Voda řeky Styx byla pro obyčejné smrtelníky i bohy jedovatá a dotknout se jí mohl pouze převozník mrtvých, Charon. Na každém šprochu pravdy trochu, řekly si americké vědkyně a začaly pátrat po nebezpečné látce, která mohla dát vzniknout dávné báji. A co více – tajemný říční jed mohl podle nich stát i za podivnou smrtí Alexandra Makedonského.

Toxikologie je v dnešní době velmi důležitou vědou. Ale ruku na srdce: skutečné dechberoucí vzrušení nepřináší snad ani těm nejoddanějším odborníkům. Když však na nedávném XII. mezinárodním toxikologickém kongresu v Barceloně vystoupily se svým referátem historička vědy Adrianne Mayorová a toxikoložka Antoinette Hayesová, zjevil se náhle posluchačům fascinující příběh, který propojil řeckou literaturu, dějepis, mikrobiologii a chemii. Poslyšte tedy legendu o bakteriích, tajemné řece Styx a Alexandrovi Velikém.

Tajemná smrt největšího z vojevůdců
 Největší ze státníků a vojevůdců řecké antiky, makedonský vládce Alexandr III. Veliký, upadl v Babylonu (dnešní Irák) na začátku června r. 323 př. n. l. po jedné z velkých pitek do obrovských bolestí. Bolest bodala zejména v játrech a situace se postupně více a více zhoršovala. Celé jeho tělo ochrnulo – nemohl ani mluvit a pohyboval pouze očima, až nakonec 10. nebo 11. června roku 323 př. n. l. zemřel. Jeho náhlý skon v nedožitých 33 letech vyvolává již od antických dob řadu spekulací. Helénističtí historikové Plutarchos a Arrianos byli toho názoru, že se Alexandr zemřel smrtí přirozenou. Kandidátů na její příčinu je skutečně mnoho. Jeho tělo oslabené vyčerpávajícími boji a také tolik oblíbeným alkoholem mohlo být napadeno malárií, tyfem či západonilskou horečkou. V úvahu padá také septický šok či nezáměrné požití některého z běžných jedů (arsen, strychnin, čemeřice).

Jed pro poloboha
Konspiračních teorií však není nikdy dost. V případě Alexandra a jeho smrti mají navíc skutečně výživné »podhoubí« – žádná z historických zpráv z jeho okolí není příliš věrohodná, neboť jako mnohými nenáviděný dobyvatel musel neustále čelit dezinformačním kampaním. Přesto nelze ani zcela vyloučit, že mohl být i záměrně otráven. A právě zde se k dávnému příběhu připojuje nová kapitola, kterou k němu připsaly obě americké vědkyně. „Alexandr byl již za svého života považován za poloboha. K jeho otrávení by se proto velmi hodila látka, která by měla pověst božského jedu,“ vysvětluje důvody svého pátrání Adrianne Mayorová. Ta si také velmi pečlivě všimla popisu průběhu Alexandrova umírání. Ten se nápadně přesně shodoval s popisem stavu, který podle antického řeckého básníka Hesioda zažívali bohové poté, co je Zeus přinutil vypít vodu řeky Styx (viz rámeček).

Krusta z řeky smrti
S dalšími informacemi již přispěchala toxikoložka Hayesová. Řeka Mavroneri, která je dnes považována za reálný předobraz řeky Styx, protéká vápencovým podložím Peloponésu. V něm se běžně tvoří zvláštní vápenitá kůra, tzv. kalkrusta. Tento minerální podklad je pro náš příběh důležitý v první řadě tím, že je ideálním životním prostředím pro gram-pozitivní bakterii Micromonospora echinospora, která svému okolí hrozí svým metabolitem calicheami(y?)cinem. (Metabolity jsou produkty látkové přeměny – metabolismu.) Příznaky otravy touto látkou včetně vysoké horečky se nápadně podobají těm, které provázely Alexandrovo umírání. Závěr nově připsané kapitoly Alexandrova příběhu je tedy již jasný: Někdo z jeho nepřátel jej »poslal do podsvětí« douškem vody z řeky Styx. Ačkoliv důkazy pro svou teorii obě americké vědkyně seženou nejspíše jen stěží, jedno je jisté – jejich spekulace je přinejmenším v dobrém souladu s reputací, kterou měla řeka Styx prakticky u všech antických autorů. Řeka Styx v zrcadle mýtů
 Řeka Styx (Styga) byla podle antických bájí, zaznamenaných zejména Homérem a Hesiodem, jednou ze čtyř řek, které obtékaly podsvětí – Hádes. Pro smrtelníky tvořila nepřekročitelnou hranici, přes níž nikdo nemohl přejít bez toho, aniž by měl po ruce peníz pro převozníka Charona. Při řece samotné se vyslovovaly ty nejvážnější a nezrušitelné přísahy, které platily jak pro smrtelníky, tak pro nesmrtelné bohy. Podle Hesioda trestal Zeus porušení přísahy tak, že hříšníka přinutil napít se vody z řeky. Voda na ně měla takový účinek, že nebyli schopní hýbat se, dýchat či mluvit po dobu delší než rok. Podle popisu známého z Hesiodovy Theogonie by předobrazem řeky Styx mohla být řeka Mavroneri (řeky »Černá řeka«), protékající pohořím Helmos na severu Peloponésu.