Pohybovat se po suché zemi lze nejrůznějšími způsoby. Někdo se plazí pouze po břiše, někdo vsadí na chůzi pomocí desítek párů nožek. Existují pochopitelně i organismy, kterým nějaké kroky nic neříkají a raději rovnou skáčou. Ve 21. STOLETÍ jsme pro vás připravili přehled těch nejlepších skokanů v živočišné říši.
Když se zeptáte fyzika či inženýra, co že je to vlastně skok, odpoví vám pravděpodobně velmi jednoduše. Je to zkrátka moment pohybu, během něhož se mechanický systém vymrští do vzduchu a sleduje při tom balistickou trajektorii. Pojem »mechanický systém« není zvolen náhodou. Inženýři totiž rádi studují živé mechanické systémy (tedy živočichy), aby zkonstruovali co nejefektivněji pracující (v tomto případě skákající) mechanické systémy neživé, tedy roboty. Inspirace přírodou má dobrý důvod. Když se seznámíme se skokanskými schopnostmi zvířat, začnou nám připadat i ty nejlepší pokusy nejtrénovanějších lidí jako pokusy vysloveně neohrabaně.
1.Nejobratnější horská ovce – nahur modrý (Pseudois nayaur)
Systematické zařazení: turovití, sudokopytníci
Kde jej naleznete: horské oblasti Nepálu, Tibetu, Číny, Pákistánu, Bhútánu a Indie (výšky mezi 3500–5000 m. n. m.)
Charakteristiky skoku: při výšce 90 cm doskočí až do 1,8 metru výšky
Skákající ovce a kozy
Taxonomická podskupina turů, nazývaná česky ovce a kozy (Caprinae), zahrnuje řadu veleobratných skokanů. Řada z nich, jako např. kamzíci, kozorožci či himálajští tahrové žijí totiž ve skalnatých velehorách, kde se je schopnost hbitě přeskakovat z kamene na kámen pro přežití zcela klíčovou.
Nahur – skalní rekordman
Himálajské druhy mají ještě další důvod, proč být ve skoku nejlepší. Hrozí jim totiž neustálé nebezpečí od velmi obratného nepřítele – levharta sněžného čili irbise (Panthera uncia).
Hlavním zdrojem potravy pro irbise jsou především horské ovce nahurové, známé též pod starším pojmenováním bharal. Naštěstí pro ně se na »střeše světa« vyskytují stále v poměrně hojném počtu. Každý, kdo v přírodě pozoroval jejich skoky, je udiven, kde se v tomto zvířeti bere tak obdivuhodná síla. Svou vlastní výšku dokáží přeskočit více než dvojnásobně.
2.Dítě z buše – komba ušatá (Galago senegalensis)
Systematické zařazení: kombovití, primáti
Kde jej naleznete: větší část rovníkové pásu Afriky
Charakteristiky skoku: výška až 2 metry, tedy 10x více, než měří
Plačící dítě z buše
Africké poolopice komby ušaté žijí nočním životem v savanách a akátových houštinách, kde jsou jejich hlavním zdrojem potravy drobní, především bezobratlí živočichové. Anglický název pro komby zní bush baby čili »dítě z buše«. Je tomu tak proto, že se v přírodě dorozumívají zvuky, které velmi připomínají pláč malého dítěte.
Zadní nohy jako pérka
Kdo měl někdy to štěstí a spatřil kombu v přírodě nebo spíše v některé ze zoologických zahrad (nejspíše v pavilónu nočních živočichů), jistě si zapamatoval její neuvěřitelné skokanské schopnosti. Komby mají velmi silné zadní nohy, díky nimž vystřelí kupředu jako na pérkách. Za jejich nezvyklými schopnostmi stojí silné šlachy, které jim umožňují »skladovat« elastickou energii.
3.Blecha mezi savci – skálolez skákavý (Oreotragus oreotragus)
Systematické zařazení: turovití, sudokopytníci
Kde jej naleznete: východ subsaharské Afriky od Etiopie po Jižní Afriku
Charakteristiky skoku: výška až 7,5 m, tedy asi 13x tolik, kolik sami měří
Tanec na špičkách
Antilopka skálolez je oproti řadě svých příbuzných skutečně drobným stvořením – v kohoutku dorůstá délky sotva 60 cm. Její další zvláštností je, že se pohybuje takřka výhradně pouze po špičkách svých kopýtek.
