„Pracovníci jaderných elektráren, to jsou lidé budoucnosti,“ hlásalo hrdě jedno ze sovětských hesel. V SSSR měla jaderná energie výsadní postavení, režim v ní viděl svou oporu, vždyť už v roce 1954 zde byla spuštěna první jaderná elektrárna, která dodávala proud do sítě.

Atomové elektrárny rostly po celé zemi, ostatně těžký a zbrojařský průmysl, na který se SSSR orientoval, byl nenasytným žroutem energie. A v roce 1970 byla slavnostně zahájena i výstavba černobylské jaderné elektrárny V. I. Lenina a přilehlého městečka Priprjať, které se mělo stát domovem jejích pracovníků..

První zdejší reaktor byl dobudován o sedm let později. O rok později následoval reaktor druhý, v roce 1981 třetí a v roce 1984 i ten čtvrtý. V plánu byly ještě další dva, ty však už zůstaly pouze rozestavěné…

Všechny čtyři dostavěné reaktory byly typu RBMK-1000, chladila je voda a moderoval grafit. Dodnes je jedenáct těchto reaktorů v provozu, čtyři jsou u Petěrburgu, čtyři u Kursku a tři u Smolensku.

Černobylská elektrárna se ovšem stavěla velmi překotně a ve spěchu. Slavnostní otevírání jejich různých částí mělo být vždy spojeno s nějakým významným datem v sovětském kalendáři. Výročí bolševické revoluce, Leninovo narození, 9. květen, 1. máj, mezi těmito daty osciloval běžný život sovětských lidí.

Výsledkem společenských tlaků bylo, že nejrůznější projekty byly sice dokončovány v termínu, pod růžovou fasádou se ovšem skrýval šlendrián. Černobylská elektrárna nebyla v tomto ohledu výjimkou. Trpěla vážnými konstrukčními nedostatky, o kterých věděla jen hrstka vysoko postavených lidí, ovšem nikoliv inženýři v elektrárně pracující.

Při výstavbě Černobylu se spěchalo, aby se stihl stranou nařízený termín. Tehdejší ředitel celého komplexu elektrárny V. P. Brjuchanov a s ním i oblastní straničtí funkcionáři měli za včasné dokončení obdržet tučné prémie.

A tak se třeba stalo, že střecha nebyla postavena z nehořlavých materiálů, jak bylo původně v projektu.

Drobné nehody v Černobylu i v jiných sovětských jaderných elektrárnách nebyly ničím výjimečným, ale veřejnost se o nich nikdy neměla dozvědět…

V roce 1986 svět ještě stále ovládala studená válka. Její mráz sice polevoval, zvláště díky novému vládci Kremlu Michailu Gorbačovovi, kterému došlo, že v soutěžení se západem nemá SSSR příliš mnoho šancí.

Přesto se velení sovětských ozbrojených sil připravovalo na konflikt a obávalo případného útoku.

V červnu roku 1981 podniklo izraelské letectvo preventivní letecký útok v rámci operace Opera, jehož cílem byl irácký jaderný reaktor Osirak. Irácký diktátor Saddám Husajn toužil po atomové zbrani a Izrael byl pro něj nepřítel číslo jedna.

Izraelská vojenská rozvědka předpokládala, že cílem výstavby jaderného reaktoru má být produkce plutonia, potřebného právě na vývoj iráckých jaderných zbraní. Útok byl úspěšný a reaktor byl těžce poškozen…

Právě tato epizoda světových dějin nedala sovětským vojákům i výzkumníkům spát. Jak by asi reagoval reaktor v případě náhlého odstavení, ptali se? I proto byl na noc z 25. na 26. dubna 1986 naplánován ve čtvrtém bloku jaderné elektrárny Černobyl bezpečnostní experiment.

Ten měl ověřit, zda bude elektrický generátor, poháněný parní turbínou, po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 sekund napájet čerpadla havarijního chlazení. Bylo přitom využito plánované odstávky reaktoru.

