Saturnův měsíc Titan patří k nejzajímavějším tělesům našeho solárního systému. Zaujme již svými rozměry, vždyť po Jupiterově Ganymedu je druhým největším měsícem v celé sluneční soustavě. A v mnoha ohledech spíše připomíná planetu než klasický měsíc.

Titan má například neobyčejně hustou atmosféru. Tak hustou, že tlak na povrchu Titanu je větší než na Zemi. Atmosféru zde však tvoří především dusík a metan. Podobně vypadal plynný obal Země v dobách, kdy naše planeta byla ještě v plenkách.

Někteří odvážnější vědci proto připouštějí myšlenku, že na Titanu by za jistých okolností mohl vzniknout život.

Tajemství oranžového světa

Titan je pro badatele velkým lákadlem. I proto je oranžový kolos jedním z těch těles, na kterých přistál aparát vyrobený lidskou rukou. Byla jím evropská sonda Huygens, která v roce 2005 spatřila Titanova tajemství na vlastní oči. Titanu se věnuje i sonda Cassini, mapující Saturn a jeho měsíční systém.

Co tedy o Titanu zatím víme? Třeba to, že na jeho povrchu existují látky v kapalném stavu. Sonda Cassini pozorovala jezero tvořené pravděpodobně tekutým etanem (bezbarvý hořlavý plyn bez zápachu, nepatrně těžší než vzduch).

Tento nález znamenal, že Titan je kromě Země jediným vesmírným objektem naší sluneční soustavy, na jehož povrchu byl zjištěn výskyt kapaliny. Nové objevy naznačily, že na Titanu by také mohly existovat ledové vulkány.

Za každým z objevů se tak vynořují další tisíce otázek, na které je třeba najít odpověď.

Létající zvědavec

Evropský výzkumník Huygens vydržel odesílat data z povrchu Titanu zhruba hodinu. Výzkumníci však sní o přístroji, který by Titan vydržel zkoumat déle a také se po něm dokázal pohybovat. Třeba takový rover, jako brázdil a brázdí povrch Marsu, by byl i zde užitečným pomocníkem.

Ale jak bylo řečeno, Titan má velmi hustou atmosféru, tak proč toho nevyužít? Robotický výzkumník Titanu by mohl být letec. A nápad je tu!

Tento 120 kg těžký letoun má již svůj název: AVIATR. Za jeho návrhem stojí současný americký fyzik Jason Barnes. Stroj by mohl Titanův svět zkoumat v podstatě neomezeně dlouhou dobu. AVIATR by měl nejen fotografovat povrch tmavě oranžového tělesa, ale provádět zde i mnohá měření a výzkumy.

Jak odvysílat data?

Aby letadlo mělo vždy dostatek „šťávy“, má být vybaveno dvěma radioizotopovými generátory s obsahem plutonia 238. Součástí těchto generátorů mají být Stirligovy motory, které tepelnou energii převedou na mechanickou.

Celkový výkon aparátu nebude nijak závratný, ale pro prostředí se sedmkrát nižší gravitací a přitom hustou atmosférou bude dostačující.

Pohyb tedy AVIATR zvládne bez větších obtíží. Komplikace mohou nastat ve chvíli, kdy se letadlo bude chtít pochlubit svými úspěchy řídicímu středisku na Zemi. Přístroj bude muset vystoupat do výšky 14 kilometrů.

Veškerou svou energii v tu chvíli věnuje vysílání informací do éteru. To v praxi bude znamenat, že na chvíli se z něj stane bezmotorový kluzák. AVIATR bude klesat 11 kilometrů, kde své vysílání ukončí a energii opět vloží do pohybu.

Kamarád na jezeře

Existuje už samozřejmě i plán, jak letadlo na Titan dostat. AVIATR by sem měl doletět v aerodynamickém pouzdře, jehož pád by byl zbrzděn padákem. Letoun pak svůj dočasný domov uvnitř pouzdra opustí a vydá se na svou misi.

Kdoví, třeba se nebude na Titanu cítit nijak osaměle, ale bude tam mít kamaráda. Jeden z projektů NASA zmiňuje kosmický člun Titan Mare Explorer. Ten by měl brázdit metanové jezero s názvem Ligeia Mare nacházející se na severní polokouli Titanu.

Ovšem finanční škrty americký vesmírný program brzdí. Pokud se alespoň jeden ze dvou potenciálních výzkumníků Titanu dostanou ke svému cíli, bude to v horizontu 20 let. Na řadu odpovědí týkajících se oranžového světa si tedy budeme muset nějakou dobu počkat…

Huygensova mise byla úspěšná

14. ledna 2005, po sedmileté cestě vesmírem, přistála atmosférická sonda Huygens na Titanu, největším měsíci planety Saturn, a předala na Zem vědecká data. Společná mise tří vesmírných agentur – Evropy, USA a Itálie, na níž vědci pracovali přes 20 let – je dodnes považována za ohromný úspěch, byť se vinou programátorské chyby část získaných dat ztratila.

Jádrem mise byl 2,5 hodiny trvající sestup 318 kilogramů vážící sondy, při němž modul odebíral vzorky a pořizoval snímky Titanu.

Do vesmíru vynesl sondu Huygens v říjnu 1997 z Mysu Canaveral na Floridě orbitální modul Cassini. Jeho mise, při které zkoumá Saturn i prstence této planety, trvá dodnes.

Co se skrývá pod povrchem Titanu?

Američtí badatelé jsou přesvědčeni, že pod povrchem Titanu se skrývá tekutý oceán. Ten je podle nich tvořen vodou a čpavkem. Vědci vycházejí z analýzy dat, která na Zemi zaslala sonda Cassini v letech 2004 až 2007. Pomocí nich objevili na Titanu asi 50 geologických útvarů, například duny, kanály, jezera a pohoří, které jsou pravděpodobně výsledkem rotace a silných větrů v atmosféře tohoto měsíce.

Pozdější radarové údaje ale ukázaly, že tyto útvary změnily pozici, a to až o 30 kilometrů.

To by mohlo znamenat, že pod povrchem musí být tekutá vrstva, protože k takto výrazným posunům by nemohlo dojít, pokud by nitro Titanu bylo pevné.„Protože je kůra tenká a zdvojená zevnitř tímto oceánem, může vítr pohybovat touto kůrou tak výrazně, jak je patrné z pořízených snímků,“ podotýká Ralph Lorenz z Laboratoře aplikované fyziky Univerzity Johnse Hopkinse v USA. Tekutý oceán by mohl být i na jiných měsících, třeba na Jupiterově Europě, Saturnově Enceladu nebo Neptunově Tritonu.

Potenciální oceán na Titanu by se mohl nacházet v hloubce kolem 100 kilometrů. Badatele fascinují paralely mezi Zemí a Titanem. „Titan jen rozhodně jeden z útvarů nejpodobnějších Zemi, ne-li ten nejpodobnější, v naší sluneční soustavě.

A má nejspíš téměř shodné počasí,“ tvrdí Lorenz. Titan je sice mnohem chladnější než naše planeta, v jeho atmosféře se však odehrávají stejné procesy. I zde dochází třeba ke srážkám. Jenže zde neprší však voda, ale metan.