Hubbleův vesmírný dalekohled: Oko do hlubin dalekého kosmu

V současné době zatím neexistuje technické zařízení, se kterým by se lidstvo mohlo tolik chlubit jako s Hubbleovým vesmírným dalekohledem (HST). Za více než 20 let, kdy astronomové využívají jeho služeb, pomohl odhalit či upřesnit mnohá z dosud neznámých tajemství vesmíru. 21.

STOLETÍ vás zve na malou procházku, při níž se s HST i s výsledky jeho pozorování blíže seznámíte. Per aspera ad astra Jako by známé latinské heslo znamenající Přes překážky ke hvězdám, které jsme si vypůjčili do názvu této kapitoly, bylo stvořeno přímo pro HST.

Přes značné počáteční potíže, které zprvu vypadaly nepřekonatelně, se totiž nakonec Hubbleův teleskop stal neocenitelnýma vesmírnýma očima pozemských astronomů, kterým pomáhá pochopit fungování mnoha vesmírných zákonitostí.

„Vesmírné observatoře umístěné na oběžné dráze Země budou mít dvě hlavní výhody oproti svým pozemským příbuzným,“ píše americký teoretický fyzik a astronom Lyman Spitzer (1914–1997) již v roce 1946 ve svém článku Astronomické výhody hvězdárny mimo Zemi.

Hlavní výhody viděl Spitzer v tom, že úhlové rozlišení, tedy nejmenší vzdálenost, při níž jsou objekty jasně rozlišitelné, není omezováno atmosférickými vlivy, a vesmírný dalekohled by mohl pozorovat i infračervené a ultrafialové záření, jež z větší části pohlcuje pozemská atmosféra.

Co s raketami po válce? S vesmírnou astronomií se začíná ve větší míře počítat až po ukončení druhé světové války a s nástupem raketového kosmického výzkumu. Prvním skutečným předělem mezi pozemskou a vesmírnou astronomií se stalo pořízení snímků ultrafialového spektra Slunce, k němuž došlo ve stejném roce, kdy Lyman Spitzer začal uvažovat o vesmírném dalekohledu, tedy v roce 1946.

Samozřejmě snímky nepořídil vesmírný dalekohled, ale speciální zařízení umístěná v trupu americké rakety, jež je vynesla až do výše 88 km nad zemský povrch.

36 měsíců přesčas Pozadu nezůstaly ani další státy, a tak v roce 1962 vypustila v rámci vesmírného programu Ariel Velká Británie na oběžnou dráhu Země sluneční observatoř. O čtyři roky později, v roce1966, americká NASA vypustila první Orbitální astronomickou observatoř OAO-1.

Bohužel jí však po pouhých třech dnech selhaly baterie. Její mladší sestra OAO-2, jež se na oběžnou dráhu dostala v roce1968, již byla velice úspěšná a po 4 roky prováděla ultrafialová pozorování hvězd a galaxií.

Původní odhady svých tvůrců, že vydrží pracovat jeden rok, překonala nakonec o celých 36 měsíců.

A co takhle dalekohled? Úspěch orbitální laboratoře rozjařil představitele NASA natolik, že začali zcela vážně uvažovat o vesmírném dalekohledu, který by byl umístěn na oběžné dráze Země. Smělé plány uvažovaly o sestrojení zrcadlového dalekohledu o průměru 3 metrů.

Velký orbitální dalekohled, jak jej jeho kmotři pokřtili, měl na svoji kosmickou pouť odstartovat v roce 1979. Od počátku se počítalo s nutností servisních misí prováděných astronauty, a tak byl paralelně vyvíjen i prostředek schopný opakovaných startu do vesmíru – raketoplán (viz 21.

