Berlín, Vídeň, Lvov i chuť na kolonie. I Češi měli svou expanzivní politiku.

České země nikdy pravidelně nepatřily mezi velmoci, které by rozprostíraly moc nad svým okolím. Výjimky z tohoto stavu bychom však v historii našli. Bývaly doby, kdy čeští panovníci ovládali mořské pobřeží nebo nepříliš významné obce zvané Berlín či Vídeň. To však nikdy nemělo dlouhého trvání.
Územní vývoj českého státu zaznamenal za 1000 let své existence spoustu bouřlivých událostí. Po většinu času své existence byl součástí některého z větších útvarů, ať už to byla Svatá říše římská či habsburské soustátí. I v jejich rámci český stát získával a znovu ztrácel méně či více rozsáhlé oblasti.

Prvním slovanským státním útvarem na našem území byla Sámova říše pojmenována podle franckého kupce Sáma (?–658/9), který sjednotil zdejší kmeny v boji proti Avarům.
V potyčkách s kočovným národem Avarů získal Sámo díky své statečnosti ohromnou prestiž a jeho vláda postupem času přesáhla hranice současné České republiky. Archeologické nálezy ukazují, že do říše patřila i značná část Saska, jižního Slezska, Dolních Rakous, Štýrska, Korutan a západního Slovenska. Centrum kmenového svazu se nacházelo pravděpodobně v oblasti jižní Moravy.
Tento útvar svého zakladatele nepřežil, nicméně na jeho základě se v 9. století začala rozvíjet Velkomoravská říše. Jazykem, kterým se v ní hovořilo, byla staroslověnština, nelze tedy ještě mluvit o českém, moravském či slovenském státu. Útvaru ovládajícímu západoslovanské kmeny podléhaly nejen české země, ale i Lužice, Slezsko, Slovensko, velká část Maďarska a její vliv sahal až na území dnešního Rumunska.

Velká Morava sice dosáhla značného rozmachu, ten však netrval dlouho. V roce 895 se od Moravy odtrhly Čechy, neboť česká knížata spíše vzhlížela k západu. V té době se začal formovat i český jazyk v podobě pračeštiny a přemyslovský rod posiloval své mocenské pozice.
Tak vzniklo podhoubí pro vznik českého knížectví a české státnosti, za jejíhož zakladatele lze považovat Boleslava I. (?915–967/972). Jeho místo v dějinách však není příliš světlé, vždyť si pro své konání vysloužil přídomek Ukrutný. A to nejen kvůli tvrdému a násilnému sjednocování českých kmenů, ale zejména kvůli přisuzované vraždě svého bratra Václava (907?–929/935). Zda se jednalo o úmysl, či nešťastnou náhodu, při níž kníže Václav ve Staré Boleslavi přišel o život, o tom se dodnes vedou spory.
Každopádně se za vlády Boleslava I. stal český stát realitou. Jeho součástí byly za Boleslavovy vlády nejen Čechy a Morava, ale také Slezsko, Krakovsko, a dokonce část Červené Rusi, což bylo území kolem Lvova, později pak nazývané Halič. Expanzi severovýchodním směrem nevedl Boleslav zbůhdarma. Poté, co Maďaři obsadili panonskou nížinu, právě tudy vedly důležité obchodní cesty z východních částí Evropy.
Boleslav II. (932–999) šel v otcových šlépějích a zpočátku úspěšně pokračoval v rozšiřování české knížecí moci. Ale na konci jeho života se geopolitická situace v Evropě začala měnit a Čechy o svá východní území přišly ve prospěch polského krále Boleslava Chrabrého a knížete Kyjevské Rusi Vladimíra Velikého.
Během 11. a 12. století se hranice českého státu neměnily tak bouřlivě. Na nějakou dobu česká panovnická moc přišla o Sušicko, Hodonínsko a také Vitorazsko. Mimo hranice v té době leželo také Chebsko. Naopak, součástí českého státu bylo Kladsko a také Budyšínsko, kterému se od 14. století říkalo Horní Lužice.
Začátkem 11. století se české země staly trvalou součástí mnohem většího útvaru, který nesl název Svatá říše římská. Dnešní terminologií by se tento komplex dal nazvat konfederací. Fakticky Svatá říše Římská existovala až do roku 1806. Rozsah jejího území se měnil, její jádro tvořily německy hovořící země a české království, ale patřilo do ní i Švýcarsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Slovinsko, severní Itálie či východní Francie.
Český stát měl v prvních staletích existence v rámci Říše velmi širokou autonomii. Budoucí říšský císař Fridrich II. vydal v roce 1212 Zlatou bulu sicilskou, kterou věnoval Čechám trvalý status království. I v rámci říše zažívalo dědičné české království patrné územní změny.

