Začátkem prosince 1944 zazvonil v domě nacistického ministra propagandy Josefa Goebbelse (1897–1945) telefon. Sluchátko zvedla jeho žena, fanatická nacistka Magda (1901–1945). Když se vrátila zpět do obývacího pokoje ve své rezidenci, oči se jí leskly nadšením.

„To byl Vůdce,“ řekla roztřeseným hlasem. „Slíbil mi, že do konce roku Říše dosáhne zásadního vítězství… Vítězství!“.

V té době takovým slovům mohli věřit opravdu už jen fanatici. Vždyť nacistická třetí říše se dostávala čím dál těsněji do svěráku. Ty tam byly doby, kdy ovládala celou Evropu. Nyní se z východu valila Rudá armáda, postupující tvrdě bez ohledu na vlastní ztráty.

Ze západu a skrze Apeninský poloostrov postupovali Američané a Britové. Německo opouštěl jeden spojenec za druhým. Ale Hitler a jeho nohsledové byli stále skálopevně přesvědčeni, že jejich »svatý« boj povede ke konečnému vítězství. To Hitler opakoval každý den několikrát.

Jak vyzrát na spojence

Hitler byl zvyklý útočit, a to jak v politice, tak i na vojenském poli. Proto ho přivádělo k hysterii, že jeho armády jsou na všech frontách v hluboké defenzivě. Chtěl tedy za každou cenu převzít iniciativu do svých rukou.

Na východní frontě však situace k nějakému útočení příznivá nebyla. Linie se zde táhly do délky 1600 kilometrů a německé zdroje byly značně vyčerpané. Proč to tedy nezkusit na západě? Britové byli podle Hitlera unavení a Američany podceňoval.

„Kdybych zahnal spojence zpět za kanál, nastal by vhodný čas pro nějaké vyjednávání, kdy bych si mohl podržet své dosavadní územní zisky. A pak bych mohl spojit své síly s Američany a Brity proti SSSR,“ honilo se Hitlerovi hlavou.

Byla to naivní představa, spojenci v žádném případě neměli v úmyslu uzavřít separátní mír.

Přímý směr Antverpy

Jakoby zázrakem přežil Adolf Hitler atentát, ke kterému došlo v červenci 1944. Od té chvíle ještě zatvrzeleji věřil ve své dějinné poslání a ve své vítězství. Myšlenka na jakoukoliv ofenzivu se stala jeho posedlostí.

V říjnu začalo její konkrétní plánování. To si Hitler vyžádal svého dvorního architekta a v té době i ministra zbrojní výroby Alberta Speera (1905–1981). Ten měl vytvořit útvar dělníků, který měl za úkol stavět mosty pro přesun celých armád.

Od té chvíle se v Hitlerově hlavě líhly podrobnosti útoku. Cílem ofenzivy měl být průlom až k belgickým Antverpám, což byl strategicky nesmírně důležitý přístav. Přitom měla být obklíčena a zničena jedna ze spojeneckých armád.

„Nebude-li ofenziva úspěšná, nevidím žádnou možnost, že by válka skončila dobře. Jediný průlom na západní frontě vyvolá mezi Američany takovou paniku, že se zhroutí,“ prohlásil Hitler a dodal, že úspěšnou akcí získá říše to, co potřebuje – nabrat dech.

Armádě velím já!

Na německé území Američané poprvé pronikli u Cách v říjnu 1944. A tak Hitler už nechtěl dál čekat. Načrtl svůj plán útoku, který měl změnit průběh války. Stane se tak v hustě zalesněné hornatině Ardeny.

Průzkum ukázal, že spojenecká linie je zde chráněna slabě a navíc méně zkušenými jednotkami.

Pokud by se Němcům podařilo dostat až do Antverp, Američané a Britové by tak dostali vskutku tvrdou ránu. To uznávali i kritici plánu. Jenže německá vojska byla už natolik zdecimována, že by přístav sotva dokázala udržet.

O tom však Hitler nechtěl ani slyšet. V jeho mysli byla jediná věc – operace »Stráž na Rýně«, což byl krycí název pro útok, musí být za každou cenu úspěšná.

Důstojníci nejsou nadšeni

Němečtí vojenští velitelé nejsou z plánované akce nijak nadšeni. Mnohem lépe si uvědomují, jak omezený je potenciál jejich vojsk. To Hitlerovi nedochází, protože do jisté míry už žije mimo realitu.