Zkoušku si oficiálně vyžádal sovětský úřad pro atomovou energii. Přímý příkaz k jejímu provedení hlavní inženýr Nikolaj Fomin. Ten sice dálkově vystudoval jaderné inženýrství, ale o jaderné energii toho příliš nevěděl.

V první řadě to byl tajemník strany a „své“ elektrárně bezezbytku důvěřoval: „Pravděpodobnost havárie je taková, jako že nás zasáhne meteorit,“ říkával s oblibou.

25. dubna v jednu hodinu po půlnoci začal výkon reaktoru plánovaně klesat. Za 12 hodin byl výkon reaktoru snížen na polovinu. Odstaven byl první turbogenerátor a krátce poté byl odpojen systém havarijního chlazení.

Ve čtyři odpoledne odešla z elektrárny ranní směna. Ve velíně čtvrtého reaktoru zůstal tým inženýrů.

O všem rozhodovali tři muži. Operátor Leonid Toptunov, kterému v té době bylo 26 let, kontroloval obrovskou energii reaktoru. Alexander Akimov byl vedoucím směny. Ale nejdůležitější slovo měl provozní inženýr Anatolij Djatlov, jeden z předních sovětských expertů ve svém oboru a provozní zástupce hlavního inženýra Nikolaje Fomina.

Djatlov byl velmi svérázná figura. Jeho zásadními osobnostními rysy byl egocentrismus a tvrdohlavost, na druhé straně s jadernou energií měl velké zkušenosti. Narodil se na Sibiři v rodině rybáře a ve svých čtrnácti letech utekl z domova.

Přes tyto peripetie dokázal později vystudovat inženýrství. Byl členem strany a vzhledem k plánovanému povýšení Fomina si brousil zuby na jeho místo. K tomu mu mělo pomoci i úspěšné zvládnutí experimentu.

V 60. letech 20. století se na Sibiři podílel na montáži jaderných reaktorů do sovětských ponorek. Jednou zde došlo k havárii, při které uniklo významné množství radiace, sám Djatlov obdržel dávku 200 REM.

Ukázalo se, že svým jednáním Djatlov nepřímo a nechtěně nehodu zavinil. Navíc, radiace zasáhla okolí a krátce na to zemřel Djatlovův syn na leukémii. Djatlov měl s jadernou energií nevyřízené účty…

00:30: Poplašný signál a marné protesty

Velín se zatím připravoval na spuštění testu. Směrnice nařizovaly, aby se výkon reaktoru pohyboval mezi 700–1000 MW. Jenže výkon poklesl na 500 MW a snižoval se dál.

Djatlov však věřil, že pokus lze zvládnout i při výkonu pouhých 200 MW, o bezpečnostních propozicích si myslel své a věděl, že obvykle je vymýšlí někdo od kancelářského stolu. V půl jedné se velínem ozval poplašný signál, výkon klesl na pouhých 160 MW. Protesty Toptunova i Akimova byly marné, Djatlov je jednoduše odbyl.

00:38: Reaktor vykazuje nulový výkon

Djatlov zuří a nařizuje zvýšení výkonu vytažením regulačních tyčí. Ty fungují jako jakási brzda reaktoru. Pod víkem reaktoru bylo 1 661 uranových palivových tyčí spuštěných do jádra reaktoru. Štěpení uranu uvolňuje s těchto tyčí teplo, které promění vodu v páru. Ta poté pohání turbínu k výrobě elektřiny.

00:45: Nesouhlasili, ale poslechli

K regulaci této ohromné energie sloužilo ve čtvrtém černobylském reaktoru 211 bórových tyčí. Jejich povytažením se výkon zvýší. Když se tyče vytáhnou zcela, reaktor již nelze regulovat. Jenže právě tak zněl Djatlovův příkaz.

Byť operátoři protestovali, inženýr svojí tvrdostí a autoritou prosadil své. Tyče se začaly vytahovat a výkon reaktoru narůstat.

