Delfíni jsou neuvěřitelně učenlivá zvířata. Dokážou pochopit význam řady cvičitelových povelů, pochopit a zapamatovat si význam až 100 slov či dokonce využívat ke komunikaci s lidmi iPad. Není však taková komunikace příliš jednostranná?

Vědci z Jupiteru na Floridě se proto pokoušejí situaci obrátit a vyvinout přístroj, který by potápěčům umožnil mluvit s volně žijícími delfíny přímo jejich řečí.

Pohádka o Jiříkovi, který ochutnal kus pečeného hada určeného králi a najednou zázrakem porozuměl řeči zvířat, je v nejrůznějších variantách rozšířena napříč nejrůznějšími národy. Není na tom nic překvapivého – touha člověka porozumět řeči zvířat je prakticky odvěká.

Takovým moderním pohádkovým Jiříkem by se mohl v blízké budoucnosti stát potápěč, který se pomocí speciálního zařízení domluví s delfíny. Namísto pečínky z kouzelného hada však bude mít v ruce moderní technologické zařízení, za jehož stvořením stály desítky let výzkumů.

Druhý nejchytřejší tvor

Tři desítky let, po které se vědci věnují intenzivním výzkumům schopností delfínů, jednoznačně ukázaly, že tito kytovci patří k vůbec nejinteligentnějším tvorům naší planety a mohou směle konkurovat i našim nejbližším příbuzným, lidoopům.

Jejich schopnosti nejnápadněji prozrazuje velikost a struktura mozku. Mozek delfína je větší a těžší než mozek lidský (1600 gramů oproti průměrným 1300 g u člověka). Poměr mezi hmotností těla a mozku (tzv.

encefalizační index) je sice nižší než u člověka, ale vyšší, než je tomu u lidoopů. Specialistka na neuroanatomii delfínů, Lori Marinová z Emory University v Atlantě v americké Georgii, proto neváhá nazvat delfíny „druhými nejvíce encefalizovanými tvory na naší planetě.“ Těmi prvními jsme pochopitelně my lidé.

Projekt delfín se představuje

Podle kognitivní psycholožky Diany Reissové z City University of New York, která věnovala výzkumům mentálních schopností delfínů žijících v zajetí celý život, připomínají tito kytovci v mnohém schopnosti malých dětí.

Dokážou rozpoznat sebe sama v zrcadle, dešifrovat celé „věty“, které jim člověk říká, a komunikovat s lidmi pomocí klávesnice. Tento způsob komunikace mezi lidmi a delfíny se však nezdál příliš vstřícný zakladatelce projektu „Wild Dolphin Project“ (Projekt divoký delfín) Denise Herzigové.

Výzkumný program, který má svou základnu v Jupiteru na Floridě, běží nepřetržitě od roku 1981 a přinesl již velkou řadu důležitých informací o životě delfínů kapverdských (Stenella frontalis) ve volné přírodě.

Od roku 1998 se však účastníci projektu věnují zejména naplnění velmi specifického cíle – vytvoření zařízení pro oboustrannou komunikaci mezi lidmi a delfíny, tedy jakéhosi automatického překladače.

Podmořská klávesnice pro delfíny

V letech 1997–2000 přišli vědci s první verzí metody, s jejíž pomocí by mohl takový překladač vzniknout. V tomto období se rozhodli, že delfíny zkrátka naučí mluvit řečí nikoliv lidskou, ale přece jen lidmi sestrojenou.

Nahráli čtyři různé zvuky, které bylo možno spouštět dotknutím „klávesy“, jež byla tvořená jedním velkým obrázkem.

Toto zařízení umístili pod mořskou hladinu k volně žijícím delfínům. Zvířata mohla říkat „slova“, tedy pouštět zvuky tím, že se dotkla klávesy. Vědci doufali, že delfíni se tato slova naučí a postupně začnou sestavovat i jednoduché věty.

A jaký byl úspěch? Tak inteligentní zvířata, jako jsou delfíni, se do hry samozřejmě zapojila. Stiskem kláves si například vybírali, jakou hru chtěli v následujících minutách s potápěči hrát. K nějakým větším pokrokům však přes veškerou snahu nedošlo.

„Systém si sice získal pozornost delfínů, nebyl k nim však dostatečně vstřícný na to, aby se stal skutečně úspěšným,“ říká ředitelka celého projektu Denise Herzigová.

Po vyzkoušení této slepé cesty nastal čas pro experiment, v němž se lidé naopak naučí jazyk delfínů. Ke splnění takového úkolu je však nejdříve potřeba rozluštit jejich „jazyk“.

