Stejně jako každé jiné vědecké odvětví má i medicína své pěšáky a generály. Mezi generály, tedy pionýry řady výzkumů či aplikací jistých technologií do běžné praxe, nalezneme jak jména slavná, tak i řadu takových, která znějí povědomě jen specialistům.

21. století se rozhodlo připomenout čtenářům i ty z nich, kteří možná nezískali Nobelovu cenu, jejich důmysl a oddanost svému povolání však postupně posunovalo lékařkou vědu až tam, kde je dnes.

Kdokoliv, kdo dnes navštíví byť sebezapadlejší malou nemocnici, považuje většinu jejího vybavení za něco stejně samozřejmého a prakticky neviditelného, jako je vzduch. V průběhu i relativně nedávné historie tomu však tak nebylo – možná to sice zní zvláštně, ale objevem bylo například i to, že lékař by si měl mýt ruce.

Stejně jako v jakémkoliv jiném oboru lidské činnosti, tak i v medicíně se poznatky a technologie rodily krůček po krůčku, přičemž cesta k cíli vedla většinou řádnými oklikami. Projděte si společně s 21. STOLETÍM malou galerii velkých postav lékařské vědy posledních dvou staletí.

1. Zakladatel imunologie – Edward Jenner

Kdy žil: 1749–1823

Národnost: Angličan

Hlavní obor výzkumu: všeobecné lékařství, imunologie

Jak porazit neštovice?

Pravé neštovice byly odpradávna obrovským postrachem. I když toto onemocnění nemusí vždy končit smrtí, postižený člověk si z něj odnáší přinejmenším celoživotní zohavení. Ruku v ruce s léčením a poznávání této nemoci šly také snahy o to, aby mu bylo možno předejít.

Již roku 1721 zahájila v Anglii první pokusy o vakcinaci lady Mary Wortley Montagu (1689–1762) pomocí metody, s níž se seznámila během svého pobytu v Turecku. Jako imunizující činidlo se podával prášek, obsahující zbytky tkání nemocných lidí.

Tento postup se však příliš neosvědčil. Nemoc propukla, a pokud pacienta přímo nezabila, odnesl si alespoň nehezkou památku v podobě jizev.

Kráva a imunita

O několik desítek let později si lékař Edward Jenner všiml, že farmáři, kteří přicházeli do styku s kravami infikovanými kravskými neštovicemi, prakticky nikdy neonemocní neštovicemi pravými. Od tohoto bystrého pozorování byl už jen krůček k zákroku, který vstoupil do historie jako první skutečná vakcinace (z lat.

vacca =  kráva). Osmiletému chlapci Jamesi Phippsovi naočkoval Jenner malé množství látky, které měla původ v kravském vředu. Poté, co byl chlapec infikován neštovicemi pravými, u něj nemoc nepropukla. Edward Jenner se tak oficiálně stal praotcem vakcinace, bez níž si dnešní svět prakticky nedokážeme představit.

2. Autor první transfuze – James Blundell

Kdy žil: 1791–1878

Národnost: Angličan

Hlavní obor výzkumu: porodnictví, hematologie

Dvě století omylů

Když roku Angličan William Harwey (1578–1657) ohlásil roku 1616 objev krevního oběhu, otevřela se v dějinách lékařství zcela nová kapitola. Experimentátoři na obou stranách kanálu La Manche se začali předhánět, kdo z nich provede poprvé úspěšnou transfúzi krve.

Během dvou staletí se vědci na obou stranách kanálu La Manche vydávali špatnou cestou: přenosem zvířecí krve do lidí.

Průlom v přenosu krve

Anglický porodník James Blundell viděl bohužel na vlastní oči zemřít řadu rodiček kvůli ztrátě krve. Jako učený profesor fyziologie znal i práce svého předchůdce Johna Leacoka, který zdůrazňoval, že přenos krve mezi člověkem a zvířetem může nést fatální důsledky.

Blundell nejprve experimentoval se zvířaty, až se mu v roce 1829 zdařila historicky první zdokumentovaná úspěšná krevní transfúze z člověka na člověka.

3. Zachránce matek – Ignaz Philipp Semmelweis

Kdy žil: 1818–1865

Národnost: Maďar

Hlavní obor výzkumu: porodnictví

Problémy s horečkou omladnic

Horečka omladnic byla ještě v 19. století jednou ve velmi častých příčin úmrtí rodiček. Na tom, že se toto nepříjemné bakteriální onemocnění podařilo prakticky vymýtit, měl velkou zásluhu právě maďarský lékař Ignaz Philipp Semmelweis.

Jeho práce stála u zrodu jednoho z nejdůležitějších objevů moderní medicíny – bakteriálního původu řady onemocnění.

Do nemocnice s umytýma rukama!

Semmelweis pracoval dlouhou dobu ve vídeňské Všeobecné nemocnici. Po nějaké době si všiml, že na porodním oddělení, které sloužilo k výuce studentů medicíny, byla úmrtnost na horečku omladnic vyšší než jinde.