STOLETÍ, č. 11). Ovšem růst nákladů, jež si příprava vesmírného teleskopu vyžadovala, vedl nakonec v roce 1974 k pozastavení financování projektu ze státní kasy. Protesty, které se po tomto rozhodnutí ve vědecké komunitě vzedmuly, však nakonec slavily alespoň částečný úspěch, když Senát USA souhlasil s přiznáním poloviny původně zamýšlené částky, pohybující se v rozmezí 400 000 000–500 000 000 dolarů.

Méně peněz – menší teleskop Finanční problémy však nakonec stejně vedly k redukci projektu. Zrcadlo teleskopu se zmenšilo ze 3 metrů na 2,4 metru a původně navrhovaný teleskop o průměru 0,5 metru, který měl sloužit k testování navržených a vytvořených systémů, byl zrušen docela.

Finanční problémy vedly NASA nakonec k navázání úzké spolupráce s Evropskou kosmickou agenturou (ESA), která výměnou za 15 % pozorovacího času teleskopu uhradila 15 % nákladů a navíc dodala i některé z přístrojů.

Vlastní práce se nakonec rozeběhly v roce 1978 a start na oběžnou dráhu byl naplánován na rok 1983. V té době dostal teleskop i svoje současné jméno po americkém astronomovi Edwinu Hubbleovi (1889–1953), jenž na základě svých pozorování prokázal, že vesmír se prostírá daleko za hranice naší galaxie, a podpořil i teorii rozpínání vesmíru.

Stotisíckrát jemnější než lidský vlas Na pracích se podílela celá řada společností. Mezi nimi např. Lockheed, Perkin Elmer či Goddardovo centrum pro vesmírné lety. Nejdůležitější součástí HST je bezpochyby systém hyperbolických zrcadel.

Dalekohledy mívají svá zrcadla vyleštěna s přesností na desetinu vlnové délky viditelného světla, HST však s ohledem na pozorování i v oblasti ultrafialového či infračerveného záření musel mít zrcadla naleštěná až do rozlišení jedné šedesátipětiny vlnové délky viditelného světla, tedy asi do 10 nanometrů.

Uvážíme-li, že lidský vlas je silný asi 0,1 mm, tedy zhruba 100 000x silnější, jde skutečně o nadmíru filigránskou práci.

Plástev mezi zrcadly Důmyslné lešticí stroje vybrousily a vyleštily zrcadla do požadovaného tvaru. Společnost Perkin Elcmer použila speciální nízkoroztažné sklo. Aby se s ohledem na přepravu do vesmíru co nejvíce snížila hmotnost budoucího teleskopu, skládala se jednotlivá zrcadla ze dvou částí o tloušťce přibližně 2,5 cm, mezi nimiž byla umístěna mřížka se strukturou ne nepodobnou včelí plástvi.

Samotné broušení začalo v roce 1979 a pokračovalo až do května 1981. To bylo zrcadlo finalizováno přidáním odrazové hliníkové vrstvy o síle 75 nanometrů a ochranného nátěru z fluoridu hořčíku. Jeho tloušťka byla zhruba třetinová (0,25 nm) a pomáhala zvětšit odrazivost zrcadla v rámci ultrafialového spektra.

Tragické testování V té době však již NASA opět překročila schválený rozpočet, a tak byl start opětovně odložen až na podzim roku 1984. Ovšem ani tento termín nakonec nebyl dodržen a projekt, jehož náklady se v té době již vyšplhaly na 1,2 miliardy dolarů, nabíral stále větší zpoždění.

Na oběžnou dráhu se tak dostal až koncem dubna 1990. Ovšem první dva testovací měsíce se pro astronomy změnily v temnou noční můru. Ukázalo se totiž, že tvar primárního zrcadla, pečlivě broušeného po takřka dva roky, je vadný a zrcadlo je příliš mělké, takže celý dalekohled vykazuje příliš velkou sférickou odchylku.

Navíc se celý teleskop kvůli úchytům slunečních panelů, které byly při přechodu z denní na noční oblohu a naopak teplotně více zatěžované než původně odborníci předpokládali, rozkmitával. Obraz pozorovaných kosmických těles nebylo možné pořádně zaostřit.

