Rok 1953: Velká peněžní loupež

V pátek 29. května 1953 vystoupil v rozhlase tehdejší československý prezident Antonín Zápotocký. Jeden z komunistických zločinců s vizáží hodného strýčka mimo jiné prohlásil: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“ Po neděli však bylo všechno jinak. Měnová reforma proběhla a statisíce lidí byly komunistickým režimem okradeny.
Po skončení druhé světové války byla Evropa plná trosek a rozvalin. Ale nebylo tomu tak ve všech zemích. Obnovené Československo, ovšem již bez Podkarpatské Rusi, kterou si přivlastnil SSSR, zůstalo válečnými operacemi téměř netknuté. ČSR se svým vyspělým průmyslem i zemědělstvím a koneckonců i se strategickými nalezišti uranu, mělo potenciál stát se jednou z nejsilnějších ekonomik v Evropě.

Jenže všechno dopadlo jinak. V zemi proběhla etnická čistka, když byly vyhnány statisíce Němců, z nichž mnozí byli loajálními občany předválečné ČSR. V ne zcela svobodných volbách roku 1946, kdy do volebního klání byly připuštěny jen pečlivě předem vybrané strany, v celostátním měřítku vyhrála KSČ, byť na Slovensku odešli komunisté poraženi. Strana, řízená z Moskvy, si postupně budovala mocenské pozice, aby mohla převzít moc.
Čas k převratu nastal v únoru 1948.
„Dokonalý státní převrat spočívá v uchvácení moci jednou stranou ve státě, která pomocí úřadů, jichž legálně získala, využije některých státních orgánů, zatímco druhé ochromí a zmobilizuje část lidu na svou podporu, kdežto druhé části jakoukoliv politickou akci znemožní. Tento problém nebyl nikdy úplněji a úspěšněji rozřešen tak jako v únoru 1948 v Československu,” pravilo se ve stanovisku amerického Kongresu.
Záminkou k převratu v roce 1948 se staly výměny vysokých důstojníků Sboru národní bezpečnosti, kdy nekomunisté byli svévolně nahrazováni komunisty. Nekomunističtí ministři žádali vysvětlení, ale ministr vnitra Václav Nosek (KSČ) jim jej odmítal poskytnout, stejně tak i předseda vlády Klement Gottwald.
Část vlády pohrozila demisí, která měla způsobit pád vlády, ale spíše se počítalo s tím, že ji prezident Beneš nepřijme. Demise byla skutečně podána, jenže nepodala ji potřebná polovina ministrů. Z 26 členů vlády jich zůstalo 14, takže podle ústavy mohl kabinet po doplnění fungovat dál.
Stalin vše z Kremlu pozorně sledoval a své jednotky rozmístěné ve východním Německu a Maďarsku uvedl do bojové pohotovosti. Nebylo to však nutné, i když později vynadal Gottwaldovi, že o zásah sovětských vojsk nepožádal.
Gottwald, podporovaný bezpečností i lidovými milicemi, což byly úderné oddíly komunistické strany ne nepodobné nacistickým SA, tlačí na nemocného a unaveného Beneše, aby demisi přijal. Ten oproti svým slibům, které předtím dal národním socialistům, ji 25. února 1948 nakonec skutečně přijme.
Vláda je doplněna povolnými členy nekomunistických stran a vše vlastně probíhá podle ústavy. K překvapení mnohých ve vládě zůstává Jan Masaryk. Zůstane v ní ale jen krátce, 10. března je jeho bezvládné tělo nalezeno pod okny Černínského paláce. Záhada jeho smrti není dodnes stoprocentně vyřešena, ale zdá se, že prsty v ní měl přímo Stalin.
Převrat je dokončen. Československo vjelo do tmavého tunelu, ze kterého vyjede až za dlouhých 40 let.
Nutno ovšem podotknout, že politika KSČ se v té době těšila přízni značné části veřejnosti. Jen pár prozíravých lidí upozorňovalo na nebezpečí, které komunisté představují, ale nebylo jim dopřáno sluchu. 30. května 1948 proběhly volby, ve kterých pro kandidátku „obrozené Národní fronty“ hlasovalo 90% voličů.
Objevily se sice i protikomunistické projevy, například při sokolském sletu nebo pohřbu Edvarda Beneše, ale komunistická tajná policie dokázala potenciální opozici infiltrovat a potřít. Mnozí lidé věděli, že jejich svoboda a život jsou v ohrožení, takže z českých zemí již poněkolikáté značná část elity národa emigrovala.