„Není zapotřebí, abyste mě učil. Já již německé armádě v poli velím pět let a během té doby jsem získal mnohem víc praktických zkušeností, než může jakýkoliv gentleman z generálního štábu doufat, že je kdy získá,“ vmete führer do tváře náčelníkovi generálního štábu, generálu Heinzi Guderianovi (1888–1954).

„Byl jsem šokován,“ řekl později Guderian. „Hitler se mnou vůbec možnosti plánu nekonzultoval. Bylo mi jasné, že dostupné síly jsou na tak mimořádně ambiciózní plán až příliš nedostatečné. Ve skutečnosti žádný voják nevěřil, že cíl dospět k Antverpám je v praxi proveditelný.“.

Hitler trpí mesiášským komplexem a ten jej neopustí ani v této chvíli. „Německý lid, trpící stálými nálety, si zasluhuje, abych jeho jménem jednal. A já tak učiním!“ Pak se obrátí na generála zbraní SS Seppa Dietricha (1892–1966):

„Je vaše 6. tanková armáda připravena?“. „Na ofenzívu nikoliv,“ zní odpověď. „Vy nejste nikdy s ničím spokojen,“ mávne Hitler rukou. Po několika odkladech je termín operace stanoven na 16. prosinec 1944.

Válka skončí do Vánoc

A jaká je v té době situace spojenců? Blíží se Vánoce, a tak se může zdát, že zuřivé boje alespoň na chvíli utichnou. Spojenecká vojska jsou vyčerpána, a navíc se stále více protahují jejich zásobovací linie.

V neposlední řadě po přívalu úspěchů nejsou britští a američtí vojáci připraveni na to, že by Němci byli schopni nějakého odporu.

V předvečer útoku panuje ve štábu vrchního velitele spojeneckých vojsk generála Dwighta Eisenhowera (1890–1969) optimistická nálada. Generál sídlící ve Versailles vyřizuje tu nejběžnější agendu. Do ruky se mu dostává i žádanka o dovolenou, kterou mu poslal britský maršál Bernard Montgomery (1887–1976):

„Rád bych se konečně viděl se svým synem. Nespatřil jsem ho od invaze do Normandie.“ A protože se Ike a Monty, jak se oběma přezdívalo, rádi škorpí, Brit připomněl i jednu sázku, kterou před časem oba uzavřeli.

V té Eisenhower vsadil pět dolarů na to, že do Vánoc 1944 válka bude u konce. „No a?“ odpověděl Eisenhower. „Ještě mám k dispozici devět dnů.“.

Osudová hodina udeřila!

Tu noc z 15. na 16. prosince, kdy ardenská ofenziva začíná, je mizerné počasí. Půda je pokrytá sněhem, padá mlha a těžká mračna se snášejí těsně nad zem. Na straně spojenců vládne klid, jen kolem půlnoci spojenecká odposlouchávací služba zaregistruje zvýšenou rádiovou aktivitu.

„Nejspíš Áda přeje svým vojákům klidné Vánoce,“ prohodí kdosi. Jenže jakmile jsou zašifrované zprávy rozluštěny, jdou žerty stranou. Z odposlechů se vyklube nečekaný text: „Osudová hodina nyní udeřila! Mohutné útočné armády vyrážejí proti nepříteli!

Je svatou povinností každého z nás obětovat svůj život pro naši těžce zkoušenou vlast!“ Podepsán vrchní velitel německé západní fronty, polní maršál Gerd von Rundstedt (1875–1953).

Útok začíná

Spojenecké velení nad touto zprávou nechápavě kroutí hlavou. Vždyť německá vojska jsou na pokraji sil, kde by nacisté vzali nějaké útočné armády? Odpověď přichází velmi rychle. V půl šesté ráno spustí Němci na devadesátikilometrové frontě mohutnou přehradnou palbu.

Američané jsou dokonale zaskočeni. Němcům navíc hraje do ruky fakt, že Ardeny mají dobře přečtené, vždyť v roce 1940 zde dokonale překvapili francouzskou armádu.

Onen úsek, kam míří dělostřelecká palba, brání čtyři americké divize. Němci, oděni do bílých plášťů, vyrážejí vpřed. Zároveň se do akce zapojují diverzní jednotky složené z příslušníků SS, oblečených do amerických uniforem a perfektně ovládajících angličtinu.

