„Whisky je určena k tomu, aby se pila, a voda k tomu, aby se o ni bojovalo,“ s oblibou tvrdil americký spisovatel Mark Twain (1835–1910). Byť je tento bonmot na první pohled úsměvný, něco pravdy na něm je.
Existují oblasti, kde je voda skutečnou vzácností. Ale lepší než vést válku je vymyslet způsob, jak dané místo zavlažit.
Tu a tam se ve zpravodajství objeví zprávy o katastrofálním suchu v oblasti Sahelu. Jedná se o pás stepí a savan táhnoucích se napříč africkým světadílem od západu k východu, na území Mauritánie, Senegalu, Mali, Burkiny Faso, Nigeru, Čadu, Súdánu a Etiopie.
Nové počítačové simulace ukázaly, že by bylo možné v polárních oblastech „ukradnout“ ledovec a poté jej dopravit do suchých lokalit v Africe. Tak by se vyřešil jeden z obrovských problémů černého kontinentu – totiž nedostatek pitné vody.
Neuskutečněný ledový sen
Počátkem 70. let 20. století měl Francouz Georges Mougin v kapse čerstvý diplom inženýra. Tehdy načrtl plánek, jakým způsobem by se daly velké kusy ledu dopravovat do tropických nebo subtropických oblastí.
Myšlenka okamžitě nadchla saúdskoarabského prince Mohameda al-Faisala. Ten na základě Mouginových plánů založil společnost ITI Company (Iceberg Transport International).
Firma se poté v letech 1975 až 1981 pokoušela vytvořit podmínky pro uskutečnění celého projektu. Tehdejší technické možnosti to však nedovolily. I vědecká obec byla k smělým plánům skeptická. Po desítkách let se však Mougin ke svému projektu vrátil.
Oslovila jej totiž softwarová společnost Dassault Systemes. Ta chtěla na svých programech vyzkoušet, zda je vůbec něco takového možné.
Zabalený ledovec
Šestnáctičlenný tým expertů zasedl k počítačům a vymýšlel způsoby, jak takovou ledovou kru přepravit na velmi velkou vzdálenost. Start akce byl umístěn do Newfoundlandu v Kanadě a cíle mělo být dosaženo u Kanárských ostrovů.
Cesta ledovce tak zahrnovala celou šíři Atlantského oceánu. Celá trasa měřila kolem 6000 kilometrů. Na monitorech se tak objevila vskutku zajímavá 3D simulace.
Simulační ledovec byl spíše z těch menších, vážil jen 7 tun. Rychlost, kterou svoji cestu zvládal, nebyla také nijak závratná, dosahovala jednoho uzlu. To odpovídá rychlosti dvou kilometrů v hodině, kterou by hravě zvládlo i čilejší batole.
Však by také celá přeprava trvala dlouhých pět měsíců. Posádka konvoje, jež by ledovou kru táhla, by se asi pěkně nudila. Samotná doprava by využívala především přirozených mořských proudů. Aby se předešlo ztrátám na objemu ledovce v teplejších vodách, byl by zabalen do pevné izolační fólie. I tak propočty ukázaly, že během cesty by ztratil celých 38 % své hmotnosti.
Jak led využít
Šestaosmdesátiletý Mougin ve svých ambiciózních plánech počítá s přepravou mnohem většího kusu ledovce – měl by vážit až 30 000 000 tun. Každým rokem se z arktických ledovcových masivů odštěpují tisíce ker.
Tento proces se kvůli klimatickým změnám neustále zrychluje. Francouzský inženýr by rád nějaký vhodný kus ledu odchytil a na konvoji lodí jej přesunul až k africkým břehům. Musí však využít polární sladký led, nikoliv pobřežní led, který tvoří zmrzlá mořská voda.
V Africe by se takový pořádný kus ledu místním obyvatelům docela hodil. „Ledová hora přepravená do nízkých zeměpisných šířek se stává zdrojem energie, ať už jako chlazení stávajících elektráren nebo napájení elektráren OTEC, využívajících tepelnou energii moře,“ říká Mougin.
Chladná voda z tajícího ledovce by navíc mohla zúrodnit některé oblasti. A také by uhasila žízeň, kterou v Africe trpí stále více lidí. Georges Mougin slibuje, že snad již v příštím roce uskuteční první praktické experimenty.
21. STOLETÍ dodává:
Ačkoliv Mouginův projev vypadá zajímavě a – jak ukázaly počítačové simulace – je realizovatelný, v praxi se bude uskutečňovat jen velmi těžko. První a zásadní překážkou je jeho ekonomická náročnost. Optimistické odhady hovoří o tom, že přeprava ledovce o váze 30 000 000 tun přes celý Atlantik by vyšla na 10 000 000 dolarů.
Jak to tak ale u podobných projektů bývá, první nástřely celkových nákladů jsou řádově mnohem nižší než nakonec ty skutečné. Nejvíc financí by se utratilo za speciální ochrannou fólii a za palivo, kterého by se během tak dlouhé cesty spotřebovalo vskutku hodně.
Technických otázek k zodpovězení je tu velké množství. Zatím není jasné, jak by se ledovec přepravil do afrického vnitrozemí. Také je otázkou, zda počítačová simulace počítala vskutku se všemi možnými eventualitami.
Teoretický předpoklad je totiž jedna věc, a praxe věc druhá. Těžko také odhadnout, jak by se na celý projekt dívaly třeba pacifické ostrovní státy. Těm už v současnosti při myšlence tajících ledovců kdesi uprostřed oceánu stojí hrůzou vlasy na hlavě.
Sucho netrápí jen Afriku
Nejen oblast Sahelu trpí nedostatkem pitné vody. Starostí až nad hlavu má 12 000 obyvatel tichomořského ostrovního státu Tuvalu, ležícího mezi Havají a Austrálií. Ten se skládá z devíti ostrovů, z nichž čtyři jsou skalnaté a pět korálových.
Klimatický jev La Niňa zde letos způsobil vleklé sucho, kdy více než půl roku nepadla na zem z nebe ani kapka. S pomocnou rukou přispěchali Novozélanďané, kteří na Tuvalu poslali vojenské letadlo s dodávkou pitné vody a odsolovacích zařízení.
Kromě toho obyvatele Tuvalu trápí klimatické změny a zvedající se hladina moří. A to tak vážně, že se tato otázka dostala i na půdu OSN. „Pro malou zemi, jako je Tuvalu, je změna klimatu otázkou nejen bezpečnosti, ale i přežití,“ prohlásil tuvalský premiér Willy Telavi v rozpravě Valného shromáždění světové organizace v New Yorku.
Meziplanetární přeprava ledu
Přepravit ledovec k rovníku, to je slušně ambiciózní plán. Ovšem spisovatelé mají hranice fantazie takřka neomezené, takže ve svých dílech mohou dopravit cokoliv kamkoliv. Známý autor sci-fi románů Arthur C. Clarke (1917–2008) popisuje ve čtvrtém díle své Vesmírné odysey dopravu velkých kusů ledu ze Saturnových prstenců a Kuiperova pásu až k Venuši a Merkuru.
Tak by se obě planety mohly stát obyvatelnými. Kdoví, třeba se jednou dají tímto nápadem planetární inženýři inspirovat….
