibraltaru a v Suezu,“ hlásal Mussolini.

Po očku sledoval, čím ho překvapí berlínský spojenec, protože oba diktátoři své kroky spolu nekonzultovali. Když Němci podnikli úspěšné tažení do Dánska a Norska, Mussolini nabyl plného přesvědčení, že Hitler válku vyhraje, a že tedy nastal čas, aby do ní vstoupil a dostal to, co si podle svého názoru zaslouží.

Němci 10. května 1940 přes země Beneluxu zaútočili na Francii. Oproti první světové válce, kdy boje na západní frontě trvaly více než čtyři roky, bylo tentokrát za šest týdnů hotovo a německá vojska pochodovala po Champs Élysées.

Ve chvíli, kdy německá vojska pronikla hluboko do francouzského území, Mussolini se odhodlal přidat se k němu a 10. června 1940 večer promluvil z balkonu Palazzo Venezia. Zfanatizovaný dav jej přivítal s nadšením.

Ve chvíli, kdy pronesl slova „vyhlášení války“, dav začal hromadně skandovat „Válka! Duce! Válka!“ Teprve po chvíli pokynutím ruky dav uklidnil a dokončil: „Vyhlášení války bylo doručeno velvyslancům Velké Británie a Francie.

Lide Itálie, do zbraně a prokaž svou vytrvalost, svou odvahu a svou ušlechtilost.“.

Pokud šlo o používání vzletných slov, neměl Mussolini téměř konkurenci. Avšak realita bývala často odlišná. Stav italské armády byl mizerný.

Armáda sice překročila francouzské hranice, ale její postup byl plný chaosu a zmatků. Jediné štěstí pro Itálii bylo, že se Francie záhy vzdala a Britové své expediční sbory stáhli na ostrovy. I tak již od počátku bojů Itálie věděla, co je válka, když britské letectvo i loďstvo ostřelovalo Apeninský poloostrov.

Italská účast v bojích na západě byla sice jen okrajovou záležitostí, avšak duce pro sebe žádal nemalou odměnu. Poražená Francie mu měla odevzdat Nice, Korsiku. Tunisko, Džibuti, Alžírsko i Maroko. Hitler však pro italské impérium neměl velké pochopení a do Říma vzkázal, že se dosud nerozhodl, jaké mírové podmínky pro Francii připraví. Rozhodně však Berlín neměl v úmyslu svého italského spojence příliš posilovat.

Zpočátku Italové ve válce zaznamenali několik dílčích úspěchů. Bombardovali tehdy britskou Maltu a dobyli britské Somálsko. Tím však výčet končí. Ve chvíli, kdy nacisté vstoupili do Rumunska, aby si pohlídali místní naftová pole, Mussoliniho podráždili.

Balkán považoval za sféru zájmů Itálie. Jeho odpovědí byl italský útok na Řecko, který měl být jednoduchým tažením, jež jemu samému přinese jen slávu.

Nic nebylo vzdálenější pravdě. Řekové se postavili na odpor, útok odrazili a zahájili protiofenzívu. Italská vojska byla zatlačena do Albánie, přičemž tisíce vojáků umrzly v řeckých horách. „To vykulil oči pan duce, pan duce, když ho Řekové hnali zpět, to vykulil oči pan duce a skučel, že špagety jed´naposled,“ zpívali si lidé v Británii i v Řecku.

Až zásah Němců, kteří na jaře 1941 zaútočili na Jugoslávii a Řecko, zlomil odpor Řeků. Hitler poté Italům přenechal část Slovinska, Dalmácie a také vliv nad loutkovým fašistickým chorvatským státem.

Karta se začala obracet i v severní Africe. V listopadu britské královské letectvo zasadilo těžký úder italské flotile u Tarantu. V Libyi Britové zahájili protiútok a ani zprávy z Etiopie nebyly pro Řím příznivé.

Od roku 1941 se Mussolini musel ve svých válečných plánech podřizovat svému německému spojenci. Prohrávající Italy měl na africké frontě spasit německý Afrikakorps pod vedením Erwina Rommela, za což se Mussolini Hitlerovi odvděčil vysláním italského sboru do SSSR, který Němci napadli 22. června 1941.