Začátkem druhé poloviny 13. století mělo české království našlápnuto k tomu, aby se stalo skutečnou a trvalou evropskou velmocí.
Zásluhu na tom měl obratný král Přemysl Otakar II. (1233–1278) i jeho otec Václav I. (1205–1253). Přemyslovci rozšířili území českého království až téměř k Jadranu.
Praha tak ovládala Korutany, Furlansko, Horní i Dolní Rakousy, Štýrsko i Kraňsko (historická země, nyní z velké části součást Slovinska). Na čas bylo ke království připojeno i okolí Chebu. Přemysl Otakar II. kromě toho politicky kontroloval některá italská města, ať to byla Verona či třeba Treviso.
Proti králi „železnému a zlatému“ Přemyslovi Otakarovi II. se však postavila téměř celá Evropa. Jeho narůstající moc byla trnem v oku zejména vzmáhajícímu se rodu Habsburků. Český panovník v roce 1276 o své rakouské državy přišel a o dva roky později padl v bitvě na Moravském poli. Kdoví, kam by se kola dějin točila, kdyby Přemysl Otakar II. v této bitvě zvítězil a z Habsburků udělal nepříliš významný venkovský rod…
České království poté nečekaly veselé časy. Přesto se jakž takž na mapě Evropy udrželo. V roce 1283 se fakticky ujal vlády Přemyslův syn Václav II. (1271–1305) Poté, co zklidnil poměry a zpacifikoval vnitřní opozici, mohl se i on soustředit na zahraniční politiku. Na rozdíl od svého otce mířil na sever do oblasti Polska. Roku 1300 dosáhl na polskou královskou korunu. Moc českého panovníka tak poprvé dosahovala až k moři. Václav II. ovládal nejen Velkopolsko, ale i Gdaňské pomoří.
A aby toho nebylo málo, o rok později, poté, co bez mužských potomků zemřel uherský král András (Ondřej) III., získal Václav II. uvolněný trůn pro svého syna Václava III (1289–1306). Pod vládou českého královského rodu tak byla téměř celá střední Evropa. Teritoriální zisky však v rukou přemyslovců nezůstaly dlouho. Již po otcově smrti v roce 1305 se mladý král Václav III. vzdal uherské koruny.
A v důsledku vymření přemyslovského rodu po meči jeho zavražděním v Olomouci 4. srpna 1306 se od českého státu odpoutalo také Polsko. Součástí českého státu z této slavné doby tak zůstala jen část Slezska.

Další slezská území k českému království přivtělil Jan Lucemburský (1296–1346). Od roku 1319 k němu opět patřila část Lužice kolem Budyšínska, město Pirna a také Kladsko. Král Jan také trvale získal Chebsko. V rozšiřování území pokračoval i Karel IV (1316–1378). Ten obratnou diplomacií i pomocí sňatků získal do své správy Svídnicko, Dolní Lužici i Braniborsko s tehdy osmitisícovým nepříliš významným městem Berlínem.
Lénem české koruny bylo i Lucembursko. Karlův syn Václav IV. (1361–1419) však německá území neudržel. Hranice českého státu se začaly ustalovat na území Čech, Moravy, Slezska a obou Lužic.
Po dlouhá staletí je Morava neodmyslitelnou součástí českého státu. Od roku 1179 ji spravoval markrabě, což byl zpravidla příslušník rodu, který vládl v celém království. Karel IV. dokonce vydal ustanovení o nedělitelnosti českých zemí. Přesto se v historii stalo, že Čechy a Morava od sebe odděleny byly.
Stalo se tak během válek mezi Jiřím z Poděbrad (1420–1471) a uherským králem Matyášem Korvínem (1443–1490). Zatímco husita Jiří ovládal Čechy a některá území v Sasku a Horní Falci, katolík Korvín se stal králem nejen Moravy, ale i Slezska a obou Lužic. Právě za vlády Matyáše Korvína vzniklo pojmenování Horní a Dolní Lužice pro území tzv. šestiměstí (Budyšín, Žitava, Kamenec, Zhořelec, Lubáň a Lobava – Horní Lužice) a okolí Chotěbuze (Dolní Lužice). V roce 1490 nový český král polského původu Vladislav II. Jagellonský (1456–1516) vrátil vše do původního stavu.
Vladislav II. se po Korvínově smrti stal i uherským králem, takže české země a Uhry byly opět na čas spojeny osobou panovníka. Územní vývoj pokračoval i nadále. V roce 1494 bylo ve prospěch Polska ztraceno Zátorsko.
Do éry Habsburků na českém trůně tak stát vstupoval ve složení Čechy, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice. Zaujímal plochu 125 000 km2, což je srovnatelné s rozlohou poválečného Československa, a v roce 1500 zde žilo zhruba 2 300 000 obyvatel.
V roce 1526 se českým králem stal Ferdinand I. (1503–1564), který jako autokrat jen těžce vycházel s českým stavovským státem. Ferdinand postupně vytvořil rakousko-česko-uherskou personální unii, přičemž všechny země byly de facto samostatné. Tuhá centralizace nastala až po porážce stavovského povstání v roce 1620. Habsburkové v osobě císaře Ferdinanda II. (1578–1637) tím upevnili své postavení v českých zemích a vládli jim až do roku 1918.

