Tam, kde se pálí knihy, dojde také na pálení lidí aneb kultura v nacistickém Německu

Zatímco demokracie dává lidem svobodu, s níž mnozí leckdy ani neumějí naložit, totalitní režimy naprosto bezostyšně hlídají každou oblast života, mnohdy i toho nejniternějšího. Týká se to samozřejmě i kultury, která je neodmyslitelnou součástí žití a jíž lze navíc využít i propagandisticky.

0

Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) vznikla již v roce 1919, tehdy ještě pod názvem Německá dělnická strana. Název, kterým nechvalně vešla do historie, přijala až o rok později. Německo v té době bylo po prohrané válce na kolenou. Přišlo o kolonie, o území, hospodářská situace se stala katastrofální. Podmínky vítězných mocností se zdály ponižující i demokraticky smýšlejícím Němcům. Podhoubí pro extrémisty tak bylo připraveno.
Zprvu se zdálo, že Německo ovládnou komunisté. Zemí se prohnalo několik pokusů o rudé revoluce a Německo stálo na prahu občanské války. I přes následnou hyperinflaci, vlnu sebevražd z ekonomických důvodů a nemálo mrtvých z potyček mezi extrémistickými skupinami, se podařilo v Německu nastolit křehkou demokracii. Jenže nezanedbatelná část obyvatel ji za svou nevzalo.
Své cíle NSDAP nijak neskrývala. K hlavním znakům nacismu patřil krajní šovinismus, revanšismus, rasismus, antisemitismus a pangermanismus. A i když se zpočátku jednalo o nevýznamnou straničku, souběh dějinných okolností ji v roce 1933 vynesl k moci. To už dávno byl jejím vůdcem Adolf Hitler (1889 – 1945), mimo jiné člověk s neukojenými uměleckými ambicemi. Byť jistou dávkou výtvarného talentu Hitler vládl, na studium umělecké školy to nestačilo.
Hitler, který se štítil jakékoliv práce, se po skončení války nakonec našel v politice. Jak již bylo řečeno, stal se vůdcem NSDAP a kromě politických záležitostí nezapomínal ani na kulturu. V tomto směnu mu byl pravou rukou další z nacistů Joseph Goebbels (1897 – 1945), který se také vnímal za znalce umění, zejména pak filmu. Jak Hitler, tak Goebbels se považovali za spisovatele, byť jejich literární schopnosti byly mizerné. Goebbels dokonce sepsal expresionistický román Michael, který však byl jednoznačným propadákem. Právě expresionismus byl zpočátku nacisty preferovaným směrem. Zdůrazňovali především jeho německost, byť představitelům tohoto směru byla politika zpravidla takříkajíc volná.

1

Německo a zvláště Berlín dvacátých let byl pro umělce rájem. Neortodoxní divadlo reprezentoval například Bertold Brecht, z kabaretů se ozýval jazz nebo také Weillův Mackie Messer, vernisáže zajímavých výstav byly na denním pořádku, celý kulturní svět obdivoval výtvarnou školu Bauhaus nebo německou kinematografii. Berlín byl ohniskem moderny, poslední z dlouhé řady kulturních hnutí od románského slohu až po romantismus, které představují vrcholy evropské kultury.
Právě ve vzdělaném a umělecky založeném Berlíně dosahovali nacisté nejmenších volebních zisků. Hitlerovi byl Berlín trnem v oku, mnohem lépe se cítil v konzervativním Bavorsku. Metropoli dostal stranicky na starost župní vedoucí Joseph Goebbels. Přesto ve volbách v březnu 1933, kdy již Adolf Hitler byl říšským kancléřem, NSDAP dosáhla v Berlíně nejhoršího výsledku v celém Německu.
Nacisté v první řadě potřebovali upevnit svou moc v samotném Německu. Kromě násilných akcí a zastrašování měla k tomuto cíli být využita i propaganda. Říšské ministerstvo lidové osvěty a propagandy, v jehož čele stanul Joseph Goebbels, bylo zřízeno 13. března 1933. To kromě plánovitého vymývání mozků mělo na starosti i dohled nad veškerým kulturním životem. A činorodý Goebbels se ihned pustil do díla.
Už za dva měsíce po nástupu Goebbelse do funkce se světu ukázala zrůdná tvář nacistického režimu. Jeho úřad dával jasně najevo, že stát bude tolerovat jen to umění, které nacistům vyhovuje. Dehonestace umělců, vědců či spisovatelů, kteří neměli ten “správný” názor či byli židovského původu, byly na denním pořádku.
Nacisté jako prostředek využili mladé radikální studenty. V dubnu 1933 byla spuštěna kampaň studentské asociace proti “neněmeckému duchu v kultuře”. Následně pak studentská asociace zveřejnila dvanáctibodový seznam tezí, které volně odkazovaly na středověké reformní požadavky kazatele a reformátora Martina Luthera, který byl proslulým antisemitou. Teze vyvěšené na plakátech volaly po očistě německého jazyka, literatury a kultury a na mušku si nepokrytě braly “židovský intelektualismus”.