Jediné přístroje fungující od počátku naprosto bezchybně byly spektrografy. Jenže kamery, které měly sledovat vzdálené, a tudíž slabé objekty, prostě nebyly schopné správně zaostřit. Přitom právě pozorování vzdálených objektů mělo být hlavním posláním HST.

Brýle pro vesmírný dalekohled Zmíněné závady celý projekt těžce poškodily a zdálo se, že do té doby nepředstavitelné finanční náklady doslova „vyletí oknem“.

Co teď? Naštěstí se odborníkům z NASA podařilo příčiny všech potíží poměrně rychle nalézt a navrhnout postupy k jejich odstranění. Hubbleův teleskop dostal korekční optickou aparaturu Costar, tedy jakési vesmírné brýle, které dokázaly nepřesné vybroušení hlavního zrcadla úspěšně odstranit.

A ani cena nebyla s ohledem na konečnou částku, na niž HST vyšel, nijak přemrštěná. „Pouhých“ 30 000 000 dolarů.

První servis již v roce 1993 Podobně se podařilo vyřešit problém s kmitáním, a to za pomoci izolování úchytů solárních panelů. Logicky byly obměněny i gyroskopy (zařízení k stabilizaci HST). Všechny tyto úpravy proběhly během tzv.

první servisní mise na konci roku 1993.

Následující testy uskutečněné počátkem roku 1994 ukázaly, že HST má po provedených úpravách dokonce lepší parametry, nežli předpokládaly původní specifikace. Mezní hvězdná velikost vzrostla o 2 magnitudy (viz box) na 29 mag, což bylo ve srovnání s Galileovým dalekohledem více o 8 řádů.

Před opravou se do centra dalekohledu soustřeďovalo jen 15 % světla z bodového zdroje, po opravě to bylo neuvěřitelných 85 %, což bylo o 15 % více, než bylo původně požadováno.

Pomsta za ztrátu paměti Když už se zdálo, že jsou všechny potíže zažehnány, zamrzl počátkem července 1994 HST v tzv. klidové pozici. Porouchal se palubní počítač. To, co by na Zemi spravila jedna návštěva opraváře vybaveného šroubovákem a kleštěmi, bylo nutno řešit dálkovým odpojením vadného úseku paměti počítače.

Jenže počítač si to nechtěl nechat líbit a poté, co přišel o kus paměti, zahlásil výpadek gyroskopů. Nakonec se naštěstí ukázalo, že šlo o falešný poplach způsobený softwarem a že gyroskopy se točí podle potřeby jako na obrtlíku.

Co je magnituda? Hvězdná velikost (zdánlivá magnituda) je fotometrická veličina udávající jasnost světelného zdroje na obloze. Její hodnota představuje přístrojem detekovanou jasnost hvězdy. Hodnota magnitudy však nemá nic společného se skutečnými rozměry pozorovaného objektu.

Je nutné vědět, že v souladu s historickým vývojem znamená vyšší magnituda nižší jasnost hvězdy. Když se něco pokazí… aneb Servisní mise k HST

Servisní mise 1 Kdy: 1993 Kdo: 7 členů posádky raketoplánu Endeavour Co: korekce optických vad

Došlo k výměně vysokorychlostního fotometru za „balíček“ korekční optiky COSTAR. Vyměněna byla i řídicí elektronika solárních panelů, čtyři gyroskopy, dvě elektronické kontrolní jednotky a dva magnetometry.

Byl upgradován software palubních počítačů a Hubble byl poté posunut na vyšší oběžnou dráhu.

Servisní mise 2 Kdy: 1997 Kdo: 7 členů raketoplánu Discovery Co: vylepšení HST Došlo k výměně starých spektrometrů za nové, technického a výzkumného páskového záznamníku za nový elektronický. Opravena byla tepelná izolace a znova upravena oběžná dráha.