Habsburkové se však z územního hlediska neukázali jako nejlepší správci zemí koruny české. Už Ferdinand II. v rámci Pražského míru v roce 1635 odstoupil obě Lužice Sasku. O století později v roce 1742 pak Marie Terezie (1717–1780) ztratila ve prospěch Pruska Kladsko a také Slezsko, ze kterého zůstalo jen okolí Opavy, Krnova a Těšína.
Česká koruna se tak stala součástí středoevropského hegemona v podobě Habsburské monarchie. Ta kromě českých zemí zahrnovala dnešní Rakousko, Slovinsko, Halič a také Uhry se Slovenskem, Sedmihradskem a Chorvatskem.
Ještě v 19. století Vídeň také ovládala některá území v Itálii, mimo jiné Toskánsko, Benátsko nebo Milánsko, ta však ztratila ve prospěch sjednocující se Itálie. Posledním územním ziskem Rakouska-Uherska, jak se mocnářství od roku 1867 nazývalo, byla anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908.
Během 19. století se postupně zformoval moderní český národ. Ten zprvu nevolal po samostatnosti, jeho představitelé pouze žádali svá zejména jazyková práva v rámci monarchie. První světová válka, která vypukla v roce 1914, však tuto situaci začala měnit. Velmi váhavě se domácí politici začali vyslovovat pro samostatnost, zatímco Tomáš Masaryk (1850–1937) již v roce 1915 v exilu vyhlásil program svrchovanosti.
Jak by měl obnovený samostatný český stát vypadat, o tom se vedly vášnivé debaty. S koncepcí slovanské říše přišel již před válkou pozdější první československý premiér Karel Kramář (1860–1937). V jeho pojetí mělo slovanskou říši vést Rusko a jejími dalšími částmi mělo být carství polské, české, bulharské a srbské.
Kramář navrhoval i rozložení míst v říšské radě, ve které ze 42 míst mělo 25 připadnout Rusům. Ve svých úvahách se nezastavil jen u Slovanů, předpokládal, že se součástí jím vysněného státu stane celý Balkán i Maďarsko.

Kramář a kolem něj sdružený mladočeský kroužek hodlal k českému království zpět připojit obě Lužice, Slezsko a Kladsko, zatímco celé Těšínsko chtěl přenechat Polsku.
Rovněž žádal do českých zemí zahrnout území severního Rakouska až k Dunaji, ovšem bez Vídně. Počet německých mluvčích v novém státě by se tak zněkolikanásobil. Samozřejmostí pro Kramářův spolek bylo připojení Slovenska, tehdy horních Uher.
Rusofil Kramář argumentoval tím, že rozsáhlý slovanský stát by zabránil případnému rusko-německému spojenectví, které by středoevropským menším národům nepřineslo nic dobrého. Celá koncepce však byla od počátku nerealistická. I samotní ruští diplomaté o ní vyjadřovali pochybnosti. Poláci měli ruské nadvlády plné zuby, Srbové měli svůj samostatný stát a asi by se ho ve prospěch Petrohradu sami od sebe nevzdali a Bulhaři nakonec během první světové války bojovali na opačné straně než Rusko.
Mezi politickou reprezentací se objevovaly i poněkud „zvláštní“ návrhy na připojení Vídně, což bylo podepřeno argumentací, že v tomto městě nad Dunajem žije početná česká populace. Podobné nápady však nemohly být v praxi realizovatelné.
Hlavní slovo při vytváření samostatnosti českých zemí měl však v exilu žijící Tomáš Masaryk společně Milanem Štefánikem (1880–1919) a Edvardem Benešem (1884–1948). Právě spojení těchto tří lidí symbolizovalo i sjednocení českých zemí s krajinou pod Tatrami. V Masarykově i Štefánikově koncepci byli Češi a Slováci jedním národem se dvěma větvemi. „Slováci jsou Čechy, přestože užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka,“ psal Masaryk, s čímž souhlasil i Štefánik. Slovenský exil žijící v USA danou problematiku tak nevnímal, ale na vznik československého státu kývl. Pro Masaryka měla čechoslovakistická koncepce praktický význam. České země obývaly tři miliony Němců a připojením Slovenska by se v nově vytvořeném státě pozvedl slovanský živel, byť Slováků bylo méně než Němců. Slovensko jako součást Československa navíc znamenalo i prodloužení země na východ a vymanění se z německého obklíčení
Masaryk aplikoval přístup, ve kterém v případě českých zemí použil právo historické a v případě Slovenska právo přirozené. V praxi to znamenalo, že hranice československého státu měly kopírovat historické hranice zemí koruny české, ať už v nich žili obyvatelé jiné národnosti, v případě Slovenska pak hranice měly zasahovat všude tam, kde žili Slováci. Podobný přístup tehdy zvolili i Poláci, kteří v případě svých východních hranic argumentovali právem historickým a do svého státu přibrali mnoho Ukrajinců a Bělorusů. V případě sporu o Těšínsko, které bylo součástí českého království, naopak využívali právo přirozené s tím, že oblast je osídlena především Poláky.

