Dokážete si představit, že se ocitnete v cizokrajné pustině, kde budou do temné noci výt neznámé šelmy? Jinde kousek od města nad vaším autem roztáhne mohutná křídla pták, který v ostrých pařátech dokáže vynést do oblak ovci.

Do hlubokých bažin potáhne zoufalou oběť příšerná obluda, již domorodci znají nejen z bájí. Myslíte, že někde v zapadlém kraji světa vegetují netvoři, které ještě věda nepoznala?

Právě teď odborníci vyhodnocují poznatky získané při projektu Census of Marine Life (Soupis mořského života), který před několika měsíci po 10 letech skončil. Zapojilo se do něj 2700 vědců 82 národností.

Při 540 expedicích pozorovali na čtvrt milionu organismů. 6000 z nich do té doby neznali a zatím více než 1200 objevů už popsali jako nové druhy – nejvíce z mořského dna, dosud považovaného za nehostinné pro život.

Závěrečná zpráva uvádí, že na objevení stále čeká asi 750 000 druhů! „Podobné druhy jsme zvyklí vídat spíše jako fosilie,“ uvedl mořský biolog Huw Griffith.

Mají domorodci pravdu?

Jak se ukazuje, může to platit i pro větší živočichy. „Všechna velká zvířata již byla objevena!“ prohlašoval počátkem 19. století francouzský přírodovědec Georges Cuvier (1769–1832). Nové poznatky ukazují, že se mýlil.

Dodnes věda poznala a popsala přes 2 000 000 živočišných druhů. Seriózní badatelé nezakrývají, že na objevení čekají další statisíce, možná miliony – hlavně mezi hmyzem a jinými menšími tvory.

V souvislosti s uvedeným projektem vědci vyslovili hypotézu, že v zapadlých částech planety žijí dosud neznámí větší živočichové, o jakých vyprávějí domorodci. Zveme vás na krátkou výpravu s využitím zkušeností i známých českých badatelů.

Cesta vede do pravěku

Není asi náhoda, že porodnicí pozemského života se stala voda. Většina vědců odmítá možnost, že kdesi dodnes mohou přežívat živočišné druhy, které měly dávno vyhynout. Občas však není nouze o překvapení.

Například roku 1901 pátrači v hustých pralesích Konga vystopovali velkého kopytníka zvaného okapi – pravěký relikt, dvojníka třetihorní žirafy Helladotherium.

V prosinci 1938 rybáři u jihoafrického městečka East London vylovili prazvláštního živého tvora. Šokovaní experti viděli, že byla doslova z hlubin pravěku vytažena modravá lalokoploutvá ryba, později pojmenovaná latimérie podivná (Latimeria chalumnae). Přitom tato skupina obojživelných ryb údajně vyhynula před 70 000 000 let!

Ovšem novodobí rybáři z Komorských ostrovů tuto dravou velkou rybu (až 180 cm a 90 kg) výborně znali a nebáli se jí – dokonce ji prodávali na tržišti. Nevznikly tedy kolem ní žádné legendy. Svoje ploutvovité končetiny používala k půvabnému »kráčení« po dně.

A překvapení nebrala konce. V červenci 1998 u ostrova Sulawesi ulovili do sítě hnědý exemplář se zlatými skvrnkami.

Podle testů DNA výzkumníci tuto mohutnou rybu popsali jako nový druh Latimeria menadoensis.

Krakatice velice šokovala

Z říše bájí mezi vědecky uznávané druhy již postoupila třeba krakatice obrovská (Architeuthis dux), která dnes reprezentuje největší známé zástupce bezobratlých. Velké exempláře přesahují (včetně chapadel) i 15 metrů.

Dlouho se hlubinného tvora nepodařilo zvěčnit, i když experti připevňovali kamery na živé velryby či na ponorky. Poprvé tento druh živé krakatice vyfotografovali v hloubce 900 metrů dva japonští vědci Cunemi Kubodera a Kjóiči Mori až 20. 9. 2004. Úspěšný Cunemi Kubodera poté znovu zabodoval 4. 12. 2006, kdy živou dospělou krakatici dokonce premiérově nafilmoval. V temných hlubinách prý přitom žijí její ještě větší příbuzní.

