Dvacáté století bylo érou vědy, techniky, světových válek, totalitních režimů, ale také průlomovým obdobím v oblasti architektury. Objevila se spousta nových progresivních a do té doby netušených stylů, které stavitelství ovlivňují dodnes. .

Na počátku zajímavého stylu s názvem kubismus nestál nikdo jiný než španělský malíř Pablo Picasso. Jeho první dílo v tomto stylu nazvané Slečny z Avignonu vznikalo mezi roky 1907 a 1908. Pohled na věc z více úhlů současně nemohl nenajít odezvu v architektuře.

Několik kubistických staveb či alespoň s prvky kubismu bylo postaveno ve Francii, v Německu, v Nizozemsku a v českých zemích, ať již za Rakousko-Uherska nebo i za samostatného Československa.

Český kubismus stojí za zmínku, protože nikde jinde se tento směr neprosadil tolik, jako u nás. Typickými prvky české kubistické architektury jsou takříkajíc ostře řezané rysy, čili hrany a krystalické struktury.

Jediný kubistický most na světě spojuje Libeň a Holešovice, přičemž plány na jeho zbourání děsí architektonické odborníky po celém světě.

Vlajkovou lodí českého kubismu je ovšem Dům u Černé Matky Boží na pomezí Ovocného trhu a Celetné ulice v Praze. Jeho autorem je jeden z nejlepších architektů české historie Josef Gočár (1880–1945), který zařídil i část interiérů své stavby.

Příkladem kubistického stylu architektury jsou i dvě vily na podskalském nábřeží navržené architektem Josefem Chocholem (1880–1956), muzeum v Hradci Králové Jana Kotěry (1871–1923) nebo dům Diamant v Lazarské ulici.

Ne příliš praktický styl se ukázal být jako slepou uličkou ve vývoji architektury, přesto své stopy v dějinách zanechal. A své nejsilnější kořeny zapustil právě v Čechách.

Pohled do budoucnosti, okouzlení technikou, převaha člověka nad přírodou a odmítání dosavadních směrů, to byl futurismus. Tento styl se odrazil i v architektuře a prosadil se zejména v Itálii a v SSSR.

V manifestu futurismu, který v roce 1909 vydal italský básník Filippo Tommaso Marinetti se mimo jiné psalo: „Prohlašujeme, že se nádhera světa obohatila o novou krásu – o krásu rychlosti. Závodní automobil se svou kapotou ozdobenou velkými rourami podobnými hadům s výbušným dechem.

Řvoucí automobil, jenž jako by se řítil po dělových nábojích, je krásnější než Niké ze Samothráky. Musíme se osvobodit od svých starých formulí! Musíme zničit vše, co je v nás ještě statického, klidného, včerejšího.“.

A tak i futurističtí architekti projektovali budovy jako stroje. Ke slovu se dostávaly dosud netradiční materiály, které se postupně dostaly do běžné výbavy architektury, tedy beton, ocel či sklo. Takovou stavbou byla třeba továrna automobilky Fiat v Turíně postavená v roce 1934. Ale tato stavba je výjimkou, velkolepé plány futuristické architektury končívaly jen na rýsovacích prknech.

Až mnohem později, v šedesátých letech, byl tento směr vzkříšen jako novofuturismus. Tento háv na sebe oblékla třeba Niemeyerova katedrála v Brasílii nebo justiční palác v Manchesteru.

Co se stane, když se spojí prvky secese, kubismu a futurismu? Vznikne umělecký styl Art deco. Ten bývá spojen především s vybavením interiérů, módou nebo grafikou avšak prosadil se i do architektury. Do tohoto slohu patří například newyorský mrakodrap Empire State Building, o kterém píšeme na jiném místě.

Art Deco vznikl v Evropě začátkem dvacátého století, později se rozšířil i do zámoří. Ve své době byl tento styl nazýván jednoduše modernismus nebo Style Moderne. Až později se vžilo pojmenování Art Deco odvozené z názvu mezinárodní výstavy Exposition Internationale des Arts Decoratifs Industriels et Modernes, která se v roce 1925 uskutečnila v Paříži.

Zatímco secese byla velmi zdobná, pozdější styly preferovaly jednoduché, geometrické a pevné linie. A art deco, zdůrazňující eleganci a bohatství, není výjimkou. Tak je třeba postavena budova Fisher Building v Detroitu, pařížské divadlo Théâtre des Champs-Élysées, jejímž autorem je slavný architekt August Perret či kino Grand Rex, které se také nachází ve městě nad Seinou.

I v našich končinách lze nalézt budovy, na kterých se styl art deco výrazně podepsal. Patrný je jeho vliv na budově hotelu Alcron v Praze. Specifickým jevem je pak tzv. české art deco, což je poněkud zdobnější styl.

V tomto stylu vzniklo například pardubické krematorium nebo řada administrativních či školních budov v Němci osídleném pohraničí. Tento sloh, označovaný též někdy jako národní nebo rondokubismus, měl ambice stát se státním stylem nově vzniklé Československé republiky, nakonec jej však převálcovaly jiné slohy.

Jak název tohoto stylu napovídá, jeho základem je konstrukce, která mnohdy zůstává viditelná i při dokončení budovy. Jeho základem je čistota a odstranění všech zbytečných kudrlinek. V tom je podobný funkcionalismu, se kterým se v mnohém překrývá.

Konstruktivismus je však přece jen dynamičtější. Tento styl preferován především v Sovětském svazu.