Masaryk tušil, že zachránit pro československý stát území obývané Němci nebude jednoduché. Kromě historického práva tak měl v kapsách připravené pro jednání se západními státníky i další argumenty. Především ty strategické a ekonomické, když tvrdil, že české země jsou propojeny v jeden hospodářský celek. Že měl pravdu, se ukázalo po odstoupení Sudet Německu v roce 1938, na což ekonomicky doplatil jak zbytek českých zemí, tak i samotné příhraniční kraje.
Na rozdíl od Kramáře to Masaryk s územními požadavky příliš nepřeháněl. Byl si velmi dobře vědom, že národnostní menšiny mohou být v budoucnu problémem a Československo jich už tak mělo mít na svém území více než dost.
Masaryk dokonce přemýšlel i o odstoupení některých částí Čech a Moravy, aby počet Němců v novém státě nepřevyšoval milion. Přesto v roce 1915 navrhl připojení obou Lužic, Valticka, Vitorazka, Kladska a Ratibořska. Zcela novým nápadem pak bylo vytvoření koridoru, který by od sebe oddělil Rakousko a Maďarsko a zároveň Československo spojil s jihoslovanským státem. Později však myšlenku Lužic jako součástí Československa korigoval a skepticky se stavěl i k praktickému uskutečnění myšlenky koridoru. Nicméně o potřebě přístupu Československa k moři nepochyboval.
To, co se na začátku 1. světové války zdálo nemožné, to se 28. října 1918 stalo skutečností. V Praze byl proklamován nezávislý československý stát, který se přes Kramářovu snahu o monarchii v čele s ruským panovníkem stal republikou. 30. října 1918 se v Martině k Československu přihlásili i zástupci slovenské politické reprezentace.
Naopak Němci žijící v českých zemích s ním nechtěli mít nic společného a vyhlásili v Sudetech čtyři samostatné provincie, které se měly stát součástí německého Rakouska. Rovněž Maďarsko se odmítalo vzdát Slovenska, které bylo po tisíc let součástí velkého Uherska.
Mladou republiku měly čekat těžké územní boje, a to nejen u diplomatického stolu. Revoltu německy hovořících krajů se Praze podařilo záhy zpacifikovat, byť i za cenu lidských životů. S Poláky na Těšínsku a s Maďary na Slovensku došlo k regulérním ozbrojeným armádním střetům. Vše nakonec muselo být vyřešeno pod dohledem vítězných států první světové války. Francie československé požadavky většinou podporovala, Británie se k nim stavěla skepticky, USA jim moc nerozuměly a Italy příliš nezajímaly.

