Náplň relativně nové disciplíny zvané geomytologie napovídá již její název. Vědci, kteří se tomuto oboru věnují, shromažďují informace uchované v příbězích nejrůznějších kultur a porovnávají je s událostmi, o nichž se dozvídáme na základě pátrání geologů. Díky tomuto přístupu se podařilo objevit řadu skutečně unikátních spojení.

Pohled do „zpětného zrcátka“ dějin mají ve své kompetenci historikové, paleontologové, evoluční biologové a nakonec i geologové.

Základní rozdíl v povaze jejich práce je však v časových škálách, s nimiž pracují. To, co je z hlediska historika neuvěřitelně „staré“, je pro paleontologa či dokonce geologa tak mladé, že je to prakticky nehodné zaznamenání.

21. STOLETÍ se však tentokrát soustředilo na takové geologické jevy, které ovlivnily život našich prapraprapředků: všechny se totiž udály během „pouhých“ posledních 15 000 let. Jelikož jsou geologie a geomytologie obzvláště kolbištěm řady soupeřících hypotéz, zdaleka ne všechny objevené souvislosti přijímá vědecká obec bez výhrad. Jednotlivé případy jsme pro vás seřadili podle jejich „mládí“.

1.Kráter Mahuika: otisk vesmírného tuláka na dně moře

Kde jej najdeme: Indický oceán, asi 150 km jihozápadně od pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu

Kdy k události došlo: 1443, pozdější odhad 1491

Jaké měla událost důsledky: maorské kmeny opouštějí jižní pobřeží Nového Zélandu a stěhují se do vnitrozemí

Maoři emigrují z pobřeží

V době kolem roku 1400 došlo podle archeologických záznamů k masivní emigraci maorských kmenů žijících na jižním pobřeží Nového Zélandu směrem do vnitrozemí.

Zhruba ze stejné doby pocházejí také stopy po megatsunami, která zasáhla Nový Zéland a východní pobřeží Austrálie. (Např. pobřežní písek leží na Stewardově ostrově u Nového Zélandu v neuvěřitelné výšce 220 metrů nad dnešní hladinou moře!

Výška největší známé vlny tsunami způsobené zemětřesením je přitom „jen“ okolo 60 m.). Neobvyklá výška vlny pochopitelně přiměla vědce, aby začali pátrat po jiné příčině, než jsou pohyby zemské kůry.

Kráter v mělkém moři

Zajímavé vědecké debaty začaly roku 2003. Právě v tomto roce slavil úspěch jeden ze členů skupiny geologů z Austrálie, Francie, Irska, Ruska a USA, která si říká „The Holocene Impact Working Group“ („Pracovní skupina pro impakty během holocénu“), geolog Dallas Abbott.

Na samotném okraji šelfu asi 150 km jihozápadně od pobřeží Nového Zélandu objevili vědci kráter o skutečně úctyhodných rozměrech: hloubce 153 metrů a šířce 20 ± 2 kilometry.

Již objevitel kráteru Abbot proto dával archeologické i geologické záznamy do souvislosti právě s meteoritem, který na samém počátku novověku způsobil vznik kráteru Mahuika. Význam této kolize však dnes vědci nehodnotí jednomyslně.

2. Exploze Théry – počátek konce minojské civilizace?

Kde jej najdeme: sopka Théra (dnešní ostrov Santorini) v Krétském moři asi 110 km severně od Kréty

Kdy k události došlo: mezi roky 1660 př. n. l.- 1600 př. n. l.

Jaké měla událost důsledky: zničení minojského osídlení v Akrotiri na dnešním Santorini, sopečný spad, zemětřesení a tsunami zasadilo minojské civilizaci na Krétě významnou ránu

Nejlépe známá exploze

Exploze sopky Théry (dnešního ostrova Santorini) byla jednou z nejsilnějších a také nejznámějších sopečných explozí zaznamenaných v lidských dějinách. Za její známostí stojí především to, že byla dlouho spojována s významným zásahem do kontinuity jedné z nejvýznamnějších středomořských civilizací evropského starověku, minojské kultury na Krétě.

Vědci dlouho kladli explozi Théry do doby počátku úpadku krétské civilizace, tedy okolo roku 1500 př. n. l. Díky podrobným analýzám jejích stop se však ukázalo, že k ní došlo podstatně dříve a na civilizační úpadek Kréty měla ve skutečnosti mnohem menší vliv.

Kdy vlastně došlo k explozi?

Pro správné určení vlivu exploze Théry na další vývoj civilizací ve východním Středomoří je v první řadě třeba co možná nejpřesněji určit datum, kdy k explozi došlo. Na základě průzkumu růstu stromů (dendrochronologie) ve východním Středomoří byla již v roce 1984 nalezena výrazná významná událost z roku 1628 př.

n. l.

V roce 2006 publikoval tým dánských a německých vědců pod vedením Waltera L. Friedricha z univerzity v dánském Aarhusu studii, založenou na radiokarbonovém datování zbytků dřeva olivovníku, který byl uvězněn pod proudem lávy.

