Existence babiček je při povrchním pohledu malinko paradox. Žena, která prodělala menopauzu, se sama již nemůže rozmnožovat a z hlediska evoluční logiky je tedy prakticky k nepotřebě. U našich nejbližších příbuzných nežijí samice, které se již nejsou schopny rozmnožovat, příliš dlouho.
Patří tedy babičky opravdu do starého železa? Každodenní zkušenost nás učí, že babičky nejen žijí a prosperují, ale jsou také velmi důležitými a respektovanými členkami společnosti. V jednoduché evoluční logice je tedy někde chyba.
Každého jistě napadne, že vysvětlení bude nějak souviset s tím, jak babičky milují svá vnoučata. Sílu tohoto pouta nadizajnovala příroda v jejich vlastním zájmu: péčí o své vnuky se babičky starají o celou čtvrtinu vlastních genů.
Jejich péče o potomky svých dětí měla však ještě další důležitý efekt, jehož dosah nedávno s použitím počítačů modelovali američtí antropologové pod vedením Kristen Hawkesové z univerzity v Salt Lake City.
Babičkovská péče má dva důsledky.Jednak jsou jejich vnuci jsou lépe živeni a méně umírají, jednak mají jejich dcery uvolněnější ruce k produkci dalších potomků. Děti takových babiček pochopitelně nesou stejné geny, jako babičky, čímž dochází postupnému selektování těch, které měli přirozenou vlohu k delšímu věku.
Počítačová simulace ukázala, že již za dobu mezi 24 – 60 000 roky se průměrný věk lidí prodloužil o 24 let, zhruba na úroveň, na níž se pohybují dnešní sběračsko-lovecké komunity.