Jedno území přistálo Československé republice doslova do klína, aniž by o něj nějak zvlášť usilovala. Podkarpatská Rus byla po staletí součástí Uherska a po válce její představitelé řešili, co dál. Na samostatnost byla tato země příliš malá, a tak americký prezident Woodrow Wilson (1856–1924) doporučil její připojení k některému z okolních slovanských států. Ukrajina, kterou ovládli ruští bolševici, nepřicházela v úvahu, a tak Rusíni žijící v Americe vybrali jako nový domov pro své krajany Československo.
Masaryka tato myšlenka zaujala. Podkarpatská Rus byla chudým krajem, ale pro ČSR se otevírala zajímavá strategická šance: sousedství s Rumunskem, které bylo vnímáno jako spojenec proti předpokládaným maďarským revizionistickým snahám. Rovněž se tak uzavřela možnost společné hranice Polska a Maďarska, které ČSR vnímala jako potenciální ohrožení. 12. listopadu se v americkém Scrantonu Rusínská národní rada dvoutřetinovou většinou přihlásila ke spojení s Československem.
O konečných hranicích Československa i dalších evropských zemí se nakonec rozhodovalo na pařížské mírové konferenci v letech 1919 a 1920. Československá delegace vedena Benešem a Kramářem do svých požadavků nezahrnula nároky na Lužici. Zvítězila rozvaha, že výběžek sahající téměř až k Berlínu by byl vojensky nehájitelný. Čechoslováci nezískali ani Kladsko a Ratibořsko, rovněž nebyl uveden v život poněkud fantaskní koridor k Jugoslávii, byť Masaryk i ostatní naléhali na to, aby ČSR měla přístup k moři. „Naprosto nestoudné a neobhajitelné,“ řekl ke koridoru britský premiér Lloyd George.
Po sedmidenní válce mezi Československem a Polskem bylo Těšínsko mezi oba státy rozděleno. Pod správu Prahy se dostaly místní černouhelné doly a také životně důležitá bohumínsko-košická železnice. Vítězné velmoci nakonec uznaly historické hranice českých zemí, ke kterým bylo na úkor Rakouska přičleněno Vitorazsko a Valticko a na úkor Německa Hlučínsko.
Složitá byla jednání o nové hranici s Maďarskem. Zatímco severní hranice Slovenska byly dány Karpatami, ty jižní dosud nikdy neexistovaly. V dotčené oblasti byla populace národnostně promíchaná, což vytyčování státních hranic komplikovalo. Do karet Praze hrálo to, že byla počítána mezi vítězné státy, kdežto Maďaři patřili mezi poražené. Navíc se v Budapešti na čas chopili moci komunisté, což v očích západu Maďarsku také příliš neprospělo. Tzv. Maďarská republika rad, stejně jako její slovenský satelit však neměly dlouhého trvání.
Některé československé návrhy požadovaly i města Miskolc či Vác, ale hranice nakonec vedla tokem Dunaje a Ipľu a poté byla vytvořena uměle. Československo získalo i velmi úrodný Žitný ostrov, ve kterém však Slováků žilo pomálu a drtivou většinu obyvatelstva tvořili Maďaři. I Masaryk o potřebě tohoto územního zisku pochyboval. 4. června 1920 byla na zámku Trianon podepsaná smlouva, která definitivně stanovovala maďarské hranice. Trianonská dohoda připravila Maďary o dvě třetiny dosavadního území a dodnes je v Maďarsku vnímána jako velká křivda.

Jedním z důvodů vypuknutí první světové války byla touha mocností po dalších koloniích. Poté, co bylo Německo poraženo, jeho nevelké koloniální panství v Africe a v Oceánii mělo být rozděleno mezi vítězné státy.
Oficiálně se německá zámořská území měla stát mandátním územím Společnosti národů, která by je poté dala pod správu nějakého státu. V praxi se však jednalo o klasické kolonie, jež si vesměs rozdělily Velká Británie a Francie.
Území českého státu nebylo nikdy velké a hlavně, nemělo přístup k moři. I proto na rozdíl třeba od Nizozemců Češi nezapichovali své vlajky v dosud neobjevených krajích. Přesto se nesměle a hlavně poněkud naivně o svůj koloniální díl hlásilo i nově vzniklé Československo. V rámci čs. delegace působil i diplomat a cestovatel Jan Klecanda (1883–1964), který se nadchnul pro myšlenku získat dosud německé Togo v rovníkové Africe. Vidina československého koloniálního panství s kakaem, kávou, tropickým ovocem zaujala i mnohé publicisty a v pražských novinách se psalo o oprávněném nároku ČSR na svůj kousek Afriky.
I Togo si nakonec rozdělili Britové s Francouzi, a to ještě před začátkem mírové konference. Tajnou dohodu týkající se německých kolonií podepsali již v roce 1916.
Československá delegace na pařížských jednáních svůj návrh ani nepředložila, vědoma si nerealističnosti podobných kroků. Kromě toho byla přes veškeré romantické představy správa kolonií nesmírně vyčerpávajícím a také prodělečným podnikem. Ještě před válkou si německý list Vossische Zeitung povzdechl: „Už jen lodní doprava je tak drahá, že parníky směřující do Německé Východní Afriky (dnešní Tanzanie) spálí více uhlí, než kolik kolonie vydělá říši.“
ČSR však z Paříže neodešla zcela s prázdnou. Jak bylo řečeno, Masaryk snil o přístupu k moři. „Je jedno jakým způsobem,“ psal. V českých politických kuloárech se hovořilo o Terstu, zejména s v souvislosti s případným československo-jugoslávským koridorem. Versailleská smlouva nakonec Československu přiřkla část Hamburského přístavu. Smlouva o jeho pronájmu na 99 let vešla v platnost v roce 1929, takže jej Česká republika může využívat i v současnosti. V držení státu jsou dva poněkud zchátralé přístavy nazvané Vltavský a Sálský. V souvislosti s kandidaturou Hamburku na uspořádání olympijských her a s tím související nutnou výstavbou, která by zasáhla zejména Vltavský přístav, Hamburk a Česká republika nyní jednají o výměně pozemků. Československu patřilo také přístavní území ve Štětíně, to se však ekonomicky nevyplácelo a v roce 1956 bylo toto pásmo odstoupeno Polsku výměnou za některá pohraniční území.