Servisní mise 3A Kdy: 1999 Kdo: 7 členů posádky raketoplánu Discovery Co: výměna poškozených dílů

Vyměněno bylo 6 palubních gyroskopů, vyměněn senzor pro jemnou navigaci a počítač. Nainstalováno bylo nově zařízení pro ochranu baterií před přebíjením a vyměněna tepelná izolace.

Servisní mise 3B Kdy: 2002 Kdo: 7 členů posádky raketoplánu Columbia Co: instalace nových zařízení Byly nainstalovány nová pozorovací kamera a nový chladicí systém, vyměněny solární panely a energetická distribuční jednotky, která umožnila provádět kompletní restart všech zařízení.

Servisní mise 4 Kdy: 2009 Kdo: 7 členů posádky raketoplánu Atlantis Co: výměna porouchaných dílů Byla vyměněna porouchaná řídicí jednotka, oba bloky baterií, tři gyroskopy, nainstalováno úchopové zařízení SCM, nová kamera a spektrograf, vyměněn byl navigační senzor a usazeny byly tři panely tepelné izolace Hubbleův vesmírný dalekohled.

Seznamte se! Hubbleův vesmírný dalekohled je zatím stále nejvýkonnějším dalekohledem na světě. Krouží okolo Země ve výšce okolo 500–600 km. Po všech vylepšeních, jimiž od svého zrození prošel, je v současné době podle odborníků asi 90x silnější a výkonnější než v době svého startu.

Díky unikátním zařízením na své palubě je schopen nahlédnout vskutku hluboko pod kosmickou pokličku – až do doby pouhých 600 000 let po vzniku vesmíru. Uvážíme-li, že vesmír je podle nejnovějších odhadů starý asi 13,7 miliardy let, jde skutečně o velice „pravěký“ pohled.

Základní data HST Start: 24. 4. 1990 Hmotnost: 11 600 kg Výkon: 2 400 W Výška letu: 500–600 km Rychlost oběhu: 28 000 km/hod. Doba oběhu Země: 97 minut Průměr zrcadla: 2,4 m Sběrná oblast: 4,3 m2 Ohnisková vzdálenost: 57,6 m

Nejkrásnější pohledy vesmírnýma očima Země Za dobu svého pobytu na oběžné dráze poslal Hubbleův vesmírný dalekohled astronomům statisíce fotografií blízkých i vzdálených oblastí vesmíru. Je těžké z takového množství zajímavých i krásných snímků vybrat jen několik. 21.

STOLETÍ vám nabízí výběr 10 nejkrásnějších kosmických pohledů. 1. Prachový disk kolem černé díry V centru eliptické galaxie NGC 7052 se nachází černá díra o odhadované hmotnosti 300 000 000 hmot našeho Slunce.

Ovšem stále jde o pouhé 0,05 % celkové hmoty galaxie NGC 7052. HST odhalil obrovský prachový disk o průměru 3700 světelných let, který okolo této černé díry rotuje. Přestože má disk asi 100x menší hmotnost než černá díra, šlo by z něj podle odhadu vytvořit asi 3 000 000 hvězd velikosti Slunce.

Přední okraj disku vypadá tmavší, protože stíní více hvězd než okraj zadní. Navíc je to podle astronomů způsobeno i tím, že modré světlo absorbuje prach lépe než světlo červené. Proto je disk červenější než celá galaxie.

Ostatně podobný jev můžete spatřit i na Zemi při západu Slunce, když je obzor zahalen kouřem. Slunce se pak jeví více červené, než ve skutečnosti je. Snímek je pořízen ve viditelném spektru světla za pomoci přístroje Wide Field and Planetary Camera 2.

Podrobnější měření ukázala, že disk rotuje rychlostí 546 000 km/hod ve vzdálenosti 186 světelných let od centra galaxie. Astronomové se domnívají, že černá díra a prachový disk nemají společný původ a že jde pravděpodobně o pozůstatek dávné vesmírné galaktické kolize.

