Kdy se vlastně rozešly evoluční kroky našich předků a předků našich nejbližších příbuzných, šimpanzů? Zatímco dřívější odhady se pohybovaly mezi 5-6 miliony let, nová studie britských vědců posunula tento odhad o pěkný kus dozadu. Nový odhad by mohl zásadně proměnit dosavadní představy o lidské evoluci.

Budeme-li stopovat vývoj jednotlivých druhů všech tvorů a tvorečků, kteří na Zemi žijí, dojdeme vždy k místu, kde se jeho vlastní linie oddělila od linie jeho nejbližších příbuzných. Nejinak je tomu přirozeně i v případě nás lidí – našimi nejbližšími příbuznými jsou podle všeho šimpanzi. Tradiční pilíř bádání po příbuzenských vztahů, analýza fosílií, je však přeci jen poněkud vratký. Vědci totiž nemohou nikdy přesně vědět, zda je evoluční skládačka sestavená z fosílií úplná. A co hůř! Nevědí vlastně ani, kolik dílků v ní vlastně chybí. Tuto mezeru nebude asi nikdy možné zcela zaplnit, je však možné ji alespoň provizorně přemostit. Zcela nezastupitelnou roli začala proto hrát genetika. Porovnání genových sad blízkých příbuzných a nalezení počtu rozdílů můžeme totiž odhadnout, kdy k oddělení obou linií nastalo.

Tým britských vědců poskládaný z antropologů, molekulárních biologů a matematiků se rozhodl posadit naše dosavadní znalosti o vztahu a našich nejbližších příbuzných na co nejpevnější základ. Zkombinoval proto data z genetiky a paleontologie napříč 15 různými druhy primátů a aplikoval na ně složité algoritmy tzv. bayesovských výpočtů. Výsledek jejich snahy by mohl naše představy o evoluci člověka zásadně poznamenat. Posunuje totiž moment oddělení lidské a šimpanzí linie a řádný kus hlouběji do minulosti než se dříve odhadovalo, do doby zhruba před 8 milióny let. Řada druhů, o nichž si vědci nebyli jistí, zda se objevily před či po oddělení obou linií (Sahelanthropus, Ardipithecus), by spadly do období po oddělení a teoreticky by tedy mohly být považovány za součást série našich přímých předků.