Jedinečné vlastnosti nanočástic způsobují, že je jejich průmyslové využití a tím pádem i jejich množství je den ode dne větší. Je tedy na místě začít se strachovat o to, co takové množství dříve neznámých látek způsobí, když se dostane do látkového koloběhu přírody. Američtí vědci zkoumali, jak si s měděnými nanočásticemi poradí snad nejběžnější půdní živočichové, žížaly." src="https://i2.wp.com/21stoleti.cz/wp-content/images/1293525139.jpg?ssl=1" alt="Jedinečné vlastnosti nanočástic způsobují, že je jejich průmyslové využití a tím pádem i jejich množství je den ode dne větší. Je tedy na místě začít se strachovat o to, co takové množství dříve neznámých látek způsobí, když se dostane do látkového koloběhu přírody. Američtí vědci zkoumali, jak si s měděnými nanočásticemi poradí snad nejběžnější půdní živočichové, žížaly." data-recalc-dims="1" />O tam, jaký vliv mají nanočástice z nejrůznějších materiálů na životní prostředí, toho zatím vědci nevědí mnoho. Dá se tedy říci, že prakticky každá studie na toto téma je v jistém smyslu pionýrská. Tým amerických vědců vedený Jasonem Unrinem z University of Kentucky se proto rozhodl prozkoumat, do jaké míry ovlivňuje přítomnost měděných nanočástic život žížal. Žížalu se pochopitelně nevybrali náhodou. Jedná se totiž o živočicha, který je jednak v půdě velmi hojný, jednak se stává často kořistí nejrůznějších predátorů a jeho tělo tak může stát na počátku cesty nanočástic po celém ekosystému. Vědci proto napustili půdu vysokou koncentrací měděných nanočástic o rozměrech mezi 20-100 nm a sledovali, jaký vliv budou mít na jejich růst, úmrtnost, rozmnožování a také expresi řady genů. Podle jejich zjištění ale žížaly v zamořeném prostředí nijak výrazně nestrádaly. Až do koncentrace 65 mg na 1 kg půdy se u nich neprojevovaly prakticky žádné neblahé příznaky. Dr. Unrin však upozorňuje, že v budoucnu bude třeba provést ještě řadu dalších studií, zejména při vyšších koncentracích mědi v půdě. Autor: Roman Kopytar