Pro uplatnění ve společnosti již nebyla důležitá znalost oboru, ale spíše papouškování komunistických myšlenek. Tak z národních výborů (dnešních obecních zastupitelstev) muselo odejít 60 000 nekomunistů. Z odborových organizací muselo zmizet 20 000 lidí. Prověrkové organizace odvolaly 15 000 funkcionářů Sokola, řada z nich putovala přímo do vězení. O práci přišlo i 11 000 úředníků a polovina ze 600 ředitelů znárodněných podniků.
Zásadním způsobem oslabila i policie a armáda, ze které na dlažbu zamířilo 28 % důstojníků. Podobný odliv postihl i univerzity, z nichž byli nuceni odejít nejen pedagogové, ale i 18 % z 48 000 vysokoškoláků. Místo nich přicházeli na jejich místo buď prospěcháři, nebo lidé slepě věřící bolševickým myšlenkám. Páteř obou národů se pomalu začala lámat…
Po prezidentu Masarykovi, který byl označován jako osvoboditel a prezidentu Benešovi, jehož spousta nadšenců nazývala budovatelem, se komunisté pokoušeli prosadit pro nového prezidenta Gottwalda přídomek hospodář.
Ekonomika Československa však šla od desíti k pěti. Ohromná část financí směřovala podle pokynů z Moskvy do válečné výroby a na armádu. V roce 1950 spolkla armáda 6 % hrubého domácího produktu, o rok později to již bylo 18 %.
Investice na branné účely činily v roce 1952 25 % a rok později dokonce 35 % veškerých investic. Zbrojní výroba mezi roky 1950 až 1953 vzrostla na 453 %. Je samozřejmé, že tyto kapacity poté scházely v civilní výrobě. Armáda navíc spolkla v roce 1953 16 % spotřeby textilních látek, 31 % výroby oděvů, 17 % prádla, 5 % obuvi, 7 % masa a tak dále. Ekonomika začala být značně dýchavičná, což došlo i vládnoucí komunistické straně.
Československá ekonomika jednoznačně směřovala do průšvihu. Nejen její militarizace, ale i přechod k plánovanému hospodářství a zpřetrhání tradičních obchodních vazeb se západem na to mělo vliv.
Navíc Československo občas vyplácelo západním státům náhrady za znárodněné či spíše ukradené podniky. V roce 1949 vznikla Rada vzájemné hospodářské pomoci (RHVP), kde se ČSR musela podřizovat zájmům méně vyspělých zemí a hlavně zájmům Moskvy.
Československo začalo propadat do ekonomického bahna. Lidé si toho nemohli nevšimnout, a tak KSČ vymýšlela všemožné důvody, které zavinily úpadek. Na vině měli být kapitalisté, kulaci, imperialisté a podnikatelé ale třeba i údajní záškodníci, se kterými se vedly politické procesy.
V monstrózním divadle, jež KSČ na Stalinův pokyn sehrála s Rudolfem Slánským a dalšími bývalými čelnými představiteli KSČ, obžalovaní na sebe brali vinu i za hospodářské problémy, které měli cíleně způsobovat.
Příčinou blížícího se kolapsu však byl především nucený přechod k těžkému průmyslu, nesmyslné kopírování sovětského systému a neschopnost komunistů rozumně hospodařit.