Jak se naučit „delfínštinu“?

Tváří v tvář takovému úkolu se situace mořský biologů zkoumající „řeč“ delfínů takřka navlas podobá situaci luštitelů dávno zapomenutých jazyků. V první řadě jde o to, zda je vůbec možné v nesmírně širokém a pestrém spektru nejrůznějších zvuků a doprovodných gest rozpoznat, zde jsou vokální projevy delfínů skutečně „řečí“.

Stejně dobře by se totiž mohlo jednat o relativně nahodilý shluk zvuků, které delfíni vydávají při lovu či průzkumu okolí podobně jako my „funíme“ například v posilovně. Jak ovšem tak komplikovaný úkol splnit?

První způsob, jak v tomto obtížném úkolu uspět, je pečlivě analyzovat způsoby, jak se spolu delfíni ve volné přírodě domlouvají. V průběhu 26 let, po které se vědci zvládnutí tohoto úkolu věnují, si stačili vytvořit velmi rozsáhlou databázi videozáznamů opatřených zvukem.

Tuto databázi vědci postupně digitalizují, katalogizují a vyhodnocují. Na úkolu spolupracují s dalším vědeckým týmem z univerzity v kalifornském San Diegu.

Druhá fáze projektu

Při hledání slov „delfínštiny“ se vědci z Jupiteru na Floridě spojili ještě s jednou renovovanou vědeckou institucí, s  Georgijským technologickým institutem v Atlantě, konkrétně s týmem vedeným kybernetikem Thadem Starnerem.

Jeho tým se sice věnuje v první řadě výzkumu umělé inteligence, technologie a počítačové programy, které produkují, se však velmi dobře hodí i ke zkoumání produktů inteligence přirozené.

Jejich společný projekt CHAT (Cetacean Hearing and Telemetry, tedy Výzkum sluchu a dálkového odhadu kytovců) má za cíl zapojit do spolupráce na tvorbě oboustranného slovníku samotné delfíny. Nový interface má za cíl používat zvuky, „slova“, které při své komunikaci používají samotní delfíni.

Taková věc však vyžaduje nemalé úsilí i na straně technologické. „Delfíni jsou schopní produkovat zvuky ve velmi širokém rozpětí od 0,25 kHz do 200 kHz, zatímco nižší frekvence, asi do 40 kHz, slouží spíše ke komunikaci, vyšší ultrazvukové frekvence slouží k echolokaci, tedy orientaci v terénu a vyhledávání potravy,“ vysvětlují vědci.

„Slova“ najde počítač

Thad Starner se svým týmem proto sestrojil zařízení skládající se z počítače o velikosti smartphonu, na nějž jsou napojeny hydrofony snímající zvuky delfínů v celé jejich šíři. Dalším krokem v jejich výzkumech je zapojení počítačového programu zvaného „pattern detector“.

Jeho úkolem je analyzovat velké soubory dat a odhalovat v nich „pattern“, neboli stále se opakující vzorec. Právě tento program se neuvěřitelně dobře hodí biologům, kteří jeho prostřednictvím „prosévají“ nahrávky zvuků delfínů, a odhalují tak „slova“, jež by mohla v delfíní „řeči“ nést nějaký význam.

V prvním kroku oddělí program zvláštní vzorce odlišující se od okolního „šumu“ a ty pak mezi sebou porovnává. Posledním krokem k vytvoření „slovníku delfínštiny“ je propojení nalezených „slov“ s výše zmíněnou analýzou záznamů pohybů delfínů a jejich vzájemných interakcí. Jen tak je totiž možné odhalit, co která „slova“ v jejich řeči znamenají.

Delfíni píší vlastní slovník

V současné době vědci testují první výsledky svého slovníku. Do vody se spouštějí potápěči vybavení zařízením, které je schopné reprodukovat zvuky, o nichž se vědci důvodně domnívají, že by se mohlo jednat o skutečná „slova“ řeči delfínů.

Jedno z nich znamená například „mořské řady“, další třeba „jízdu na hřebenu vlny“ atd. Mikrofony napojené na počítač budou odposlouchávat reakci a zaznamenávat, jak delfíni odpověděli.

Finální podobou zařízení by měl být přenosný interface, který bude mít potápěč pod hladinou. Počítač zanalyzuje zvuk a člověk prostřednictvím zvláštně upravené podvodní „myši“ vybere adekvátní odpověď v „delfínštině“.

Cesta k takovému výsledku bude jistě ještě dlouhá a klopotná. Budoucí výzkumy však mají díky práci současných vědců již hodně pevné půdy pod nohama.