Byť si Toptunov, Akimov a další lidé ve velíně uvědomovali možné riziko, poslechli.

Práce v černobylské elektrárně byla v SSSR ternem a přinášela řadu výhod, v zemi kde zítra znamenalo včera ne zcela běžných. Místa zde byla dobře placená, zaměstnanci elektrárny měli k dispozici byty v nedalekém městečku Priprjať, kde byly na sovětské poměry i dobře zásobené obchody.

01:05: Spuštěny vodní pumpy

Kolem jedné hodiny se výkon reaktoru ustálil na 200 MW. Kvůli přemíře neutrony pohlcujícího xenonu 135 byly regulační tyče vysunuty z reaktoru o něco dále, než by bylo při normálním bezpečném řízení přípustné.

Jako součást experimentu byly 26. dubna v 01:05 spuštěny vodní pumpy poháněné turbínovým generátorem, jenže vodní proud překročil meze stanovené bezpečnostní regulací. Na námitky, že takový za takových okolností nikdo dosud nedělal, odpověděl Djatlov lapidárně: „Tak my jo.“.

V reaktoru se zatím začalo něco dít. Něco, o čem operátoři ve velíně včetně Djatlova nemohli tušit vůbec nic…

Několik bórových tyčí bylo do reaktoru vráceno, ale zasunuly se jen částečně. V místech, kam senzory nedohlédly se začalo hromadit teplo…

01:21: Co předvede turbína?

Zatímco se reaktor stále více zahříval, vydal Djatlov v 01:21 pokyn k uskutečnění experimentu. Operátoři vypnuli nouzový systém, aby zabránili havarijnímu odstavení reaktoru. Poté měl být odpojen pohon gigantické turbíny, která by doběhla svou setrvačností. Zatím začnou elektřinu pro potřeby elektrárny vyrábět dieselelové agregáty.

Ty mají spustit do 40 vteřin od vypnutí turbíny. Rizikem testu je, zda turbína má dostatek šťávy na to, aby udržela v chodu vodní čerpadla, než se rozběhnou záložní zdroje. Voda totiž má za úkol reaktor ochlazovat, bez ní by se zkrátka a jednoduše vyvařil.

01:23: Osudový grafit

Pohon turbíny byl vypnut v 1 hodinu a 23 minut. O narůstající teplotě uvnitř reaktoru nikdo nevěděl. Od této chvíle, aniž by to operátoři tušili, již situaci nemohli ovlivnit. Do rozpáleného reaktoru přitékalo nedostatečné množství chladící vody a objem páry v něm neustále narůstal.

Stejně tak rychle rostl i výkon reaktoru, čehož už si ve velíně nemohli nevšimnout. Akimov rychle spustil nouzové tlačítko AZ 5 a do jádra reaktoru se začaly spouštět bórové regulační tyče, které měly snížit výkon.

Jenže bórové tyče měly špičku z grafitu. A ten v okamžiku ponoření do reaktoru naopak způsobil další zvyšování jeho výkonu a to neskutečně rychlým a závratným způsobem.

Výkon se zdvojnásoboval každou vteřinou. To nevydržely palivové články, které praskly a jejich úlomky spadly do chladící vody. To přidalo páře ještě na síle. Celý velín zněl poplašnými signály.

01:23:30: Tančící uzávěry

Zatím si jeden z pracovníků elektrárny v obrovské reaktorové hale všiml, že uzávěry palivových tyčí o váze 350 kilogramů doslova tancují a odskakují ze svých míst. To způsoboval tlak páry v jádru reaktoru.

Technik se okamžitě rozeběhl k velínu, kde rozrazil dveře a vykřikl: „Uzávěry z víka reaktoru vyskakují ven!“.

Inženýrům i operátorům začalo docházet, že se všichni řítí do pekelného průšvihu. Podle přeživších svědků Djatlov jen nevěřícně zíral. Tlak páry v reaktoru zatím překročil kritickou mez a začal trhat šachty tyčí ponořených do reaktoru. V ten okamžik se jádro reaktoru změnilo v sopku těsně před výbuchem.

