Zdomácnění koně znamenalo podobně jako zdomácnění skotu či ovcí a koz velký civilizační krok kupředu. Koně i jejich příbuzní, osli, jsou především vynikající jezdecká a tažná zvířata, zanedbatelná však není ani jejich schopnost poskytovat lidem maso a mléko. A jak přesně se klikatila cesta těchto lichokopytníků k lidským příbytkům?
O tom, jak vlastně vypadala historie soužití člověka s lichokopytníky, nás dnes informují především archeologie a genetika. Koně, osli a zebry jsou naštěstí tvory tak nápadnými a důležitými, že se taková zkoumání dějí poměrně často, a tak jsou v přehledu o dějinách našeho společného soužití mezery mnohem menší, než je tomu u řady jiných domestikovaných tvorů.
Smutný osud divokých koní
Divocí předkové všech dnešních domácích koní, takzvaní tarpanové (Equus ferus ferus), žili původně prakticky na celém území Evropy od Pyrenejí po Ural. O tom, že pro naše předky byli v první řadě vítaným a relativně snadno dostupným zdrojem potravy, svědčí velká řada jeskynních maleb a rytin (např. v Lascaux v jihozápadní Francii či ve španělské Altamiře), sošek či přímo kostí koní v archeologických nalezištích. Hledat dnes ve volné přírodě přímého předka domácích koní je však stejně zbytečné jako hledat v ní např. pratura, předka domácího skotu. Oba původní divoké druhy stihl totiž stejný osud – větší část divoké populace byla lidmi zcela »vylovena«, další, menší, byla procesem domestikace přetvořena takřka k nepoznání. V přírodě byli tarpani definitivně vyhubeni asi roku 1890, poslední exemplář zemřel v zajetí v ruské zoo v roce 1909. Druhý z poddruhů divokého koně, kůň Převalského (Equus ferus przewalskii), nebyl domestikován nikdy.
Druhý život tarpana
Pokusit se spatřit živého tarpana však není tak zcela beznadějné. Pokusů o jeho znovustvoření proběhlo dokonce hned několik. Ve 30. letech minulého století začala spolupráce mezi berlínskou a mnichovskou zoo, která pak v 60. letech vyústila ve vyšlechtění tzv. Heckova koně. Zhruba ve stejné době se o znovu vyšlechtění tarpanů pokusil polský profesor Tadeusz Velutani. Jako základ pro svou plemenitbu použil polské plemeno zvané Konik. Konečně posledním významný pokus začal v 60. letech pod vedením Američana Harryho Hegarda. Ten pracoval pro změnu s druhotně zdivočelými americkými mustangy a výsledkem je tzv. Hegardův nebo také Stroebelův kůň. Žádný z pokusů nebyl sice z genetického hlediska 100% úspěšný, všichni tito koně se však svým divokým předkům velmi podobají.
Na širých pláních asijských
Širé pláně Kazašské stepi, kde došlo k domestikaci koní poprvé, nabízejí řadu jiných využití těchto zvířat, než je jen lov pro potravu – především jezdectví. Není proto divu, že podle posledního stavu našeho poznání došlo k domestikaci koní právě zde. Výzkum archeologických pozůstatků tzv. botajské kultury v Akmolské oblasti v severozápadním Kazachstánu, který v roce 2009 vedl archeolog Alan Outram z britské University of Exeter, ukázal, že odhady počátku zdomácnění musíme oproti dřívějším představám posunout. A to dokonce asi 1000 let zpět, tedy do doby před asi 5 500 lety. Důkazů pro to, že eneolitičtí pastevci koně pouze nelovili, ale chovali v zajetí, nashromáždili vědci hned několik. Na zubech mrtvých zvířat našli archeologové drobné stopy po ohlávkách, na zbytcích keramiky zase stopy mastných kyselin po tuku koňského mléka. V oblasti nalezli také řadu předmětů vyrobených z minerálů, které se v okolí nevyskytují. Na místo musely tedy být dovezeny jen z velké dálky. A jak jinak, než na koni.
Odkud přišel osel?
