»Vyspělá« civilizace z umírání a smrti udělala tabu. Je méně časté být s někým blízkým až do jeho posledního vydechnutí než obdržet odněkud zprávu, že si máte vyzvednout jeho osobní věci. Pojďte se teď s námi zamyslet, co to je vlastně smrt z pohledu vědců, zákonodárců, lékařů, genetiků. A co znamená pro pochopení smyslu lidského života.

Miliardy miliard budíků

Biologická smrt organismu není zdaleka jednoznačná a jasná. Čím složitější organismus, tím nejasnější. Před několika měsíci tým vědců z Dana-Farber Cancer Institute v Bostonu zveřejnil výsledky práce, která se zabývala oddálením stárnutí buněk.

Jiné práce referují o genetické dispozici dlouhověkosti. Začněme však od začátku.

Každá buňka má naprogramovánu dobu svého přežití. Tiká v ní budík sestavený z telomer. Telomery jsou ocásky DNA na konci všech chromozomů. Při každém dělení buňky, při každém kopírování genomu se telomery o kousek zkrátí. Nová dceřiná buňka dostává vždy kompletní sadu.

Buněčný budík

Když se telomery zkrátí na kritickou míru, buňka umírá. Má k dispozici celý velmi důmyslný systém, který kromě tohoto přirozeného opotřebení umí rozeznat i nebezpečí. Třeba neopravitelné poškození buňky, změnu metabolismu.

To všechno jsou signály, které spustí programovanou buněčnou smrt – apoptózu, jakousi buněčnou pojistku. Buňky jsou součástí vyšších celků, tkání, a když se jedna poškodí, zlikviduje se a důsledky poškození se nešíří.

Doktorka Elizabeth Blackburnová (*1948) z University of California publikovala výsledky své studie vlivu stresu na délku telomer. „Stres přispívá ke zkracování telomer, a tím i životnosti buněk,“ tvrdí doktorka Blackburnová.

Na souboru 58 dosud zdravých žen prokázala, že ty, které trvale žily ve stresu, měly telomery ve stejném stavu jako nestresované ženy o deset let starší.

Podfuk nádorových buněk

Nádorové buňky si ale umějí poradit. Budík zastaví a jsou „nesmrtelné“, zemřou, až když nádor zahubí svého hostitele. Jak?

V zárodečných buňkách existuje enzym, který umí »nedodělané« konce telomer prodloužit. Poté jeho aktivita ustává. A rakovinné buňky přišly na to, jak jej aktivovat. Týmu doktora Ronalda DePinho (*1955) z Dana-Farber Cancer Institute v Bostonu se podařilo experimentálně použít telomerázu ke zpomalení stárnutí zdravé tkáně u myší, částečně zvrátit s věkem související degenerativní změny, vrátit plodnost a funkce učení a rozeznávání.

Vypadá to slibně, jen je třeba nezapomenout, co všechno může v buňkách telomeráza způsobit. Třeba naopak podpořit jejich nádorový zvrat.

Všechno se nahradit nedá

Různou životnost mají i tkáně lidského těla – pokožka se obnovuje nepřetržitě (celá pokožka se obmění za tři týdny), naopak u mozku by se to stávat nemělo…

Jednotlivé tkáně a orgány jsou také různou měrou nenahraditelné pro přežití celku. Tím se dostáváme k souboru jednotlivých tkání a orgánů – k lidskému tělu. Ve vztahu k ukončení jeho funkce jako vysoce organizovaného celku používáme termín klinická smrt.

Smrt (exitus) je zastavení životních funkcí celého organismu, spojené s nevratnými změnami, které jejich obnovení znemožňují.

Smrtelná diagnóza

Diagnóza smrti se dříve opírala o zástavu dechu a funkce srdce. Dnes víme, že to není jednoznačné a zástava dechu ani srdce nemusí být definitivní. Proto je tento argument použitelný pouze v případě, že je lékař přesvědčený o nemožnosti tyto funkce obnovit.

Termín mozková smrt znamená nevratné vymizení veškerých mozkových funkcí.