2

10. května 1933 byli Berlíňané svědky hrozivých scén. Po soumraku zfanatizovaná mládež za přihlížení tisíců lidí pochodovala berlínskými ulicemi až k Opernímu náměstí. Státní rozhlas z celé akce vysílal přímý přenos. Na náměstí pak byly zažehnuty plameny. A mladíci s nadšeným výrazem začali do ohně házet tisíce knih.
V plamenech se ocitla díla Alberta Einsteina, Heinricha Manna, Bertolda Brechta, Liona Feuchtwangera, Sigmunda Freuda, Ericha Marii Remarquea, ale i Ernesta Hemingwaye, Jacka Londona a dalších osobností ze světa kultury a vědy. A někde vespod plameny polykaly i drama Almansor básníka z 19. století Heinricha Heineho ve kterém se pravilo: “Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí.”
“Židovský intelektualismus je mrtvý,” hlásal po této akci Goebbels. „Umění nemá být jen dobré, musí se jevit i národně podmíněné, nebo lépe řečeno, jen umění, které samo čerpá z plného národního charakteru, může být nakonec dobré a něco znamenat pro národ, pro který je vytvořeno.“
A neomezený vládce nad německou kulturou pokračoval dál ve svém zhoubném díle. V roce 1934 jsou již oficiálně veškeré moderní umělecké směry prohlášeny za úpadkové, nesrozumitelné ba dokonce až zvrhlé. Stát linkuje, co je správné a co ne a z útrob ministerstva propagandy vychází brožurka pojmenovaná Co je a co není vhodné v umění. Následovala další vlna emigrace, ta předchozí proběhla po onom neslavném pálení knih. Německo tak přicházelo o své nejlepší mozky a lůza měla cestu vzhůru čím dál otevřenější.