K dispozici mají i ukořistěný americký válečný materiál. Tyto jednotky vnášejí mezi spojence ještě větší zmatek.

Diverze v týlu nepřítele

Velením těchto útvarů je pověřen Otto Skorzeny (1908–1975). Ten je znám po celém světě mnoha odvážnými kousky, například osvobozením italského diktátora Benita Mussoliniho v roce 1943 (i když zrovna tato akce byla poněkud přeceňována, Skorzeny se při ní vlastně nesetkal s odporem).

Skorzenyho jednotky však dokážou mezi spojence zasít sémě nedůvěry a podezřívavosti.

„Polovina americké armády hledala diverzanty ve vlastních řadách,“ píše se v dobovém hlášení. Dojde to tak daleko, že vlastními vojáky je zatčen americký generál Mark Wayne Clark (1896–1984) a několik hodin byl držen ve vězení….

Američané se však s nastalou situací dokážou vypořádat. U silnic stojí hlídky, které každého v americké uniformě kontrolují. A to tak, že jim kladou otázky z oblasti jazzu, westernových filmů nebo baseballu. Kdo neví, je zatčen.

V průšvihu se ocitají třeba rodilí Němci, kteří skutečně bojují v americké armádě, ovšem více než baseball je zajímá třeba fotbal. Skorzenyho muži se ovšem častokrát prozradí sami. V americké armádě je zvykem, že džípem jezdí dva vojáci, ovšem Němci z úsporných důvodů jezdí ve čtyřech….

My tu válku snad ještě prohrajeme!

Části německých vojsk zatím dorazí směrem k Máze, aniž by to Američané zaregistrovali. Vzhledem k příšernému počasí nemohou použít své letectvo, ve kterém mají drtivou převahu.

Němci rychle pronikají ke svým vytyčeným cílům. I ostřílený americký generál George Patton (1885–1945) je vyděšen: „Je to v háji (Patton však použil expresivnější výraz, ve kterém přirovnal situaci amerických vojsk k pobytu v zadní části těla). My bychom tuhle zpropadenou válku mohli nakonec ještě prohrát.“.

Naopak Hitler je po prvních zprávách z bojiště nadšen: „Konečně jsme dosáhli tak dlouho slibovaného obratu ve válce. Jsme znovu pány situace,“ svěřuje se Goebbelsovi.

Výhodné obklíčení

Dvě nezkušené americké divize jsou rozdrceny, a tak generál Eisenhower posílá na místo bojů 101. americkou vzdušnou výsadkovou divizi, která se velmi osvědčila při vylodění v Normandii.

Nyní má jasný úkol – zadržet Němce v belgickém městě Bastogne. Divize je ovšem ve městě obklíčena společně s dalšími vojáky od různých jednotek, které se tam stáhly před rychle postupujícím německým vojskem.

Na druhou stranu je toto obklíčení pro Američany vlastně výhodné, protože boje u Bastogne poutají mnoho německých sil, které by mohly být využity jinde.

Jaký prapor vyvěsit?

Ještě hůře než spojenecká vojska na tom jsou civilisté. Ti už věřili, že válka z jejich měst zmizela, a najednou pozorují jednotky svých osvoboditelů. „Většina obyvatel městečka, kde se nacházím, mlčky sleduje naše zablácená vozidla, která se chystají k odjezdu.

Z výkladních skříní zmizely americké i belgické vlajky, jako by uvolňovaly místo těm s hákovým křížem. Je to smutný pohled pro každého, kdo věřil, že válka spěje ke svému konci,“ píše americký válečný reportér James Cassidy.

Německá vojska však začínají postupně zpomalovat. Předně narážejí na čerstvé spojenecké posily. Také jim dochází palivo i síly. Šest dní po začátku ofenzivy je jasné, že Antverpy zůstanou v rukách spojenců. Německá 5. armáda sice ještě postupuje, ale nemá dostatečnou oporu na křídlech.

Konečně jasné nebe!

Situace v Bastogne je ovšem pro Američany stále kritická. 22. prosince se v území nikoho objevuje německá delegace s bílou vlajkou. Je uvedena k americkému generálovi Anthony McAuliffovi (1898–1975). Němci žádají, aby se Američané vzdali, další boje prý nemají cenu.

