Co by byl americký národní park Sequoia bez gigantických stromů sekvojovců obrovských? A jaký smysl by mělo udržovat „ráj a peklo divokých zvířat“ v africkém národním parku Serengeti, kdyby se jím už neproháněla tisícihlavá stáda migrujících pakoní, zeber a antilop?

Řada podobných dilemat bude zřejmě muset světová ochrana přírody řešit už v nepříliš vzdálené budoucnosti.

„Klimatické změny představují největší hrozbu, jaké kdy naše národní parky čelily,“ prohlásil po svém nástupu do funkce ředitel americké National Park Service Jon Jarvis.

Jarvis má v referátu například Glacier National Park ve státě Montana v USA, jehož ústředním klenotem jsou vedle hor a horských jezer i ledovce, jež daly parku jméno. V polovině 19. století se nacházelo na území parku 150 ledovců.

V roce 2010 z nich zbývalo jen 37 a z těch lze jen 25 zařadit mezi ledovce aktivní, které mají plochu větší než 0,1 km2. Nejpesimističtější prognózy věští, že národní park Glacier zůstane bez aktivních ledovců už v roce 2020. Jen o málo růžovější vyhlídky dává prognóza, podle které ledovce prakticky zmizí někdy kolem roku 2030.

V hledáčku není jen led

Změny přírody národních parků se zdaleka netýkají jen zalednění. Kalifornský národní park Joshua Tree byl zřízen kromě jiného i na ochranu porostů stromů juka (Yucca brevifolia).  První osadníci z řad mormonů dali juce jméno Joshua tree čili Jozueho strom, protože jim k nebi obrácené větve připomínaly paže starozákonního hrdiny zvednuté k nebesům při modlitbě.

Impozantní juky dnes rostou v travnatých údolích Queen Valley a Lost Horse Valley až do nadmořské výšky 1800 metrů. Postupující změny klimatu však stromům nesvědčí a juky z krajiny nezadržitelně mizí. Šance, že by se rozšířily do oblastí, kde pro ně se změnou klimatu zavládnou naopak příhodnější podmínky, jsou však malé.

Zhruba před 10 000 lety zmizel ze severoamerické přírody velký pozemní lenochod druhu Nothrotheriops shastense, který se živil listím, větvičkami a plody juky. Tento čtvrttunový kolos roznášel s trusem semena juky na nová stanoviště. Dnes za něj v přírodě není náhrada.

Se změnami klimatu se nedá bojovat

Mnohé z významných národních parků po celém světě jsou přímo ohroženy lidskou aktivitou. Například indonéský národní park Gunung Palung, kde žije jedna šestina světové populace orangutanů bornejských, čelí stále většímu náporu ilegální těžby dřeva a ohrožují ho také rozsáhlé lesní požáry.

V africké Angole většina národních parků vůbec neplní svou základní úlohu, protože poměry v zemi jsou zcela rozvráceny dlouhodobou občanskou válkou.

Ostatně i náš Krkonošský národní park trpěl v minulosti emisemi z tepelných elektráren, které ničily tamější lesy, a dnes je vystaven velkému tlaku ze strany turistů a sportovců, především lyžařů.

Dá se říci, že v podobných případech není situace úplně beznadějná, protože člověk má osud přírody přímo ve svých rukou a na ochranu a záchranu takto ohrožených národních parků se dá podniknout hodně i přímo na místě.

Ani to není vždycky úplně jednoduché, jak dokládají vleklé spory o to, jakým zásahům smějí být vystaveny lesy napadené lýkožroutem smrkovým v Národním parku Šumava. Existují však i hrozby, proti kterým jsme prakticky bezbranní.

„Se změnami klimatu se bojovat nedá,“ konstatuje americký ekolog Ken Aho z americké Idaho State University.

Biologům je už dnes jasné, že národní parky zřízené proto, aby se jejich příroda uchovala pro příští generace v nezměněné podobě, se budou měnit. Je to snad popření smyslu národních parků a přírodních rezervací? A co si máme v této situaci počít?

Předem prohraná bitva?

Názorně si lze neudržitelnost situace v národních parcích dokumentovat na americkém národním parku Yellowstone, založeném už v roce 1872. Yellowstone se stal ikonou ochrany přírody a vzorem pro národní parky ve Spojených státech i mimo ně.

Vědci jsou však nuceni konstatovat, že se už yellowstonská příroda v reakci na globální změny klimatu pomalu, ale jistě mění. Lesy jsou vystaveny ataku škůdců, řádí tu časté a rozsáhlé požáry, zvířecí populace se mění a posouvají do nových teritorií.