3

Roku 1937 dostalo umění v Německu další ránu. Veškerá moderní díla byla z galerií a muzeí odstraněna. Vyřazené artefakty poté nacistický režim zpeněžil na aukcích ve Švýcarsku, některé dokonce nechal zničit. Zároveň byla připravována megavýstava, která měla co nejširší veřejnosti ukázat údajnou zvrhlost moderny.
Za jiných okolností by to mohla být velká, reprezentativní přehlídka moderního umění. Avšak zde byl účel zcela jiný. Za oficiální výstavou “zvrhlého umění” (Entartete Kunst) stála především touha vládnoucích nacistů odsuzovat, zesměšňovat a ničit a to vše, co bylo kvalitním moderním uměním.
V té době již byl nacistický režim v Německu beze zbytku upevněn. Opozice neexistovala, řada Němců kolaborovala, většina však mlčky nový režim přijala s úmyslem přežít. A právě o duši této “mlčící většiny” Hitler, Goebbels a spol. usilovali nyní. A to i za pomoci umění.
Zrůdný nacistický režim své “úspěchy” ukazoval mimo jiné prostřednictvím monumentálních expozic. V Mnichově byl v červenci 1937 velkou výstavou 1200 “oficiálních” výtvarných děl otevřen prostorný Dům německého umění. Jako kontrast k malebným krajinkám a usměvavým árijcům měla působit souběžná přehlídka “zvrhlého umění” v blízké budově – maleb, plastik, grafik, fotografií a knih předních impresionistů, surrealistů, dadaistů, impresionistů, fauvistů či expresionistů.
Obrazy umělců světového formátu, jakým byli Marc Chagall, Edward Munch, Oskar Kokoschka, Max Ernst, Otto Dix, George Grosz, Max Pechstein či Paul Klee byly pro nacisty úpadkovými výplody chorých mozků a “židobolševické” ideologie. Novátorské a svobodomyslné zacházení s linií a barvou se v jejích očích rovnalo zločinu, který hrozí podkopat zdravé jádro německého lidu. Jediným platným měl nadále zůstat nacistický estetický ideál, “zdravé” ztvárnění ctností, práce a odpočinku “nadřazené” nordické rasy.
Na výstavě Entartete Kunst, iniciované ministrem propagandy Josephem Goebbelsem a sestavené malířem Adolfem Zieglerem, prezidentem Říšské komory pro výtvarné umění, byl volný vstup, shlédnout ji však pro svou údajnou škodlivost nesměli mladiství. Na 650 děl zabavených ze 32 německých muzeí bylo ledabyle pověšeno vedle sebe a nad sebe. Tím měl být vyvolán dojem zmatenosti, nepořádku a chaosu.  Vedle uměleckých exponátů byly pro “srovnání” vystaveny i kresby duševně nemocných a fotografie zachycující tělesně postižené. Tato inscenace měla u návštěvníků vzbudit především odpor a tím také legitimovat režimní tažení proti novým uměleckým směrům.
Otevření výstavy se zúčastnil i Hitler, který zde mimo jiné prohlásil: “Díla zvrhlého umění jsou obludnými doklady nejhlubšího rozkladu našeho národa a kultury” a poté dodal: „Zvrhlé umění liberálního věku bylo židovským spiknutím proti německému duchu, proti německé krvi. Vyloučením všech rasových znaků, které povznášejí sebevědomí árijského člověka, udělalo toto umění z lidí dědičné idioty a mrzáky, a podporovalo tak bolševický útok na rodinu a zdraví lidu.” Inu, nacisté ve své vnitřní primitivnosti moderní umění nemohli pochopit a proto jej zavrhli. To měli společné se svými rudými bratry.