Do konce roku pak Mussolini ještě stačil vyhlásit válku i Spojeným státům. „Odpovědnost za to leží na jediném muži, demokratickému despotovi,“ hřímal duce, když nenávistně mluvil o americkém prezidentovi Rooseveltovi.

Rok 1942, kdy již Itálie byla zcela ve vleku Německa, nepřinášel pro Mussoliniho dobré zprávy. Spojenci v Africe zvítězili u El Alamejnu, navíc se na africkém pobřeží vylodili Američané. Na konci roku byly z italské armády v SSSR už jen trosky, původně stotisícové vojsko se ztenčilo na polovinu.

Mussoliniho oblíbenost mezi Italy se začala propadat. V oblibě nebyly rasové zákony diskriminující Židy, zároveň s přechodem na válečné hospodářství se začala zhoršovat ekonomická situace. Byl zaveden přídělový systém, který ovšem řada privilegovaných lidí z fašistické strany obcházela a využívala černého trhu.

Tito lidé zároveň ochraňovali své syny před hrůzami války, takže zpravidla do armády rukovali muži z Kalábrie, Sicílie a dalších chudých oblastí země.

V roce 1942 byl v Turíně ustanoven Antifašistický výbor, ve kterém spojili své síly liberálové, socialisté i komunisté. Že se tak stalo právě v tomto piemontském průmyslovém městě, nebyla náhoda. Vždy bylo baštou antifašistických sil.

Ostatně, právě zde v automobilce Fiat vstoupili z kraje roku 1943 dělníci do stávky, čímž režimu uštědřili další ránu.

Opozice proti Mussolinimu začala růst i v samotném jádru fašistické diktatury. Jedním z jejích představitelů byl italský ministr zahraničí a později vyslanec ve Vatikánu, jeden ze strůjců mnichovské dohody a mimo jiné také duceho zeť.

Manžel Mussoliniho dcery Galeazzo Ciano (1903–1944) byl původně horlivým zastáncem italsko-německého spojenectví, avšak postupem času jeho nadšení začalo opadat. Počátkem července 1943 přišel pro Mussoliniho šok, když se na Sicílii vylodily americké a britské jednotky.

V noci z 24. na 25. července 1943 došlo na půdě Velké fašistické rady k hlasování. Členové tohoto vrcholného orgánu podpořili 19 hlasy proti 7 rezoluci sesazující Mussoliniho z postu premiéra a vrchního velitele.

Proti svému tchánovi hlasoval i Galeazzo Ciano, který si brousil zuby na nástupnictví. Mussoliniho nástupcem se však stal maršál Pietro Badoglio (1871–1956), původně náčelník generálního štábu v době zpackané italské invaze do Řecka.

Mussoliniho pád většina Italů přijala s jásotem, který byl o to větší, když se dozvěděli, že jej král Viktor Emanuel nechal zatknout. Jeho vězení však nebylo takové, jaké „dopřával“ svým politickým odpůrcům, kteří končili v temných kobkách a strážní je násilím nutili pít ricin. Mussolini byl poslán do horského hotelu v pohoří Gran Sasso v Abruzii.

Hitler zuřil, když se dozvěděl o italském převratu. Přestože nová italská vláda vydala oficiální prohlášení, že spojenectví s Německem trvá i nadále, v zákulisí probíhala jednání se západními spojenci.

Lavírování nové italské vlády však vedlo ke ztrátě důvěry jak od spojenců, tak od nacistů, ale i od samotných Italů, kteří byli válkou unaveni. Německo poslalo do Itálie svou armádu a ze spojenecké země se stala země okupovaná.

Němci dokonce obsadili i Řím a pod ním zastavili postup amerických, britských a polských vojsk, jež se blížily z jihu.

Jedním z úkolů, které schválil sám Hitler, bylo osvobození Mussoliniho. Němci se o místě jeho pobytu dozvěděli z radiových depeší. Akci mělo provést komando SS vedené Otto Skorzenym pomocí kluzáků.