Zásahy člověka, které by mohly tyto nové trendy zastavit nebo aspoň výrazně zpomalit, by byly tak drastické, že by jejich výsledkem rozhodně nebyla „panenská příroda“.

Mnozí odborníci jsou navíc přesvědčeni, že by šlo o předem prohranou bitvu, ve které by se globální klimatické vlivy nakonec stejně prosadily.

Útok na yellowstonské borovice

Nejnápadnějším projevem nastupujících změn Yellowstonu jsou hektary mrtvého lesa, jehož stromy zahubil brouk nosatec, velký asi jako zrnko rýže.

Lýkohub druhu Dendroctonus ponderosae se v lesích Severní Ameriky vyskytuje zcela přirozeně, což platí i o Yellowstonu. Jeho samičky kladou vajíčka pod kůru borovic a s nimi zavlékají do stromu i plíseň, která mu brání ve vylučování pryskyřice.

Tím jsou larvy, jež se z vajíček lýkohuba vylíhnou, chráněny před „zaplavením“ pryskyřicí a strom má vyřazen z činnosti jeden z hlavních obranných mechanismů.

Soustředěný nápor lýkohubů a houby, která narušuje transport vody a živin mezi korunou a kořeny, zahubí strom během několika týdnů. Yellowstonské lýkohuby držely na uzdě především kruté zimy. Při teplotách pod -40 °C brouci hynou.

V posledních deseti letech však klesají zimní teploty v Yellowstonu tak nízko jen zcela výjimečně, a proto se  lýkohub přemnožil.

Budoucnost v plamenech

Mohlo by se zdát, že stromy zničené lýkohubem jsou ideální krmí pro dalšího velkého nepřítele yellowstonské přírody – lesní požáry. V roce 1988 padly v Yellowstonu ohni za oběť stromy na ploše více než 300 000 hektarů.

Uschlé borovice se zdají pro podobné ohnivé peklo dokonalým palivem. Ve skutečnosti hoří při velkých požárech především koruny živých stromů. Dřevo odumřelých stromů zůstává plameny nedotčeno. Les napadený lýkohubem je paradoxně proti ohni odolnější, protože plameny přeskakují přes pásy mrtvých stromů s velkými obtížemi, a oheň se tak může na kraji odumřelého lesa zastavit.

Málo deště = více požárů

Přesto se dá očekávat, že rozsáhlé požáry, které dříve přicházely jednou za několik století, budou řádit podstatně častěji. Největší podíl na tom má vzestup teplot a úbytek srážek.

Dá se očekávat, že na velkých plochách Yellowstonu budou růst mladé lesy, ale neustále devastované požáry. Prognózy vývoje Yellostonu jsou však poměrně komplikované. Stromy, které požáry přežijí, mohou růst v teplejším klimatu rychleji, což by škody napáchané ohněm do určité míry kompenzovalo.

Někdo přežije, jiný ne

Některým dřevinám otevře oteplení přístup do výše položených oblastí. Jiným stromům hrozí vymření. Například borovice bělokmenná (Pinus albicaulis), jež roste ve velkých nadmořských výškách, čelí rostoucím teplotám, lýkohubovi, a navíc ještě chorobě vyvolané rzí vejmutovkovou (Cronartium ribicola).

Většina odborníků je přesvědčena, že takovému tlaku borovice nemůže odolat a strom v parku vymře.

Podobnému tlaku čelí i yellowstonští rosomáci (Gulo gulo). Jejich populace je poměrně malá. Pokud se má zabránit její degeneraci, musí zůstat Yellowstone propojen s jinými oblastmi výskytu rosomáka koridory, které této největší lavicovité šelmě dovolí migraci.

Jenže po roce 2040 zřejmě nebude v nižších nadmořských výškách v zimě dostatečná vrstva sněhu, aby si v něm rosomáci mohli vyhrabat doupě. To je zažene do vyšších poloh, ale zároveň je to odřízne od koridorů.

Již v roce 2009 proto zahájili ochránci přírody rozsáhlou akci, která by měla zajistit ochranu rozlehlých oblastí, jimiž by mohli rosomáci nadále migrovat.

Celoroční medvědí trable

Nejasnou budoucnost mají před sebou i yellowstonští medvědi grizzly. Změny klimatu ohrožují zdroje medvědí potravy a grizzly čelí jejich následkům už v zimě, kterou za normálních okolností přečkává v hlubokém spánku.