Horšící se československá situace nemohla uniknout okolnímu světu. „Československý průmysl dnes zaznamenává značný nedostatek surovin a má těžkosti s jejich obstarávání v zahraničí, dále ale pracuje z velké části pro válečné hospodářství; v souvislosti s tím vzniká značný výpadek ve spotřebním zboží pro potřeby obyvatelstva,” psal ve své zprávě rakouský velvyslanec dr. Fasler v únoru roku 1953.
Lidem se nežilo lehce. „Hospodářská situace země se v posledních letech výrazně zhoršila a podle toho podstatně klesl materiální standard obyvatelstva, což se v tuzemsku projevuje znepokojivým nedostatkem všeho nutného spotřebního zboží,” dodal Fasler.
Komunistická propaganda tedy nadšeně vítala světlé zítřky, situace obyčejných lidí však byla tristní. Existovaly dva trhy, jeden byl přídělový a druhý volný, který se týkal luxusnějšího zboží, a kde byly ceny velmi vysoké. Komunistům došlo, že situaci je třeba řešit.
Už koncem roku 1951 si vládnoucí místa začala pohrávat s myšlenkou přechodu k volnému trhu. Tehdy je ovšem ještě nenapadlo, že bude třeba něco udělat i s měnou.
Během roku 1952 se začaly řešit konkrétní záležitosti. Především to, jak zrušit lístkový systém vázaného trhu a připravit pro zboží státem nařízené jednotné maloobchodní ceny.
V létě toho roku československá vláda přizvala do země další sovětské „experty“. Těch byla republika již plná, působili především v armádě a bezpečnosti, kde radili svým českým a slovenským soudruhům, jak správně získat z obžalovaných přiznání.
Nová vlna poradců se týkala ekonomické sféry. I Státní banka československá získala svého experta v podobě pracovníka Státní banky SSSR Nikolaje Ivanova.
Koncem roku 1952 se ve stranických sekretariátech objevují první úvahy, že společně se zrušením vázaného trhu by mohla být provedena i měnová reforma.
„Citelně by byla omezena hospodářská základna zbytků kapitalistických živlů,“ psalo se v jednom materiálu. S tím, že reforma a také nastavení cen v maloobchodě se dotkne všech lidí, se počítalo automaticky.
V listopadu 1952 přijalo vedení KSČ myšlenku měnové reformy za svou. I ono si dokázalo spočítat, že pomocí tohoto kroku se stát velmi obohatí, ovšem na úkor vlastních obyvatel. Od začátku roku 1953 již byly zahájeny přípravy na tuto loupež.
Vše probíhalo v součinnosti se SSSR, kde se mimo jiné tiskly nové státovky. „Po celou dobu bylo rozhodování o základních otázkách soustředěno u soudruha presidenta Gottwalda,” praví dobový dokument.

Ani smrt Stalina a Gottwalda v březnu 1953 přípravy na reformu nezastavila. Novým československým prezidentem se stal Antonín Zápotocký, který ze stalinistické linie neuhnul ani o píď. Reforma se připravovala v úzkém kruhu lidí, nic o ní netušili ani poslanci Národního shromáždění, byť to byly jen dosazené loutky.
Když před nimi v dubnu 1953 vystoupil tehdejší ministr financí Jaroslav Kabeš s návrhem státního rozpočtu, pro který pak plénum povinně zvedlo ruku, nepadlo o chystaných krocích jediné slovo.
Přesto určité informace o možné reformě na veřejnost pronikly. Bezpečnost, především ta tajná byla ve dnech vyhlášení reformy uvedena do stavu pohotovosti. V případě nepokojů se neměla na nic ohlížet a případnou rebelii nekompromisně potlačit.
Měnová reforma měla být podle plánu provedena 31. 5. a 1. 6. 1953. Jejím základním principem bylo pevné připoutání československé koruny k sovětskému rublu. Staré peníze byly nahrazeny novými vytištěnými v SSSR. Kurz byl pro většinu československých občanů šokující. Bylo možné si vyměnit nejvýše 300 Kč v poměru 5:1, což znamenalo, že za starých 300 korun člověk získal 60 korun nových.
Všechna ostatní hotovost nad 300 korun se mohla vyměnit v opravdu šíleném kurzu 50:1. Navíc některé skupiny obyvatelstva byly výrazně diskriminovány, například několik zbylých soukromých zemědělců, kteří odolávali vstupu do družstev. Ti si mohli vyměnit veškeré peníze jen v kurzu 50:1.
Nejvíce poškozeni byli lidé, kteří měli úspory v bankách. Výměna jejich peněz byla odstupňována podle výše úspor, čím byl vyšší vklad, tím větší byla ztráta. Celkem komunistický stát svým občanům ukradl 14 000 000 000 korun, čímž na čas vyřešil své ekonomické obtíže.
Měnová reforma byla provedena bez předchozího souhlasu Mezinárodního měnového fondu. Byly tak porušeny základní závazky vůči této organizaci a v roce 1954 byla ČSR z MMF vyloučena.
Vraťme se však ještě na chvíli do doby krátce před provedením této loupeže. Už 19. května vypukla mezi obyvatelstvem nákupní horečka. Z Českých Budějovic, Kladna a Plzně byly hlášeny fronty v bankách, odkud si lidé vybírali své úspory. Lidová šeptanda rozšířila zvěst, že reforma se nebude týkat drobných mincí, takže řada lidí si větší bankovky rozměňovala za drobné.
O den později Ministerstvo vnitřního obchodu vydalo nařízení k zastavení dodávek do maloobchodní sítě. Zatím obchody po celé republice byly narvané k prasknutí, lidé skupovali doslova všechno od konfekce přes nábytek až třeba po rádia a motocykly. Podobně to vypadalo v budově Státní spořitelny na Václavském náměstí, odkud si lidé vybírali své vklady.
Mezi lidmi se hovořilo o tom, že reforma bude provedena v kurzu 10:1. Na Slovensku byl zatím klid: „Jisté znepokojení bylo hlášeno jen z Kremnice a Zvolena,“ psala zpráva bezpečnosti. Zahraniční rozhlas vysílající do ČSR zatím bral měnovou reformu jako hotovou věc.
V následujících dnech došlo na pobočkách bank k částečnému uklidnění situace. Fronty se objevovaly před prodejnami s oděvy a také před uzenářstvími, kde byl zájem především o trvanlivé salámy a špek.
Zájem byl i o další zboží: „Antikva prodala během dvou dnů za 600 000 Kčs perské koberce, čímž splnila měsíční plán na 150 % během dvou dnů,“ pravilo se ve zprávě určené na stůl ministra financí.
Mezi lidmi narůstá přesvědčení, že vázaný lístkový trh bude brzy zrušen. Propaganda zatím pracuje na plné obrátky. V sobotu 23. května se ve Vítkovicích koná krajská stranická konference. Na ní mimo jiné vystupuje funkcionář ÚV KSČ Josef Tesla. V jeho projevu samozřejmě nechybí fráze o milovaném SSSR a o nenáviděných imperialistech. Zmíní se ovšem i o aktuálních problémech. Tesla prý nechápe, proč jsou mnozí lidé nedůvěřiví ke koruně. „Naše koruna je pevnější než dříve!“, hřímá za řečnickým pultem. Tesla samozřejmě o chystané reformě věděl, ale jak vidno, ani svým soudruhům z kraje neřekl pravdu do očí.