Je to náhoda, že obry skrývá voda?

Záhadnou »trvalkou« se stává nestvůra ze skotského jezera Loch Ness. První zpráva o ní se objevila v roce 1933 – právě v době, kdy k severnímu břehu jezera dostavěli silnici. Kdo ví, zda povídání o ní nemělo zvýšit turistický ruch.

Ostatně obdobné příšerky se údajně vyskytují ve velkých vodních zdrojích i mnohde jinde. Severní Amerika má Champlainskou nestvůru. Tvor dlouhý až 12 metrů má obývat jezero Champlain u kanadského Montrealu.

Jezero Ogopogo v kanadské provincii Britská Kolumbie prý nabízí vlnící se hadovité tělo dlouhé až 21 metrů. Jiné zdroje další mokrý přízrak lokalizují do jezer v USA.

Nesmí chybět Rusko, Čína či Irsko

Vědci po tajemných tvorech pátrají rovněž u ruských jezer Labynkyr a Vorota, ležících na severu země, či Chajyr v zapolární oblasti nedaleko Jakutska. Kazachstánské jezero Kok-Kol má obývat aidachar, asi 15 metrů dlouhá příšera.

U jezer v Číně nedávno před stovkami svědků pospolu plavalo hned několik velkých živočichů, které nikdo neznal.

Nezřetelné snímky zachycují i tzv. klokaního netvora. Tmavě hnědý živočich s »labutím krkem«, malou hlavou a dlouhým ohonem si poskakuje jako klokan u jezer na západě Irska. Místním lidem prý požírá ovce a poté prchá do vody.

Smrt si prý oblíbila africké močály

Zdá se, že přímo rájem pro hrůzostrašné gigantické příšery jsou zapadlé kouty Afriky. Jeden druh údajně obývá močály Džiundu v Zambii u hranic s Angolou a Demokratickou republikou Kongo.

Nad hlavami vystrašených domorodců přelétá na netopýřích křídlech o rozpětí dvou metrů krvavě zbarvený netvor s drápy a bílou hlavou připomínající umělcovu lebku. Má obrovskou zobákovitou tlamu, vyzbrojenou ostrými tesáky.

Když neuloví prchající lidi, s gustem si pochutná na opicích, které usmrcuje úderem hlavy. Říkají mu kongamoto (»přízrak smrti«) a v Angole se s ním setkali i kubánští vojáci, kteří pomáhali chránit tamní režim. Popis je shodný s pterodaktylem, který létal před 60 000 000 let.

Více o tom ví kryptozoolog, badatel a autor četných knih Jaroslav Mareš (v roce 1969 v africké Botswaně objevil největšího dravého brouka na světě, kterého popsal pod jménem Manticora imperator ).

„Viděl jsem zakrvácenou antilopu. Najednou mi nad hlavou zasvištěla křídla. Něco rychle přiletělo, antilopu popadlo a zmizelo,“ popisuje Mareš své setkání s obludou. Ovšem mohl zapracovat moment překvapení a obludou mohl být třeba velký orel.

Jaroslav Mareš (*1937) má mnoho zážitků z těchto zapomenutých končin, kde jako mor prý řádí obojživelník mokele-mbembe s tělem podobným slonovi. Údajně připomíná dávno vyhynulého sauropodního dinosaura.

Za ním se vydávají badatelé, které využívají letadel i satelitů. Pátrači z vědecké expedice DINO 2000 se domnívají, že monstrum si lebedí v podvodních děrách.

Domorodci raději uhoří v plamenech

Bahnité hloubky mrtvých říčních ramen řek v Austrálii si prý oblíbilo hrozné zvíře číhající na bezbranné oběti. Domorodí Aboriginové ho nazývají baňap (anglicky psáno bunyip). Až mezi ně se dostal badatel Ivan Mackerle (*1942), který tvrdí, že „australská divočina je dostatečně rozlehlá, aby se v ní mohlo skrývat cokoli…Svědků je příliš mnoho a jsou to lidé docela normální – zkušení lovci z buše, farmáři i lesní dělníci.