V současných teplejších zimách se zvířata častěji probouzejí a to je stojí cenné síly. Zvláště velký dopad to má na samice, které potřebují v zimě více tukových zásob, aby zvládly porod a péči o mláďata včetně kojení.

Zjara nabírají probuzení yellowstonští medvědi síly lovem pstruhů žlutohrdlých (Oncorhynchus clarkii), kteří táhnou z jezera Yellowstone, aby se vytřeli v okolních potocích. Tento zdroj potravy však mizí, protože do jezera byli vysazeni siveni obrovští (Salvelinus namaycush), kteří populaci pstruha žlutohrdlého zdecimovali. Siveni se třou v jezeře, kam na ně medvědi nemohou.

Bez můr a mršin hrozí kolaps

Další hody čekaly na yellowstonské grizzly v létě, kdy lovili vysoko v horách můry druhu Euxoa auxiliaris. Grizzly může měsíc trvajícími hody na můrách pokrýt polovinu své roční spotřeby energie. Oteplení a hlavně vysušení horských svahů omezilo růst bylin, na nichž nacházejí potravu housenky, a populacím můry hrozí kolaps.

Před nástupem zimy se grizzlyové krmí mršinami vysoké zvěře, kterou zahubily nastupující mrazy. Ve stávajících mírných zimách je ovšem i mršin málo. Zřejmě právě proto medvědi v tomto období tak rádi opouštějí národní park a migrují do oblastí, kde je povolen lov.

Tam se pak přiživují na vnitřnostech, které lovci vyvrhnou z úlovků a ponechají neuklizené na místě.

Jenže výlety mimo park jsou pro medvědy riskantní. Pokud dojdou úřady k závěru, že zatoulané zvíře představuje hrozbu pro obyvatele, je medvěd obvykle bez milosti zastřelen. Národní park tak řeší velké dilema:

Nechat medvědy jít a riskovat jejich zastřelení, nebo je držet v parku například přikrmováním a závažně tak zasahovat do přirozeného chodu věcí. Zatím se vedení Yellowstonu kloní k názoru, že je třeba nechat přírodě prostor, aby si s nastupujícími problémy poradila sama.

Park bude jiný

Národní park Yellowstone určitě nezůstane takový, jaký byl před bezmála půldruhým stoletím, když byl zakládán. Bude jiný, ale to neznamená, že bude horší nebo méněcenný. Některé organismy, například borovice bělokmenná, asi zmizí.

Jiné se přizpůsobí a další najdou v pozměněném parku dokonce příhodnější podmínky.

„Naším cílem není zmrazit národní parky v současném stavu,“ vyhlásil ředitel National Park Service Jon Jarvis.

Yellowstonský národní park byl vzorem pro další národní parky už při svém založení. Teď by se mohl stát vzorem i pro to, jak se vypořádat s neodbytnými změnami.

prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc. Výzkumný ústav živočišné výroby Česká zemědělská univerzita v Praze

Velká trojka amerických národních parků

Národní park Glacier

Leží ve Skalistých horách ve státě Montana na hranicích s Kanadou, kde na něj navazuje kanadský národní park v provincii Britská Kolumbie. Americký park má rozlohu asi 4000 km2.

Národní park Sequoia

Nachází se v pohoří Sierra Nevada na rozloze 1600 km2. Na jeho území leží i hora Mount Whitney (4421 m n. m.), která je nejvyšším vrcholkem kontinentálních států USA s výjimkou Aljašky. Hlavní atrakcí parku jsou obří sekvojovce, z nichž nejvyšší je strom zvaný General Sherman s vrcholkem bezmála 84 metrů nad zemí.

Národní park Yellowstone

Byl založen 1. března 1872 jako první národní park světa. O jeho vyhlášení se významně zasloužil geolog Ferdinand Heyden, který bojoval za ochranu yellowstonské přírody plných jedenáct let. K přesvědčení veřejnosti i politiků o nutnosti ochrany Yellowstonu pomohly i fotografie Williama Henryho Jacksona a obrazy yellowstonských přírodních scenerií od malíře Thomase Morana.

Yellowstone je bohatý na geotermální prameny a gejzíry. Má jedinečnou horskou přírodu. Na jeho území leží jezera, kaňony, horské hřebeny. Má rozlohu bezmála 9000 km2. Velmi významné je yellowstonské stádo bizonů amerických.