Některé věci bývají vnímány jako obecná pravda. Ale, jak to tak bývá, svět je barevnější a složitější a ne vše se jeví tak, jako na první pohled.

Zapomeňte na Jerryho!

Blud: Myši jsou posedlé sýrem

Skutečnost: Sýr může být pro myši nebezpečný

Jistě jste viděli svého času velice oblíbené kreslené americké grotesky, v nichž se neustále honila nesourodá dvojice tvořená kocourem Tomem a myšákem Jerrym. A kromě mlácení nešťastného Toma, se malý myšák vydatně posiloval sýrem.

Vybaveni znalostmi, které v nás kromě animovaných grotesek, posílila i škola, přistoupíme k lapání myši, která nám pobíhá po bytě. „K tomu přece postačí pastička a kousek sýra,“ říká se. To je ovšem blud jako hrom!

Vždyť taková myš ve svém přirozeném prostředí o zpracované kravské mléko ani nezavadí. Mnohem raději si pochutná na cereáliích, různých semenech, na zrní nebo na ovoci. Pro některé myši může být laktóza dokonce smrtelně nebezpečná.

Všeobecně zažitou představu o myši, která miluje sýr, ve svém výzkumu vyvrátili i vědci z univerzity v britském Manchesteru. Podle nich je takový obraz stejně scestný jako všeobecně rozšířená pověra o ježkovi, který si na svých bodlinách nese jablko. Ovšem ježek by sýrem vzhledem k obsahu bílkovin nepohrdl.

Britští badatelé prokázali, že myši dokonce odmítají pozřít potraviny, které po sýru jen voní či chutnají, i když jej ve skutečnosti neobsahují.

Když jsou bodyguardi vysocí

Blud: Napoleon byl malého vzrůstu

Skutečnost: Ve své době byla jeho výška mírně nadprůměrná

Občas se o někom tvrdí, že trpí tzv. napoleonským komplexem. Platí to o mužích menšího vzrůstu, kteří mají diktátorské sklony, a kompenzují si tak komplex méněcennosti. Původcem tohoto pojmu je rakouský psycholog Alfred Adler (1870 – 1937).

Jenže, francouzský vládce Napoleon Bonaparte (1769 – 1821) tak úplně malý nebyl. Měřil 168 centimetrů, což na přelomu 18. a 19. století byla ve Francii dokonce mírně nadprůměrná výška.

Pokud se 180 centimetrů vysoký muž postaví mezi urostlé habány hrající basketbal, vypadá jako trpaslíček. A s Napoleonem to bylo podobné. Korsický dobyvatel býval obvykle obklopen svou tělesnou stráží. K členství v této elitní gardě byla nutná výška alespoň šest stop, tedy necelých 183 centimetrů. Nelze se tedy divit, že svému okolí se Napoleon jevil jako malý.

Edison byl tvrdý obchodník

Blud: Vynálezcem žárovky byl Edison

Skutečnost: První žárovku sestrojil německý hodinář Göbel

Role Tomáše Alvy Edisona (1847 – 1931) se v dějinách vědy dost přeceňuje. On byl především podnikatel a obchodník. Řadu vynálezů, které si nechal patentovat, vymysleli jeho podřízení, nebo dokonce úplně cizí lidé, jimž jejich ideu jednoduše ukradl. To je i případ slavné žárovky.

Skutečným vynálezcem žárovky je Evropan, konkrétně německý hodinář Heinrich Göbel (1818 – 1893). Když mu bylo 31 let, zkusil štěstí v Novém světě, jak se tehdy Americe říkalo. V New Yorku si otevřel hodinářský obchod a kromě hodinek vyráběl tlakoměry a uměl také vyčerpávat vzduch ze skleněných baněk a zatavovat do nich přívodní dráty.

A tak se stalo, že již v roce 1854 Göbel sestrojil funkční žárovku. Do skleněné baňky vložil zuhelnatělé bambusové vlákno a nový vynález dokázal svítit až 220 hodin. Edisonova žárovka byla té Göbelově podobná, měla však sotva poloviční výdrž.