Nastává obvykle rychle – několik málo minut – poté, co ustane dýchání nebo krevní oběh. Neplatí to při současném podchlazení organismu, kdy mohou být mozkové funkce obnoveny i po delší době. Kromě šťastných náhod, kdy to zachrání život například člověku, pod nímž se proboří led, je možné tento fakt využít i při rizikových déletrvajících operacích.

Tělo se nechce poddat

Ani měření mozkových funkcí pomocí EEG (viz rámeček) nemusí být jednoznačnou informací o stavu mozku. Proč?

Různé vlivy, které by mohly vést ke klinické smrti, například nedostatek kyslíku (hypoxie) v krvi nebo traumatické stavy mozku (např. otřes mozku), působí nevratné změny nejdřív v šedé kůře mozkové (vývojově mladší část mozku).

Pak by se mohlo stát, že EEG nezaznamená žádné mozkové vlny, a přesto hlubší životně důležitá centra ještě fungují. Člověk je ve vegetativním stavu, který se nazývá apalický syndrom. To znamená právě těžké postižení kůry mozkové nebo podkorových oblastí, zatímco funkce mozkového kmene je zachována.

Život sestoupí kmenem až ke kořenům

Tzv. kmenové reflexy fungují, postižený dýchá spontánně, tepe mu pravidelně srdce, často je matoucí, že mu oči těkají po okolí, ale ve skutečnosti není schopen vnímat zrakové podněty a vjemy.

Zcela jsou však vyřazené funkce rozeznávání, vůle, chápání, postižený člověk nereaguje na podněty, výzvy. Není také schopen přežvykovat a nefunguje ani polykací reflex. Naštěstí tento stav nemusí být ve všech případech nevratný, životní funkce se mohou navracet postupně.

Obvykle se vracejí nejprve ty uložené hlouběji ve starších strukturách mozku (pocity hladu, přijímání potravy, projevy sexuálního pudu). Právě proto se při vyšetřování přítomnosti životních funkcí používají ještě takzvané evokované signály, které probíhají i na úrovni mozkového kmene (například vyšetření dráhy sluchového nervu, BAEP – brain stem auditory).

Technologie nesmrtelnosti?

Navíc do stavu smrti zasáhly i nové technologie, protože je možné opravit poškození organismu v dříve netušeném měřítku, výhledově by to mohlo být možné i pomocí molekulárních technologií, nanotechnologií.

To by dávalo třeba šanci na resuscitaci dlouhou dobu po zástavě srdce. Díky tomu vznikl termín informačně-teoretická smrt. Vyjadřuje složitě to, že došlo už k takové destrukci mozkové tkáně a jejích struktur, ve kterých jsou uchovávány informace, že již není možné obnovit myšlení či projevy osobnosti. Tedy vlastně nastala smrt, která je neodvratná pomocí jakékoliv technologie.

Tím se odlišuje od smrti klinické a nakonec i od právních definic (viz rámeček), jež se obě vztahují k faktickým výstupům medicínských postupů a neuvažují o teoretických možnostech. Smrt je tedy zastavení životních funkcí organismu spojené s nevratnými změnami, které jejich obnovení znemožňují.

Syndrom definitivního vyhoření

Smrt nelze zaměňovat se stárnutím a umíráním. Většina lidí si představí člověka v pokročilém věku se stopami stáří ve tváři, ale pokud budeme brát počátek stárnutí jako počátek doby, kdy se zvyšuje riziko smrti, mluvíme o pubertě.

Člověk jako jediný tvor si nevyhnutelnost smrti uvědomuje a snaží se stárnutí zpomalit. Zkoumá biochemické mechanismy změn organismu, hledá způsob, jak zasáhnout do regulačních drah na molekulární úrovni, hledá bioaktivní molekuly s účinkem zpomalení stárnutí organismu.

Jedna z teorií se vztahuje k oxidaci jako k procesu, kterým se »opotřebovávají buňky a tkáně«, obrazně řečeno je oxidace podstatou hoření, a tak se člověk opotřebovává spalováním. To mohou zpomalit antioxidanty (např. flavonoidy, nazývané také vitamin P).

Jinou cestou je výzkum působení hormonů, enzymů nebo metody molekulární genetiky. Ty zkoumají specifické geny, které by mohly být odpovědné za stárnutí organismu, tzv. geny stáří.

Kdy, jak a proč?

