Objev fosílií ardipitéků, ve vědeckém světě familiárně přezdívaných „Ardi“, vyvolal v posledních letech mezi antropology velkou senzaci. Tito primáti jsou považováni za nejstarší známé zástupce linie, vedoucí k dnešním lidem. Podle nedávno zveřejněných argumentů některých amerických vědců však může být všechno jinak.
Nálezy fosílií dávných předků dnešních tvorů jsou sice skvělým důkazem evoluce a neocenitelnou pomůckou pro konstruování nejrůznějších hypotéz, mají však přeci jen řadu nevýhod. První z nich je přirozeně jejich neúplnost. O tom, na jakou a jak dobře zachovanou fosílii vědci narazí, rozhoduje z obrovské části náhoda. Konstruování fylogenetických hypotéz, tedy teorií o tom, kdo je s kým více či méně příbuzný, je v takovéto situaci vždy tak trošku podobné hádání z křišťálové koule. Existuje však ještě jeden důvod, proč bychom měli být vůči tvrzení vědců o příbuznosti dnes již vyhynulých forem ostražití. Vždy je totiž velmi obtížné stanovit, které znaky lze považovat za odvozené od starších (např. postupné zkracování špičáků) a které prostě vznikly nahodile, zcela bez návaznosti na společné předky. Abychom opět uvedli příklad. Křídlo ptáků a křídlo netopýrů sice umožňuje oběma skupinám létat, bylo by však jednoznačně přehnané tvrdit, že ptáci se vyvinuli z netopýrů či obráceně. Takovým podobnostem, za jejichž vznikem stály podobné tlaky darwinistického přirozeného výběru, říkají evoluční biologové vývojové konvergence.
A jako to všechno vlastně souvisí s Ardi? Podle amerických antropologů pod vedením Terry Harrisona z Centra pro studium lidských počátků při New York University stálo za jejím zařazením (tedy přesněji: za zařazením druhů A. ramidus a A. kadabba) do linie, která se oddělila od nejstaršího společného předka lidí a našich nejbližších příbuzných, šimpanzů. Na základě fosílií totiž vědci usoudili, že neklamným znakem příbuznosti ardipitéků a lidí jsou právě jejich zkrácené špičáky a také pozice otvoru pro míchu na zadní straně lebky, který naznačuje vzpřímenou chůzi. Podle jejich studie mohly být právě oba tyto znaky výsledkem vývojové konvergence.
Není bez zajímavosti, že proti těmto závěrům, které byly publikovány na stánkách časopisu Nature, se ve stejném vydání ohradil Tim White z univerzity v kalifornském Berkeley. White byl vedoucím vědeckého týmu, který v roce 2009 publikoval na stránkách stejného časopisu článek, který jasně zařadil Ardi do lidské linie. White si při debatě se svými vědeckými kolegy skutečně „nebral servítky“. Ve svém komentáři zdůraznil, že jeho tým zařadil Ardi správně, neboť vzal v úvahu „celé funkční komplexy“ a nikoliv pouze jednotlivé znaky. Kontroverze nad Ardi tedy dost možná rozpoutá ve vědecké komunitě bitvu podobnou těm, které zuřily např. nad objevem prvního neandrtálce či zcela nedávno okolo floreského „hobita“.