4

Výstava “zvrhlého umění” putovala v redukované formě z Mnichova po dalších 12 německých a rakouských městech. Její exponáty byly průběžně obměňovány a doplňovány o díla lokálních dle soudu nacistů zavrženíhodných tvůrců. Do roku 1941 ji na různých místech navštívily přes tři milióny lidí. A nutno podotknout, že mnozí návštěvníci si byli dobře vědomi, že si zde mohou vychutnat vskutku špičkové umění.
Tažení proti moderně bylo nedílnou součástí nacistické propagandy a začalo prakticky s nástupem Hitlera k moci. Výstava “zvrhlého umění” nebyla jeho počátkem, spíše jedním z jeho smutných vrcholů. Již v roce 1934 proběhla čistka v německých muzeích. Závadné obrazy byly vyřazovány z veřejných sbírek, příliš pokrokoví ředitelé a pracovníci muzeí masově propouštěni a nahrazováni osobami loajálními k režimu. Podobně se vedlo profesorům uměleckých škol. Před výstavou Entartete Kunst a v jejím průběhu byly z muzeí a galerií odstraněny další tisíce děl.
Zabavená díla byla shromážděna v Berlíně. Původně měla být prodávána do zahraničí po celých souborech a na velkých aukcích, postupem času se však rozprodávala spíše jednotlivě. Pod dohledem pověřených obchodníků s uměním končila v cizině za často směšně nízké ceny. Nemálo děl si ponechali sami obchodníci, některé byly přes zákaz vyšších míst postoupeny německým sběratelům či galeriím. Paradoxně z celé akce profitoval i Hermann Göring, do jehož soukromé sbírky putovalo 13 špičkových děl moderny. Nemálo cenných děl dalších skončilo v plamenech.
Plošné čistky v galeriích a muzeích způsobily německým státním i soukromým sbírkám nenahraditelné ztráty. Ničivý nacistický zásah proti “nevhodné” kultuře se však zdaleka neomezil jen na oblast výtvarného umění. Již bylo zmíněno, že od roku 1933 hořely v německých městech knihy, zakázána byla řada filmů, divadelních her i celé hudební žánry. Zakázaná byla moderní hudba, swing či jazz se dostaly na index. Koho represivní složky přistihly při tanci na tyto styly, mohl snadno skončit v koncentračním táboře jako protinárodní element.
Režim musel být umělecky specifikován jako něco nadhistorického ba dokonce nadpřirozeného. Sáhl tedy zpět do historie po monumentalním neoklasicionismu. Z královského portrétu se stal portrét vůdce a zachoval si svou tendenci ke zbožštění, historická malba se stala “historicko-revolučním tématem” a ponechala si svou tendenci mytizovat, zobrazovat vůdce, mučedníky strany, kteří byli znázorňováni jako “tvůrci historie”.
Idolem se tak stali svalnatí árijští bojovníci a blonďaté dívky, jejichž jediným úkolem bylo plodit co nejvíce dětí. Z obrazů se smály rozjásané tváře těch nejšťastnějších lidí pod Sluncem, kteří nadevše zbožňují svého vůdce.

5

Za nejdůležitější druh umění považovali však nacisté film. Sám Hitler byl velkým filmovým fanouškem, mimo jiné obdivoval americké animované filmy, zvláště pak ty o myšáku Mickym. Kinematografie v Německu měla ve třicátých a čtyřicátých letech nejširší záběr. Ještě těsně před německou kapitulací na jaře 1945 se v berlínských ateliérech točily filmy o slavné německé historii. Převažovaly však lehké nenáročné romantické komedie, při jejichž sledování měli válečnými útrapami zmožení Němci přijít na jiné myšlenky.
Hitler se rád nechával vídat ve společnosti krásných hereček. To jeho ministr Goebbels šel ještě dál a mnohé filmové děvy končily v jeho náručí. Týkalo se to i české herečky Lídy Baarové (1914 – 2000). Goebbels schvaloval každý film a celá německá kinematografie se před ním třásla. “Čím temnější jsou ulice, tím jasněji musí naše divadla a kinosály zářit nádherou světel. Čím těžší je doba, o to zářivěji se nad ní musí zdvihat umění jako utěšitel lidské duše.”
Jednou z nejtalentovanějších režisérek té doby byla Leni Riefenstahlová (1902 – 2003). Bohužel, svůj talent zaprodala ďáblu, když se stala dvorní Hitlerovou filmařkou. Nabídku, která jí změnila celý život, dostala v jedenatřiceti letech. Psal se rok 1933 a říšský kancléř Adolf Hitler rozhodl: “Film o sjezdu národní strany bude dělat slečna Riefenstahlová, a ne lidé ze strany. To je můj rozkaz!”
A tak se mladá umělkyně podepsala jako autorka pod dokumentární filmy o norimberských sjezdech (Vítězství víry a Triumf vůle), o olympijských hrách (Přehlídka národů a Oslava krásy) a obnovené německé armádě (Náš wehrmacht). Tyto snímky se tehdy dočkaly širšího mezinárodního uznání. Například Triumf vůle získal zlatou medaili na benátském bienále či Grand Prix na Světové výstavě v Paříži. Novátorskou práci s kamerou, využíváním světla nebo vědomou rezignaci na mluvený komentář přiznávají jejím snímkům i kritici obsahu tvorby Riefenstahlové.
Ve svých pamětech Riefenstahlová připustila, že v počátcích propadla kouzlu vůdce, nicméně prý po roce 1938 u ní nastoupila deziluze. Přesto využívala po celou válku výhod nacistické elity. Po válce pak musela čelit řadě procesů. Až v roce 1951 jí bylo vystaveno oficiální potvrzení, že se za nacistické éry nedopustila ničeho protiprávního. Ale nálepky kolaborantky se nezbavila nikdy.

