Na americké Purdue University se nedávno podařilo objevit gen, který umožní rostlinám přežít sucho bez toho, aby ztratily svou biomasu. Aplikace tohoto objevu by mohla zásadně přispět nejen ke snížení nutného zalévání, ale i k vylepšení výnosů zemědělství v oblastech ohrožených sezónními hladomory.

Je-li rostlina trápena nedostatkem vláhy, musí udělat rozhodnutí, které předurčí její další osud. Nedostatku vody ve vlastním těle se může snadno bránit tím, že uzavře průduchy na listech, jimiž z ní může vodní pára unikat.

Problém však spočívá v tom, že uzavření průduchů sice na jednu stranu zamezí odpařování, na druhou stranu však také připraví rostlinu o přísun oxidu uhličitého. Tato drobná molekula, jíž je zapotřebí pro hladké fungování fotosyntézy, je však základním stavebním kamenem pro její tělo.

Během sucha tedy nemohou rostliny příliš přibývat na váze – nemají totiž z čeho „vařit“. Existuje vůbec možnost, jak toto dilema rostliny obejít?

Z výzkumu vědců z Purdue University v americkém státě Indiana vedených Mikem Mickelbartem se zdá, že takové „lišácké“ řešení přeci jen existuje. Jejich výzkum začal u pátrání po vlastnostech genů, které se nějakým způsobem účastní ovlivňování počtu průduchů na listu pokusné rostliny, kterou byl mezi rostlinnými fyziology velmi oblíbený huseníček rolní.

U mutanta s pozměněnou variantou genu GTL1 se ukázalo, že má počet potenciálních únikových cest vody značně nižší. Na druhou stranu bylo však jejich množství dostatečné k tomu, aby byla potřeba oxidu uhličitého rostliny dostatečně naplněna.

Mickelbart se svými kolegy nakonec změřil, že jejich mutant snížil odpařování o celých 20%, jeho spotřeba CO2 se však v podstatě nezměnila. Kdyby se tuto vlastnost podařilo přenést i na běžné hospodářské plodiny, byl by to pro zemědělství jistě významný krok kupředu.