Údaje, které jsem postupně začal shromažďovat, mě brzy přesvědčily, že to skutečně není jenom vymyšlená pohádka, jak se nám snaží někteří vzdělaní racionalisté namluvit.“.

Podle domorodců existují dva odlišné druhy baňapa. Nejčastěji mívá podobu chlupatého tuleně s psí hlavou.

Druhý typ disponuje dlouhým krkem s malou hlavou, tělem mohutným jako tele, krkem zarostlým hustou hřívou a z tlamy mu koukají dva kly. „V této oblasti o rozloze asi 800 ha před několika lety baňap řádil a děsil lidi.

Aboriginové z něj měli takovou hrůzu, že při lesních požárech raději uhořeli, než aby se zachránili v nějakém jezírku. Žádná výprava, která se ho tehdy vydala hledat, ho za dne nezahlédla, ale v noci slyšívali jeho řev.

Připomínal poněkud hlas býka a ozýval se v pětisekundových intervalech,“ tvrdí Mackerle.

Přežil vakovlk?

Odlehlé části Austrálie se staly domovinou i dobře vědecky poznaného tasmánského vakovlka (Thylacinus cynocephalus). Plachý noční živočich, dlouhý až 90 cm, hlavou připomínal psa. Tlamu, ve které měl 46 zubů, dokázal rozevřít až do 170 °, takže čelisti tvořily takřka přímku! Chutnala mu domácí zvířata, a proto ho farmáři masově vybíjeli.

Poslední známý vakovlk uhynul 7. září 1936 v zoo v australském Hobartu. Za vyhynulý druh ho odborníci prohlásili v roce 1986. Kupodivu, časem se objevily informace, že ho svědci spatřili roku 1993 u městečka Jowalbiny.

I sem se vypravil badatel Ivan Mackerle. Měl štěstí, když se mu podařilo vyfotografovat zvíře, které potkal při jízdě hlubokým pralesem. Z fotografie však nelze přesně poznat, zda je to skutečně vakovlk.

Za přesvědčivý důkaz o jeho současné existenci nabízí americký milionář Ted Turner 100 000 USD.

Záludná mngva se asi nerada fotí

Firma Canon zase pro potřeby reklamní kampaně baží po fotografii jedné z nejmohutnějších kočkovitých šelem, které kdy obývaly Zemi. Přežívá prý kdesi v neproniknutelných labyrintech pralesního komplexu na břehu jezera Tanganika na hranicích Tanzanie a Demokratické republiky Kongo.

Prales má astronomickou rozlohu 32 880 km2. Domorodci tvora s posvátnou hrůzou nazývají mngva neboli »požírač lidí«. Je prý velký jako osel, síly má za tři lvy a nebojí se ani ohně. A tvrzením některých vědců, že jde nejspíš o přerostlého lva, nekoresponduje skutečnost, že ten tady nikdy nežil. Lvi navíc loví ve smečce, zatímco mngva vegetuje samotářsky.

Šedá srst, která má mrvě patřit, se objevila v křečovitě sevřených rukou roztrhaných lidí. Mezi nimiž byli i zakousnutí příslušníci pohraniční stráže tanzanské armády.

Šelmy se velmi rozšířily

Další z odvážných cestovatelů – Vojtěch Sláma (*1968) upozorňuje, že nejde o jedinou záhadnou šelmu. Např. v roce 1967 objevili vědci v Japonsku úplně nový druh – tvora s krátkým ocasem a masivní hlavou. Dostal odborné pojmenování kočka iriomotská Felis iriomotensis.

Nejen na své odborné pojmenování, ale dokonce na objevení, čeká podle některých názorů mnoho roztodivných šelem. Z australského Queenslandu přicházejí zprávy o výskytu tvora, který nápadně připomíná vyhynulého dravého vačnatce Thalycoleo carnifex (vačnatý lev).