Dnes se na zemi (i když pravda spíše jen v zoologických zahradách) setkáme se dvěma základními druhy oslů, rozrůzněnými navíc do pestré palety poddruhů – oslem africkým a oslem asijským. Dnes již navíc většina biologů uznává za samostatný druh i velkého tibetského osla kianga. Vědcům bylo již dříve jasné, že přímého předka všech domácích oslů je třeba hledat v jednoho z poddruhů afrických oslů, buď u osla núbijského, nebo u osla somálského. Rozsáhlý mezinárodní tým expertů pod vedením antropoložky Connie J. Mulliganové z univerzity ve floridském Gainesville se nedávno rozhodl dřívější odhady co nejvíce zpřesnit na základě genetických zkoumání. Využili k tomu vzorky z tkání mnoha současných oslů, řady koster uchovávaných v muzeích a také přímo nalezených na řadě nalezišť roztroušených po severní Africe. Prvním výsledkem jejich pátrání bylo rozlišení dvou genetických linií, tzv. haploskupin, u dnešních domácích oslů.
Pokračování oslí záhady
Na základě genetických testů se vědcům zdařilo rozlousknout dávnou hádanku: předkem alespoň části dnešních domácích oslů byli mimo vší pochybnost dnes již zcela vyhynulí divocí osli núbijští. Současně se však vynořila hádanka nová: Kde vlastně hledat přímého předka druhé z genetických linií? Odpověď na tuto otázku zatím neznáme: budou ji muset přinést až výzkumy budoucí. Identifikace jednoho z předků domácích oslů však nebyl jediný ze závěrů vědeckého týmu. Podařilo se jim také zjistit, že délka soužití oslů a lidí si příliš nezadá s délkou soužití lidí s koňmi. Podle nich byli první osli domestikováni v prostředí drobných skupinek severoafrických nomádů před více než 5 000 lety. „Jejich výhody byly ohromné: dokázali pomáhat při přenášení vody, mobilních domácností a postupně umožnili také vznik obchodních stezek mezi Egyptem a Sumerem,“ vysvětluje přednosti oslů další ze spoluautorek studie, antropoložka Fiona B. Marshallová z Washingtonovy univerzity v St. Louis ve státě Missouri.
Proč nejezdíme na zebrách?
Podle Jarreda Diamonda, autora knihy Osudy lidských společností, jsou zebry přímo exemplárním případem zvířete, která se k domestikaci příliš vůbec nehodí. I když se až zhruba do počátku 19. století vyskytovaly v Africe všechny druhy zeber v dostatečně velkém množství, lidem se je nikdy nepodařilo skutečně domestikovat. Zebry mají totiž nevypočitatelnou povahu, útočí na lidi a daleko nemají ani k nebezpečnému panikaření. To však neznamená, že by pokusy o zdomácnění či alespoň ochočení zeber nikdy neexistovaly, byly však relativně málo časté a nepříliš úspěšné. Jejich nepříjemnou povahu se lidé také čas od času snažili zmírnit tím, že je křížili s některým z jejich blízkých příbuzných. Vzniká tak řada nejrůznějších typů tzv. zebroidů, u nichž je ve většině případů otcem zebří hřebec. Většina těchto kříženců se fyziky podobá buď koni či oslovi, na různých místech těla jim však zůstávají zebří pruhy. Nevýhodou těchto zvířat je, že se podobně jako kříženci mezi osly a koňmi (muly či mezkové) nemohou sami dále rozmnožovat.
Projekt kvaga
Lidská bezohlednost stála za definitivním zmizením již velké řádky živých tvorů. Mezi zebrami doplatily na lidskou loveckou vášeň dva významné poddruhy zebry stepní. Poslední zebra kvaga zemřela v zoo v Amsterdamu v roce 1883, poslední zebra Burchellova zemřela v hamburské zoo v roce 1911, Na záchranu jihoafrických kvag, které na hřbetě ztratily typické »zebří« pruhování a připomínaly tak spíše zvláštního křížence zebry s oslem, byl v roce 1987 založen na farmě »Vrolijkheid« nedaleko Robertsonu v Jižní Africe Projekt kvaga, zaměřený na zpětné vykřížení tohoto zvláštního tvora. I když se již podařilo vypěstovat zvířata, která pruhování na zádech prakticky ztratila, původní druh je pravděpodobně již zcela nenávratně ztracen.