Zvířata, která téměř nepijí
Výjimečné skokanské schopnosti těchto afrických antilopek se u nich vyvinuly ze stejného důvodu, jako u jejich »bratranců« – kamzíků a kozorožců. Stejně jako oni žijí zejména na skálách. Drobné sukulenty, které zde okusují, jim také poskytují dostatek vody, takže tato musí pít jen zřídkakdy. Dokáží vyskočit do výšky až 7,5 metru, tedy zhruba 13x tolik, kolik sami měří.
4.Nejčilejší z hlodavců – tarbíkomyš čilá (Dipodomys agilis)
Systematické zařazení: pytloušovití, hlodavci
Kde jej naleznete: západ státu Kalifornie, Mexiko
Charakteristiky skoku: až 6,7 metru, tedy 45x více, než sama měří
Klokani mezi hlodavci
Hlodavci jsou druhově zdaleka nejpočetnějším řádem savců. Většina z nich se pohybuje »spořádaně« po čtyřech, známe však i výjimky. Skákavý »bipedální« pohyb podobný klokanům nalezneme např. u australských klokanomyší, tarbíků či u severoamerických tarbíkomyší, které nejsou tarbíkům přímo příbuzné.
Superskokan z Kalifornie
Tarbíkomyš čilá, se níž se potkáme pouze na malém území v teplých oblastech Kalifornie a Mexika, patří mezi savci k úplně nejlepším skokanům. Při délce těla asi 15 cm dokáže skočit neuvěřitelných 6,7 metru, tedy 45x více, než sama měří.
5. Skokani s vidličkou – chvostoskoci podrepky (Sminthuridae)
Systematické zařazení: podrepkovití, chvostoskoci
Kde jej naleznete: celosvětově rozšířená skupina
Charakteristiky skoku: 30 cm při velikosti 3 mm, tedy 100x tolik, kolik měří
Vypadá jako hmyz, ale hmyz to není
Chvostoskoci jsou nesmírně rozšířenou skupinou členovců. Najdeme je prakticky všude, zejména v blízkosti tlejícího organického materiálu. Ačkoliv se v mnohém velmi podobají pravému hmyzu, biologové je v poslední době oddělují spolu s vidličnatkami a hmyzenkami do samostatné třídy šestinohých členovců – skrytočelistných.
Vidlička pro dokonalé skokany
Tito droboučcí tvorové získali svůj název díky zvláštnímu zařízení, které jim umožňuje dokonalé skoky. Nazývá se furcula, tedy vidlička. V klidovém stavu je furcula držena záchytkou – retinaculem. Když je živočich ohrožen, vymrští se a obrovskou silou vyšle drobného chvostoskoka jako katapult až o 30 cm dále. Při jejich velikosti tak překonávají svou velikost až 100x! Za nejlepší skokany mezi chvostoskoky jsou považovány právě podrepky.
6. Koník brouka Pytlíka – dřepčík polní (Phyllotreta undulata)
Systematické zařazení: dřepčíci, mandelinky
Kde jej naleznete: u nás po celém území republiky od nížin po hory
Charakteristiky skoku: 25 cm při délce asi 2,5 mm, tedy 100x více, než sám měří
Postrach úrody
Brouky dřepčíky znají asi všichni z příběhu Ondřeje Sekory o brouku Pytlíkovi. Neznámí však nejsou ani zemědělcům a zahrádkářům. Stejně jako všechny mandelinky, mezi které patří, jsou dřepčíci milovníky listů rostlin. Dokáží proto napáchat obrovské škody na úrodě velké části zemědělských plodin na polích i na zahrádkách.
Pytlíkův omyl
V Sekorově knížce se brouk Pytlík dopustil fatálního omylu. Zapřáhl si drobounké dřepčíky do vozíčku, aniž tušil, jak dobrými skokany jsou. Díky svým obrovsky silným zadním nohám dokáží dřepčíci doskočit až 25 cm daleko, tedy až 100x přeskočit délku svého těla. Mezi brouky jsou s tímto výkonem jednoznačnými rekordmany.
7. Nenápadný hmyzí rekordman – pěnodějka obecná (Philaenus spumarius)
Systematické zařazení: pěnodějkovití, polokřídlí
Kde jej naleznete: jeden z nejběžnějších druhů evropského hmyzu, u nás zcela běžná na loukách a v parcích
Charakteristiky skoku: 70 cm při délce 0,6 mm, tedy 117x více, než sama měří
Školka v chomáčku pěny
Pěnodějky tvoří zvláštní skupinu křísů, které spolu např. s plošticeni či mšicemi řadíme do řádu polokřídlých. Svůj název dostala tato skupina podle pěny, kterou si kolem sebe vytvářejí larvičky (nymfy), které se podobně jako dospělí živí sáním rostlinných šťáv. Pěna, která připomíná »plivanec«, chrání larvy před predátory a také před vyschnutím.