Československo nakonec v Paříži získalo území o rozloze 140 508 km². Těšilo se však z něj jen pouhých dvacet let. Známé události roku 1938 a 1939 ČSR nejdříve okleštily ve prospěch Německa, Maďarska a Polska a nakonec republika zanikla zcela. Po šesti letech válečných hrůz pak nastal čas jejího obnovení.
V té době byl prezidentem Edvard Beneš. Ten již před vypuknutím druhé světové války přemýšlel o odstoupení některých území Německu, aby se zmenšil počet německy hovořících obyvatel. Šlo se především o Ašsko, frýdlantský a šluknovský výběžek a také výběžky v Jeseníkách. Tuto ideu neopouštěl ani během války, protože nepočítal s téměř totálním odsunem Němců z českých zemí. Ještě v roce 1941 Beneš uvažoval, že v republice zůstane 1,4 milionu Němců. Nakonec však i po ohlasech z domácího odboje souhlasil s vysídlením všech německy hovořících obyvatel vyjma prokazatelných antinacistů.
Klíčovými pro budoucí územní rozsah Československé republiky byla Benešova jednání se Stalinem v roce 1943. Sovětský vůdce, jehož cílem bylo vzbudit u Beneše důvěru, se zeptal na československé územní nároky. Beneš zmínil Kladsko a Stalin jej na mapě okamžitě přiřkl Československu.
„A o Podkarpatské Rusi se nějak domluvíme,“ podotkl prezident. Stalin neodpověděl, ale následující události ukázaly, že Benešovu poznámku nezapomněl.
Začátkem roku 1945, kdy se porážka nacistického Německa nezadržitelně blížila, přišla otázka československých hranic znovu na přetřes. V únorovém Benešovu memorandu určenému britskému Foreign office jsou hranice českých zemí z hřebenů hor posunutá na úpatí na německé straně. Mezi územní nároky patřily i části dosud německého Slezska.

V poválečné euforii se začala některá ministerstva předhánět ještě v odvážnějších návrzích. Mezi ty nejbizarnější patřilo rozdělení Rakouska mezi ČSR a Německo. Jiné plány počítaly s přičleněním alespoň Vídně, Regensburgu či Pasova. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy na jedné straně byli Němci z Československa vyháněni, na straně druhé měli být jiní do republiky začleněni. Zejména západní mocnosti se na podobné nápady dívaly s těžko skrývanou nedůvěrou.
Československo nakonec po skončení druhé světové války zůstalo v předmnichovských hranicích. Co se týče Kladska, Stalin po válce prohlásil, že území je přislíbeno Polsku v rámci jeho stěhování na západ, a že s tím nemůže nic dělat. I Těšínsko nakonec zůstalo rozdělené, byť si je celé nárokovala jak Praha, tak Varšava. Případné nepokoje však rychle uhasila Moskva. Obě země již byly v ruské sféře vlivu a Stalin si nepřál mezi svými satelity jakékoliv konflikty. V roce 1958 byl spor vyřešen podepsáním československo-polské smlouvy, nicméně nacionalistické vášně na Těšínsku dodnes doutnají.
K jedné výjimce z předmnichovských hranic přece jen došlo. Sovětský svaz si hodlal ponechat polská území, která získal paktem s nacistickým Německem z roku 1939.
Ale to sovětským komunistům nestačilo. Stalin využil jisté Benešovy naivity a zaměřil se i na Podkarpatskou Rus. Poté, co z tohoto území byla vyhnána nacistická vojska, moc zde přebrala tajná sovětská policie NKVD. Zástupci československé vlády v čele s ministrem Františkem Němcem, kteří v roce 1944 na Rus dorazili, byli nejdříve internováni a poté jednoduše odvezeni pryč.
Sověti původně uvažovali o tom, že by za Podkarpatskou Rus Československu nabídli Horní Slezsko. Stalin však tuto myšlenku nakonec zavrhl s tím, že se ČSR bez kompenzace obejde. Jeho zájmem bylo především naklonit si Poláky, když jim dával dosavadní německá území za jím obsazená území východní.
Definitivní konec za existencí Podkarpatské Rusi v rámci ČSR pak nastal 22. listopadu 1945, kdy Prozatímní národní shromáždění schválilo zákon o připojení Podkarpatska k Ukrajinské SSR.
Smlouvu mezi ČSR a SSSR, podle níž byla tato část republiky odstoupena Ukrajinské SSR, podepsali 29. června 1945 v Moskvě za československou stranu předseda vlády Zdeněk Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahraničí Vladimír Clementis.