Pozorovaný prach vystačí černé díře jako potrava na dalších několik miliard pozemských let. Nejmenší detaily, jež jsou na snímku zachycené, měří asi 50 světelných let (tedy asi 470 x 1015 m). Galaxie NGC 7052 se nachází v souhvězdí Vulpecula, 191 000 000 světelných let od Země.

2. Krása Orlí mlhoviny I díky Hubbleovu vesmírnému teleskopu se jedním z nejznámějších vesmírných objektů stala Orlí mlhovina, kterou astronomové znají i jako Messier 16 či NG C 6611. V podstatě se jedná o mladou otevřenou hvězdokupu, tedy o fyzikálně příbuzné skupiny hvězd držících pohromadě vzájemnou gravitační přitažlivostí.

Je pro ně typické rozprostření v omezené oblasti, mnohem menší než je vzdálenost hvězdokupy od Země. Proto se nalézají všechny takřka ve stejné vzdálenosti. Podle astronomů za jejich vznikem možná stojí rozsáhlá kosmická mračna plynu a prachu (tzv.

difúzní mlhoviny). Mnohá mračna, jež jsou v dalekohledech viděna jako jasné difúzní mlhoviny, neustále vytvářejí nové a nové hvězdy. Messier 16 jako první objevil švýcarský astronom Jean-Philippe de Cheseaux (1718–1751) již v letech 1745–1746.

Orlí mlhovina obsahuje přibližně 55 hvězd mezi 8. až 12. magnitudou a je od Země vzdálena 8000 světelných let a rozprostírá se v oblasti o velikosti cca 60 světelných let. Celou hvězdokupu obklopuje stejnojmenná mlhovina, v níž se nacházejí i Sloupy stvoření.

3. Světelné echo V838 V roce 2002 prvně explodovala proměnná hvězda V838 Monocerotis. Od té doby jí věnoval Hubbleův vesmírný dalekohled poměrně pravidelnou přízeň. Sleduje totiž vývoj jejího tzv. světleného echa.

Monocerotis nebyla zpočátku ničím zajímavou hvězdou. Z pohledu astronoma šlo o obyčejnou tuctovku, jakých jsou na nebi mraky. Zajímavou však začala být v okamžiku svého výbuchu počátkem roku 2002. Tehdy se dočasně stala až 600 000 krát svítivější, než je Slunce.

Světlo od nečekané erupce osvítilo prach nacházející se v okolí této hvězdy a astronomům se naskytl pohled na nejkrásnější světelné echo, jaké se v dějinách astronomie objevilo. Oč se jedná? V okamžiku, kdy světlo od erupce pronikne okolním prachem, dochází k jeho rozptylu.

Takto rozptýlené světlo urazí ve srovnání se světlem přímo dopadajícím na Zemi větší vzdálenost. Světlené echo je vlastně analogií zvukového echa (ozvěny), vznikajícího třeba v horách. Důvod překvapivé erupce zůstává stále zahalen rouškou tajemství, někteří astronomové se však domnívají, že šlo o srážku dvou hvězd.

HST při svých pravidelných pokoukáních na Monocerotis odhaluje další a další unikátní vrstvy prachu kolem hvězdy. Množství vírů a ostrých hran, které se v prachu objevují, je způsobeno pravděpodobně působením magnetického pole mezi hvězdami.

Pozorování byla využita i při stanovování vzdálenosti V838 od Země. Astronomové využili techniku založenou na polarizaci odraženého světla. HST má polarizační filtry propouštějící světlo kmitající jen v určitých úhlech.

Použití této metody ukázalo, že V838 Monocerotis je vzdálena 20 000 světelných let. 4. Jupiterova nová rudá skvrna Hubbleův teleskop odhalil v roce 2008 na povrchu planety Jupiter třetí obří rudou skvrnu.