6

Adolf Hitler byl o sobě přesvědčen, že se v architektuře vyzná jako nikdo jiný. Sám kreslil plány přestavb měst a různých budou. Jeho dvorním architektem se stal Albert Speer (1905 – 1981). Tento nadějný architekt vstoupil v roce 1931 do NSDAP a krátce nato zrekonstruoval ministerstvo propagandy. Hlavním architektem strany se stal v roce 1934 a pro Hitlera postavil Zeppelinovu tribunu v Norimerku. “Vděčím mu za své nadšení a slávu v mládí, jakož i za pozdější zděšení a vinu,” napsal ve svých vzpomínkách
V roce 1937 navrhl německý pavilon pro Světovou výstavu v Paříži a krátce nato ho Hitler pověřil prací na konceptu nové Germanie, utopické stavby hlavního města nové říše, která měla být korunovaná sjezdovým palácem s kopulí sedmnáctkrát větší, než má bazilika sv. Petra v Římě. Projekt Germanie se ale kvůli válce prakticky ani nezačal uskutečňovat, ačkoli na něj Hitler nechal vyčlenit nemalé prostředky. Se Speerem poté Hitler plánoval rekonstrukci i dalších měst. V roce 1945, kdy už většina německých měst byla v rozvalinách, si Hitler před Speerem pochvaloval: “Spojenci bourací práce udělají za nás. A my už jen poté vystavíme města nová.”
Později se Speer stal ministrem zbrojní výroby. Ukázal se být schopným manažerem a podle historiků prodloužil druhou světovou válku o řadu měsíců. V krátké době se mu totiž podařilo zvýšit válečnou produkci tím, že zavedl přímou zodpovědnost podniků za dodávky a současně jim dal k dispozici miliony mladých lidí z koncentračních táborů a nucených prací z celé Evropy. Ti nahradili německé dělníky, kteří putovali na frontu. V roce 1943 se například výroba tanků zvýšila dvakrát a letadel dokonce o 80 procent.
Blízký přítel Adolfa Hitlera vždy zamlčoval, že by věděl o vyhlazovací mašinerii holokaustu. “Bylo mi jako každému občanu známo, že Židé jsou transportováni na východ, ale o jejich vyhlazování jsem nic nevěděl,” napsal. Historici to ale vyvrátili a podle třídílného televizní filmu Heinricha Breloera Speer a Hitler z roku 2005 Speer o holokaustu jednoznačně věděl a řídil dokonce výrobu v podzemních továrnách, kde se stavěly součásti pro střely V 1 a rakety V 2.
Nacistický režim byl krutý a barbarský, přesto fanatici v jeho čele věřili, že konají vznešené věci. “Protože naše hnutí vycházelo z uměleckých prazákladů a spatřovalo také v politice nejen pouhý nástroj, nýbrž mínilo, že politika je vlastně nejvznešenějším a největším ze všech umění,” vykládal Goebbels.
Hitler a spol. jsou důkazem toho, že člověk sice může zbožňovat opery Richarda Wagnera, přesto však může být zároveň zločincem a masovým vrahem. A jakmile se začne ohýbat kultura a umění, ve společnosti je něco v nepořádku. Každopádně, ve chvíli, kdy se začnou zakazovat a pálit knihy, bývá už na záchranu svobody pozdě. A to je třeba mít na paměti i dnes.

