O objevech nových druhů živočichů slýcháme prakticky denně. Především díky stále se zdokonalujícímu poznání oblastí s nejvyšší biodiverzitou, tedy tropických pralesů a korálových útesů. Moderní metody molekulární genetiky však umožňují vědcům nalézt nové druhy i tam, kde by je nečekali.

Třeba u nás za humny. Jak vypadá první desítka nejzajímavějších objevů z posledních let?

Nejrůznější druhy živých organismů si mohou hrát s vědci »na schovávanou« řadou různých způsobů. »Schování« v přirozeném prostředí, které slouží jako obrana před predátory, nazývají odborníci pomocí řeckého slova »krypse«.

Stejné slovo však také stále častěji zaznívá v souvislosti s druhy, které se »schovávaly« za druhy jiné. Odhalování takových »kryptických druhových komplexů«, tedy často celých skupin druhů, jež jsou na pohled prakticky k nerozeznání, patří mezi zoology v posledních letech k velkým výzkumným tématům.

Dokáže nám totiž napovědět mnoho nejen o biologické rozmanitosti, ale také o evolučních dějinách jednotlivých druhů i celých skupin. 21. STOLETÍ vás seznámí s těmi nejznámějšími a nejčastěji citovanými případy.

1. Konečné rozřešení záhady

Kdo: slon pralesní

Systematické zařazení: slonovití, chobotnatci

Kde jej nalezneme: pralesy Konga

Malý a velký slon

Slon africký je v současné době nejtěžším ze všech suchozemských savců. Ale pozor! Afrika skrývá slony vlastně dva. Kromě typického savanového obřího slona totiž v pralesech Konga stále ještě potkáme jeho mnohem menšího příbuzného, slona pralesního (Loxodonta cyclotis).

Tito sloni, kteří jsou v průměru zhruba o 1/3 menší, než jejich savanoví příbuzní, byli pro vědu popsáni jako samostatný druh již v roce 1900. Od té doby hořela mezi vědci debata, zda je pralesní slon skutečně samostatným druhem, poddruhem či dokonce jen zakrslou formou.

Rozpletení klubka příbuznosti

Na rozplétání záhad spojených s příbuzností se podílela stará známá molekulární genetika. Tým vědců vedený genetičkou Nadin Rohlandovou z Harvardovy univerzity v USA uveřejnil v loňském roce studii, v níž si posvítili na jadernou DNA nejen dnešních druhů slonů, ale i vyhynulých mamutů a mastodontů.

Jejich výsledky na jednu stranu potvrdily řadu dřívějších podezření. Zatímco mastodonti tvořili zcela samostatnou linii chobotnatců, byli mamuti (Mammuthus primigenius) blízkými příbuznými dnešních slonů indických.

Velké překvapení však nastalo právě u afrických slonů. Pohled do genů totiž ukázal, že rozchod linií pralesních a savanových slonů je tak starý jako rozchod linií mamutů a indických slonů. Pralesní slon může být tedy jednoznačně prohlášen za samostatný druh!

2. Magadaskarští »trpaslíci«

Kdo: maki

Systematické zařazení: makiovití, primáti

Kde jej nalezneme: Madagaskar

Nejmenší primáti světa

Primáti jsou v povědomí většiny lidí zapsáni především jako opice, tedy tvorové, které lze stěží přehlédnout. To jistě platí jak pro lidoopy, tak pro většinu vyšších primátů – opic starého i nového světa.

Mezi »nižšími« primáty, tedy vývojově archaičtějšími poloopicemi, však nalezneme i řadu tvorů, kteří si velikostí příliš nezadají např. s hlodavci. Úplně nejmenší tvorové pak patří do rodu Microcebus z čeledi, jíž česky říkáme makiové.

Tito blízcí příbuzní lemurů jsou nočními tvory, kteří jsou podobně jako většina jejich příbuzných typickými všežravci.

Rozrůstajícící se rodina

První maki rodu Microcebus, maki trpasličí, byl z madagaskarských pralesů popsán pro vědu již v roce 1777, ovšem v roce 1982 čítal celý rod stále pouhé dva druhy. Jejich počet začal dramaticky narůstat až po roce 2000, tedy ruku v ruce s masivním nástupem metod molekulární genetiky.