Útvar vzniklý turbulencí atmosféry konkuruje již dvěma existujícím skvrnám – Velké rudé skvrně a Rudé skvrně Junior. Objevená skvrna ležící západně od Velké rudé skvrny je však jen zlomkem velikosti svých dvou starších „sourozenců“. Podle astronomů byla v minulosti skvrna bílou bouří oválného tvaru. Její přebarvení do ruda signalizuje, že mraky stoupají do vyšších pater atmosféry, až tam, kde se nachází Velká rudá skvrna. Jedno z vysvětlení hovoří o tom, že červená bouře je natolik silná, že dokáže z nižších oblačných výšek doslova vysát materiál, který ve vyšších vrstvách působením ultrafialového záření Slunce, a tím vzniklé chemické reakce, získává charakteristické cihlové zabarvení.

Detailní analyzování obrázků pořízených ve viditelném světelném spektru a jejich porovnání se snímky vzniklými v infračerveném pásmu umožnilo zjistit relativní výšku rudých oblaků. Podle astronomů musí být v atmosféře Jupiteru metan, který sluneční infračervené záření absorbuje, protože na infrazáběrech skvrny vypadají tmavě.

5. Kvazar a gravitační čočka Pozorovatelé využili HST ke sledování gravitační čočky zvětšeného obrazu vzdáleného kvazaru PG1115+080, který je vzácný tím, že je v téměř perfektní přímce s galaxií. Díky tomu zjistili nová fakta o tom, jakou rychlostí se vesmír rozpíná.

Snímky dokazují, že vesmír expanduje nepatrně pomaleji, než si astronomové dosud mysleli. Skutečná rychlost je 77 000 km/hod. na každý 1 000 000 světelných let vzrůstu vzdálenosti od Země. Světlo z kvazaru PG 1115+080 je rozštěpeno a zakřiveno.

Kvazar PG 1115+080 nacházející se ve vzdálenosti 8 000 000 000 světelných let v souhvězdí Lva byl pozorován přes eliptickou galaxii, ležící ve vzdálenosti 3 000 000 000 světelných let. Rozpínání je nicméně natolik „pomalé“, že poslouží k vysvětlení nejstarších kulových hvězdokup.

Do nedávné doby astronomové nedokázali vysvětlit, proč se některé kulové hvězdokupy zdají být starší než celý vesmír. Kvazar je vesmírným tělesem podobným hvězdám. Vyznačuje se výrazným rudým posunem spektra, je intenzivním zdrojem rádiového záření.

6. Motýlí mlhovina Jedním z nejkrásnějších snímků, které HST pořídil, je snímek mlhoviny NGC 6302, nazvané kvůli svému vzhledu Motýlí mlhovina. Centrální hvězda této planetární mlhoviny má teplotu asi 250 000 oC, a je tedy vskutku výjimečně horká.

Je to bílý trpaslík o hmotnosti 0,64 hmotnosti Slunce. Jasně září v ultrafialovém světle, ale před přímým pohledem je tento trpaslík cudně zakryt hustým prstencem prachu. NGC 6302 leží ve vzdálenosti přibližně 4000 světelných let v souhvězdí Štíra.

I díky HST byly v této horké kosmické „omáčce“ nalezeny stopy minerálů, vodního ledu a složitých uhlovodíků.

7. Polární záře na Saturnu Snímky mihotající se polární záře na Saturnu byly prezentovány na podzim roku 2010. Informace z fotografií i videozáznamu, který vznikl ve stejné době, pomáhají astronomům lépe pochopit, co je zdrojem tohoto jevu v atmosféře druhé největší planety sluneční soustavy.

Vůbec poprvé se podařilo shromáždit informace o této polární záři ze snímků, vytvořených v infračerveném i viditelném spektru světla sondou Cassini.

Polární záře Saturnu se zřetelně mění během „saturnského dne“, trvajícího v porovnání s tím pozemským 10 hodin a 47 minut. Na polední a půlnoční straně je zřetelně vidět její výrazné zjasnění, pozorovatelné jen po několik hodin.