Nový týden začíná 25. květnem a do měnové reformy zbývá jen několik dní. Ministerstvo vnitřního obchodu vyhlašuje zákaz veškerého prodeje na volném trhu. Komunistické politbyro je zoufalé zejména z hlavního města, protože právě odsud se šíří zvěsti o ekonomickém puči.
Během posledního týdne před reformou drobní střadatelé začínají své domácí úspory vkládat do banky. Netuší, že za pár dnů si budou zoufalstvím trhat vlasy. V Olomouci tajná policie zachycuje zprávy, že kurz výměny nových peněz bude 1:100.
Ba co víc, novou měnou v Československu má být podle šeptandy sovětský rubl. Většina obchodů v republice zatím zavírá své brány. Oficiálními důvody jsou inventury, malování nebo adaptace. Ostravsko-karvinské doly zaznamenaly nárůst absentérství a pití alkoholu, což stálo život sedm horníků…
Ve čtvrtek 28. 5. se v Praze konala narychlo svolaná tajná porada náčelníků všech krajských správ veřejné i tajné bezpečnosti. Zároveň byly zrušeny všechny dovolené příslušníků těchto složek. Režim tušil, že jeho krádež se nemusí obejít bez odezvy…
Běhen jednání se přítomní dozvídají, že měnová reforma je skutečností. Policisté mají čelit „nepřátelské činnosti, teroristickým akcím, machinacím, podvodům, shlukům, rozšiřovaní pobuřujících správ, šíření rozvratu apod.“
V pátek 29. 5. se o měnové reformě dozvídají vybraní pracovníci státní banky. Rozjeli se poté do krajů stejně tak jako někteří pracovníci ÚV KSČ. Myslelo se na vše, například Hradní stráž byla ve stavu pohotovosti a počet jejích příslušníků se zvýšil o 50 procent. Zároveň v rozhlase vystoupil prezident Zápotocký, který národu otevřeně lhal s tím, že žádná měnová reforma nehrozí.
O den později se sešla vláda, která principy peněžní reformy schválila. „Po rozpravě, v níž všichni diskutující shodně podtrhli správnost projednávaných opatření, byla navrhovaná opatření jednomyslně schválena,” pravilo se ve vládním usnesení. Nutno ovšem podotknout, že to byla jen formalita, reálnou moc neměla vláda, nýbrž strana.
Odpoledne předseda vlády Viliam Široký vystoupil v loutkovém parlamentu a oznámil provedení reformy: „Naše kroky podávají jasný důkaz o významných úspěších, kterých jsme v rozvoji národního hospodářství na nových socialistických základech, za účinné pomoci SSSR, dosáhli.” Vývoj koruny byl podle Širokého negativně ovlivňován buržoazií a imperialisty. Premiérovu řeč přenášel i rozhlas, takže se o právě provedené krádeži dozvědělo celé Československo.
V následné rozpravě všichni řečníci samozřejmě reformu podpořili. Například předseda strany lidové Josef Plojhar prohlásil: „Jsme si vědomi, že provedení reformy se neobejde bez určitých dočasných ztrát. Tyto oběti však všichni rádi přineseme.”
V praxi se ceny zvýšily o 14 % u spotřebního zboží a 27 % u potravin. Měnová reforma se dotkla všech vrstev obyvatelstva, ale nejvíc těch, kteří byli záštitou režimu a na nichž režim stavěl, dělnictva. Dělníci najednou přišli o většinu výhod, kterými si režim získával jejich loajalitu.
Z počátku se zdálo, že komunistům jejich loupež projde bez většího ohlasu. Lidem teprve pomalu docházelo, co se vlastně stalo. V pondělí 1. června se však situace začala měnit. Odstartoval totiž nový pracovní týden a lidé si lépe mohli vyměnit své názory. Začaly se tvořit i dlouhé fronty u na rychlo zřízených středisek, kde se vyměňovaly peníze.
Objevily se i první veřejné projevy nesouhlasu. Protivládní demonstrace se konaly třeba ve Vimperku, Strakonicích, v Ostravě nebo v Bohumíně. K nejmasovějším protestům však došlo v průmyslovém centru západních Čech v Plzni. Tam Škodovka vyplatila dělníkům mzdy ještě před reformou, což lidi extrémně rozzuřilo.