Z dnešních (přibližně) 18 druhů celého rodu jich bylo celých 14 popsáno počínaje rokem 1998. Zatím posledními novými druhy makiů jsou maki Arnholdův a maki Macarthurův, kteří byli pro vědu popsáni v roce 2008.

3. Pandy světových oceánů

Kdo: kosatka

Systematické zařazení: delfínovití, kytovci

Kde jej nalezneme: moře a oceány prakticky celého světa

Notorický potížista

Největší zástupci čeledi delfínovitých, kosatky dravé, pozná stejně jako např. pandy velké každé malé dítě. Paralelu s pandami lze však rozšířit i dále: stejně jako čínští medvědi představují kosatky pro odborníky dlouhodobý oříšek a do rozpoznání jejich evoluční historie dnes také promlouvají zejména genetické metody.

Ty se dnes kombinují s poznatky o různých »ekotypech« kosatek, lišících se jak tvarem a zbarvením těla, tak odlišným způsobem života. Zejména specializací na jinou potravu a způsob lovu.

Nedávno oddělené druhy

O různých »ekotypech«, které vědci odlišují většinou písmeny A,B,C a D, se již delší dobu ví, že se vzájemně příliš nekříží. Je však možné, aby byly považovány přímo za odlišné druhy? Podle rozsáhlé studie týmu genetiků vedených americkým specialistou na kytovce Phillipem Morrinem publikované v roce 2008, bychom mohli skutečně hovořit o nových druzích.

Když vědci srovnali mDNA (mitochondriální DNA nacházející se mimo jádro buňky) z 19 různých populací prakticky ze všech moří světa, zjistili, že přinejmenším tři různé „ekotypy“ skutečně tvoří druhy oddělené sice relativně nedávno (170 000–700 000 let), přesto však již zřetelně.

4. Z poddruhu druhem

Kdo: nosorožec Cottonův

Systematické zařazení: nosorožcovití, lichokopytníci

Kde jej nalezneme: původně široká oblast severní Afriky, později pouze pomezí Konga, Súdánu a Ugandy, dnes výhradně zoologické zahrady v San Diegu a ve Dvoře Králové nad Labem

Nečekaný objev

Ve skupině zvířat tak nápadných a tak dobře probádaných, jako jsou nosorožci, bychom asi těžko očekávali objev nového druhu. Nosorožec Cottonův také není žádným skutečným nováčkem. Pro vědu byl popsán již v roce 1908 britským zoologem a paleontologem Richardem Lydekkerem jako severní poddruh nosorožce tuponosého.

V roce 2010 byl však publikován článek, jehož spoluautorem byl i mladý český zoolog Jan Robovský z Biologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Nejvzácnější zvíře světa

Autorský tým, jehož členy byli ještě Australan Colin P.Groves a Prithiviraj Fernando ze Srí Lanky, navrhl, aby byl zejména na základě tvaru zubů a lebky klasifikován jako samostatný druh. Okamžitě po svém »objevení« však putoval na seznam těch nejohroženějších druhů.  Drobounké zbytečky v počtu 4 kusů volně žijící populace se ještě v roce 2006 objevovaly na hranicích Konga, Súdánu a Ugandy, v roce 2008 už však nebyl v přírodě zastižen jediný.

V současnosti přežívají jen poslední dva kusy v zoo v San Diegu a šest ve Dvoře Králové nad Labem.

5. Podivuhodný netopýr z Karibiku

Kdo: listonos garifúna

Systematické zařazení: listonosovití, letouni

Kde jej nalezneme: ostrov Svatého Vincence v Karibiku

»Nejnovější« z netopýrů

Letouni (Chiroptera), mezi které patří například netopýři či kaloni, jsou druhově velmi početným řádem savců. Dnes jich vědci rozlišují okolo 1240 druhů, což znamená, že je v druhové pestrosti porážejí již jen hlodavci.

Objev více či méně dobře »schovaných druhů« je mezi odborníky na tuto skupinu v posledních letech prakticky rutinní záležitostí. O jeden z nejnovějších přírůstků mezi netopýry se nedávno postarali vědci vedení Peterem Larsenem z univerzity v texaském Lubbocku.

Poklad ostrova Sv. Vincence

Exemplář byl získán při expedici na karibský ostrov Svatý Vincenc již v roce 2006. Vědci však měli dlouho za to, že se jedná o jiný druh jinak rodu listonos (Micronycteris), který byl již dříve popsán z Jižní Ameriky.