Celý podnik byl nacistickou propagandou popisován jako boj o holé přežití, ve skutečnosti se však Němci nesetkali s odporem. Mussolini byl dopraven do Německa, kde se znovu setkal se svým bývalým žákem, na němž byl nyní zcela závislý.

Na Němci okupovaném území byla poté vytvořena tzv. Italská sociální republika, jejíž hlavou byl oficiálně Mussolini, avšak veškerou moc v rukou třímali Němci. „Němci s Italy zacházejí jako s Poláky,“ postěžoval si jednou duce.

Byť Itálie schválila protižidovské zákony, ani přes četné žádosti nacistů italské Židy neposílala do vyhlazovacích táborů. To se však nyní změnilo a vlaky s nešťastnými lidmi proudily ze severní Itálie na severovýchod.

Například 16. října 1943 byla v Římě zahájena razie proti všem místním Židům. Mussolini přinejmenším od léta 1942 věděl, k čemu slouží vyhlazovací tábory na východě. Nijak však proti deportacím nezasáhl, považoval to za běžnou krutost, ke kterým během válek dochází.

Mussolini nezapomněl na své sesazení. V lednu 1944 stanulo před soudem ve Veroně pět členů Velké fašistické rady včetně duceho zetě Ciana. 11. ledna 1944 byli Ciano a další v tomto veronském procesu odsouzeni a popraveni ranou do týlu.

Vláda nacistů v Itálii neměla dlouhého trvání. Zvláště, když od jihu a západu se přibližovala spojenecká vojska. Řím padl 5. června 1944, o den později se Američané, Kanaďané a Britové vylodili v Normandii.

Z východu postupovala sovětská armáda a spojenectví německých nacistů a italských fašistů nezadržitelně spělo ke svému konci.

I z Italské sociální republiky se začala stahovat německá vojska, navíc zde sílilo partyzánské protifašistické hnutí. Mussolini uprchl do Milána a poté 25. dubna 1945 v doprovodu Clary Petacciové pokračoval dále do Švýcarska.

Pak se rozhodl připojit se k německému oddílu protiletecké obrany a uprchnout pod jeho ochranou do Innsbrucku, ale oddíl byl zastaven 52. partyzánskou brigádou Luigi Clerici Garibaldi.

Aby se skryl, Mussolini se převlékl do německé uniformy, avšak ani to mu nepomohlo. Partyzáni jej poznali i s Clarou a s několika dalšími fašisty jej zatkli.

Svědectví o posledních okamžicích života bývalého diktátora se různí, každopádně partyzáni se rozhodli ihned popravit Mussoliniho i Claru Petacciovou. Mělo se tak stát dvoře jednoho statku, ale ani v tomto ohledu historici nemají zcela jasno.

Mrtvá těla byla poté 29. dubna 1945 pověšena hlavou dolů na nosnících rozbombardované čerpací stanice na Piazzale Loreto v Miláně, kde do nich rozzuřený dav tloukl. Když se o osudu svého spojence dozvěděl Hitler, uspíšil své rozhodnutí o sebevraždě.

Diktátor, který Itálii vládl víc než 20 let, byl mrtvý. Po dobu své vlády si pěstoval i kult osobnosti, byl znázorňován jako intelektuál, i jako sportovec, jako zemědělec či jako „kovář budoucnosti duší“.

Italský fašismus nezůstal ojedinělým jevem, podobné režimy se objevily i v Rakousku, během války na Slovensku či Chorvatsku, španělský fašismus dokonce vydržel až do roku 1975. A v leckterých politických hnutích je fašismus kombinovaný s primitivním nacionalismem a laciným populismem živý dodnes.

Každopádně Itálie i za pomoci bývalých protivníků se okovů fašismu zbavila a vykročila ke svobodě i prosperitě. Země, která ještě před válkou měla horší hospodářskou výkonnost než Československo, se ekonomicky výrazně zvedla, byť momentálně zažívá řadu hospodářským i politických problémů.