Rozumějí koně lidské řeči?
Mladá vědkyně Leanne Proopsová z Katedry psychologie na Sussexké univerzitě v britském Brightonu se již delší dobu věnuje studiu vzájemného chápání mezi lidmi a koňmi. Aby pochopila, do jaké míry dokáží koně rozumět lidským gestům, přichystala si pro ně jednoduchý experiment. Chtěla po koních, aby hlavou prozkoumali prázdný kbelík. Když se jim to zdařilo, byli odměněni mrkví. Nejprve ale museli koně pochopit, do kterého z kbelíků mají vnořit hlavu. V sérii experimentů měli koně na vybranou z pěti způsobů: nejprve ke kbelíku umístila dřevěnou značku, poté na něj ukázala rukou, pak na něj zaklepala. Poslední dva způsoby upozornění využívaly gesta lidské tváře: cílené zírání na kbelík a nakonec pouze hlava trenéra otočená směrem ke kbelíku. Všech 34 koní velmi dobře porozumělo dřevěné značce a ukazování rukou, u dalších testů však zcela propadli. „Psi, které jsme zkoumali, dopadli mnohem lépe a snadno chápali všechny nápovědy. Věřím však, že totéž by po dalším tréninku zvládli i koně,“ popisuje Proppsová. „Psi byli na rozdíl od koní cíleně kříženi tak, aby se tyto jejich vlastnosti podporovaly,“ vysvětluje důvod tohoto rozdílu mladá Britka.
O podílu zvířat na polidštění opice…
Žádná antilopa si nehýčká mláďata levhartů, žádná puma nevychovává malé soby. Lidé mají zkrátka k nejrůznějším druhům zvířat vztah, který nenajdeme nikde jinde v přírodě. Nad zvláštností tohoto jevu se nedávno znovu zamyslela paleoantropoložka Pat Shipmanová z Pennsylvánské státní univerzity a publikovala novou teorii o souvislosti domestikace a procesu »polidšťování« našich předků, nazvanou »zvířecí spojka« (»The Animal Connection«). Podle Shipmanové začalo vše vynálezem ostrých kamenných nástrojů asi před 2,6 milióny let. „Tyto ostré zbraně změnily naše předky z pouhých sběračů v predátory, kteří se museli bedlivě zajímat o chování ostatních tvorů v přírodě,“ začíná svůj výklad Shipmanová. Právě tento zájem ležel také podle americké vědkyně v základu pozdějšího jazyka – lidé se museli o lovu a chování zvířat nejprve nějak dohodnout. Tradice dlouhého pozorování přinesla své ovoce až mnohem později, když lidé začali přetvářet zvířata v „živé nástroje“. Sečteno a podtrženo: To, co dělá člověka člověkem, tedy řeč a schopnost vyrábět nástroje, v nás paradoxně vypěstovala zvířata!
Zvířata s lichými prsty
Koně, nosorožci a tapíři nemají na první pohled příliš mnoho společného. Z pohledu biologa však tvoří poslední zbytečky kdysi velmi významného a druhově početného řádu savců – lichokopytníků (Perissodactyla). Společné mají i to, že jako velká a proto také relativně snadno ulovitelná zvířata jsou dnes v divoké přírodě prakticky všichni ohroženi vyhubením. Nejzvláštnější z nich jsou skutečné evoluční fosílie – tapíři. Jako jediní z lichokopytníků mají na předních končetinách zachované čtyři prsty (chybí jen palec). Jejich další zvláštností je, že zatímco jeden druh (tapír čabrakový) žije stejně jako většina ostatních lichokopytníků ve Starém světě (v pralesích jihovýchodní Asie), zbylé tři druhy tapírů zůstaly „zapomenuty“ v Jižní a Střední Americe. Příbuznými tapírů jsou i tříprstí nosorožci, kteří žijí v pěti druzích v pralesech Asie a na afrických savanách. Jejich již vzdálenějšími „bratranci“ jsou pak lichokopytníci koňovití, kterým už na noze zůstal prst pouze jediný. Kromě dnešních domácích koní a asijských koní Převalského zahrnují ještě tři druhy oslů a tři druhy zeber.