To naznačuje, že jde o jev související s určitou vzájemnou polohou Saturnu a Slunce. Polární záře na Saturnu jsou podle astronomů velice komplikované a teprve půjde o to všechny souvislosti správně pospat a pochopit.

Základní podmínky pro vznik polární záře se však od těch pozemských neliší. Částice slunečního větru jsou usměrňovány magnetickým polem planety směrem k planetárním pólům, kde reagují s elektricky nabitými částicemi plynu v horních vrstvách atmosféry.

8. Nejbližší galaxie Galaxie, která leží nejblíže Mléčné dráhy, je astronomům známa pod označením NGC 5128. V literatuře se lze setkat i s poetičtějším názvem Centaurus A. Je vzdálena asi 16 000 000 světelných let a je jedním z nejjasnějších objektů na obloze, ovšem viditelná je pouze z oblastí velmi nízkých severních zeměpisných šířek na jižní polokouli.

V jejím centru se zřejmě nachází supermasivní černá díra, která je zodpovědná za silné záření. V roce 1986 objevil amatérský australský astronom Robert Evans (*1937) v tmavém prachovém pruhu galaxie supernovu typu Ia, která vzniká v okamžiku, kdy bílý trpaslík dosáhne dostatečné hmotnosti pro zážeh uhlíkové fúze ve svém středu.

9. Upřesnění rotace Neptunu Hubbleův teleskop shromažďoval údaje o 16hodinové rotační době planety Neptunu. Sledoval jej po 9 otoček v pozorovacích sériích, které pomohly astronomům odhalit pohyby mraků v atmosféře Neptunu.

Snímky zřetelně ukazují mohutný rovníkový proud, velké bouře i temnou skvrnu na severní polokouli. Tým vědců poté spojil tato pozorování s pozorováními, která se uskutečnila teleskopem na Mauna Kea na americké Havaji.

Díky tomu si mohli udělat přesnější obrázek o rychlosti a směru větru na povrchu Neptunu. Převládající modrá barva Neptunu je důsledkem absorpce červeného a infračerveného záření v metanové brtně planety.

Mraky kroužící nad vrstvou metanu jsou bílé, případně ty působící v ještě vyšších sférách žlutočervené. Mohutný rovníkový proud vane rychlostí převyšující 1000 km/hod. a je soustředěn v temném modrém pásu jižně od rovníku.

10. Nejdetailnější pohled do vesmíru Deep field, neboli Hluboké pole, je snímek pocházející z roku 1995. Rozprostírá se na něm velice malá oblast hlubokého vesmíru v souhvězdí Velké Medvědice. Samotný snímek zabírá oblast měřící 2,5 úhlové minuty, tedy oblast, kterou bychom si mohli představit jako záběr tenisového míčku ze vzdálenosti 100 metrů, a je složen z 342 samostatných snímků pořízených mezi 18.

a 28. prosincem 1995. Snímané pole je natolik miniaturní, že je na něm zachyceno jen několik hvězd Mléčné dráhy. Většina z přibližně 3000 objektů, jež jsou na snímku zachyceny, jsou galaxie. Některé z nich jsou velice mladé a jsou i galaxiemi nejvzdálenějšími, jaké se dosud podařilo objevit.

Díky tomuto nezvykle vysokému počtu mladých galaxií se tento snímek stal významným zdrojem pro studium počátečních fází vesmíru.

Rubriky:  Vesmír
Publikováno:
Další články autora
Právě v prodeji
Tip redakce

Související články

Žhavé hvězdy pokrývají obří magnetické skvrny

Žhavé hvězdy pokrývají obří...

