Jednou z nejšílenějších kapitol dějin lidstva je existence nacistických vyhlazovacích táborů. Měly jediný účel: zavraždit lidi, kteří v očích nacistického režimu neměli právo na život. Židé, Romové, liberálové, homosexuálové, ti všichni nezapadali do Hitlerem vysněného obrazu árijské společnosti.

Avšak ne každý, komu nacisté vypálili cejch, se se svým osudem hodlal smířit….

Inferno na zemi, které žádná slova nepopíšou, to byly nacistické vyhlazovací tábory. Hlad, žízeň, nemoci, surovost věznitelů a mnohdy i spoluvězňů, smrt na každém kroku byly každodenními průvodci lidí, kteří po selekci na rampách nezamířili ihned do plynových komor, nýbrž do zavšivených, nevytopených a přecpaných baráků.

Přesto bylo jedno místo, které bylo ještě horší. Něco na způsob pekla v pekle.

Při bezbřehém vraždění si esesáci od svých nešťastných obětí drželi odstup. Zprvu je během východního tažení do Polska a do Sovětského svazu speciální jednotky SS Einsatzgruppen stříleli na opuštěných místech.

Například na konci září 1941 tyto útvary zavraždily v roklině Babi Jar poblíž Kyjeva více než 30 000 Židů. Celkem pak tyto jednotky mají na svědomí minimálně dva miliony životů. Z toho polovina připadá na osoby se židovským původem.

Masové popravy však na esesmanech nechávaly psychické stopy. Ba i šéf SS Heinrich Himmler, který se jednoho takového masakru osobně účastnil, byl otřesen. Proto se lidé z SS zaobírali zvrácenou myšlenkou: najít způsob vraždění, který by byl pro katy šetrnější.

Po mnoha hrůzných experimentech padla volba na plyn. Zprvu nacisté využívali výfukových plynů a oxidu uhelnatého, později začali zejména v Osvětimi a ve velké míře také v Majdanku využívat přípravek na hubení hmyzu Cyklon B, z jehož granulí se při kontaktu se vzduchem uvolňoval kyanovodík.

Židé, kteří po strastiplné cestě Evropou v dobytčích vagonech bez jídla, vody i hygieny dorazili do Osvětimi či jiného vyhlazovacího tábora, byli pod záminkou hygienických procedur nahnáni do plynových komor, ve kterých byli hromadně usmrcováni.

Nacisté vymysleli vskutku hrůznou mašinérii. Deportované doprovázeli jiní Židé, kteří poté měli na starost manipulaci s mrtvolami, vytržení zlatých zubů a konečně spálení těl v pecích krematorií.

Tito Židé byli vybírání velitelstvím vyhlazovacích táborů a v nacistické hantýrce se jim říkalo Sonderkommando. Životnost členů Sonderkommanda byla zhruba čtyři měsíce. Poté je nacisté zavraždili a na jejich místo přišlo noví z dorazivších transportů.

Svého velmi omezeného času si byli vědomi i sami příslušníci Sonderkommand. V těchto lidech, kteří mnohdy z plynových komor vytahovali i své nejbližší a poté je museli házet do pecí, pochopitelně rostla nenávist ke svým trýznitelům. Zároveň si byli vědomi, že jejich čas je prodloužený jen o pár měsíců.

V říjnu 1944 dostala tato nenávist reálnou podobu. Židé z osvětimských Sonderkommand zkusili jít do nerovného boje…

Původní plány vězňů počítaly s hromadným útěkem z Osvětimi a zejména se zničením místních krematorií, bez kterých by se vyhlazovací mašinérie zpomalila. K dispozici měli výbušniny, které k nim byly propašovány za pomoci několika vězněných žen pod vedením polské Židovky Rózy Roboty (1921–1945), které pracovaly v nedaleké muniční továrně.

Střelný prach dívky pronášely pod nehty, zabalený v kousku látky či papíru, nebo v malé krabičce od zápalek. Dynamit, v podobě malých tenkých koleček, připomínající knoflíky, pronášely rovněž v malých krabičkách od zápalek, které ukrývaly mezi ňadry, či je zašily do lemu svého oblečení.

Akce vypukla sedmého října, když členům Sonderkommand ze 3. a 4. krematoria stráže SS oznámily, že budou přeřazeni na jinou práci. „Chlapi, tady jste si svoje odmakali, takže na rozkaz shora se přesunete do pracovního lágru.