McAuliffe je ovšem s velmi jadrným výrazem, týkajícím se procesu vyměšování, bez milosti vyhazuje.

O den později spojencům konečně svítá naděje. Mraky se protrhnou a obloha se vyjasňuje. To znamená jediné – letectvo se konečně může zapojit do akce. Tím veškeré naděje Němců hasnou: „Spolu s jasným počasím se okamžitě na obloze objevila nepřátelská letadla,“ píše se ve štábním deníku Páté armády. Obklíčená posádka v Bastogne tak může být zásobena ze vzduchu.

Skotské dudy jdou bojištěm

Boje jsou stále krvavé a kruté. Dějí se zde i věci, které jsou těžko k uvěření. Během jedné zuřivé bitvy zaslechnou Američané zvláštní zvuk. Vyhlédnou ze svých krytů a spatří skotskou jednotku, jak si to mašíruje středem bojiště a přitom hraje na dudy.

Klidným krokem přejde k Američanům, kde si, jako by se vůbec nic nedělo, začne vařit čaj.

Pětadvacátého prosince je už von Rundstedtovi jasné, že ofenzíva úspěšná nebude. Spojenci mají na bojišti již 32 divizí a pomalu začínají Němce zatlačovat zpět. 26. prosince je konečně osvobozeno Bastogne.

Hitler, věren své zásadě neustupovat ani o krok, žádá pokračování bojů. Podle von Runstedta by tyto rozkazy vedly k druhému Stalingradu.

Masakr u Malméd

Zfanatizované jednotky SS nezůstanou ani zde nic dlužny své pověsti hrdlořezů. Během německého útoku narazí jednotka, jíž velel Jochen Peiper (1915–1976), na část příslušníků amerického 285. polního dělostřeleckého pozorovacího praporu.

Po krátkém boji padnou Američané do zajetí. Jsou odvedeni na pláň, kde esesáci začínají s výslechy.

Zde pak dojde k masakru. Příslušníci SS většinu zajatců jednoduše postřílejí, jen několika Američanům se podaří vyváznout. Po americkém osvobození místa masakru se zpráva velmi roznese mezi spojenecké jednotky, což má za následek vydání rozkazu, že příslušníci zbraní SS a padákoví myslivci (němečtí výsadkáři) mají být stříleni na potkání.

A Peiper? Ten je po válce odsouzen k smrti, ovšem trest mu je změněn na doživotí. V roce 1956 je propuštěn. Ovšem osud jej nakonec stejně dostihne. Peiper přesídlí do Francie, kde po čase vyjde najevo jeho minulost.

V roce 1976 kdosi zapálí jeho dům a Peiper v něm uhoří. Údajně je ještě před smrtí krutě mučen….

Těžké ztráty

Společně s novým rokem Hitler nařizuje ještě leteckou ofenzivu pod krycím názvem Operace Bodenplatte. Luftwaffe sice spojencům způsobuje těžké ztráty, ty však utrží i ona sama. Rozdíl je v tom, že zatímco spojenci mohou své ztráty rychle nahradit, Němci už k tomu nemají potenciál.

Navíc v lednu spouštějí Sověti ofenzivu na Visle, takže Říše se opět ocitá v kleštích.

I Hitler, čekající na zázrak, který nepřichází, musí uznat, že jeho plán nedopadl úspěšně, a nařizuje pomalý ústup. 16. ledna 1945 se Spojencům podaří vrátit hranice linií přibližně do oblasti, kde byly před zahájením ofenzivy.

Marný pokus zvrátit výsledek na západní frontě stojí německou stranu minimálně 67 461 mužů, Američané přicházejí o 8477 padlých, 46 170 zraněných a 20 905 zajatých vojáků. Jedním ze zajatých je i slavný americký spisovatel Kurt Vonnegut (1922–2007). Britské ztráty činí 1408 mužů.

V březnu 1945 se pak spojenci uchytí na levém břehu Rýna a definitivně vkročí na německou půdu.

Generál bere odpovědnost na sebe

Za ardenskou kapitolu druhé světové války převzal odpovědnost Dwight Eisenhower. „Nepříteli se podařilo dosáhnout momentu překvapení ve dvou důležitých směrech. Předně v načasování akce. V uplynulých měsících utrpěl kruté porážky a při přeskupování sil trpěl mimořádnými obtížemi. Proto jsme nečekali, že by byl schopen tak rychle zaútočit.“.