Z Afriky hlásí objev nového druhu hyeny, Má největší stisk ze všech současných šelem – zuby dokáže vyvinou tlak až 800 kg na cm2.

V amazonské džungli má strašit warracaba – šelma větší než obávaný »král pralesa« jaguár. Podle tvrzení místních indiánů loví ve smečkách a nenávidí psy.

Hrozba sviští nad hlavou

Často se objevují podivní kříženci. V Japonsku je to až 80 cm dlouhý tsuchinoko – kříženec slimáka a hada. V jezeře dokáže skočit až metr daleko.

Za úchylné zkřížení psa s kamzíkem někteří odborníci považují tvora zvaného chupacabra. V jiných oblastech takové jméno dávají létajícímu netvorovi, který zabíjí hospodářská zvířata a dychtivě saje krev. Objevilo se dokonce již několik jeho fotografií.

Mezi nejsilnější dravé ptáky světa patří harpyje (Harpia harpyja) z pralesů Jižní Ameriky, kde prý loví indiánské děti. Při rozpětí křídel přes dva metry unese i desetikilogramovou kořist. A některé zprávy naznačují, že žijí dokonce ještě větší vzdušní dravci.

Lidská noha má ještě rezervy

Mnoho bílých míst při pátrání po různých obludách zůstává především v oblastech, kam lidská noha ještě nevkročila. V mrazivých horských pásmech Himálaje, v horké  černé Africe, v Nové Guineji či v Amazonii.

Vždyť například proti řece Amazonce je Labe ve svém nejširším místě s 570 metry pouhou stružkou. Před ústím tohoto jihoamerického říčného giganta je totiž třeba k cestě z břehu na břeh překonat až 150 km.

Není však mnoho z těchto příšer jen výmyslem či pouhým zbožným přáním, aby přežívaly starodávné živočišné druhy?

Odpověď nabízejí slova »světoběžníka« Jaroslava Mareše: „Zatím neznámé tvory lze spatřit jen výjimečně. Ovšem například jezevec očividně existuje a já se brouzdám po přírodě třeba čtrnáct dní na Šumavě, kde to dokonale znám, a neuvidím ani jednoho. Tím méně budou na člověka čekat takoví záhadní tvorové …“.

Číhají na člověka vraždící opolidé?

*Americky antropolog Russell Ciochon a sochař Bills Munns vytvářejí pro světová muzea modely primátů.

*Tak vznikl i více jak třímetrový model Giganthopiteca (gigantopitéka?).

*Samice má asi poloviční velikost než samec, čímž se dají vysvětlit rozdílné velikosti opolidí, které hlásí očití svědci.

*Mnozí odborníci se domnívají, že opolidé mají parapsychologické schopnosti, takže možného pronásledovatele vnímají na dálku a zmizí.

*Při pohledu na uvedený model primáta četní američtí veteráni z vietnamské války (1964–1975) nezávisle na sobě tvrdili, že se s ním ve Vietnamu setkali.

*Obrovitý tvor (výška přes 3 metry, hmotnost až 540 kg!!), kterému říkali »buvolí muž«, prý lovil vojáky a dokázal jim speciální technikou odkroutit hlavu. To potvrzovali i tehdejší protivníci – Vietnamci.

Čím žije kryptozoologie?

*Kryptozoologie je oborem zkoumajícím jevy, které jsou »normální« zoologii skryté. *Shromažďuje a ověřuje nejrůznější informace o zvířatech, která věda zatím nezná, ale o jejichž možné existenci existují určité doklady.

*Často to jsou jen báje domorodců o tom, že kdesi v obtížně přístupných horách, v temných vodních hlubinách, ve vlhkých tropických pralesích, ba i ve vyprahlé pusté poušti dodnes přežívají tajemní tvorové z dob, kdy svět byl ještě mladý.

*Přes 1000 členů má Mezinárodní kryptozoologická společnost (ISC), která se ustavila roku 1982 při Národním muzeu USA ve Washingtonu.

*Nechybí v ní ani mnoho známých zoologů, kterým se podařilo objevit a popsat četné nové druhy živočichů, veskrze však drobných..