Jeho nezvyklá velikost je však přesvědčila, aby se na exemplář podívali blíže. A nový druh byl na světě. Své druhové jména »garifúna« získal podle místních obyvatel garifúna, kteří mají své předky částečně mezi původními místními indiány, částečně mezi africkými černochy.

6. Levhartí žáby

Kdo: skokani rodu Rana

Systematické zařazení: skokanovití, žáby

Kde jej nalezneme: Severní Amerika

Problémy se skokany

Rod skokan (Rana) zahrnuje dnes asi 90 druhů žab, do jejichž původního areálu patří s výjimkou Austrálie a Antarktidy prakticky celý svět. Však tyto žáby, a zejména jejich charakteristické kvákání, známe ostatně velmi dobře i z našich končin.

Z pohledu biologa jsou skokani, včetně druhů našich, notorickými »průšviháři«, kteří příliš nerespektují hranice druhů. V celosvětovém měřítku jsou však problémy se skokany ještě vetší.

Nejznámější komplex světa

Bažinaté oblasti Severní Ameriky obývají druhy skokanů, kterým se podle charakteristického zbarvení na zádech říká »levhartí žáby«. Typovým druhem je skokan levhartí (Rana pipiens). V průběhu let se však ukázalo, že různé populace tvoří samostatné druhy.

Jelikož se právě této skupiny skokanů týkala řada prací v oboru evoluční biologie, tvoří dnes pravděpodobně neznámější komplex více či méně kryptických druhů.

7. Kauza jihoamerických soumračníků

Kdo: Astraptes fulgerator

Systematické zařazení: soumračníkovití, motýli

Kde jej nalezneme: od jihu Spojených států po sever Argentiny

Krasavci z Ameriky

Soumračníci jsou čeledí denních motýlů, z nichž řadu druhů nalezneme i u nás. Do této čeledi patří i krásný motýl Astraptes fulgerator. Tento středně velký druh denního motýla se vyskytuje na poměrně širokém areálu zahrnujícím pás od jihu USA po sever Argentiny.

Podobně jako řada jiných motýlů je i tento druh poměrně proměnlivý co se týče barvy, housenky se také často specializují na odlišný typ potravy. Vědci měli proto dlouho podezření, že se nejedná o druh jediný, ale o rozsáhlejší druhový komplex.

Debata o skrytém počtu

Do debat o skutečném počtu druhů, který se za A. fulgerator skrývá, zasáhla pochopitelně opět molekulární genetika. V roce 2004 publikoval tým genetiků vedených Kanaďanem Paulem Herbertem studii, v níž na základě studie mDNA navrhli rozlišit přinejmenším 10 různých druhů, schovaných za druh původní.

O dva roky později byly však jejich závěry zpochybněny americkým genetikem Andrewem Browerem a počet druhů byl snížen na tři. Debaty o skutečném počtu druhů však nejsou dodnes zcela uzavřeny.

8. Dobře schovaný podnájemník

Kdo: krab poustevníček

Systematické zařazení: poustevníčkovití, desetinožci

Kde jej nalezneme: pouze zátoka Monterey Bay v Kalifornii

Zloději schránek

Kraby poustevníčky jistě netřeba dlouze představovat. Jejich životní strategie, jejíž součástí je vyhledávání prázdných schránek měkkýšů k zakrytí svých vlastních »choulostivých partií« je velmi dobře známá.

Objev zcela nového a dříve neznámého druhu se nevyhnul ani této skupině mořských korýšů.

Nový druh z Monterey Bay

Poustevníček druhu Pagurus hirsutiusculus je běžným druhem korýše, který se vyskytuje podél takřka celého západního pobřeží Severní Ameriky od Aljašky až po Kalifornii.

V roce 2010 padlo několik exemplářů tohoto druhu do rukou Ryanna Kellyho, mořského biologa z Hopkinsovy mořské stanice při Stanfordově univerzitě v USA. Poté, co provedl genetické testy, se ukázalo, že ve skutečnosti existují druhy dva.

Za druh Pagarus hirsutiusculus se schovával druh, pojmenovaný na počest místa svého objevu Pagurus hopkinensis. Tento druh se však vyskytuje pouze na jediném místě – právě v kalifornské zátoce Monterey Bay, kde se nachází i Hopkinsova stanice.