A Eisenhower, který se v roce 1953 stal americkým prezidentem, pokračuje: „Také nás zaskočila síla úderu. Zůstali jsme v ofenzivě a přitom jsme sami sebe oslabovali tam, kde jsme měli ofenzivu podpořit.

To poskytlo Němcům podniknout útok proti našim slabým místům. Má-li být tato skutečnost odsouzena historiky, nechť se toto odsouzení týká jenom mě samotného.“.

Nové zbraně v akci

Bitva v Ardenách byla zajímavá i z technického hlediska. Němci zde na zemi i ve vzduchu nasadili své nové zbraně, kterým rádi říkali zázračné.

CO: Messerschmitt Me 262 Schwalbe

HMOTNOST: 6400 kg (vzletová), 4420 kg (prázdný stroj)

RYCHLOST: 870 km/hod.

VÝZBROJ: 4 x 30 mm kanon, 2 pumy (250 kg), 24 neřízených raket R4M ráže 55 mm

Nad hlavami spojenců se objevuje první proudový letoun Messerschmitt Me 262 Schwalbe (vlaštovka). Ty byly do výzbroje německého letectva zařazeny již v létě 1944.

Jeho rychlost byla na svou dobu téměř neuvěřitelná, za hodinu mohl urazit téměř 900 kilometrů. Jenže měl své nevýhody – v době, kdy Říše bojovala o každou kapku paliva, měl neskutečně velkou spotřebu. A životnost motoru se navíc pohybovala kolem pouhých 20 hodin.

Po válce je jako první proudové stroje pod označením Avia S-92, respektive Avia CS-92 (dvoumístný cvičný stroj) používá i naše armáda. Obě verze jsou dnes k vidění v Leteckém muzeu v Praze-Kbelích.

CO: Panzerkampfwagen VI Ausf. B „Tiger II“

HMOTNOST: 69,7 tun

RYCHLOST: 41,5 km/hod. (po silnici), 15–20 km/hod. (terén)

VÝZBROJ: kanon 88 mm, 2 x 7,92 mm kulomet

Pozemní německé jednotky pak v Ardenách mohly využít nejtěžší tank své doby PzKpw VI Tiger II. Ovšem, jeho téměř sedmdesátitunová váha výrazně omezovala jeho jízdní schopnosti. Na druhé straně byl skvěle vyzbrojen a vzhledem ke své mohutnosti byl i velmi odolný.

Němečtí inženýři použili jako pohonnou jednotku zážehový motor Maybach HL230 o výkonu 515 kW. Tento motor byl již použit u tanku Tiger I. Byl použit systém dvojitých pojezdových kol, čtyři kola byla v zadní řadě a pět kol bylo v řadě přední. Čelní pancéřování bylo tlusté 150–185 mm.

Tomuto tygrovi dokázal konkurovat jen sovětský těžký tank IS-2 se 122 mm kanonem a americký M26 Persing, který se k bojovým jednotkám však dostal až v únoru 1945. Tiger II dokázal zničit asi nejznámější americký tank M4 Sherman na vzdálenost 3,5 km, osamělý Sherman neměl proti Tigeru II žádnou šanci, jeho 75 mm kanon nedokázal prorazit 185mm pancéřování německého kolosu.

Podle britských statistik bylo k jeho zničení třeba 5 Shermanů, z nichž se však po takovém střetnutí 4 ke své jednotce už nevrátily.

Do konce války vyjelo z výrobní linky 492 kusů Tigeru II.

CO: Sonderkraftfahrzeug SdKfz 186 Jagdtiger

HMOTNOST: 75 tun

RYCHLOST: 40 km/hod. (po silnici), 10 km/hod. (terén)

VÝZBROJ: kanon 128 mm, 1 x 7,92 mm kulomet

Další novou německou zbraní byl tzv. stíhač tanků JgdPz VI Jagdtiger. Ten představoval vážnou hrozbu i pro ty nejtěžší nepřátelské tanky, jež mohl účinně ostřelovat na vzdálenost minimálně tři a půl kilometru, zatímco žádný protivník jej díky pancéřování o síle 40 mm (strop), 80 mm (boky) a 250 mm (čelo) nedokázal zepředu vážněji ohrozit ani z těsné blízkosti. Jenže i on byl mimořádně těžký, a tudíž náročný.