A přesto, že Edison vyrobil žárovku až v roce 1879, soudy přikleply patent jemu.

Jak je to s chuťovými pohárky?

Blud: Různá místa jazyka vnímají různé chutě

Skutečnost: Všechny chutě vnímáme celým jazykem

Na sladkosti je prý nejcitlivější špička jazyka, na slané okraje a na hořké zadní část. Kdepak. Všechny chutě vnímáme po celém jazyku, jen občas se najdou lidé, kteří mají některou část tohoto svalu poněkud citlivější.

To je dáno i tím, že počet receptorů citlivých na chuť, které jsou umístěny v chuťových pohárcích, značně kolísá. Najdou se lidé, kteří jich mají jen 500, ale mezi námi žijí i magnáti, kteří se mohou pochlubit dvacetinásobně větším počtem. Takový člověk je pak ideálním degustátorem, neboli ochutnávačem.

Rohy byly nepraktické

Blud: Vikinga poznáte podle rohů

Skutečnost: Vikingové rohaté přilby nenosili

Když padne slovo o Vikinzích, člověk si okamžitě představí urostlého nelítostného bojovníka, jehož hlavním poznávacím znamením je helma s rohy. Jenže takový roh na helmě je docela nepraktická věc. Při seknutí mečem by jej zadržel, případně by útočník mohl takovému rohatci díky páce mezi mečem a rohem zlomit vaz.

Zkrátka a dobře, archeologické výzkumy tento mýtus už dávno vyvrátily, Vikingové rohaté přilby nenosili. Jde o mýtus, který se prvně objevil v době romantismu.

To ovšem neznamená, že tento národ při konfliktech žádnou ochranu hlavy nepoužíval. Vikinští válečníci dokonce používali několik druhů přileb. Některé byly polokruhové s lícnicemi, nánosníkem a s ochranou očí.

Jiné byly kónické, oblé s obrubou. Takový tvar hlavu chrání především tím, že případná sečná rána po přilbě jednoduše sjede. Nicméně, vzhledem k archeologickým nálezům je zřejmé, že helma byla výsadou jen některých Vikingů, protože jejich objevy se počítají sotva na desítky.

Darwin to neřekl

Blud: Člověk se vyvinul z opice

Skutečnost: Kdysi existoval společný předek

Tu a tam se nějaký přecitlivělý člověk ve svém blogu rozčílí, že on tedy rozhodně z opice nepochází. A má pravdu, vždyť Charles Darwin (1809 – 1882) a ostatní evolucionisté nic takového netvrdí. Naším předkem skutečně nebyl makak, šimpanz nebo kočkodan.

Jde jen o to, že kdysi dávno náš druh a dejme tomu druh goril měl společného předka.

Lidská evoluce je záležitost složitá a náš časopis o ní psal již v mnoha článcích. Navíc, každým rokem dochází k nálezům nových kosterních pozůstatků, které sice odpovídají na desítky dotazů, ale zároveň kladou stovky dalších otázek.

Podle vědců se lidé nevyvinuli z předchůdců dnešních šimpanzů, ale šimpanzi a lidé mají společného předka. Oba druhy se pak v průběhu let vyvíjely a měnily odděleně.

Když je čtyřka jedničkou

Blud: Einstein propadal ve škole

Skutečnost: Tehdy se známkovalo obráceně

Drahé ratolesti, které přijdou občas ze školy s pětkou z matematiky či fyziky, rády tvrdívají, že Albert Einstein (1879 – 1955) také propadal. Jenže malý Albert naopak ve škole zářil. Vždyť ve svých dvanácti letech ovládal fyziku lépe, než jeho učitelé!

Pravda, dostával spoustu čtyřek, jenže v dobách jeho studia byla v německém školském systému čtyřka nejlepší známkou a jednička nejhorší. Když se pak Einsteinovi američtí životopisci šťourali v jeho mládí, tyto čtyřky označili za známku D, která za velkou louží značí propadnutí. Takže milá dítka mají opět o výmluvu méně.