Někteří evoluční biologové se pokusili postavit na hlavu poměrně respektovanou teorii příbuzenské selekce. Na základě výsledků matematických analýz tvrdí, že k tomu, aby se jedinci k sobě chovali altruisticky, není třeba jejich biologická spřízněnost. To se zdá být poněkud v rozporu s dosavadními teoriemi a výzkumy.
Edward O. Wilson, Corina E. Tarnita a Martin Nowak z Harvardovy univerzity v massachusettské Cambridgi na základě svých výsledků popírají poměrně úspěšnou evoluční teorii příbuzenské selekce a tvrdí, že pro to, aby si jedinci navzájem pomáhali a byli schopni pro druhé obětovat třeba i vlastní reprodukci (chovat se altruisticky), jako například včelí dělnice, nemusejí mít společné geny. Rozvířili tak bouřlivou (a v podstatě názornou) debatu příbuzných i nepříbuzných vědců o tom, kdo s kým, o čem, pro koho a proč. Zajímají vás jejich argumenty?
Jeden za všechny, všichni za jednoho
Už v roce 1964 přišel britský evoluční biolog W. D. Hamilton s teorií tzv. »inkluzivní zdatnosti«, postavené v podstatě na pravidlech příbuzenského výběru. Tato teorie vysvětluje altruistické chování [alter (druhý), 3. p – altrui (druhému)] tak, že jedinec svůj úspěch, potravu, reprodukci nebo dokonce přežití přenechává druhému, geneticky blízkému jedinci. Prospěch altruistického jedince je tak nepřímý, napomáhá šíření vlastních genů, které má společné se svými příbuznými. A v souvislosti s tím pak mohou vzniknout i eusociální společenstva. Znakem eusociálního společenství je soužití nejméně dvou generací, společná péče o potomstvo, rozdělení na kasty reprodukujících se a sterilních, pracujících jedinců a chování orientované ve prospěch celého společenství. Stále ale existuje mnoho nejasností. Diskuse se vedou např. o tom, zda ve skutečně eusociálním společenství mohou existovat kasty přechodné nebo pouze stálé, jak se přesně liší tento způsob soužití např. od vlčí smečky.
Může fungovat (eu)socialismus?
V hmyzí říši je altruismus dokumentovaný notoricky známými modely hmyzích společenství. Sterilní jedinci – např. včelí dělnice – obětují vlastní reprodukci ve prospěch královny. Jenže – včely si v podstatě nemohou vybrat. To, jestli bude ze včelího vajíčka královna nebo dělnice, rozhodne typ stravy, kterou je vylíhnutá larvička krmená, a pak už plní roli velmi zjednodušeně danou tím, jaké metabolické dráhy se jí tím aktivovaly. O rozhodnutí včely jednat altruisticky můžeme pochybovat. Mimochodem má pojem altruismus stejný význam i u člověka? U lidí to poněkud komplikuje vědomí, člověk je individualita a vědomé chování je v konečném důsledku projevem jeho svobody i zodpovědnosti. Absence individuality je, zdá se, i příčinou toho, proč hmyzí »socialismus«, na rozdíl od lidského, funguje.
Není altruismus jako altruismus
Tím se dostáváme k tomu, jestli altruismus znamená totéž u lidí a u ostatních živočichů, a ukazuje se, že je to trochu tvrdý oříšek. Biologové škrtli v tomto případě složité filozofické úvahy a pragmaticky se při posuzování altruismu nebo egoismu řídí následky skutků, a ne motivy nebo záměry. Tak je to jednoduché a pro všechny živočichy platí už uvedená definice. Ne tak pro člověka. Když totiž započítáme u lidí vědomé motivy, vyrábíme si tím několik potíží – hned na začátku třeba nemožnost vysvětlit altruismus jen s pomocí přírodních věd nebo to, že nevíme, co je to vlastně přesně vědomí. Když vědomé motivy velkoryse škrtneme, mávneme tím rukou nad morálkou a to také není dost dobře možné. Vysvětlení této hádanky na evoluční biology, a nejen na ně, zřejmě ještě čeká.
Paradox půlky krajíce
Biologický přístup řeší i situace, kdy je vědomé jednání řízené vlastními potřebami, ale v důsledku profitují i jiní. Například když máte chřipku, nemáte vůbec žádnou chuť k jídlu a vzdáte se u večeře svého řízku, někdo jiný, pravděpodobně i příbuzný, díky tomu získá o něco více materiálu pro stavbu svalů. Vám je ale tak zle, že tak na to ani nepomyslíte, chcete jen, aby vám nebylo ještě hůř. Je to tedy altruismus, nebo ne? Biologicky ano. Podle obvyklých lidských měřítek spíš ne, je to něco úplně jiného, než když se Honza poprvé rozdělí s kouzelným dědečkem o poslední krajíc, přestože nemá informaci ani zkušenost, že dědeček by mohl být s jistou pravděpodobností kouzelný. Rozhodující se zdá být pro Honzu skutečně fakt (obzvlášť v případě, že u toho není nikdo třetí, kdo by za to poplácal Honzu po rameni), že je dědeček hladový.