Bystrého Semmelwise napadlo, že by za tímto jevem mohlo stát vyšší znečištění, způsobené větším počtem osob. Když začal nutit studenty, aby si desinfikovali ruce mytím v  chlorovém vápně, úmrtnost výrazně poklesla. Pacientky mu tak po zásluze začaly přezdívat „zachránce matek“.

4. Nejslavnější zdravotní sestra – Florence Nightinglová

Kdy žila: 1820–1910

Národnost: Angličanka

Hlavní obor výzkumu: zdravotní sestra a průkopnice srovnávací statistiky

Ošetřovatelkou navzdory rodičům

Florence Nightinglová získala své křestní jméno podle italského města, v němž se svým anglickým rodičům narodila. Otec, který ji vzdělal nejen v jazycích, ale také v matematice, očekával, že se život jeho dcery bude ubírat tradičním směrem:

brzkými vdavkami za někoho ze zámožné rodiny. Florence se však vzepřela a přes houževnatý odpor rodičů se rozhodla nikdy neprovdat a stát se ošetřovatelkou. A to i přes to, že v její době bylo toto povolání na velmi nízkém stupni společenského žebříčku.

Dáma s lucernou

Díky svému nezlomnému odhodlání pro službu nemocným lidem, vysoké inteligenci a nadstandardnímu vzdělání, kterého se jí dostalo, vynikla Florence ve svém povolání tak, že se stala ve své vlasti nesmírně populární a všeobecně obdivovanou osobou.

Její největší zásluha spočívala v proměně pohledu společnosti na ošetřovatelskou profesi. Velmi se angažovala ve vzdělávání sester, díky svému matematickému nadání byla také pionýrkou zavádění statistických metod do epidemiologických analýz.

Na počest této ženy, přezdívané „dáma s lucernou“, se Mezinárodní den ošetřovatelství slaví v den jejího narození 12. května.

5. Vynálezce první vakcíny – Louis Pasteur

Kdy žil: 1822–1895

Národnost: Francouz

Hlavní obor výzkumu: mikrobiologie, imunologie

Doktorem ve dvaceti letech

I když Louis Pasteur pocházel z chudé rodiny (otec byl koželuhem v Dole ve východní Francii), jeho nadání přesvědčilo jeho rodiče, aby dali syna studovat. Neskutečně inteligentní a pilný Pasteur studoval na Sorbonně chemii tak úspěšně, že titul doktora přírodních věd získal již ve 20 letech.

Jako vědec promluvil do nejrůznějších chemických oborů, v oblasti lékařství se proslavil zejména svými studiemi v oboru mikrobiologie.

Pronásledovatel bakterií

Pro medicínu platí Pasteur za původce myšlenky, že záněty jsou způsobeny stejně jako například kvašení cukrů činností mikroorganismů. Jako první vyvinul vakcínu imunizující tělo vůči chorobě z původce choroby samotné, tedy z bakterie, která ji způsobuje.

Vyvinul očkovací látky proti antraxu, slepičí choleře, prasečímu moru a nakonec i vzteklině. Pasteur je po právu považován za jednoho z největších vědců nejen 19. století, ale praktický celé lidské historie.

6. Objevitel tuberkulózy a cholery – Robert Koch

Kdy žil: 1843–1910

Národnost: Němec

Hlavní obor výzkumu: mikrobiologie

Průkopník v mnoha oblastech

Jestli měla vědecká říše s názvem mikrobiologie svého zakladatele v Louisi Pasteurovi, pak byl Robert Koch jedním z jejích největších panovníků. Nejenže objevil řadu nových a pro lékařství zásadních mikroorganismů (např. původce tuberkulózy a cholery), ale vyvinul také řadu postupů a technologií, díky nimž se bakteriologie začala raketově rozvíjet.

Byl průkopníkem barvení preparátů, zavádění fotografických metod a také autorem postupů pro pěstování čistých bakteriálních kultur.

Výzkumy v exotických zemích

V roce 1891 se Koch stal ředitelem Ústavu pro studium infekčních chorob. Tato role pro něj představovala další zajímavou výzvu: začal hodně cestovat po světě a studovat exotické choroby, jako je malárie, lepra či spavá nemoc, a velmi tak přispěl k poznání jejich průběhu a příčin.  Za své příspěvky k lékařství byl Koch poctěn v roce 1905 Nobelovou cenou.

7. Jeden z otců psychiatrie – Emil Kraepelin

Kdy žil: 1856–1926

Národnost: Němec

Hlavní obor výzkumu: psychiatrie

Pomalý zrod psychiatrie

Psychiatrie je jedním z lékařských oborů, do něj pronikaly skutečně vědecké metody relativně pomalu. Musel si totiž počkat na rozvoj poznatků v chemii, která umožnila rozvoj farmakologie a postupný vývoj léků, podávaných pacientům s těžkým psychickým postižením.

Propagátorem psychofarmakologie a dalšího z důležitých psychiatrických oborů, psychiatrické genetiky, byl německý lékař Emil Kraepelin.

