Vědci analyzovali dědičnou informaci jihoamerických ptáků náležejících celkem k 27 vývojovým liniím a došli k několika překvapivým zjištěním. Původně byli přesvědčeni, že nové ptačí druhy vznikaly poté, co je rozdělila změna přírodních podmínek, jako jsou vznikající horstva, řeky a další geografické překážky.

Rozdělené populace se už nedostávaly do vzájemného kontaktu a evoluce každé z nich probíhala odděleně. Postupem času se z nich mohly vyvinout samostatné druhy. .

Nabízí se ale také alternativní modely vzniku nových druhů. Ačkoli tvoří překážky těžko překonatelnou bariéru, nebývají pro živočichy zcela neprostupné. Zvláště ptáci dokážou přeletět i na velké vzdálenosti.

Živočichové se tak mohou dostávat do izolace od zbytku populace svého druhu vlastním přičiněním bez toho, že by se jakkoli změnily přírodní podmínky. .

Ukázalo se, že drtivá většina jihoamerických druhů vznikla v období pleistocénu, který začal před 2,6 miliony lety. V té době už byly jedny z největších jihoamerických bariér – horské hřebeny And a říční systém Amazonky – dávno „hotové“.

To znamená, že druhové bohatství jihoamerické ptačí říše není důsledkem změny tamějších přírodních podmínek a tvorby nových bariér. Postarali se o ně sami ptáci pohybem přes již vytvořené bariéry. Platí tu zásada, že čím déle druh žije u bariéry, tím větší je pravděpodobnost, že se mu ji podaří překonat a může dát vzniknout novému druhu.