Rubriky:  Moderní historie
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Malý muž, který Itálii přivedl do pekel

Malý muž, který Itálii přivedl...

Kultura a vyspělost Apeninského poloostrova byly mnohdy dávány světu za vzor....
Výbuch, o kterém se svět neměl dovědět

Výbuch, o kterém se svět neměl...

„Pracovníci jaderných elektráren, to jsou lidé budoucnosti,” hlásalo...
Jak nasytit svět?

Jak nasytit svět?

Moderní člověk Homo sapiens sapiens se před více než 10 000 lety př. n....
Útěky a vzpoury v továrnách na smrt

Útěky a vzpoury v továrnách na smrt

Jednou z nejšílenějších kapitol dějin lidstva je existence nacistických...
OBRAZEM: Poslední dny Třetí říše

OBRAZEM: Poslední dny Třetí říše

V představách Adolfa Hitlera měla trvat nejméně tisíc let....
Pláč bílé růže: Studentský odboj proti nacismu

Pláč bílé růže: Studentský odboj...

Snad nejznámějším a nejdojemnějším případem odporu mladých lidí proti...
70 let od rudého převratu: Smutný osud třetí republiky

70 let od rudého převratu: Smutný...

Byla to doba nadějí. Pro řadu obyvatel znovuzrozeného Československa byla první tři...
Příběh Jana Janského: když dva dělají totéž, může to být totéž!

Příběh Jana Janského: když dva dělají...

Že krev má čtyři základní skupiny, se děti učí již na základní škole....
Osmdesátá léta v Polsku: Výjimečný stav a krev na ulicích

Osmdesátá léta v Polsku:...

Podobně jako Československo i Polsko si prošlo obdobím bolševické...
Pekingské krveprolití aneb masakr u Brány nebeského klidu

Pekingské krveprolití aneb masakr...

Na počátku měla být tryzna. Avšak ta se poté proměnila v masakr, nad...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Podvodná cizinka princezna Caraboo: Navštívila Napoleona I. Bonaparta ve vyhnanství?

Podvodná cizinka princezna Caraboo:...

Večer 3. dubna 1817. Na prahu ševcova domku v obci Almondsbury na...
Přehledně: Co jste dosud nevěděli o Tuninsku?

Přehledně: Co jste dosud...

Tunisko, omývané vodami Středozemního moře, pro Evropana představuje...
VIDEO: Vodní postel pro kuře

VIDEO: Vodní postel pro kuře

Kur domácí a voda? Nepříliš časté a obvyklé...
Konkurz na sovětskou hymnu: Stalin vytýkal hudebním skladatelům kvapnou práci

Konkurz na sovětskou hymnu: Stalin...

Dělnická revoluce už byla úspěšně dokončena,“ myslí si Stalin po...
Mezihvězdný objekt `Oumuamua: Červená okurka z hlubin vesmíru!

Mezihvězdný objekt `Oumuamua:...

Sluneční soustava je plná hmotných objektů nejrůznějších velikostí. Tu a tam...
VIDEO: Jak by to vypadalo, kdyby byla Evropská unie jen jeden stát?

VIDEO: Jak by to vypadalo, kdyby...

Jak by to vypadalo, kdyby se Evropská unie přeměnila na...
Muzeum genocidy Tuol Sleng: Tam, kde je smrt doma!

Muzeum genocidy Tuol Sleng: Tam,...

Není to nic příjemného kráčet po jeho chodbách a objevovat místa spjatá s...
Příběh tajemného yettiho ve světle vědy

Příběh tajemného yettiho ve...

Je součástí mnoha legend mýtů a bájí. Svědectví o jeho existenci se s...
Postrach všech památek? Turista!

Postrach všech památek? Turista!

„Odneste si jen fotky, zanechte jen stopy,“ hlásá moderní turismus. Jenže pak je tu...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.