Otec „předčasného zhloupnutí“

Kraepelin byl jednoznačně vědecky orientovaným člověkem, který nikdy nepochyboval o biologickém základu psychických onemocnění. Do dějin svého oboru vstoupil mimo jiné tím, že rozdělil dříve jednotně pojímané psychózy do dvou kategorií:

maniodepresivní psychózu a dementia praecox čili předčasné zhloupnutí. Oba tyto pojmy byly časem vytlačeny pojmy přiléhavějšími (bipolární porucha osobnosti, resp. schizofrenie), v dějinách psychiatrie jim však stále patří důležité místo.

Společně s kolegou Aloisem Alzeheimerem (1864–1915) se také spolupodílel na výzkumech neurodegenerativní choroby po něm pojmenované.

8: „Vynálezce“ antibiotik – Alexander Fleming

Kdy žil: 1881–1955

Národnost: Skot

Hlavní obor výzkumu: farmakologie a mikrobiologie

Život plný náhod

Skotský lékař a farmakolog Alexander Fleming patří jistě k neznámějším postavám lékařské vědy. Může za to pochopitelně jeho objev antibakteriálních účinků plísně druhu Penicilinum notatum, který odstartoval zcela novou medicínskou éru, éru antibiotik.

Tento objev, který se mu zdařil v roce 1928, byl podobně jako řada jiných věcí ve Flemingově životě dílem neuvěřitelné náhody. Spory plísně, která se rozrostla na živném agaru (přírodní polysacharid) v Petriho misce, totiž do laboratoře pravděpodobně zanesl vítr.

Co je to lysozym?

O 6 let před osudovou náhodou s penicilínem se Flemingovi zdařil jiný objev, při němž taktéž zaúřadovala náhoda. Když byl nachlazen rýmou, umístil do Petriho misky obsahující kolonie mikroorganismů trochu hlenu, který je jejím typickým průvodním znakem.

Bakterie brzy uhynuly. Když stejný pokus opakoval s vlastní slzou, dostavil se stejný výsledek. Trpělivý Fleming nakonec izoloval enzym lysozym, který je v těle důležitým činidlem, hubícím bakterie.

9. Zakladatel „Klubu pokusných morčat“ – Archibald McIndoe

Kdy žil: 1900–1960

Národnost: Novozélanďan

Hlavní obor výzkumu: plastická chirurgie

Z Novozélanďana Angličanem

Životní a profesní dráha asi  nejslavnějších z plastických chirurgů všech dob Archibalda McIndoea měla k jednoduchosti rozhodně daleko. Než se v roce 1938 stal lékařem v Nemocnici královny Viktorie v East Grinsteadu v anglickém Essexu, vystudoval medicínu na domovském Novém Zélandu, pracoval nějakou dobu na klinice v Rochesteru v USA a poté v nemocnici v Londýně. Dobou, která jej nejvíce proslavila, se mělo stát až peklo 2. světové války.

Klub pokusných morčat

Před začátkem 2. světové války měla vláda Velké Británie k dispozici pouze 4 plastické chirurgy. Jejich masivní nasazení si vyžádaly především letecké souboje britských stíhačů s německými, které často končily pádem letadla a četnými popáleninami pilotů.

Během válečných let se McIndoe vyznamenal nejen jako znamenitý chirurg a inovátor své vlastní profese, ale také jako psycholog, který obětavě napomáhal zohaveným pilotům najít cestu zpět do života. Piloti, kteří prošli jeho rukama, samy sebe označovali jako „Klub pokusných morčat“ („The Guinea Pig Club“). Koncem války měl klub takřka 1000 členů, dnes jich zbývá jen něco přes 50.

10. První úspěšná transplantace orgánu – Joseph Murray

Kdy žil: *1919

Národnost: Američan

Hlavní obor výzkumu: plastická a transplantační chirurgie

Mezi baseballem a medicínou

Joseph Murray, který byl společně s dalším chirurgem Donnalem Thomasem poctěn v roce 1990 Nobelovou cenou za lékařství a fyziologii, se lékařem málem nestal. Díky svému vynikajícímu pohybovému nadání vynikal v řadě sportů a k medicíně se definitivně přiklonil až v momentě, kdy mu na vysoké škole začaly kolidovat časy tréninků baseballového týmu a laboratorních cvičení.

Výměna mezi dvojčaty

Přestup k serioznímu zájmu o medicínu se Murrayovi vyplatil. Vystudoval lékařskou fakultu slavného Harvardu a později pracoval jako vojenský lékař. Zásadní vrchol jeho kariéry přišel 23. prosince 1954. Tento den se zapsal do dějin medicíny jako datum první úspěšné transplantace orgánu.

Za asistence dalšího významného chirurga Hartwella Harrisona se mu podařilo Richardu Herrickovi (1931–1963) úspěšně transplantovat ledvinu jeho jednovaječného dvojčete Ronalda (1931–2010).