Hitler vkládal do nových zbraní velké naděje, leč ty se ukázaly jako plané. Těžkým obrněncům brzy došlo palivo, takže nebylo výjimečné, že zůstaly stát kdesi uprostřed lesa. Tam se potom staly snadnou kořistí letectva.

A hlavně, potenciál spojenců tyto zbraně hravě převálcoval. Tak se Ardeny staly pohřebištěm nacistických nadějí na ovládnutí celého světa.

Neprostupné lesy v Ardenách

*Ardeny jsou zalesněnou hornatinou ležící převážně na území Lucemburska a Belgie, ovšem částečně zasahují také do Francie.

*S rozlohou 11 200 km2 jsou o trochu větší než Středočeský kraj (11 015 km2).

*Převážná část Arden je pokrytá hustými lesy, pahorky přibližně 350–500 m vysokými, které se v bažinaté oblasti Hautes Fagnes vyšplhají až do výšky 650 m.

*Nejvyšší vrchol je Signal de Botrange vysoký 692 m (je tedy asi o 60 m vyšší než náš bájný Blaník).

*Region je typický svými strmými údolími a rychle proudícími řekami, nejznámější z nich je asi Máza.

*Nejdůležitější města této oblasti – Liège a Namur – leží obě v údolí této řeky. Jinak je tento region velmi řídce osídlen.

*Oblast nese své jméno po dávném Arduenna Silva, rozsáhlém lese z časů starověkého Říma, který se táhl od řeky Sambre v Belgii až po německý Rýn. Současné Ardeny pokrývají mnohem menší území.

*Vysoce strategická pozice Arden je po staletí předurčila jako bojiště mnoha evropských sil. Oblast byla ovládána mnoha evropskými mocnostmi; mezi jinými Francií, Německem a Nizozemskem.

*Ve 20. století byly Ardeny považovány za oblast nevhodnou pro rozsáhlé vojenské operace, především kvůli těžkému terénu a nedostatečnému spojení.

*Nicméně v průběhu obou světových válek Německo vsadilo na rychlý průchod touto oblastí, aby mohlo zaútočit na relativně lehce bráněnou část Francie.

*V Ardenách se odehrály tři významné bitvy světových válek: bitva o Ardeny během 1. světové války a také bitva o Francii v roce 1940.

Plán operace Stráž na Rýně

6. tanková armáda SS pod vedením Oberstgruppenführera Seppa Dietricha se zmocní přechodu přes Mázu po obou stranách Lutychu, pronikne k Albertovu kanálu mezi Maastrichtem a Antverpami a postoupí do prostoru severně od Antverp.

5. tanková armáda generála von Manteuffela překročí Másu u Amay a poté bude krýt týl 6. tankové armády. 7. armáda generála Ericha Brandenbergera bude krýt boky obou tankových armád z jihu a jihozápadu.

6. tanková armáda SS – 4 tankové divize a 5 pěších divizí

5. tanková armáda – 4 tankové divize a 3 pěší divize

7. armáda – 1 tanková divize a 6 pěších divizí

Celkem téměř 600 000 mužů

Dva muži proti sobě

Polní maršál Karl Rudolf Gerd von Rundstedt (1875–1953) nebyl z Hitlerova nápadu zaútočit v Ardenách vůbec nadšený. Uvědomoval si, že Německo je na pokraji sil a že nemá dostatečné kapacity k účinné ofenzivě.

Jenže jako důstojník ze staré pruské školy však rozkaz přijal. Ovšem, v té době již měl za sebou řadu konfliktů s pánem Německa.

Von Rundstedt měl za sebou řadu velitelských úspěchů. Vedl skupinu armád Jih při útoku na Polsko a v roce 1941 vedl skupinu armád Jih při operaci Barbarossa. Ostře odmítal postup do nitra Ruska v průběhu zimy a na konci listopadu 1941 byl po prudké hádce s Hitlerem odvolán.

V roce 1942 byl jmenován velitelem vojsk na západě, kde vedl budování Atlantického valu, nejprve sám, později za spoluúčasti maršála Erwina Rommela. Po provedení spojenecké invaze se oba přes prudké profesionální spory v oblasti strategie a místy i osobní nevraživost shodovali na tom, že je válka ztracena a že je nutné co nejrychleji uzavřít mír.