Přirozená smrt ukončuje cyklus života v době, kdy organismus svým vývojem zestárne natolik, že není schopen dál žít.

Z biologického hlediska je konečnost života jednoho organismu předpokladem vývoje, evoluce. To se týká člověka stejně jako odkvetlé jednoleté rostliny nebo jepice. Kromě toho může nastat smrt v tomto smyslu předčasně, poškozením organismu v důsledku zásahu zvnějšku, něčeho, co má smrtelné (letální) následky.

Může to být nějaký jed, nevhodná léčba, dávka bakteriálního toxinu (jedu) ve zkažené potravině apod. Smrt může nastat v důsledku nemoci nebo podmínek neslučitelných se životem (podchlazení, udušení, smrt hladem).

Samozřejmě, k nevratnému poškození organismu neslučitelnému s dalším životem může dojít i při násilném poškození tkání – smrtelný úraz, vražda, smrt ve válce, zkrátka »poškození« vlastním nebo cizím zaviněním.

Příčiny nepřirozené smrti je někdy těžké odlišit a jako vedlejší efekt vznikla v knihovnách velká oddělení ohmataných knih v regálech s nápisem krimi.

Ano, smrt je jediná jistota, ale čeho?

V současné technicky vyspělé společnosti zaměřené na rozum a výkon, ale jen málo na duševní život, je už stárnutí jakési faux-pas a smrt je tabuizovaná. Současně nás ale magicky přitahuje, vzpomeňte si jen, jak se rozmohl design lebek.

Zajímá vás, v jakých nečekaných souvislostech se tento přístup promítá do našeho každodenního života?

V dřívějších dobách bylo stárnutí a stáří bráno jako zrání vína. Lidé získávají v průběhu života zkušenosti, které zhodnocují, košatí a ve zralém věku je mohou předávat lidem mladším. To se týkalo nejen informací, faktů, údajů a všeho, co lze získávat i v mladším věku studiem z dostupných zdrojů.

Týkalo se to hlavně lidskosti, osobnostní zralosti a s ní souvisí i pojem »mentální věk« (viz rámeček).

Buchta z plastické chirurgie?

Ve většině pohádek, když má hrdina nebo hrdinka trable, potkává moudrého starce nebo stařenku. To je stopa k tomu, že moudré stáří je přirozenou a zákonitou třetí fází života (v mýtech i jako Trojjediná bohyně, panna-matka-stařena) a má být naplněno.

Dnešní doba z pohledu odborníků má protikladné tendence, lidé si potřebují dokazovat, jak jsou mladí a dynamičtí, jenže zapomínají, že v mladém a starém věku se to projevuje na různých úrovních, na těle a na duši.

Tam kde v pohádkách stávala chaloupka moudré dobré babičky, která měla vždycky po ruce pro Honzu nebo utrápenou princeznu dar (buchtu i moudrou radu), je dneska plastická chirurgie a moudré stařenky a velební starci jsou nedostatkovým zbožím. Jenže technologiemi duše nemládne.

Rutina bez rituálu

Smrt je v takovém pojetí něco, co jsme nenápadně odsunuli mimo naše zorné pole. Něco, co se vlastně věčně mladým lidem nemůže stát.

Faktem je, že zdravotnická zařízení mají k dispozici specializované vybavení a přístroje, které mohou odvrátit nebezpečí ohrožení života náhlými indispozicemi. Jenže pokud v takovém zařízení je starý člověk s vědomím nemohoucnosti a blížící se smrti v cizím odosobněném prostředí, bez tváří, které důvěrně zná, v rutinní péči personálu (rutina je někdy obranou proti umírání a smrti všude kolem), někdy ve svých pocitech a myšlenkách nenachází důvod, proč se dál nechat přístroji udržovat při životě.

Tady se dostává etika na citlivou hranici rozhodování, zda pomáhat životu všemi dostupnými prostředky nebo, pokud to lze, ponechat věcem přirozený průběh a přiznat umírajícímu právo na volbu rozloučit se a zemřít doma mezi svými blízkými.

Dokázali byste asistovat sebevraždě?