01:24: Výbuch do tiché noci

Exploze byla nevyhnutelná. Výbuch páry přitom nadzvedl víko reaktoru o váze tisíce tun. Velín potemněl a zachvátil jej ještě větší zmatek. Nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Jako odpověď zazněl další mohutný výbuch.

Jak dovnitř začal vnikat vzduch a začal hořet grafit, kov palivových trubek začal reagovat s vodou a vzniklý vodík způsobil druhou explozi.

Stěny i střecha byly proražené a z reaktoru se vyvalil ohromný smrtonosný mrak, který započal svou zkázonosnou cestu. Padesát tun vysoce radioaktivního jaderného paliva, desetkrát víc než v Hirošimě, se pomalu, ale jistě začalo rozprostírat nad Evropu i západní Asií.

Zároveň vzduchem létal radioaktivní grafit. Ani velín nemohl být samozřejmě ušetřen. Tlaková vlna vyrazila dveře a jimi se valil smrtonosný prach doprovázený radioaktivním zářením. Již za hodinu začali někteří lidé z velínu zvracet.

Dostavily se totiž první známky nemoci z ozáření, za pár hodin se už většina z nich nedokázala postavit na vlastní nohy.

05:00 Skoro uhašeno! Bez ochranných prostředků…

Krátce na to k místu havárie vyjeli hasičské jednotky. Kdoví, zda ti stateční muži tušili, že si jedou pro svou smrt, která číhala všude kolem. Pouhou hodinu po obou explozích byl požár hasiči bez ochranných obleků lokalizován a v pět hodin téměř uhašen, ovšem část grafitu v reaktoru hořela dál.

Na místě tragédie zůstali dva mrtví, ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Ne všichni ve velíně si byli vědomi rozsahu katastrofy. Dozimetry nefungovaly tak jak měly, navíc si operátoři nechtěli důsledky havárie připouštět. Akimov pracoval celou noc až do rána na opravě reaktoru, přičemž ani on na sobě neměl ochranný oblek.

Zemřel 15 dnů po havárii. Jeho kolega Toptunov ho přežil o tři dny.

Těžkopádná sovětská mašinérie zprvu zcela nechápala, co se děje. Přesto se přikročilo k evakuaci městečka Priprjať, ležícího asi tři kilometry od elektrárny, byť se s ní započalo až den po nehodě. Celkem bylo z Pripjatě odvezeno 50 000 lidí..

Během následujících týdnů bylo z oblasti 30 kilometrů kolem elektrárny evakuováno dalších 70 000 lidí. Celkově bylo kvůli katastrofě evakuováno 350 000 osob. Pro většinu obyvatel Pripjatě vláda postavila asi 50 kilometrů od elektrárny nové městečko Slavutič.

27. 4. 1986: Švédové se diví

Radioaktivní mrak se zatím šířil dál. Zprvu zamířil na Bělorusko a poté do Skandinávie. 27.4. zachytila formarkská jaderná elektrárna ve Švédsku, vzdálená od Černobylu více než 1000 kilometrů, první signály úniku radioaktivity.

SSSR věren své tradici utajování tvrdošíjně mlčel, takže náhlý výskyt radioaktivity byl záhadou. V poledne toho dne se větry stočily k jihu a zamořený oblak se dostal nad Polsko, Československo, Rakousko, oba tehdejší německé státy, Francii nebo Dánsko.

Oblak z hořícího reaktoru rozptýlil nad velkou částí Evropy četné množství radioaktivních materiálů, zejména radionuklidy jódu a cesia. Radioaktivní jód -131, který nejvíce zasahuje štítnou žlázu. Jeho poločas rozpadu je jen osm dní, ale i tak stihl napáchat škody víc než dost.

28. 4. 1986: TASS mlží

Až večer 28. dubna vydala Tisková agentura SSSR (TASS) krátkou zprávu o černobylské havárii. O pár dní později zasáhla Evropu další vlna radioaktivity, tentokrát se zlověstný mrak objevil především nad Rumunskem a bývalou Jugoslávií.