Je hloupý Honza hloupý?
Mezi námi názory vědců nejsou jednotné ani v tom, zda vlastně altruistické chování jako takové vůbec existuje. V lidské společnosti jednání ve prospěch někoho druhého přináší i vlastní profit velmi často. Jaký profit má Honza z toho, že dá půlku chleba cizímu člověku? Robert Trivers, americký evoluční biolog a sociobiolog, přišel s teorií recipročního altruismu, nepovažuje tedy altruistické chování mezi příbuznými za skutečný altruismus, právě proto, že pomáhá přežití vlastních genů, investovaných do potomků. Reciproční altruismus (půjčku za oplátku), neomezený naopak jen na příbuzné, považuje za skutečný altruismus. Honza věří, že až bude mít někdy hlad on, potká také někoho, kdo se s ním rozdělí o svůj krajíc. Myslíte si, že je Honza hloupý?
Co mají rypoši společného se včelami?
A jak je to s eusocialitou? V posledních letech se ukázalo, že eusociální společenství vytvářejí živočichové s různou genetickou dispozicí k tomuto způsobu existence. Tedy nejen včely a mravenci ale i termiti a dokonce někteří savci. Naproti tomu je známo mnoho druhů blanokřídlého hmyzu s genetickou dispozicí podobnou včelám nebo mravencům, který v eusociálních společenstvích nežije. S eusocialitou je u hmyzu obvykle, ale ne nezbytně, spojované tzv. haplodiploidní určení pohlaví. To znamená, že samice jsou diploidní – mají dvě sady chromozómů a vznikají z oplodněných vajíček, samci jsou haploidní – mají jen jednu sadu chromozómů a rodí se z neoplodněných vajíček. V eusociálních společenstvech žijí například pavoukovci, korýši a hmyz (termiti, mšice, třásněnky, blanokřídlí, někteří brouci) nebo i hlodavci rypoši.
Evoluce nezná bratra
Nowak a jeho kolegové se zabývali otázkou příčiny a důsledku příbuzenského výběru, altruismu a eusociality. Pokusili se modelovat výsledky a souvislosti různých situací. V prvním kroku zjistili, že teorie příbuzenského výběru přináší stejný výsledek jako teorie přirozeného výběru pouze v omezeném souboru konkrétních situací, které by navíc zřídka nastaly ve skutečnosti. „Dokázali jsme, že příbuzenská selekce není obecnou teorii evoluce jak tvrdí její zastánci,“ říká Nowak. „V omezené oblasti, kde tato teorie funguje, je prakticky totožná s paušálním přirozeným výběrem. Nemá vlastní výpovědní hodnotu.“
Oblíbené alibi – gen pro něco
Ve druhé části matematické analýzy tým zjišťoval, jak by se prostřednictvím standardního přirozeného výběru mohla vyvíjet v živočišné říši eusocialita. Zjistili, že »gen pro eusocialitu« by se mohl šířit například ve včelí populaci tak dlouho, dokud je výhodný pro zvýšení životaschopnosti a reprodukčního úspěchu královny, tedy pokračování existence včelstva. Ve velmi malých koloniích je taková strategie jediná, která vede k přežití a dosažení rozvinutého stabilního velkého společenstva. „To, jestli se eusocialita vyvine, závisí na tom, jak velikost kolonií ovlivňuje úmrtnost a plodnost královny,“ tvrdí Nowak. „Náš model ukazuje, že eusociální společenstva se vyvíjí obtížněji, ale poté jsou velmi stabilní.“
Genetický karambol
»Gen pro něco« je přitom často pouze obrazným obratem, používaným pro vyjádření faktu, že se nějaký znak nebo chování objevuje společně s určitým genem. Neznamená to ale, že by onen gen sám o sobě byl (jedinou) příčinou jednání. Spíš si můžete představit kulečník, na něm určité množství koulí, třeba i různě velkých a barevných (jako produktů různých genů). Co se stane, když odněkud přijde šťouch (impulz) se nedá popsat jen pohybem jedné koule, ve hře je všechno. Co kdyby se zvířata pro vstřícné chování rozhodovala na základě fyzické podobnosti, fenotypu? Nebo měla zakódovaný nám dosud neznámý znak pro rozlišování těch, kterým mají pomáhat, třeba příbuzných? Ale stačilo by to pro vysvětlení? Vždyť způsoby instinktivního rozlišení příbuzných jedinců selhávají občas i u člověka, někteří otcové se s důvěrou v teorii příbuzenské selekce věnují výchově nepříbuzných dětí, aniž by o tom měli tušení.
