Voda je život. Voda život umožnila a ten v ní vesele kypí. A přece existují „neviditelné“ vodní plochy, ztracené v podpovrchových hlubinách, o nichž se odborníci donedávna domnívali, že by z logiky věci měly být bez života.

Jen si to představme: jezero, stlačované shora čtyřkilometrovou vrstvou ledu po dobu 15 milionů let a zespoda vystavené horkým proudům zemského jádra, které jej udržují v polotekutém stavu. Fantastická – až mimozemská – scenérie.

Která navíc vykazuje vysoké koncentrace toxických plynů a prvků, které život neumožňují, nebo alespoň ztěžují. Do tohoto obrazu naprosto přesně zapadá jezero Vostok.

Jedna věc je ale teorie a druhá praxe. Proto experti nelenili a pomocí nejmodernějších technologií zavedli do jezera sondážní vrty a získané vzorky nyní intenzivně analyzují. Zatímní výsledky jsou nadmíru zajímavé.

Dosud bylo ve vzorcích analyzováno více než 3500 genových sekvencí, z nichž se zhruba polovina shoduje se stavebními „bloky“ známých organismů.

Plných 94 % sekvencí DNA pochází od různých druhů bakterií a zbylých 6 % odpovídá komplexnějším organismům, jakými jsou třeba některé typy podmořských hub, korýšů a měkkýšů. A co víc, některé z bakterií, odpovídají druhům, které běžně žijí v tělech větších živočichů, zejméne ryb.

Odborníci na „ztracená“ jezera v Antarktidě ostatně něco podobného očekávali, jen možná ne v takové míře.

Zbývá ovšem kardinální otázka: „Nedošlo náhodou k organické kontaminaci prostřednictvím vrtné techniky?“, pokládá nepříjemnou otázku David Pearce z univerzity v Newcastlu.  Ta má navíc logické opodstatnění.

Primárním cílem mise totiž nebylo získání organických vzorků, ale zkoumání  pradávného klimatu, jehož změny a procesy jsou „otištěny“ v hlubinných vrstvách.  A proto nebyly vrtné instrumenty před akcí nikterak sterilizovány.

Nezbývá tedy, než celý proces znovu zopakovat, tentokrát již s jasně specializovaným posláním.