Žít v přírodě znamená pro všechny organismy každodenní boj o přežití. Některé se proti dravcům brání svou velikostí, jiné silou, další zase vsadily na maskování. Některé způsoby obrany však nespadají do žádné z těchto kategorií. A které z nich lze považovat za ty nejzvláštnější?

Savci se po dlouhé milióny let spíše krčili ve stínu svých evolučně úspěšnějších příbuzných, plazů. Po konci druhohor, kdy plazi definitivně předali své žezlo vlády nad souší a částečně i vodami právě savcům, se však pro tvory sající mateřské mléko objevili nepřátelé ještě tvrdší a rafinovanější:

jiní savci. V tomto „bratrovražedném“ boji přežili nakonec pouze ti, kterým se díky postupnému nahromadění drobných změn podařilo získat nástroje, nutné pro to, aby své nepřátele a konkurenty přelstili.

21. století vám nyní přináší krátký přehled těch, o nichž jste možná neměli ani tušení.

1. Přeborník přes ostny – dikobraz obecný (Hystrix cristala)

Systematické zařazení: dikobrazovití, hlodavci

Kde se s ní setkáte: severní Afrika a jižní Evropa

Způsob obrany: dokáže zapíchnout své ostny do útočníkova těla, rány pak dlouho hnisají

Nebezpečná kořist

Dikobraz obecný je největším ze všech druhů dikobraz a také jediným, jehož přirozený areál zasahuje až do Evropy (zejména Sicílie, jižní Itálie). Dikobrazi vsadili na obranu mezi savci velmi oblíbenou – ostny, dotáhli ji však do naprosté dokonalosti.

A to i přes to, že rozšířená pověra, která tvrdí, že dikobrazi dokáží ostny účinně vystřelovat na dálku, je dílem lidské fantazie.

Syčící nasupená koule

Vyplašený dikobraz se nejprve snaží vsadit na zastrašování. Dupe, funí a hlasitě chřestí ostny. Když však zastrašování selže, přejde hlodavec do toku. Otočí se k vetřelci zády a začne prudce couvat. Ostny, které dokáže ze zad uvolnit prudkým stažením kůže, se do útočníka zabodnou a mohou způsobovat dlouhodobé hnisavé záněty. Příští setkání s dikobrazem si tak každý predátor raději rozmyslí.

2. Chodící chemická továrna – skunk pruhovaný (Mephitis mephitis)

Systematické zařazení: skunkovití, šelmy

Kde se s ní setkáte: mírné oblasti Severní Ameriky

Způsob obrany: výměšky pachových žláz

Nejsmradlavější zvíře na světě

Skunkové, šelmy z příbuzenstva kun a jezevců, se vyskytují výhradně v Severní Americe. Jedná se o středně velké šelmy, které se podobně jako naše kuny živí převážně drobnými živočichy. Jejich obrana, tedy vyměšování páchnoucího sekretu, není sice ve zvířecím světě ojedinělá, přesto si však své místo v našem seznamu zaslouží. Svou intenzitou totiž předčí zápach skunků jakéhokoliv jiného tvora.

Velmi přesný střelec

Ačkoliv jsou skunkové poměrně mírumilovná zvířata, setkání s nimi nemusí vždy skončit happyendem. Z pachových žláz, umístěných v blízkosti řitního otvoru totiž dokážou až na vzdálenost 3,5 metru vystříknout tekutinu, jejíž zápach se podle očitých svědků ani nedá popsat slovy a je cítit až na 1 km daleko.

Skunkové navíc dokáží mířit poměrně přesně do očí, které je třeba okamžitě vymýt vodou a předejít tak silnému zánětu spojivek, který může vést až k oslepnutí.

3.Živá mrtvola – vačice opossum (Didelphis marsupialis)

Systematické zařazení: vačicovití, vačnatci

Kde se s ní setkáte: Severní Amerika od jižní Kanady po Kostariku

Způsob obrany: hraje „mrtvého brouka“

Poněkud přerostlá krysa

Ačkoliv každý správný vačnatec žije v Austrálii, i toto pravidlo má svou výjimku. Jsou jí příslušníci čeledi vačicovitých, kteří žijí v šesti druzích převážně v Jižní a Střední Americe. Jediným „severoameričanem“ je největší z nich, vačice opossum.

Vzhledem sice připomíná přerostlou krysu, jinak je ale řádným vačnatcem. Samice rodí asi jen 1 cm velká mláďata, která uchovávají ve vaku na břiše.

Mrtvý – nemrtvý…

Vyplašený opossum jedná zprvu jako řada jiných savců: syčí, vrčí a vystrkuje zuby. Když však nepřítel neuprchne, má v záloze ještě plán B: převrátí se na záda, vyplázne jazyk a dělá se mrtvým. Tato schopnost, kterou odborníci nazývají akinéze nebo také thanatóza, je mezi savci známá pouze od vačic.