21. STOLETÍ připomíná:

Nadšení floridských vědců však celá odborná komunita nesdílí. Ke skeptikům patří například Justin Gregg z „Dolphin Communication Project“ (Projekt komunikace s delfíny), který sídlí v Old Mystic ve státě Connecticut v USA. Jeho skepse se týká především toho, že se nám podaří odhalit „základní jednotky“ delfíní řeči.

„Je to jako by na zemi přistáli mimozemšťané a pokoušeli se s námi komunikovat pomocí nahodilých vět, odposlouchaných z např. z filmu Kmotr,“ popisuje situaci metaforicky Gregg. To, že zatím nevíme, zda mají delfíni vlastně vůbec „slova“, připouští ostatně i sama Herzigová. „Tuto hypotézu je třeba ověřit,“ shrnuje své stanovisko floridská vědkyně.

Delfín jako ne-lidská osoba

Delfíni mají mezi zvířaty velmi zvláštní postavení. Na jedné straně si je s člověkem nikdo nesplete. Žijí v jiném prostředí, na které je jejich tělo dokonale adaptováno, architektura jejich mozku je od lidského velmi odlišná, jejich dorozumívání a společenský život obecně jsou založeny na zcela odlišných principech.

Tyto rozdíly přirozeně odrážejí skutečnost, že lidé (resp. všichni primáti) a kytovci tvoří v rámci evoluce savců velmi odlišné a dávno oddělené linie.

Na druhou stranu však vykazují delfíni až překvapivě velké množství podobností. Kromě vysoké inteligence jim podle všeho nechybí ani vědomí sebe sama a jsou dokonce schopni i morálních rozhodnutí.

Díky tomu jsou náchylní k podobně širokému spektru potenciálního utrpení jako lidé. Neuroložku a etičku Stephanie J. Birdovou nenechala tato situace klidnou, a rozhodla se proto svolat v únoru loňského roku do San Diega v Kalifornii v USA konferenci renomovaných vědců z řady amerických univerzity.

Jeden z účastníků konference, filosof Thomas White z Loyola Marymount Univerzity v Redondo Beach v Kalifornii, dokonce navrhl, že delfíny je třeba  považovat za „ne-lidské osoby“ (non-human presons) a přidělit jim alespoň část lidských práv.

Co má společného delfín s jelenem?

*Krásným příkladem masivního vpádu genetických metod do stanovování příbuznosti, a tedy evolučních vztahů mezi skupinami organismů, jsou i výrazné proměny na pohled vzájemného poměru mezi na první pohled zcela nesouvisejícími skupinami, jako jsou sudokopytníci a kytovci.

*Postupné zpřesňování podobností klíčových genů, které se krůček po krůčku odehrávalo v průběhu posledních 15 let, ukázalo, že kytovci a pozemští sudokopytníci jsou nejen blízkými příbuznými, ale že mořští kytovci vlastně tvoří zvláštní linii uvnitř suchozemských sudokopytníků.

Proto jsou dnes sdružováni do společného řádu s názvem Cetartiodactyla, který je vlastně spojením dříve oddělených řádů Cetacea (kytovci) a Artiodyctyla (sudokopytníci).

*Sudokopytníci byli tradičně děleni na tři vývojové linie: velbloudi, nepřežvýkaví (prasata, pekariové a hroši) a přežvýkavci (např. žirafy, turové, antilopy či jeleni).

*Poslední pohled na systematiku je takový, že kytovci jsou nepříbuznější africkým hrochům. Méně již přežvýkavcům, ještě méně prasatům a ze všeho nejméně velbloudům.

*Nejbližším příbuzným delfínů jsou tak v naší divoké přírodě tvorové skutečně nečekaní – jeleni a srnci.

Sloni, lidoopi a kytovci

Jedinečná je u delfínů i struktura mozku. Od lidského se sice svou stavbou značně liší, několik důležitých rysů však máme společných. První z nich je velmi komplexní neokortex, tedy vývojově nejmladší část mozku, zodpovědná za pokročilé funkce spojované u lidí s inteligencí.

Dalším důležitým pojítkem s námi je i přítomnost zvláštních obřích buněk v mozku, tzv. van Ecomových neuronů. Tyto buňku umožňují efektivní komunikaci i mezi odlehlejšími částmi mozku. Kromě nás a delfínů je nalezneme i v mozcích jiných inteligentních tvorů, jako jsou sloni, lidoopi a další druhy kytovců (plejtváci, keporkakové, kosatky, běluhy).