Podle nich došlo k explozi někdy mezi lety 1627 př. n. l.–1600 př. n. l. Do období mezi roky 1660 př. n . l.–1613 př. n. l. umisťuje událost další studie založená na radiokarbonovém datování, provedená týmem vedeným Stuartem Manning z americké Cornellovy univerzity v roce 2007.

3. Kráter Burckle: příčina legendárních záplav

Kde jej najdeme: Indický oceán, asi 2000 km jihovýchodně od pobřeží Madagaskaru

Kdy k události došlo: 2800 př. n. l.–3000 př. n. l.

Jaké měla událost důsledky: konec civilizačních fází na řadě míst světa a nástup nových

Velká voda před 5000 let

Na počátku 3. tisíciletí př. n. l. se v písemných záznamech hned několika kultur na různých místech světa setkáváme se zajímavým úkazem.

Na jedné straně se totiž množí referáty o „velké vodě“, na straně druhé je toto období nápadné přerušením dosavadní kontinuity vlády a nástupem dynastií nových (ranná fáze harappské civilizace v údolí řeky Indu, konec pre-dynastické období sumerské civilizace a nástup první dynastie ve městě Kiš, před-dynastická vláda 3 vznešených a 5 vladařů v Číně).

Není proto divu, že za touto nápadnou shodou hledají geomytologové určitý reálný základ.

Nejžhavější z kandidátů

Členové „Pracovní skupiny pro impakty během holocénu“ pátrají po impaktních (srážkových) kráterech v mořích mimo jiné s pomocí tzv. chevronů. V geologii označuje tento termín silnou vrstvu sedimentů klínovitého tvaru, která vybíhá z pobřeží.

Tyto sedimenty považují vědci za stopy po vlně, která se vzedmula díky dopadu meteoritu. Chevrony na Madagaskaru a v Západní Austrálii navedly vědce v roce 2006 na místo vzdálené asi 2 000 km od pobřeží Madagaskaru.

V hloubce 3 800 m zde byl objeven kráter o průměru 30 km. I když nebyl ještě prozkoumán do větších detailů, řada indicií se zdá napovídat, že vznikl právě v době výše zmíněných civilizačních změn. Na své jednohlasné přijetí v odborné komunitě si však bude muset tato hypotéza ještě počkat.

4. „Zasolení“ Černého moře a biblická potopa

Kde jej najdeme: rozsáhlá oblast vymezená východní Evropou, Malou Asií a Kavkazem

Kdy k události došlo: okolo 5600 př. n. l.

Jaké měla událost důsledky: zvednutí hladiny Černého moře a zaplavení rozsáhlých území v jeho okolí

Příčina biblické potopy

Pátrání po reálném základu potopy zmiňované nejen v Bibli, ale i řadě dalších blízkovýchodních písemných památek, patří k úplně neklasičtějším případům geomytologie. Za nejžhavějšího kandidáta na tuto událost se nejčastěji považuje proměna někdejšího sladkovodního jezera ve slané Černé moře.

Zda skutečně došlu k události tak náhlé a velkolepé je dnes mezi archeology a geology stále předmětem debat. O tom, že k této události či spíše sérii událostí skutečně došlo v průběhu holocénu (tj. období po konci poslední doby ledové), však dnes nepochybuje prakticky nikdo.

Kolísavá mořská hladina

Konec poslední doby ledové asi před 10 000 lety neznamenal jen globální oteplení atmosféry, ale přinesl s sebou i podstatné zvýšení hladiny světového oceánu. Tato událost se projevila po celém světě, jednou z „postižených“ oblastí bylo také Středomoří.

Zdvižení hladiny propojilo Černé moře, které bylo stejně jako dnešní Kaspické moře původně obřím sladkovodním jezerem, se Středozemním mořem. Podle Williama Ryana a Waltera Pitmana z americké Columbia University, došlo k této události asi před 7611 roky.

Do dnešního Černého moře proudilo podle nich 42 km3 slané vody denně. Jako by se každým dnem do této oblasti přelily 4 plné vodní nádrže na Slapech. Celkově došlo k zaplavení 155 000 km2 půdy, tedy asi dvojnásobku rozlohy České republiky.

5. Sesuvy Storegga: největší známý sesuv půdy

Kde jej najdeme: kontinentální svah v Norském moři

Kdy k události došlo: šlo o sérii přinejmenším tří velkých sesuvů, poslední se odehrál okolo roku 6 100 př. n. l.

Jaké měla událost důsledky: vlna tsunami, která zaplavila část pobřeží dnešního Norska a Skotska a velkou část tehdejšího pevninského mostu Doggerland

Objevy při průzkumu ložisek

Při geologickém průzkumu plynového ložiska Ormen Lange v Norském moři došlo i na detailnější průzkum obrovité masy písku a štěrku, uložené pod mořskou hladinou nedaleko pobřeží. K akumulaci obřího množství materiálu v oblasti zvaný S(t?)oregga (norsky „velká hrana“) došlo v minulosti díky několika sesuvům půdy, které následovaly v rozmezí asi 1000 let.