ficiálním důvodem odstoupení tohoto bylo „přání lidu“. Obyvatelé Podkarpatské Rusi údajně toužili spojení se zbytkem Ukrajiny. Podpisy obyvatel žádající připojení k SSSR však bývaly získávány pod brutálním nátlakem. Většina Rusínů se navíc považovala za svébytný národ a nikoliv za součást ukrajinského etnika.
Podle historika Karla Kaplana třetina občanů Podkarpatské Rusi aktivně souhlasila s připojením k Sovětskému svazu, třetina byla pro Československo a zbytku to bylo jedno. Po roce 1945 pak řada Rusínů, zvláště těch hlásících se k Masarykově republice, skončila v nechvalně proslulém „souostroví Gulag“, tedy v pracovních táborech, které byly rozesety po nejodlehlejších místech Sovětského svazu.
Smlouva o Podkarpatské Rusi, která již v té době byla důsledně nazývána Zakarpatskou Ukrajinou, začala platit 30. ledna 1946. Oba státy se dohodly, že Čechy a Slováky, kteří měli na Podkarpatsku majetek, odškodní.
Později však českoslovenští a sovětští komunisté podepsali tajný dodatkový protokol a rozhodli, že tisíce vystěhovalců nedostanou nic. Symbolického odškodnění se někteří z nich dočkali až v 60. letech…
V době po válce docházelo již jen k minimálním úpravám hranic, daných především změnami přírodních poměrů. V 50. letech na hranicích se SRN a Rakouskem vyrostla tzv. železná opona, která z východního bloku udělala jeden obrovský koncentrační tábor obehnaný ostnatým drátem, do kterého byla až do poloviny 60. let pouštěna elektřina o napětí 3000 až 6000 V. Celkový počet osob, které zemřely při pokusu překročit v letech 1948 až 1989 československé západní hranice, se pohybuje kolem 300.
I v tuhé éře totality se objevil nápad, jak rozšířit území Československa. Jeho základem bylo oprášení myšlenky koridoru směrem k Jugoslávii. Tentokrát ovšem nikoliv po povrchu, nýbrž pod zemí.
Projektem se již od roku 1944 zabýval profesor Karel Žlábek a v roce 1975 jej v podobě železničního tunelu dokončil. Celková délka trati měla být 410 km, z toho 350 km by připadalo právě na tunely. Výchozí stanice v ČSSR s nájezdními rampami pro osobní automobily, nádražím a technickými provozy měla být na jih od Českých Budějovic. Trať měla mít konečnou stanici na umělém mořském ostrově Adriaport, který by byl pod československou svrchovaností. Materiál k jeho výstavbě by se získal z horniny, která by byla vytěžená při ražení tunelu.
Cesta na Jadran by se tak výrazně zkrátila. Projekt počítal i s přípojkami v Rakousku. Podle studie tehdejšího Pragoprojektu by tunelová železnice na Jadran stála v dnešních cenách asi 3 biliony korun a stavba by trvala třicet let. Podle odborníků šlo o uskutečnitelný projekt, avšak doba mu nepřála. Vládnoucí komunisté jej smetli ze stolu s obavou, že skrze tunel budou českoslovenští občané utíkat na západ.