Nemůžeme zapomenout ani na možnost euthanasie, asistované smrti (nebo také přesně vymezené asistované sebevraždy). Ta je v některých státech (Belgie, Nizozemsko, Švýcarsko) ze zákona umožněna lidem trpícím nevyléčitelnými útrapami, např. bolestivou nevyléčitelnou chorobou, pokud o takovou asistenci s plným vědomím požádají.

Z etického hlediska je spojena s řadou otázek. Týká se pojem nevyléčitelné útrapy jen tělesného onemocnění, nebo i duševního? Je skutečně možné jednoznačně vyloučit možnost zlepšení zdravotního stavu? Je možné zákonem vyloučit možnost zneužití, možnost dopomoci druhému ke smrti z osobních důvodů, kvůli dědictví nebo vysokým nákladům léčby apod.?

Zajímavá byla i diskuse o osobě, která by mohla smrti druhého asistovat – byl by to lékař, nebo na základě výsledku odborné lékařské diagnózy někdo blízký?

Věřící lidé vidí v péči o trpící smysl učení se soucitu a pokoře.

Logický paradox smrti

Tím, že jsou nevyléčitelně nemocní lidé v prostředí specializovaných pracovišť, stává se z péče o umírající tak trochu průmysl. Umírání a smrt je něco cizího, s čím nejsme konfrontováni přímo. Nejsme nuceni o tom přemýšlet, a s faktem své konečnosti se nějak vyrovnat.

Smrt je vlastně paradoxní – mnoho událostí dokážeme předvídat s velkou pravděpodobností, ale to, že nastane smrt, je jistota. Jenže nevíme čeho.

Čeho se bojíte nejvíc?

Dr. Irvin D. Yalom (*1931), emeritní profesor psychiatrie na Univerzitě ve Stanfordu, v knize Existential psychotherapy uvádí studii psychologů J. Diggoryho a D. Rothmannové.

Ti požádali reprezentativní vzorek respondentů, aby seřadili obavy z důsledků smrti podle subjektivní závažnosti. Zjistili, že respondenti se nejvíce bojí toho, že jejich smrt způsobí žal jejich příbuzným a přátelům, skončí všechny jejich plány a projekty, umírání může bolet, už nebudou moci nic prožívat, nebudou se moci starat o ty, kdo jsou na nich závislí.

Na předposledním stupni byl strach, který mnozí lidé pravděpodobně prožívají jako podstatnější, než přiznávají: „Bojím se, co by se se mnou mohlo stát, existuje-li život po smrti.“ A jako úplně poslední byl strach, co bude po smrti s tělem dotyčného.

Ve vybraných důvodech se promítá mnoho podstatných osobnostních rysů současných lidí, lpění na majetku, potřeba kontroly, určitá nezodpovědnost i zvýšená potřeba a absence blízkých vztahů.

Kdy je strach ze života silnější než strach ze smrti

Specifickou formou odchodu ze života je sebevražda. Podle statistik Policie ČR „bylo v období let 2005–2009 v Česku zaznamenáno 8028 sebevražd (v tomto období zemřelo 7015 osob při dopravní nehodě), což tvoří 1,48 % celkového počtu úmrtí a 23,3 % úmrtí z vnějších příčin.

Mnohem častěji (80 % případů) sebevraždu páchají muži. Nejčastěji k tomuto činu přistupují lidé mezi 45 a 50 lety.“.

Podle dalších výzkumů souvisí často sebevraždy s depresemi, závislostmi, schizofrenií a poruchami osobnosti (emoční nestabilitou a antisociabilitou). Souvislostí je velmi mnoho, stopy vedou k nedostatečným mezilidským kontaktům, potlačovaným emocím, nedostatku empatie a tolerance ve společnosti, oslabení funkcí rodiny…

Smrt jako rodinná sešlost

V evropské kultuře byla smrt ještě v dobách rytířských (cca do 13. století) považovaná za přirozenou událost. Podle kronik z té doby člověk, který cítil, že zemře, vyřídil světské záležitosti, odebral se na lože, svolal rodinu a přátele, rozloučil se s nimi, urovnal staré spory nebo se o to alespoň pokusil, v modlitbě odevzdal duši Bohu a zemřel.

Urovnání starých sporů bylo třeba proto, aby nic nestálo umírajícímu v cestě na druhou stranu (o tom ještě bude řeč). Lidé okolo umírajícího byli všeho věku až po vnoučata a pravnoučata a nikdo neřešil, jestli na »to« jsou malé nebo ne. Smrt na konci naplněného života přichází jako sladký spánek.