Aby se zabránilo dalším únikům radioaktivity, byl reaktor postupně zasypán celkem 5000 tun sloučenin bóru, dolomitu, písku, hlíny a olova shazovaných z rychle přelétajících vrtulníků.

Tak se konečně podařilo uhasit požár grafitu a také alespoň trochu absorbovat unikající radioaktivní aerosoly. Dva týdny po jaderné havárii rozhodly sovětské úřady zakonzervovat celý havarovaný blok včetně strojovny do tzv. sarkofágu, který měl podobu betonového krytu s vestavěným chladicím systémem.

Sarkofág byl dokončen v listopadu roku 1986 a měl mít životnost 10 let, avšak stojí dodnes, stavba nového má být z evropských peněz dokončena za dva roky. Kolem elektrárny bylo vyhlášeno zakázané pásmo, ve kterém žije jen pár desítek lidí starajících se o torzo elektrárny.

Syndrom akutního ozáření byl potvrzen u 134 pracovníků elektrárny a hasičů. Podle tehdejších statistik na něj doplatilo z této skupiny 50 lidí. Devět dětí zemřelo na rakovinu štítné žlázy a odhadem 3940 lidí zemřelo na rakovinu způsobenou ozářením, avšak tento počet nemusí být konečný.

Podle ukrajinských úřadů byl dopad katastrofy mnohem horší, podle nich souvislosti s výbuchem zemřelo přes 125 000 lidí.

Důsledky havárie byly dalekosáhlé. Přijímání potravy kontaminované radioaktivním jódem mělo za následek významné dávky postihující štítnou žlázu. Pití mléka od krav, které se živily kontaminovanou trávou, bylo jednou z hlavních příčin vysokých dávek ozáření štítné žlázy u dětí a následné rakoviny štítné žlázy.

V letech 1992–2000 bylo v Bělorusku, Rusku a na Ukrajině diagnostikováno asi 4000 případů rakoviny štítné žlázy u těch, kteří byli v době havárie dětmi a adolescenty. Nejvíce postižené bylo právě Bělorusko, kam zamířila první dávka radioaktivního mraku.

V červenci roku 1987 proběhl soud s pracovníky elektrárny. Její tehdejší ředitel Viktor Brjuchanov odsouzen k 10 letům odnětí svobody, propuštěn byl už v roce 1990. Později tvrdil, že soud byl předpojatý a on vinu za tragédii nenese.

Stejný trest dostal i hlavní inženýr Nikolaj Fomin, který se nervově zhroutil a byl ze zdravotních důvodů brzy propuštěn.

Deset let káznice čekalo i na Anatolije Djatlova. Během havárie byl zasažen dávkou 390 REM, ale dokázal přežít. Po čtyřech letech byl propuštěn. Zemřel na infarkt v roce 1995. „Ten reaktor neměl být vůbec spuštěn.

Skutečnou vinu nese úřad pro atomovou energii,“ řekl v jednom ze svých posledních rozhovorů. Černobylská elektrárna byla definitivně uzavřena až po rozpadu SSSR v roce 2000.

Jak o havárii informovalo Rudé Právo

28. duben

K havárii došlo v sobotu brzy ráno, takže až v pondělí 28. 4. mohl o tragédii informovat tisk. Hned na titulní stránce tiskový orgán KSČ skutečně přináší zprávu o jaderném výbuchu. Nicméně, nikoliv o tom v Černobylu, nýbrž o francouzském jaderném testu na ostrově Mururoa.

V souvislosti s Černobylem pak poněkud tragikomicky působí další článek na první stránce RP s názvem Společně proti jadernému nebezpečí. Jinak se čtenář v listě dočetl o přípravách na prvomájový průvod nebo o pokračující sklizni na západním Slovensku.

