Tradice této japonské rituální sebevraždy sahá až do 11. století, kdy byli válečníci natolik mocnou skupinou japonské společnosti, že činnost mnoha z nich nepodléhala vládě.

Tradiční metoda spáchání seppuku („plátkování žaludku“) nebo také nesprávně a pro Japonce takřka urážlivě harakiri („řezání břicha“) spočívá v tom, že si jedinec klekne, uchopí krátký samurajský meč wakizaši, který si vrazí do břicha, prořízne si břišní dutinu vodorovně zleva doprava, a pokud to ještě stihne, může následovat svislý řez nahoru až ke krku.

Dílo dokoná pobočník, který sebevrahovi usekne hlavu. Bez pobočníka byla též možnost probodnout si vlastnoručně hrdlo, nebo se bodnout do srdce.

Avšak ne vždy byla tato tradiční japonská sebevražda podporována státem. V letech 1603 a 1663 byla dokonce zakázána a obnovy se znovu dočkala až za Tokugawova šógunátu, kdy sice nebyla přímo podporována, ale zároveň byla zařazena do kodexu Bušidó, který byl souborem pravidel pro samuraje.

Ti tak tohoto vznešeného odchodu ze světa hojně využívali. Dalšího zákazu se seppuka dočkala v roce 1896, než ji po padesáti letech znovu obnovili důstojníci japonské císařské armády, kteří neuspěli na bojišti 2. světové války.

Že tato děsivě působící tradice dosud zcela nevymizela z japonské krve dokládají i případy seppuku z druhé poloviny 20. století. Kupříkladu spisovatel, herec, režisér a scénárista Juko Mišima spáchal v roce 1970 sebevraždu touto metodou poté, co se se svou soukromou milicí neúspěšně pokusil o státní převrat.          .