Závěrem průzkum z roku 2004 bylo, že k sesuvům materiálu, který se na svazích norských hor nakumuloval během poslední doby ledové, došlo podle všeho díky kombinaci zemětřesení a uvolnění plynů uvězněných v ledu, tzv. hydrátů (zejména hydrátu metanu).

Storegga a Doggerland

Obří sesuvy půdy do moře, z nichž poslední se podle radiokarbonového datování odehrál okolo roku 6 100 př. n. l., způsobily obří vlnu tsunami. Stopy po ní jsou stále patrné jak na pobřeží Norska, tak dokonce na pobřeží Skotska (4 metry nad současnou hladinou).

V době, kdy k sesuvům došlo, však byla hladina moře oproti dnešku výrazně nižší a odhalovala rozsáhlou oblast suché země tvořící pevninský most mezi dnešní Velkou Británií, Nizozemím a Dánskem. Vlna tsunami musela zasáhnout velkou část Doggerlandu, který byl v té době obydlen mezolitickými lovci.

6. Sesuv u městečka Flims – zatáčka na Rýnu

Kde jej najdeme: nedaleko městečka Flims ve švýcarském kantonu Graubünden

Kdy k události došlo: okolo 8000 ± 195 př. n. l.

Jaké měla událost důsledky: odklonění původního řečiště Rýna a vytvoření několika jezer, která však postupem doby z velké části vymizela

Největší sesuv v Alpách

Většina sesuvů, které se odehrály ve vzdálenější minulosti, je již dávno překryta stopami pozdějších událostí. Pro obří sesuv nedaleko švýcarského městečka Flims to však neplatí. Jedná se o největší sesuv půdy patrný v Alpách a největších na světě.

Sesuté horniny jsou na hoře Fil de Cassons patrné ještě ve výšce 2700 m n. m. Nejspodnější část leží v nadmořské výšce 1100 m n. m. a pokrývá 40 km2. Vědci odhadují, že celkově se sesunulo okolo 12 km3 horniny.

Přírodní přehrada stará 10 000 let

Sesouvající se horniny, které se skládaly především z třetihorních vápenců s příměsí slínovce, s sebou přirozeně strhly i jisté množství organického materiálu, především dřeva a drobných prachových částeček.

Právě tyto organické zbytky využil geolog Clemens Augenstein ze Švýcarského federálního technologického institutu (ETH) v Curychu. Pomocí radiokarbonové metody určili stáří události na 10 055 let  (± 195 let).

Tato 10 000 stará událost výrazně přispěla k vytvoření překrásné krajiny v okolí. V první řadě přehradila řeku Rýn (resp. jeden z jejích pramenů zvaný Voderrhein neboli Přední Rýn) a vytvořila několik jezer.

Většina z nich sice časem vymizela, díky spodním napájecím pramenům dodnes existuje vlastně pouze jezero Caumasee. Ve zbytcích po sesuvu časem prořízl Rýn soutěsku zvanou Ruinaulta, přezdívanou někdy „švýcarský Grand Canyon“.

7. Příklad nepotvrzené hypotézy: meteorit a ochlazení v mladším dryasu

Kde jej najdeme: řada míst na území Severní Ameriky

Kdy k události došlo: 10 900 ± 100 let př. n. l.

Jaké měla událost důsledky: celoplanetární ochlazení, vyhynutí řady prvků severoamerické megafauny, konec cloviské kultury (stará indiánská kultura nazvaná podle amerického města Clovis, existovala zhruba od roku 13 000 př.

n. l.).

Poslední úder chladu

Tzv. mladší dryas bylo z geologického hlediska poměrně krátké období (asi 10 800 př. n. l. – 9 500 př. n. l.), během něhož došlo k zatím poslednímu výraznému celoplanetárnímu ochlazení.

Paleontologové a archeologové dávají do souvislosti s ním řadu událostí, které měly pro následující život na planetě a vývoj lidských civilizací řadu závažných důsledků. Například vyhynutí řady prvků tehdejší severoamerické fauny (velbloudi, mamuti, medvědi krátkočelí), vymizení cloviské kultury či dokonce rozvoj zemědělství v oblasti Blízkého východu.

Rychlý konec impaktní hypotézy

Náhlost, s níž úder chladu udeřil, vedla geology a klimatology k vyprodukování řady nejrůznějších hypotéz.

S jednou z nejzajímavějších přišel před časem tým amerických vědců pod vedením D. J.  Kennetha z katedry antropologie univerzity v Eugene v Oregonu na západním pobřeží USA. Na základě mnohočetného nálezu vrstvy, v níž se kromě drobounkých diamantových krystalků našly i saze, dřevěné uhlí, fullereny obohacené o helium, iridium a další neobvyklé složky, usoudili, že za ochlazením v mladším dryasu stála srážka Země s meteoritickým rojem uhlíkatých chondritů či kometou.

Objev se stal senzací a není divu, že se řada dalších geologů snažila tutéž vrstvu objevit také. Ovšem právě zde byl kámen úrazu: většina stop nalezena nebyla. Sláva impaktní hypotézy tedy pohasla prakticky stejně rychle, jako vzplanula.