Díky ní se také dostala do lidového úsloví: „dělat opossuma“ znamená mezi Američany totéž, jako u nás „dělat mrtvého brouka“.

4.Tvor s ježatou páteří – poto velký (Perodicticus potto)

Systematické zařazení: outloňovití, primáti

Kde se s ní setkáte: Kamerun, Nigérie, Keňa, Uganda

Způsob obrany: rolování do klubíčka a vystrkování ostnů na páteři

Podivný obyvatel stromů

Potové velcí jsou noční afričtí primáti, poloopice z příbuzenstva asijských outloňů. Jedná se o noční tvory, kteří tráví většinu svého života v korunách stromů, kde se shánějí po sladkých plodech či hmyzu.

Podobně outloňové jako oni nepatří mezi nejhbitější zvířata a mohou se tak snadno stát kořistí nejrůznějších predátorů.

Špatně spolknutelný balíček

Svou pomalost si potové vynahrazují velmi zvláštním způsobem. Na jejich krčních a částečně i hrudních obratech nalezneme poměrně ostré kostěné výrůstky. Při vyrušení se potové sročí do klubíčka a takto „naježený“ krk vystrčí směrem k narušiteli jeho klidu.

Obrana to není asi příliš účinná, vědci se však domnívají, že potové se takto učiní přinejmenším hůře zkonzumovatelnými. Kromě toho dokáží také mocně kousnout. Rány po kousnutích se pak velmi snadno zanítí.

5. Obživlá šiška – luskoun ostrovní (Manis javanica)

Systematické zařazení: luskounovití, luskouni

Kde se s ní setkáte: tropická Afrika jižní a jihovýchodní Asie

Způsob obrany: šupiny, které z něj dělají nerozbalitelnou šišku

Nečekaní příbuzní medvědů a vlků

Luskouni dnes žijí v pouhých osmi druzích v Africe a jižní Asii. Ačkoliv na první pohled připomínají nejspíše pásovce či mravenečníky, nedávné genetické analýzy ukázaly, že se jedná o nejbližší žijící příbuzné šelem.

Nejnápadnějším znakem luskounů jsou šupiny, jimiž mají pokryté celé tělo včetně ocasu. Tyto šupiny jsou tvořeny z velké části keratinem, tedy stejnou látkou, kterou nalezneme například v našich vlasech či nehtech.

Páchnoucí šišky

V nebezpečí, které pro ně představují zejména levharti, se luskouni stočí do klubíčka. Šupiny na jejich zádech jsou nejen tvrdé, ale i ostré jako žiletky a predátorům tak nedávají prakticky žádnou šanci.

V nejhorším mají tito savci v záloze ještě jednu zbraň. Ze žláz v blízkosti řitního otvoru začnou podobně jako skunkové vystřikovat páchnoucí látku. Asijští luskouni ostrovní byli navíc pozorování ještě při jednom zvláštním manévru.

Po stočení do klubíčka jsou schopní se skutálet z kopce a uniknout tak nevyžádané pozornosti.

6. Podivný míček – pásovec kulovitý (Tolypeutes matacus)

Systematické zařazení: pásovcovití, chudozubí

Kde se s ní setkáte: Argentina, Brazílie, Paraguai, Bolívie

Způsob obrany: jako jediný z pásovců ze sebe dokáže udělat dokonalou kouli

Jihoameričtí obrněnci

Chudozubé savce, mezi které společně s mravenečníky a lenochody pásovci patří, nežili a nežijí nikde jinde, než v Jižní Americe. Jelikož jsou však pásovci na rozdíl od svých příbuzných velmi hbití, podařilo se po vytvoření Panamské šíje řadě druhů druhotně rozšířit i do Severní Ameriky.

Dokonalý míček

Typickou obranou pásovců jsou rohovité struktury na svrchní straně jejich těla, které tvoří velmi kvalitní brnění. Řadě z nich však ve skutečnosti příliš nepomáhá a musejí se před svými nepřáteli zahrabávat do půdy.

Pásovec kulovitý však krunýř je poměrně ohebný, takže mu umožňuje stočit se do tvaru takřka dokonalé koule, v níž dokonale ukryje všechny své choulostivé partie.

7. Sépie mezi savci – kogie tuponosá (Kogia breviceps)

Systematické zařazení: vorvaňovití, kytovci

Kde se s ní setkáte: teplé vody světových oceánů

Způsob obrany: dokáže vypustit oblak barviva a uniknout v něm predátorům

Trpasličí vorvaňi

Jen málokdo ví, že vorvani mají mezi kytovci blízké příbuzné – kogie. Na rozdíl od svých gigantických příbuzných jsou však kogie sotva větší než člověk a laik by je považoval za jakési obtloustlé delfíny.