V centru Plzně nakonec demonstrovalo na 20 000 lidí. Šlo o historicky první vystoupení proti komunismu v zemích pod moskevskou kuratelou. Důvodem demonstrací nebyly jen peníze, lidé zde provolávali slávu i prezidentu Masarykovi a volali po svobodných volbách. Pobouření Plzeňané, mezi nimiž nebyli jen dělníci, ale lidé nejrůznějších povolání, dokázali ovládnout i městskou radnici a městský rozhlas. Z oken radnice letěly na dlažbu busty Gottwalda a Stalina.
Proběhl i neúspěšný pokus o napadení věznice Bory a propuštění zde držených politických vězňů. Jeden ze soudců se pokusil bránit střelbou ze služební pistole a někteří ze soudců, participující na politických procesech, byli zmláceni.
Situace se stále více hrotila a komunistický režim sáhl k násilí. Do Plzně byly povolány jednotky Pohraniční stráže, vojska ministerstva vnitra a také ozbrojená sekce KSČ Lidové milice. Večer se represivním složkám podařilo město ovládnout. Stejně tak režim zadusil jiskérky odporu i v jiných částech Československa. Hlavní centrum odporu však zůstalo v Plzni.
Bylo však jasné, že mstivý režim nenechá celou akci projít bez povšimnutí. Ihned začala vlna zatýkání. Jen v Plzní policie zatkla 650 lidí, v Ostravě 84, v celách státní bezpečnosti skončilo i 61 Pražanů.
Prezident Zápotocký si nebral servítky: „Zde je boj a my se musíme soustředit na to, abychom ten boj vyhráli. A jaké budou oběti, to nesmíme připustit. A že ten na druhé straně, který je také dělník, že bude zabit a podobně, no tak to, soudruzi, to bychom žádnou bitvu nevyhráli.”
Komunistům však bylo jasné, že pouze s metodou biče si nevystačí. Tak postupně začali přidávat do svého mocenského repertoáru i cukr. To se projevilo především v sociální oblasti, ještě v roce 1953 pak došlo i ke snížení cen. Kromě toho se některým dělnickým profesím mírně zvyšovaly platy, rozšiřovala se rekreace či lázeňská péče.
Československé obyvatelstvo ve velké většině rezignovalo a nový status quo přijalo. A když se v roce 1956 ocitla střední Evropa opět ve varu, kdy propukly protikomunistické demonstrace v Polsku a v Maďarsku dokonce došlo k ozbrojenému povstání, byl v Československu už naprostý klid.