Proč mají mršiny přednost před zářícími bytostmi?

Dnešní děti jsou na tom hůř, dozvědí se třeba, že babička odešla a už se nevrátí. Mohou pak koumat o tom, že je už babička nechtěla, nemohou se rozloučit, odtruchlit si ztrátu, uzavřít tu událost a nosí ji v sobě. Nevědí, a neznalost plodí strach.

Existuje dokonce diagnóza strachu ze smrti – thanatofobie. Napomohl k tomu i kulturní vývoj od rytířských dob, kdy církev vychovávala k dobrému životu strachem. Do této taktiky patřilo i zdůrazňování posledního soudu.

Z umění poněkud vymizely obrazy duší odcházejících do světla a nahradily je temné a hrozivé obrazy zkázy a tělesného rozpadu.

Pořád trable s duší

Lékařské výzkumy nedávno odhalily, že mozek člověka, přesně řečeno jeho nejmladší části – čelní laloky –, se během života vyvíjejí a mění nejméně do čtyřiceti let. Dávají to do souvislosti s rozvojem osobnosti člověka a jeho duševním životem.

Když už bereme duši vážně, musí nás napadnout, jak duše umírá. Máme v podstatě jen několik základních možností. Pokud duše umírá společně s tělem, pak není o čem uvažovat. To je názor současné vědecko-technické společnosti.

Předtím ve všech mytologiích a náboženstvích byla duše člověka chápaná jako nesmrtelná. Neshodovaly se jen v tom, co se děje po smrti těla (viz dále).

Nezdržujte se smrtí

Psychologové se zneklidňují nezakotveností lidského života a osobnostní nezralostí. Podle nich to souvisí s vymizením přechodových rituálů z našeho života.

Jedním z nich byl odnepaměti i rituál spojený se smrtí. Přesto, že různé kultury mají pohřební ceremonie odlišné, mají i něco společného – rozloučení s člověkem, sdílený smutek, ukončení povědomí jeho existence ve společnosti.

Většinou i připomenutí toho, co ve svém životě vytvořil (jeho potomci, jeho dílo).

Svým způsobem však v dnešní době není na důstojné umírání a smrt ani místo, ani čas.

Strach z pekla, nebo radost ze života jako motivace pro dobré skutky?

Existuje posmrtný život? A jaký? A změní se podmínky, když změníme svou víru?

Tzv. abrahamovská náboženství (judaismus, křesťanství a islám) mají představu nebe a pekla hned po (první) smrti až do posledního soudu, východní náboženství a filozofie dávají šanci opakovaně, jako cestu člověka k poznání.

Materialisté nevěří v existenci nesmrtelné nehmotné duše, takže mají vystaráno – smrt jejich existenci definitivně ukončí a žádný život po životě jim myšlení neztěžuje. Můžeme však uvažovat, jestli přijdeme do nebe, nebo do pekla.

Pokud budeme věřit že, se naše duše po smrti těla odebere na školení a pak se znovu převtělí, aby zvládla to, co nezvládla v minulém životě, pořád ještě máme dvě možnosti. Podle jedné se převtělujeme pořád do lidského těla, podle druhé, když hodně zlobíme, můžeme příště dostat tělo třeba ropuchy nebo bodláku. Co si představujete vy?

Do nebe, či do pekla?

Koncept nebe a pekla je nám dobře známý. Lidská duše zatížená hříchy propadá peklu, duše zbožná odchází do ráje. Pro život, který nám zajistí jízdenku buď pod zem, nebo do nebe, můžeme mít dvojí motivaci – negativní a pozitivní.

Negativní ve strachu z pekla a pozitivní v lásce a radosti ze života. Samozřejmě že je jednodušší kličkovat mezi hříchy a občas zaplatit odpustek jako pokutu, než se učit »mít rád«.

Podle filosofií a náboženství, které věří v „kontinuitu bytí«, duše po životě v hmotném těle žije dál, v nehmotné podobě, učí se, cestuje a připravuje se na další život v hmotném těle.