Fenomenální skokan
Pro zoologa Malcolma Burrowse z univerzity v britském Cambridge se staly pěnodějky a jejich skokanské schopnosti doslova posedlostí. Z jeho přesných pozorování a výpočtů plyne, že kdyby měly pěnodějky obecné velikost člověka, přeskočily by 210 metrů vysoký mrakodrap!
8. Zrozena ke skákání – blecha psí (Ctenocephalides canis)
Systematické zařazení: blechovití, blechy
Kde jej naleznete: běžný parazit psů celého světa
Charakteristiky skoku: 35 cm při velikosti 2 mm, tedy 175x tolik, kolik měří
Nepříjemný parazit
Entomologové měli dříve za to, že blechy jsou blízkým příbuznými much. Dnes se však kloní k názoru, že jsou nejblíže příbuzné nepříliš známému řádu srpic (Mecoptera). Všechny blechy mají ústní ústrojí upravené k sání krve svých obětí, teplokrevných obratlovců, tedy savců či ptáků. Jejich hostitelé jim slouží jako bezproblémová taxislužba po celém světě.
Bez skoku to nepůjde
Když se mladá blecha vylíhne z kukly, musí se co nejrychleji dostat ke svému hostiteli. Nejrychlejším způsobem je pochopitelně skákání. Díky dokonale uzpůsobeným zadním nohám patří blechy k těm nejlepším skokanům vůbec. Sotva dvoumilimetrová blecha dokáže doskočit do dálky okolo 35 centimetrů. Svým skokem tedy překonává délku svého těla 175x!
9.»Létající lemur« – letucha filipínská (Cynocephalus volans)
Systematické zařazení: letuchovití, letuchy
Kde jej naleznete: filipínské ostrovy Mindanao a Bohol
Charakteristiky skoku: délka až 100 m, tedy 250x tolik, kolik sami měří
Létající lemur z Filipín
Letuchy jsou podivná noční zvířata, která se od ostatních savců liší natolik, že pro ně biologové vytvořili samostatný řád. Jejich nejbližšími příbuznými jsou podle všeho primáti a jejich anglická přezdívka »flying lemur«, tedy »létající lemur« tedy není zcela mimo mísu. Na rozdíl od lemurů, které nalezneme pouze na Madagaskaru, žijí letuchy ve čtyřech druzích na Filipínách a v zemích jihovýchodní Asie včetně ostrovů Velkých Sund (Kalimantan, Sumatra).
Skoky s »padákem«
Mezi savci stěží nalezneme zvíře, které by ostatní tak drtivě poráželo v délce svých skoků. I když, ruku na srdce, při skákání přeci jen poněkud švindlují. Nejlepší jsou však i své »výkonnostní třídě«, tedy mezi zvířaty, která si k délce skoku dopomáhají plachtěním pomocí roztažením kožního lemu mezi předními a zadními nohami. (Podobně se pohybují ještě hlodavci poletuchy, či vačnatci vakoveverky). Při délce asi 40 cm dokáží doplachtit až do vzdálenosti 100 metrů.
10. Nejsilnější živočich světa – vznášivka Acartia tonsa
Systematické zařazení: vznášivky, korýši
Kde jej naleznete: plankton prakticky všech oceánů světa
Charakteristiky skoku: síla nohou a dokonalá hydrodynamičnost těla jí umožňuje »skok« o délce 50 cm, tedy 500x více, než sama měří
Nejrozšířenější živočich na zemi
Když v chladnějších částech oceánů přijde ta správná chvíle a rozmnoží se zde zelené řasy, masový nástup jejich pojídačů na sebe nenechá dlouho čekat. Obrovské masy těchto tvorů pak tvoří zooplankton, pevnou bázi potravního řetězce pro řadu dalších tvorů. Jedním z nich je také necelý 1 milimetr dlouhý klanonožec Acartia tonsa, který proto patří mezi vůbec nejpočetnější živočichy na světě.
Těžký život planktonu
Jako každý jiný ekosystém má i ten planktonní své predátory a své kořisti. V tak obrovité koncentraci živočišných těl je hon za potravou velmi tvrdý a zvítězí ten, kdo dokáže nejrychleji uniknout. Klanonožci Acartia tonsa si osvojili únikové schopnosti, které z nich dělají bezkonkurenčně největší siláky mezi živočichy. Během jedné vteřiny dokáže tento milimetrový korýš urazit ve vodě 50 cm a překonat tak svou velikost 500x!