 

Rubriky:  Moderní historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Malý muž, který Itálii přivedl do pekel

Malý muž, který Itálii přivedl...

Kultura a vyspělost Apeninského poloostrova byly mnohdy dávány světu za vzor....
Výbuch, o kterém se svět neměl dovědět

Výbuch, o kterém se svět neměl...

„Pracovníci jaderných elektráren, to jsou lidé budoucnosti,” hlásalo...
Jak nasytit svět?

Jak nasytit svět?

Moderní člověk Homo sapiens sapiens se před více než 10 000 lety př. n....
Útěky a vzpoury v továrnách na smrt

Útěky a vzpoury v továrnách na smrt

Jednou z nejšílenějších kapitol dějin lidstva je existence nacistických...
OBRAZEM: Poslední dny Třetí říše

OBRAZEM: Poslední dny Třetí říše

V představách Adolfa Hitlera měla trvat nejméně tisíc let....
Pláč bílé růže: Studentský odboj proti nacismu

Pláč bílé růže: Studentský odboj...

Snad nejznámějším a nejdojemnějším případem odporu mladých lidí proti...
70 let od rudého převratu: Smutný osud třetí republiky

70 let od rudého převratu: Smutný...

Byla to doba nadějí. Pro řadu obyvatel znovuzrozeného Československa byla první tři...
Příběh Jana Janského: když dva dělají totéž, může to být totéž!

Příběh Jana Janského: když dva dělají...

Že krev má čtyři základní skupiny, se děti učí již na základní škole....
Osmdesátá léta v Polsku: Výjimečný stav a krev na ulicích

Osmdesátá léta v Polsku:...

Podobně jako Československo i Polsko si prošlo obdobím bolševické...
Pekingské krveprolití aneb masakr u Brány nebeského klidu

Pekingské krveprolití aneb masakr...

Na počátku měla být tryzna. Avšak ta se poté proměnila v masakr, nad...

Nenechte si ujít další zajímavé články

První český cestovatel Oldřich z Pordenone kritizoval kanibaly i pohřební rituály Tibeťanů

První český cestovatel Oldřich z...

První známý Čech – cestovatel, mnich Oldřich, se v létě roku 1327 účastní...
Zapálili Prahu v roce 1689 francouzští žháři?

Zapálili Prahu v roce 1689...

Francouzský král Ludvík XIV. se užírá vzteky. 20. září 1688 do Paříže dorazily...
VIDEO: Co všechno je lidské tělo schopné přežít?

VIDEO: Co všechno je lidské tělo...

Byli jste někdy zvědaví, jak dlouho dokáže člověk vydržet...
„Bože, ono to mluví!“ aneb příběh utrženého sluchátka

„Bože, ono to mluví!“ aneb příběh...

Lze si představit současnou civilizaci bez mobilů? Asi těžko. Telefony mohou...
100 let španělské chřipky: Masová vražedkyně si oběti nevybírala!

100 let španělské chřipky: Masová...

Rok 1918 se nese v duchu prolité krve. Světem už čtvrtý rok cloumá...
Octová dieta: Bizarním prostředkem ke zhubnutí se tráví i lord Byron

Octová dieta: Bizarním prostředkem...

Lžičce jablečného octu před každým jídlem údajně vděčí za své postavy i...
Jaké bude marťanské menu?

Jaké bude marťanské menu?

O pilotovaném letu k Marsu se v odborných i laických kruzích hovoří poměrně...
Tužka: Svět s ní píše už 460 let!

Tužka: Svět s ní píše už 460 let!

Tenký váleček grafitu zasazený do kousku dřeva. Snadno se s ním píše, napsané...
Frank: Město, na které dopadne 90 milionů tun skály!

Frank: Město, na které dopadne 90...

Když je něco pevné jako skála, tak to ještě nemusí být pevné. A když...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.