Setkání s těmito tvory ve volné přírodě jsou velmi vzácná a řada detailů o jejich výskytu či životním stylu proto vědcům stále uniká.

Únik před predátory

Velikost a nepříliš dokonalé manévrovací schopnosti dělají z kogií poměrně snadnou kořist mořských predátorů, zejména žraloků. Tito savci si tedy osvojili schopnost, která je takřka přesnou kopií únikových manévrů tvorů zcela nepříbuzných:

hlavonožců sépií. Ve zvláštním záhybu trávicího traktu schovává kogie tmavě rudou substanci, kterou při vyrušení vypustí a následně rozmíchá prudkými údery ocasu. Útočník je tak zcela zaslepen a kytovec může svému pronásledovateli snadněji uniknout.

8. Napodobovači ještěrek – plchové (Myoxidae)

Systematické zařazení: plchovití, hlodavci

Kde se s ní setkáte: Evropa, Afrika, Asie

Způsob obrany: nechají útočníkovi kus svého ocasu

Noční „veverky“, které se jedí

Plchové jsou noční hlodavci, kteří tráví svůj život ve větvích stromů či keřů. Ačkoliv mohou na první pohled připomínat veverky, nejsou jim bezprostředně příbuzní a jejich akrobatických schopností nedosahují ani zdaleka.

Podobně jako veverky však byli i plchové po dlouhou bobu vyhledávanou kořistí člověka. V současnosti se s plší pečínkou můžete občas setkat například ve Slovinsku.

Hlodavec s ještěrčím ocáskem

Kdo by neznal prohnanou strategii ještěrek, které nechávají predátorovi ve spárech svůj ocásek. Plchové mají na ocase velmi jemnou kůži a tak se často stane, že kus jejich ocásku zůstane dravci v zubech podobně jako ocas ještěrky.

Jejich schopnost regenerace však s tou plazí nemůže rovnat. Ocas, odhalený na kost proto nedorůstá, a plchové tak mohou tento únikový manévr použít jen jednou za život.

9. Nejpodivnější ze savců – ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus)

Systematické zařazení: ptakopyskovití, vejcorodí

Kde se s ní setkáte: východní Austrálie včetně Tasmánie

Způsob obrany: jedové žlázy na zadních nohou

Podivný obyvatel australských potoků

Ptakopyska podivného jistě není třeba čtenářům 21. STOLETÍ nijak zvlášť představovat. Už jen pouhý výčet výjimek z nejrůznějších pravidel platných pro savce je nezvykle dlouhý: mláďata se nerodí živá, ale líhnou se z kožovitých vajec, samicím chybí prsní bradavky, nohy jsou připojeny k tělu ve vodorovné rovině a nikoliv svisle atd.

Ve výčtu zvláštností ptakopysků je třeba zmínit ještě jednu: jed.

„Žihadla“ na zadních nohou

Samci ptakopysků mají na zadních končetinách zvláštní žlázu ústící do ostruhovitého výčnělku. Při vyrušení zvíře prudce kopne zadníma nohama a vpraví jed do vetřelce. Dávka není pro člověka smrtelná, dokáže však způsobit neobyčejně intenzivní bolest.

Někteří biologové jsou však toho názoru, že látka ve žlázách ptakopysků neslouží primárně k obraně, ale nějakým způsobem se osvědčuje při kopulaci.

10. Jedovatá opička – outloň váhavý (Nycticebus coucang)

Systematické zařazení: outloňovití, primáti

Kde se s ní setkáte: jihovýchodní Asie včetně řady ostrovů Velkých Sund

Způsob obrany: jedové žlázy na předloktí

Drobný pralesní skřítek

Outloňové jsou obyvateli deštných pralesů jihovýchodní Asie. Jelikož z nich jejich relativní neohrabanost při chůzi po větvích z nich dělá v očích predátorů ideální svačinku, zajistila jim příroda typ obrany, který je u savců velmi vzácný:

jed. Vedle ptakopysků a některých druhů hmyzožravců (rejsci, krtci či štětinatci) jsou tak prakticky jedinými jedovatými savci.

Jedovaté lokty

Žlázy, které produkují toxické látky, ústí u outloňů na vnitřní straně loktů. Outloňové tento produkt olizují a míchají se svými slinami. Jejich kousnutí není sice smrtelné, potenciální predátor si však další útok na tyto neškodně vypadající tvory rozmyslí.

Když outloňovo obranné kousnutí vetřelce přesto neodradí, pustí se primát větve a na zemi se schoulí do obranné kuličky. Pomocí jedu také matky pečují o mláďata. Když opouštějí hnízdo, aby si nalezli potravu, rozetřou po kožíšcích svých potomků jedovou vrstvičku jako ochranu.