Konstruktivistické stavby mnohdy připomínají továrny a jiné průmyslové objekty. Mezi významné objekty konstruktivistické stylu patří Šuchovova věž na Šabolovce moskevský Dům kultury z roku 1926 navržený Iljou Golosovem (1883–1945) nebo redakce časopisu Ogoňok.

Konsrtruktivistické rysy má i známý bratislavský obchodní dům Manderla postavený v roce 1936, který první výškovou budovou vzniklou na Slovensku.

„Dům je stroj na bydlení.“ Tato slova nepronesl nikdo jiný než slavný francouzský architekt švýcarského původu Charles-Édouard Jeanneret (1887–1965), kterého však dějiny znají pod jménem Le Corbusier.

V roce 1921 vydal manifest purismu, tedy naprosto čisté a funkční stavitelství, který zásadně ovlivnil směřování architektury až do dnešních dnů. Základem jeho práce bylo pět stavebních bodů: piloty, střešní zahrady, volné půdorysné uspořádání, pásová okna a volně uspořádané průčelí.

Od této volnosti půdorysu i průčelního uspořádání byl odvozen i pojem „Volný plán – Plan libre“, kterým se Le Corbusierova koncepce označuje.

Co si představitelé funkcionalismu vytkli za cíl? Především to, aby se v domech postavených v tomto stylu lidé cítili co nejlépe. Architektura měla být výrazně propojená s vědou a ekonomií. A také to, že estetika nemá předcházet samotné stavební dílo, to je totiž nejdůležitější.

Největší vliv měla funkcionalistická architektura v Německu, Československu a Nizozemsku, ale prosadil se i v dalších zemích.

Linie funkcionalistických staveb jsou čisté, prostorné interiéry jsou koncipovány tak, aby do nich vnikalo co nejvíce přirozeného světla. Typickým představitelem tohoto stylu je pražský Veletržní palác Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla z roku 1928. Touto stavbou byl uchvácen i Le Corbusier, který meziválečné Československo několikrát navštívil.

Československo se stalo skutečnou funkcionalistickou velmocí a ve dvacátých či třicátých letech bylo pro projektanty doslova rájem. Nejznámější funkcionalistickou stavbou, která se dostala i na seznam kulturního dědictví UNESCO je brněnská vila Tugendhat, kterou navrhl německo-americký architekt Ludwig Miese van der Rohe (1886–1969).

Ludwig Mies van der Rohe rozvrhl vilu do tří úrovní. Hlavní podlaží rozčlenil na vstupní, společenskou, pracovní a jídelní část. V suterénu byla prádelna, sklady, fotokomora a kotelna. Horní podlaží mělo obytný charakter, byly zde ložnice, pokoje dětí a chůvy.

Také zahrada byla součástí architektonického návrhu. V roce 1938 manželé Grete a Fritz Tugendhatovi emigrovali do švýcarského St. Gallen. Během války byl dům zabaven gestapem a při osvobozování Brna byl poničen. Později byl opraven a dnes slouží jako muzeum.

Vilou Tugendhat však výčet celosvětově významných funkcionalistických staveb v českých zemích zdaleka nekončí. Tímto směrem byl uchvácen i Jan Baťa, který nechal mezi lety 1936 až 1938 ve Zlíně postavit Baťův mrakodrap.

Tehdy se jednalo o druhou nejvyšší budovu Evropy. Za zmínku stojí také Müllerova nebo též Loosova vila v Praze, Barrandovské terasy nebo obchodní dům Brouk a Babka v Ostravě.

Funkcionalisté však nestavěli jen v Československu. Funkcionalismem se nechal ovlivnit i německý architekt Walter Gropius. A v jeho duchu samozřejmě navrhoval i Le Corbusier. Sám autor dokonce připravil urbanistickou vizi určenou pro Zlín, k její realizaci však nedošlo.

Reakcí na dosavadní jednoduché linie vznikl v 50. letech ve Velké Británii směr zvaný brutalismus. Mezi znaky brutalismu naopak patří záměrná konstrukční pravdivost v extrémním přiznání materiálů a obslužných prvků, čímž je myšlena zejména konstrukce, ale také inženýrské sítě a různá potrubí, a také požadavek na pádný, jednoznačně zapamatovatelný architektonický výraz.

Tento styl byl odpovědí mladých architektů, kteří se chtěli vymezit vůči Le Corbusierovi, Gropiovi a dalším veličinám moderní architektury. Paradoxně na sklonku svého života začal navrhovat brutalistní stavby i Le Corbusier.

Beton, beton a zase beton, tak by se dal zjednodušeně charakterizovat tento styl. Beton neopracovaný, hrubý, brutální, která kouká z každého místa budovy. I přes svou drsnost nelze brutalismu upřít jeho kouzlo a poezii.

Mezi nejvýznamnější brutalistické stavby patří sídliště Habitat 67 v Montrealu, strojní fakulta univerzity v Leicesteru inspirovaná odpalovací rampou kosmodromu na mysu Canaveral nebo královské divadlo v Londýně, na kterém skutečně o beton není nouze.

Vliv brutalismu je patrný i třeba na dvojici mrakodrapů označovaných jako západní brána Bělehradu nebo na české ambasádě v Berlíně. V České republice se brutalismus odrazil kupříkladu na pražském hotelu Pyramida, obchodním domě Kotva v Praze či Prior v Olomouci, budově Transgas, které bohužel zvoní hrana, a na některých sídlištích.