Zrození novorozeněte i »odchod ke světlu« v okamžiku smrti bývá přirovnáván k cestě tunelem. Některé směry (např. antroposofie) věří, že si v době »života po životě« vybíráme svůj úkol pro další život, abychom měli ideální podmínky pro zvládnutí svých nectností.

Dobrá zpráva však je, že nikdo si prý nevybírá takový úkol, který nemůže zvládnout.

Čím se pudruje Krása sama?

Smrti je připisována také moc ukázat člověka v jeho skutečné podobě. U lidí, kteří zemřeli, povolí svalové napětí a jejich obličej nabude výrazu, jenž je bez všech přetvářek, póz a gest. To ukáže i posmrtná maska.

V řecké mytologii je o tom zmínka na místě, kde Afrodite školí svou budoucí snachu Psyche a pošle ji do podsvětí pro krášlicí pudr. Psyche to zvládne, ale za branami Hádu ji přemůže marnivost a chce být krásná jako Afrodite.

Otevře alabastrovou nádobku a ukáže se, že krášlicí pudr Krásy samé je spánek smrti. Ten se po Psyche rozprostře a ona usíná. Z trablů jí pomůže až Eros, který ji chce živou, pudr setře a vrátí do nádobky.

Ta smrt, nebo ten smrťák?

Aby byla smrt pro lidi přijatelnější, často si ji personifikují. Třeba Němci preferují smrt spíše mužského pohlaví, u nás je naopak často pohlaví ženského. Personifikovaná smrt je zobrazována i v mnoha uměleckých dílech s tematikou tance smrti (dance macabre), které připomínají, že životem nás vlastně vede smrt.

Nesmrtelní patroni smrti

V mytologii mívá smrt různé podoby. Asi největší fascinaci smrtí najdeme u starých Egypťanů. Jejich bůh podsvětí se jmenoval Anubis. Byl to bůh se šakalí hlavou a patřil k nejvýznamnějším bohům. Důležitější byl jen Usir (známý i jako Osiris), vládce podsvětí.

U starých Řeků se umírajících ujímal Thanatos, který přilétal zhášet pochodeň života. Byl to bratr boha spánku Hypna a syn bohyně noci Nyx. To souvisí s podobností smrti a spánku a s tím, co znají lékaři gerontologických oddělení – lidé umírají, odcházejí z tohoto světa poměrně často v noci, v určitém časovém rozmezí po půlnoci.

Podsvětní říši vládl u Řeků Hádes, mocný a temný bůh, kterého Římané přejmenovali na Pluta. Jejich bůh (nebo podle různých pramenů bohyně) smrti se jmenoval/a Mors.

Potrhlý zajíc lidstvu zavařil nadosmrti

Kde se smrt vzala? Většinou se staré kultury i monoteistická náboženství shodují, že se se smrtí původně nepočítalo. Přišla do světa nebo lidského života nějakou neblahou událostí, nepozorností, nešikovností nebo nedodržením úmluvy, prvotním hříchem.

U starých národů existují různé mýty, třeba u severoamerických indiánů může za všechno zajíc, který nesl poselství o nesmrtelnosti, ale vyřídil poselství obráceně.

U Afričanů závodí chameleón, posel nesmrtelnosti s ještěrkou, nesoucí poselství opačné, ale pořád někde zastavuje a smrtelnost zvítězí.

Tak trochu naopak, než jako trest za utržené jablko, viděli příchod smrti v Mezopotámii. Vypráví o tom mýtus Adapa. Stejnojmenného hlavního hrdinu Bůh obdaruje pokrmem věčného života, jenže Adapa odmítne, protože ho mylně považuje za pokrm smrti. Tím však zpečetí smrtelný osud pro všechno lidstvo.

Aby se duše neztratila

Různé národy také různě zacházejí s tělem zemřelého, někde se ukládá do země celé tělo, někde se odděluje pomíjivá část podléhající zkáze od kostry. Děje se tak například ohněm, nebo přirozeně a do země se ukládají jenom čisté kosti.

Jiné národy mrtvoly mumifikují a duši nabízejí „náhradní“ příbytek, menhiry, stély (kamenné náhrobní sloupy) nebo mazzeby (kamenné pomníky či sloupy), sochy mrtvých, obličejové masky, obrazy předků. To všechno aby měla duše něco trvalého k přebývání a nebyla odsouzena k bloudění.