Von Rundstedt byl za své opakované požadavky jednání se spojenci krátce po spojeneckém vylodění Hitlerem odvolán a nahrazen maršálem von Klugem.

Když se v srpnu 1944 fronta začala hroutit a Kluge spáchal sebevraždu, byl von Rundstedt povolán znovu zpět. Dosáhl zde posledního velkého vítězství, když zmařil Montgomeryho příliš velkoryse naplánovanou a špatně provedenou operaci Market Garden. V březnu 1945 jej Hitler definitivně odvolal pro defétismus.

Populární americký generál Dwight David Eisenhower (1890–1969) stál na druhé straně fronty. Během první světové války se stal velitelem tankové jednotky a byl dočasně povýšen do hodnosti podplukovníka.

Ovšem skutečnou kariéru udělal až během války druhé. Po japonském útoku na Pearl Harbor byl převelen do generálního štábu ve Washingtonu, kde sloužil do června 1942. Zodpovídal za vytváření vojenských plánů, které měly zajistit porážku Japonského císařství a nacistického Německa.

Právě on velel vylodění spojenců v Normandii, které úspěšně proběhlo 6. června 1944. O tom, že i on sám měl o celém plánu pochybnosti, svědčí i jeho proslov, který našel jeho osobní pobočník: „Naše vylodění v Cherbourg-Havre selhalo.

Náš pokus získat uspokojivou výhodu v Evropě selhal. Byl jsem to já, kdo rozhodnul stáhnout naše vojska. Mé rozhodnutí zaútočit v tuto chvíli v této oblasti bylo založeno na nejlepších dostupných informacích.

Pěchota, letectvo a námořnictvo provedlo vše nejodvážněji a nejobětavěji, jak jen mohli. Jestli někdo chce někomu nadávat a obviňovat, tak obviňujte jenom mě, je to jenom má chyba.“.

V roce 1952 jej republikáni nominovali jako kandidáta na funkci prezidenta USA. Eisenhower, jemuž kryl záda jako viceprezident Richard Nixon, volby vyhrál. Jeho prezidentství bylo celkem úspěšné, přispěl například k rasové desegregaci americké společnosti.

Byl autorem doktríny, která si kladla za cíl ekonomickou a vojenskou pomoc zemím Blízkého východu, ohrožených šířením komunismu a narůstajícím panarabským hnutím.

Ve svém posledním projevu ve funkci prezidenta mimo jiné uvedl: „Musíme střežit, aby nedošlo k nabytí neoprávněnému vlivu vojensko-průmyslovým komplexem, ať už získaného záměrně či bezděčně. Možnost katastrofálního vzestupu moci ve špatných rukou existuje a bude přetrvávat.

Nesmíme nikdy dovolit, aby tíha této kombinace ohrozila naše svobody a demokratické procesy.“ Slova, která jsou aktuální neustále.

Chronologie bojů na západní frontě

6. 6. 1944 – Američané, Britové a Kanaďané spustili operaci Overlord. Ta vešla do dějin jako největší vyloďovací akce v historii. Počátečního útoku se účastnilo 50 000 mužů, celkem bylo do Francie dopraveno na 2 miliony vojáků.

K útoku na pět pláží v Normandii bylo využito 139 velkých a 221 menších námořních lodí, více než 1 000 minolovek, 4 000 vyloďovacích člunů, 805 transportních lodí, 59 blokujících lodí, 300 dalších plavidel a 11 000 letounů.

Na některých úsecích spojenci postupovali bez větších problémů, ale například na pláži Omaha došlo mezi Američany a Němci ke krvavým střetům. Večer už měli spojenci na kontinentě pevné předmostí. Samotné vylodění stálo život 2500 spojeneckých vojáků.

18. 6. 1944 – Americké síly dosáhly západního pobřeží poloostrova Cotentin v Normandii. Německá posádka v přístavu Cherbourg tak byla obklíčena.

26. 6. 1944 – Britové zahájili operaci Epsom, tedy útok směrem na Caen. Zprvu postupovali úspěšně, ale později jim Němci způsobili těžké ztráty a útok byl zastaven.

29. 6. 1944 – Posádka v Cherbourgu konečně kapitulovala. Při obléhání ztratili Američané 22 000 mužů. Spojenci tak získali první opravdový přístav, byť značně poškozený. Dosud používali přístavy plovoucí, které si s sebou přivezli z Británie.