Příčiny a následky
Výsledky analýz vyvolaly intenzivní diskuse mezi vědci, jejichž názory na vývoj altruistického chování se už tak značně liší. Například Samir Okasha, filosof a biolog z university v britském Bristolu konstatoval, že tvrzení analytiků „zapomíná, že příbuzenská selekce je způsob jak vysvětlit, proč by se zvířata vzdala jejich vlastního reprodukčního úspěchu. Odpověď je právě to, že ve prospěch příbuzných jedinců, šíření genomu“. Jenže – když zvířata neví, co jsou geny, musí tedy samy geny nějak řídit své nositele. Nowak tvrdí, že eusocialita znamená, že potomstvo zůstává se svými rodiči, což zvyšuje úspěšnost reprodukce, a tedy „příbuznost je důsledkem eusociality“. Ale je to také příčinou eusociality? „Odpověď na otázku je ne.“ Z tohoto pohledu by eusociální živočichové nebyli řízení svou genetickou informací, ale jejich altruismus (a eusocialita) by vznikl jako přirozená adaptace na životní podmínky.
Zkorumpované mraveniště
Mravenci jsou často používaní jako model sociální spolupráce a kooperace, ale před časem přišli vědci s docela jiným tvrzením. Dr. Bill Hughes z fakulty biologických věd univerzity v Leedsu společně s profesorem Jacob(us)em Boomsmou z univerzity v Kodani s pomocí analýzy DNA zjistili, že u některých mravenců je vyšší pravděpodobnost, že právě jejich potomci se stanou novými královnami. Mají »královské« geny, které je rafinovaně upřednostňují pro reprodukci před sterilními dělníky. Své genetické výhody ovšem pečlivě maskují. „Při studiu sociálního hmyzu jako mravenci a včely, je často uváděný jejich sociální altruistický systém,“ říká Dr. Hughes. „Když se podíváte hlouběji, uvidíte, že i tam existuje korupce a podvody – a samozřejmě i lidská společnost je ukázkovým příkladem. Bylo by hezké si myslet, že mravenci jsou výjimkou, ale naše genetické analýzy ukázaly, že i jejich společnost je také notně zkorumpovaná – navíc korupcí královskou.“
Nad vědomím zůstává rozum stát
Lékaři jako vědomí chápou stav, kdy si člověk uvědomuje plně sama sebe a kdy na vnější i vnitřní podněty reaguje ze své vůle. »Sebe-uvědomování« je tedy to, čím se člověk odlišuje od zvířat. Uvědomuje si co, jak a proč dělá a přijímá za to plnou zodpovědnost. Tady se teorie mírně liší od praxe, ne každý člověk splňuje tuto podmínku skutečné dospělosti. Není vždycky jednoduché si uvědomovat a přiznat skryté příčiny svého jednání. Ty jsou schované pod hladinou – v nevědomí. Někteří vědci se snaží vědomí lokalizovat, možná stopa je v tom, že když upadáme do »bez-vědomí«, obvykle máme mozek v režimu stand-by, takže by obojí mohlo nějak souviset. Paul Bloom, profesor psychologie na Yaleově univerzitě komentuje možnost vysvětlit vědomí skepticky: „Ne že by vědomí bylo nutně něčím mystickým, ale možné je prostě to, že na uvedenou otázku nestačíme – podobně jako kdyby kapři chtěli řešit diferenciální rovnice…“
Kde se vzala tu se vzala – morálka
To je další záhada nepochopitelného altruismu. Ten, velmi zjednodušeně řečeno, tvoří jádro každé morálky. Ctnosti s ním spojené najdeme vysoce ceněné v nejrůznějších náboženstvích – přátelství, pravdu, lásku. Právě to, že nacházíme totéž v různých kulturách, by ale mohla být stopa k biologickému původu altruismu. Proč tedy chceme vidět morálku jako princip a příkaz? Není pokrytecké si nepřiznat, že chování podle morálních pravidel je přirozené, účelné a přizpůsobené situaci (adaptivní)? Dvoutisíciletá tradice kázání shůry lidstvo přesvědčila, že morálka musí být výsledkem tvrdé dřiny a odříkání. Proto by vadilo, že by na nás byli naši bližní hodní jen proto, že tím dosáhnou i profitu pro sebe? Nebo že bychom jim ho dokonce nepřáli? Přitom přirozené a účelné chování je rozhodně stabilnější a pro všechny přátelštější, než mravnost založená na kázání, příkazech a strachu z jejich porušení.