O jaderné havárii ani slovo, ze zpráv ze SSSR zaujme ta o pracovní sobotě, které se zúčastnilo 159 milionů lidí (jistě byli do statistiky započítáni i záchranáři z Černobylu) a o vítězství čs. hokejistů nad USA v poměru 10:2 na jinak velmi nepovedeném moskevském šampionátu.

29. duben

Titulní stránce Rudého práva opět dominuje text o nadcházejícím Prvním máji s názvem Společně do průvodů. V zahraničním zpravodajství se dočteme o nových odhaleních o „štvavých“ mnichovských vysílačkách, díky kterým se Češi a Slováci o černobylské havárii dozvěděli.

Na téže stránce je malinký článek s názvem Havárie reaktoru převzatý z Tiskové agentury Sovětského svazu (TASS). Podle něj byl poškozen jeden z reaktorů. TASS ihned zdůraznil, že podobné havárie jsou na celém světě zcela běžné, a že v SSSR k něčemu takovému došlo poprvé. Nebyla to pravda, už v roce 1957 došlo v SSSR ke Kyštymské havárii.

30. duben

Zatímco se nad střední Evropou vznáší radioaktivní mrak, titulní stránku RP zabírají jména čerstvých nositelů titulu hrdina socialistické práce. I uvnitř je list plný seznamů laureátů nejrůznějších řádů.

V zahraničních zprávách se vedle článku nazvaném Válečné divadlo USA objevuje již delší text týkající se Černobylu. Je jím zpráva sovětské vlády. Podle ní došlo k určitému úniku radioaktivity a přiznává, že dva lidé zahynuli.

RP přidává i dvě zprávy z Polska a NDR, tamní instituce údajně nezaznamenaly větší nebezpečí, byť se nad Polskem radioaktivní oblak objevil.

1. květen

V záplavě prvomájového veselí se na titulní stránku vedle sloupku s názvem Neutuchající pochodeň prodrala zpráva o sdělení vlády ČSSR. Podle ní není ohroženo zdraví obyvatelstva, a proto není nutné třeba přijímat žádná zvláštní opatření. Přitom právě ten den se poprvé sešla vládní havarijní komise.

Situace je však již těžko udržitelná a tak i Rudé právo uvnitř listu přináší podrobnější informace. ČTK převzala informace z TASS, dle kterých zahynuli dva lidé a 197 jich skončilo v nemocnici. „Zpravodajský pořad Vremja přinesl fotografii elektrárny nedlouho po výbuchu.

Komentátor sovětské televize uvedl, že se tak diváci mohou přesvědčit, že na fotografii nejsou vidět žádné škody ani požáry.“ Že elektrárna ještě hoří, fotografie samozřejmě neukázala. Zpráva přiznává, že stupeň radiačního zamoření ještě neklesl na normu.

Nicméně, objevuje se zde i bagatelizující tvrzení, že radioaktivita se stává nebezpečnou až při desetitisícnásobných hodnotách proti normě. Sportovní zpravodajství pak přináší informace o přípravách československého cyklistického týmu na Závod míru.

Ten měl začít za pět dní v ukrajinském Kyjevě vzdáleného pouhých 130 kilometrů od Černobylu…

4. květen

Ve dnech volna vychází Rudé právo i v neděli 4. května a lze z něj usuzovat, že politbyro bylo s prvomájovými oslavami spokojeno. „Skandování Ať žije KSČ se spontánně ozývalo doslova v každém prvomájovém průvodě,“ hrdě hlásá list.

Vzhledem k šířícím se informacím nemůže ani Rudé právo ignorovat černobylskou katastrofu. A ve stylu „nejlepší obrana je útok“ redakční materiál píše o pomlouvačné kampani vedené ze západu. V podobném duchu jsou psány i články, které v Rudém právu vycházejí v dalších dnech.

Nicméně že situace je závažná, si konečně uvědomilo i komunistické politbyro a přistoupilo k několika preventivním opatřením, které se týkaly například krmení dojnic a stažení mléka z potravinových obchodů.