U přírodních národů je příbytek pro duši většinou skála, starý strom nebo nějaké divoké zvíře, které mohl člověk poznat už za života při zvláštním rituálu. V této podobě také může přicházet k živým.

Svátek duší

S pohanským svátkem Samhain splynul křesťanský svátek Všech svatých, který má zřejmě původ i v historické události, vysvěcení Pantheonu v Římě v roce 609. Chrámu, v němž se uctíval kult všech římských bohů.

Svátek Všech svatých, u nás 1. listopadu, u východních křesťanů po letnicích, je tak vzpomínkou věnovanou zemřelým, kteří již dosáhli věčné blaženosti.

Následující den, 2. listopadu, je Vzpomínkou na zesnulé, známý také jako Dušičky. Ten je vzpomínkou na duše, jež ještě věčné blaženosti nedošly. Tento pojem vešel i do kalendáře veskrze ateistického. Jen dřívější zvyk klást na hrob živé květiny na důkaz víry ve věčný život se vytratil, živé květiny nahradily ekonomičtější umělé dekorace a zdá se, že i na hřbitově zvítězila hmota nad duchem.

Návštěvy z Mictlánu

Svátek mrtvých znali Aztékové dávno předtím, než se objevili Španělé. Jejich mrtví odcházeli do Mictlánu, kde vládli Pán a Paní smrti (Mictlantecuhtli a Mictecacihuatl).

Malé děti odcházely do vlastního světa, kde ze stromů prýští sladké mléko. Tamní lidé věřili a věří, že se mrtví vracejí jednou za rok na kus řeči. I proto není smrt tak beznadějně smutná a definitivní.

Slaví se od prvního listopadu, kdy se vrací duše dětí, do druhého, který je vyhrazen pro duše dospělých. Napeče se »pan de muerto« (chléb mrtvých) a připraví se cukrové lebky, které pak děti ožužlávají na ulicích.

Navaří se oblíbená jídla nebožtíků a doma nebo na hrobech sec postaví sedmistupňové oltáře. Po setmění se sejdou na hřbitově, kde je živo, všichni mluví spolu i nahlas se svými mrtvými, pojedí, zazpívají si společně a k ránu odcházejí.

V roce 1993 Unesco prohlásilo mexický Den mrtvých (El Dia de los Muertos), který nemá ve světě obdoby, za »nehmotné dědictví lidstva«.

Na jaké frekvenci jste vyladěni?

Samozřejmě si můžete vymyslet jakýkoliv význam zkratky, ale obecně je používaná pro

elektroencefalogram a elektroencefalograf. První je změna elektrických potenciálů v závislosti na čase a aktivitě mozku, centrálního nervového systému. To druhé je přístroj, který to umí. Ten snímá asi z dvaceti elektrod na povrchu hlavy signály a kreslí a kreslí a pak charakteristický vzhled křivek lékař vyhodnotí (současně se zobrazuje i EKG – elektrokardiogram).

»Nevýhodou« je silná a nevodivá lebka, která neumožňuje odlišit potenciály jednotlivých buněk. Z EEG poznáme na jaké frekvenci je zrovna náš mozek vyladěný, obvyklé jsou vlny alfa, když si zdřímneme, kreslí přístroj i frekvence delta a theta.

Toho se využívá třeba ve spánkových laboratořích nebo ke zjišťování vývojové ho stupně CNS u dětí. V bdělém stavu jsou ale varovným signálem.

A jak to vidí právníci?

Smrt v občanském právu není definována, je jen konstatována a musí být předepsaným způsobem prokázána (prohlídkou zemřelého a vydáním úmrtního listu), případně musí dojít k prohlášení za mrtvého soudem.

Pokud je jisté, že fyzická osoba zemřela, ale její smrt nelze prokázat stanoveným způsobem, vydá soud rozhodnutí, kterým ji prohlásí za mrtvou. Jde o tzv. důkaz smrti, který nahrazuje úřední listinu o smrti (úmrtní list).

Řízení o prohlášení za mrtvého je upraveno v § 195 až 200 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška 479/2002Sb. stanovuje odbornou způsobilost lékařů zjišťujících smrt a lékařů provádějících vyšetření potvrzující nevratnost smrti pro účely odběru tkání nebo orgánů určených pro transplantaci.