22. 7. 1944 – Spojenci pronikají do Caen. prvního většího města na jejich cestě.

25. 7. 1944 – Byla zahájena operace Cobra, spojenecký útok z Normandie. Po masivním bombardování německých pozic se třem americkým pěším divizím VII. sboru podařilo prorazit mezeru v nepřátelských liniích.

19. 8. 1944 – Spojenci stáhli smyčku kolem tzv. falaiské kapsy, nicméně 30 000 německým vojákům se podařilo uprchnout. Ve chvíli, kdy Poláci, Kanaďané a Britové postupující ze severu se spojili s Američany na jihu, bylo v kapse 50 000 příslušníků wehrmachtu.

23. 8. 1944 – Vrchní velitel spojeneckých vojsk generál Dwight Eisenhower rozhodl, že po dobytí životně důležitého přístavu v belgických Antverpách bude následovat útok na Sársko.

25. 8. 1944 – Německá posádka v Paříži kapituluje. Její velitel generál Dietrich von Choltitz neuposlechl Hitlerova rozkazu a nesrovnal Paříž se zemí. Jako první vstoupily do města symbolicky francouzské jednotky.

31. 8. 1944 – Britský XXX. sbor zabezpečil důležité mosty přes řeku Sommu.

3. 9. 1944 – Britové osvobozují Brusel a den na to i Antverpy

5. 9. 1944 – Američané překročili řeku Másu.

10. 9. 1944 – Spojenci vstupují na území Nizozemska.

17. 9. 1944 – Zahájena operace Market Garden. Cílem akce bylo pomocí výsadkařů překonat německou obranu v Nizozemsku. Americkým, britským a polským výsadkářům se sice podařilo obsadit klíčové body, ale pozemním jednotkám se nepodařilo s nimi spojit. Operace tak skončila krachem a stála život 2500 mužů.

30. 9. 1944 – Pod náporem Kanaďanů padl přístav Calais.

21. 10. 1944 – Cáchy padly do rukou Američanů. Spojenci tak vstoupili na německé území.

9. 11. 1944 – Americká Třetí armáda pod vedením generála George Pattona překročila na široké frontě řeku Moselu.

16. 12. 1944 – Hitler spustil operaci Stráž na Rýně, jejímž cílem bylo opětné získání Antverp. Po prvních úspěších byl německý postup Ardenami zastaven. Poslední německý výběžek v Ardenách byl zničen 28. ledna. Jednalo se o poslední německou ofenzivu na západní frontě druhé světové války.

9. 2. 1945 – Němci ustupují za řeku Rýn. Před řekou zůstalo už jen několik dezorganizovaných jednotek.

10. 3. 1945 – Západní břeh Rýna je plně v rukou spojenců.

14. 3. 1945 – Americká Třetí armáda překročila dolní tok řeky Mosely, čímž se jí podařilo dostat za německou obrannou Siegfriedovu linii.

22. 3. 1945 – U Remmagenu se spojencům podařilo překročit Rýn. Cesta do Německa byla otevřená.

3. 4. 1945 – Spojenci obklíčili Porúří, srdce německého průmyslu.

4. 4. 1945 – Britové útočí přes Nizozemsko na severní Německo. Situace byla o to vážnější, že v Nizozemsku panoval rozsáhlý hladomor záměrně způsobený nacistickými okupanty.

11. 4. 1945 – Americké jednotky pronikly u Magdeburgu až k Labi. Odpor Němců na západě byl v té době již mizivý.

18. 4. 1945 – Německé jednotky obklíčené v Porúří kapitulují. Zajato bylo 370 000 vojáků.

20. 4. 1945 – Jako dárek k Hitlerovým narozeninám přichystali spojenci dobytí svatého města nacistů, Norimberku. Zde se setkali s tuhým odporem nejen ze strany armády, ale i jednotek Volkssturmu.

23. 4. 1945 – Britové vstupují do Hamburku.

2. 5. 1945 – Britská 6. výsadková divize obsazuje Výmar.

5. 5. 1945 – Německé síly v Nizozemsku, Dánsku a severozápadním Německu kapitulují. Téhož dne spojenci vstupují do Dánska.

8. 5. 1945 – Německo podepisuje bezpodmínečnou kapitulaci.