Čeká vás tam spousta žrádla, slušný šaty a žádná velká dřina,“ řekl podle vzpomínek Miklóse Nyiszliho jeden z důstojníků SS.

Členové Sonderkommanda však nebyli naivní a velmi dobře věděli, že pod sliby se skrývá vstupenka na onen svět v podobě kulky do týla či ovládnutí jejich plic kyanovodíkem.

Kolem půl druhé odpoledne propukla vzpoura naplno. Jedno z krematorií bylo vyhozeno do povětří a vězni ozbrojeni krumpáči a kameny zaútočili na stráže SS. „Za nepřetržité palby postupují vojáci SS ke vchodu do krematoria.

Je to obtížný úkol, vězňové kladou tuhý odpor. Na dvůr dopadají z oken nové a nové zápalné lahve,“ popisoval boje Nyiszli, kterého si jako svého asistenta pro své zvrácené pokusy vybral Josef Mengele.

Povstání se přelilo i do dalších krematorií. I v krematoriu II. vězni zkoušejí nemožné a vystoupí proti pistolím, puškám a kulometům.

Sadističtí esesmani mnohokrát házeli do rozžhavených pecí živé malé děti. Jeden z dozorců SS si během povstání na vlastní kůži vyzkouší, jaké to je, když v peci skončí sám. Celé to bylo dílem okamžiku, ale esesákovy nohy ve vysokých botách zřejmě zahlédl druhý strážný, který shluk mužů zpozoroval a přispěchal z druhého konce místnosti.

Chtěl vidět, koho to šoupli do pece v šatech a botách. „Nikdy se nedozví, kdo to byl. Jeden muž ze Sonderkommanda k němu přiskočí, bodne ho do prsou a za pomoci dalších dvou ho strčí do pece,“ popisoval dění ve druhém krematoriu Miklós Nyiszli.

Vězňové se tak dostali i ke zbraním, díky kterým zahnali esesmany na dočasný ústup. Avšak posily SS s kulomety nakonec povstání potlačily. V bojích položilo životy 250 příslušníků Sonderkommand, mnozí z nich dobrovolně, když se nechali pohřbít troskami krematoria, které před tím vyhodili do povětří.

Dvanácti vězňům se podařilo uprchnout z tábora a dostat se do okolních lesů. Dokonce překročili blízkou řeku Solu. K jejich smůle však bezpečnostní pásmo kolem Osvětimi bylo rozsáhlé, a esesmani je brzy dostihli.

Připojili se tak k dalším dvěma stovkám vězňů, většinou polských a maďarských Židů, které nacisté ihned po potlačení povstání popravili. Následkem vzpoury zemřeli nejméně tři příslušníci SS. I když vzpoura nakonec nepřerostla v celotáborové povstání, mašinérie smrti byla vyřazením některých krematorií alespoň ochromena.

Samozřejmě, že nacisté okamžitě začali vyšetřovat, jak se výbušniny dostaly židovským vězňům do rukou. Pomocí svého agenta, československého Žida Eugena Kocha, se dostali na stopu skupině kolem Rózy Roboty, kterou záhy zatkli a společně s ní také Alu Gertnerovou, Reginu Safirsztajnovou a Ester Wajcblumovou.

Všechny ženy byly podrobeny nepředstavitelnému mučení, od bití, přes znásilňování až po pouštění elektrického proudu do genitálií. Přesto tyto nesmírně statečné ženy nikoho dalšího, kdo byl do příprav povstání zapojen, neprozradily.

Všechny čtyři ženy byly popraveny začátkem ledna 1945, kdy do příchodu Sovětské armády do Osvětimi scházely tři týdny. Sovětští vojáci našli ve třech osvětimských táborech, kterými prošly sta tisíce lidí a většina z nich zde našla svou smrt, asi 7000 vězňů.

Zbytek hnali esesmani pochody smrti do německého vnitrozemí. Mezi nimi byl i Miklós Nyiszli, který veškeré strádání přežil a o hrůzách Osvětimi i o odvážném činu příslušníků Sonderkommanda mohl po válce podat svědectví.

O dalších vzpourách v nacistických vyhlazovacích táborech se dočtete v novém vydání Jedenadvacítky.