S tím souvisí i povinnost laika poskytnutí první pomoci osobě, která nejeví známky života, až do příjezdu lékaře, protože není schopna tuto skutečnost kvalifikovaně posoudit.

Předpis 285/2002 Sb. ošetřuje určení smrti pro účely odebrání orgánů k transplantaci.

Trestní zákoník se zabývá nepřirozenou smrtí ze svého pohledu viny a trestu.

»Řád lebky« založil kníže Württembersko-Olešnický R.C. v roce 1652. Jeho dvorním lékařem byl mimochodem mystik Angelis Silesius, autor výroku „Kdo nezemře dřív, než zemře, ten se diví, když pak zemře“.

Heslem řádu bylo Memento mori (Pamatuj na smrt) a jeho rytíři měli rozjímat nad tajemstvími Boha a přírodního řádu. Definitivně zanikl až v polovině 18. století.

V Čechách založil Rožmberský řád lebky Petr Vok z Rožmberka (1539–1611), nedoceněná osobnost českých dějin. Heslem bylo kromě Memento mori i Cogita aeternitatem (Rozjímej o věčnosti). Odznakem byla zlatá lebka s oběma hesly, kterou rozdával svým přátelům.

V duchu myšlenek řádu byly vyzdobeny i rožmberské zámky, například zámek v Bechyni. Podobizna Petra Voka s řádovými znaky se ztratila během druhé světové války z Vyšebrodského kláštera. Řád zřejmě zanikl po Bílé hoře a konfiskaci majetku Švamberků, kteří se stali dědici rožmberského odkazu.

Poselství ze záhrobí

Nekrangelie je jev, kdy člověk odcházející z tohoto světa nějakým způsobem dá zprávu někomu žijícímu. Může to být rozloučení nebo i zpráva o ukrytých dokumentech, zpráva o tom, kdo zavinil jeho smrt, varování před nebezpečím, zradou apod.

Protože je to jev okultní, mohli bychom nad ním mávnout rukou, jen kdyby nebyly známé příběhy tolika lidí o podobných zážitcích. K nejznámějším jevům patří zastavené hodinky v okamžiku smrti někoho blízkého, zaslechnutí jeho hlasu, přestože je daleko nebo tajemné slavnostní hudby.

Často citované je také spadlé zrcadlo nebo zarámovaná fotografie u toho, kdo je příjemcem zprávy, že něčí duše opustila tělo. Při zjevení se umírajícího ve snu je třeba rozlišovat, jestli se objeví v okamžiku smrti nebo se nám objevuje jindy, třeba když jsme vážně nemocní.

Pak se nemusí jednat o okultní jev, ale přirozenou asociaci podvědomí, které spojí naše vlastní riziko úmrtí s traumatem spojeným se stejným jevem (tím spíš se nedoporučuje brát ho na lehkou váhu).

Pověry nebo synchronicity?

Lidé si spojovali se smrtí různé věci, které ji měly ohlašovat. Docela nevinně je v tom lišaj smrtihlav, sýček nebo vrzání červotoče. Určitou souvislost může mít vytí psa, protože psi stejně jako kočky zaznamenají rozdíl pachu umírajícího člověka.

Do roka zemře ten, jemuž na Štědrý večer zhasne svíčka, v rozkrojeném jablku najde kříž, rozlouskne prázdný ořech. Nadcházející smrt zvěstuje prý i padající hvězda, náhlé zhasnutí světla, mokvající sůl nebo zvuky v domě, hlavně zpěv a bouchnutí dveří na půdě.

Smrt mohly také ohlašovat bytosti k tomu školené, například irská víla bánší, která strašlivě kvílí. Šlechtické rody navštěvovala Perchta – »bílá paní«, o které se soudilo, že to je duše zemřelého předka, která má povinnost přijít si pro toho, jehož čas nastal.

Smrt se může ohlásit i ve snu různými symboly, jen nebylo nikdy zaznamenáno, že by někdo  ve snu viděl svou vlastní smrt.

Více:

Irvin D. Yalom: Pohled do Slunce, Portál

Irvin D. Yalom: Existenční psychologie, Portál