Poslední razantní územní změnou v dějinách české státnosti bylo odtržení Slovenska v roce 1993. Slovensko se vydalo vlastní cestou, nicméně vztahy obou zemí i obyčejných lidí zůstaly nadstandardní. Obě země jsou navíc od roku 2004 členy Evropské unie. Unijní pravidla rozšířila řadu možností českých občanů. A tak se Češi bez mnoha nutných úředních povolení mohou trvale usadit v kterékoliv zemi, která je členem EU. Hranice tak do jisté míry přestaly existovat.
Česká republika se tedy musí obejít bez některých svých historických zemí i bez kolonií, které už stejně odvál čas. I tak se může počítat mezi středně velké evropské země. A záleží jen na ní, nakolik její hlas bude v Evropě i ve světě slyšet.
Ale něco Čechům přece jen patří. Byť je Česká republika vnitrozemská země, v jejím majetku je kus mořského dna.
Asi čtyři dny plavby od západního pobřeží Mexika se nachází ostrůvek Clipperton. Právě kousek od něj v hloubce pěti kilometrů pod hladinou se nachází české území. Republika k němu přišla jako člen Organizace pro přípravu těžby z mořského dna Interoceanmetal. K zahájení těžby je zatím ještě daleko, ale jednou, kdo ví…

 

 

 

Rubriky:  Historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Smutné výročí konce legendární aerolinky

Smutné výročí konce legendární...

Včera tomu bylo rovných 26 let, co definitivně skončila...
Vánoce ve Smrčkově domě v Soběslavi

Vánoce ve Smrčkově domě v Soběslavi

Od 5. do 30. 12. bude v Blatském muzeu v Soběslavi k vidění letos...
V tureckém jezeře byla nalezena starověká pevnost

V tureckém jezeře byla nalezena...

Objevitele přilákala do tureckého jezera Van pověst o příšeře...
Masové nasazení tanků – bitva u Cambrai

Masové nasazení tanků –...

Dnes je tomu rovných 100 let, co došlo k prvnímu masivnímu nasazení...
Velká pyramida v Gíze skrývá velký prázdný prostor

Velká pyramida v Gíze skrývá velký...

Pyramidy v Gíze patří k nejnavštěvovanějším místům na světě. I když se je...
Churchillův vojenský kultivátor

Churchillův vojenský kultivátor

Jednalo se o další ze zajímavých nápadů britského premiéra Winstona...
U Ústí nad Labem bylo nalezeno pravěké pohřebiště

U Ústí nad Labem bylo nalezeno...

Stavba skladovací haly u obce Hrbovice poblíž Ústí nad Labem přinesla zajímavý nález...
Zavinila zánik starověkého Egypta přírodní katastrofa?

Zavinila zánik starověkého Egypta...

   Vědci mají novou hypotézu o zániku starověkých egyptských dynastií....
Starověký vrak u řeckého ostrova je zlatým dolem archeologů

Starověký vrak u řeckého ostrova...

Bronzová paže z neznámé sochy je dalším nálezem ze starověkého vraku lodi...
Do zbroje!

Do zbroje!

Zatímco státní hrady a zámky uzavřely na zimu brány, největší skvosty českých...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Proč skáčou psi z mostu? Překvapivé vysvětlení!

Proč skáčou psi...

Thomas pustí z vodítka svoji fenku retrívra. Nemá strach, že by začala vyvádět....
Stal se za první republiky benzín pro československé letectvo předmětem nekalých obchodů?

Stal se za první republiky benzín pro...

Československá armáda potřebuje začátkem 20. let benzín pro svoje auta a...
Sekta s názvem Fiat Lux: Členové nosí bílé šaty na znamení čistoty!

Sekta s názvem Fiat Lux: Členové nosí...

Žena v bílých šatech a černé paruce se evidentně nachází v transu a mluví...
Jak se slaví Vánoce ve světě?

Jak se slaví Vánoce ve světě?

Jak se stalo, že tento křesťanský svátek dodržujeme do dnešních časů? Jaké...
Pohani v Česku: Krvavé pohřební orgie na Býčí skále!

Pohani v Česku: Krvavé pohřební...

Na první pohled vypadá téměř obyčejně. Když se ale přiblížíte k jejímu vchodu, možná se...
VIDEO: Keifer Sutherland a jeho Bedna vod whisky

VIDEO: Keifer Sutherland a jeho...

Kiefer Sutherland (*1966) je sice hvězdou řady úspěšných...
Vlčí smečky: Jediná chvíle, kdy se Churchill opravdu bál

Vlčí smečky: Jediná chvíle, kdy...

„Nemůžeme snít o tom, že bychom britskou flotilu mohli porazit v bitvě. Naše jediná možnost spočívá...
Víte, jak funguje lidské srdce?

Víte, jak funguje lidské srdce?

V České republice jsou srdeční choroby nejčastější příčinou smrti a...
Neskutečné: Předběhli Kolumba i Řekové a Římané?

Neskutečné: Předběhli Kolumba i...

Existenci Ameriky si Evropané uvědomili až koncem 15. století. Přitom k jejím...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.