Astronomové objevili vskutku gigantické magnetické skvrny na povrchu extrémně...
Cesta do vesmíru je opět volná

Cesta do vesmíru je opět volná

Od 11. 5. do konce srpna tohoto roku mohou zájemci opět navštívit největší...
Zrod planety v přímém přenosu

Zrod planety v přímém přenosu

Pozorování provedená dalekohledem ESO/VLT odhalila neklamné známky zrodu...
Bahenní vulkanismus na Marsu

Bahenní vulkanismus na Marsu

Mezinárodní vědecký tým, jehož součástí byli i čeští výzkumníci,...
Planeta, kde po večerech prší. Nikoliv však voda, nýbrž rozžhavené železo

Planeta, kde po večerech prší. Nikoliv...

Pomocí dalekohledu ESO/VLT vědci pozorovali extrémní extrasolární planetu, u které...
Muskův Starship SN4 je na dobré cestě k prvnímu letu

Muskův Starship SN4 je na dobré...

Představitelé Muskovy americké technologické společnosti SpaceX mají důvod...
Astronomové vytvořili netradiční obraz planety Jupiter

Astronomové vytvořili netradiční...

Pomocí technologie Lucky imaging astronomové získali pozoruhodný snímek...
Nedaleko Sluneční soustavy byla nalezena černá díra

Nedaleko Sluneční soustavy byla...

Astronomové z Evropské jižní observatoře (ESO) a dalších institucí objevili černou...
Další důkaz, že se Albert Einstein nemýlil

Další důkaz, že se Albert...

Pozorování provedená dalekohledem ESO/VLT poprvé prokázala, že hvězda obíhající...
Hubbleův teleskop zkoumá vesmír již třicet let

Hubbleův teleskop zkoumá vesmír...

Přesně před třiceti lety 24. dubna 1990 raketoplán Discovery vynesl do...

Nenechte si ujít další zajímavé články

Dostal papež Julius II. pohlavní nemoc jako trest za nemravný život?

Dostal papež Julius II. pohlavní...

Všichni dobré vědí, že i duchovní jsou lidé z masa a kostí. Proto není divu,...
Památka v pohybu: Cestující maják Rubjerg Knude

Památka v pohybu: Cestující...

Na severním pobřeží Dánska stojí už celých 120 let. Mezi turisty je i...
Úžasný bodlák: Co dokáže ostropestřec mariánský?

Úžasný bodlák: Co dokáže...

Může léčit játra, pomáhat při cukrovce, zpomalovat stárnutí mozku a s ním...
Na popravu lupiče Jana Jiřího Grasela se přišla podívat celá Vídeň

Na popravu lupiče Jana Jiřího Grasela...

Jan Jiří Grasel se plíží s rasovským pytlem krajinou. Rasové, kteří měli za úkol odklízet všechno pošlé a...
Archeologové odkryli neznámý mayský palác. Vysvětlí tajemství záhadného úpadku Mayů?

Archeologové odkryli neznámý mayský...

Mayská civilizace vznikla několik tisíciletí před naším letopočtem. Vrcholu...
Den, kdy zahynuli dinosauři

Den, kdy zahynuli dinosauři

V dnešní době už si zřejmě neumíme představit, že by...
Konec dynastie Arpádovců: Otrávila uherského krále Ondřeje III. vlastní šlechta?

Konec dynastie Arpádovců: Otrávila...

„Král Ondřej zemřel. Někdo mu podal jed,“ šeptají si drbny na uherském dvoře roku 1301....
Slzy nebo smích: Čich jako nejsilnější spouštěč vzpomínek a emocí

Slzy nebo smích: Čich jako...

Vůně koláčů, vycházející z otevřených dveří pekárny může fungovat jako časový...
Máte právo nevypovídat! Co se stane, když policisté zapomenou Mirandu?

Máte právo nevypovídat! Co se...

Houkají sirény, majáky svítí jak na Silvestra. „Máte právo nevypovídat. Vše, co od...
Poznejte své IQ

Poznejte své IQ

V našem profesionálně sestaveném testu ihned zjistíte přesné výsledky a obdržíte certifikát.