Podle newtonovské fyzikální teorie a tradiční optiky by se měly světelné paprsky pohybovat po nejkratších spojnicích mezi dvěma body: přímkách. Je-li ale podle Einsteina prostor zakřiven, pak musí být tyto přímky samotné pokroucené stejně, jako je sám pokroucený prostor. Němečtí vědci nedávno přišli se způsobem, jak „ohnuté světlo“ přímo uvidět. 
7. listopadu 1919 přinesly britské Timesy fantastickou zprávu. Pozorování slunečních paprsků během zatmění Slunce, které v tomto roce nastalo, ukázaly, že v blízkosti silného gravitačního pole Slunce se světelné paprsky nepohybovaly po přímkách, ale po dráhách předpovězených Eisnteinovou teorií relativity, takzvaných geodetikách. Einsteinova novátorská teorie, obecná teorie relativity, byla prohlášena za potvrzenou a z německého fyzika se stala světová celebrita. Od té doby slouží světlo astronomům a fyzikům v podstatě k vizualizaci samotné struktury vesmírného časoprostoru. Je však nutné, aby se světlo šířilo po jiných, než zcela přímých drahách i jinde, než jen v blízkosti těles s velkou gravitací?
Práce německého fyzika Ulfa Peschela a jeho kolegů z univerzity v bavorském Erlagenu a Nurenbergu ukázala, že to možné je. Vědci využili toho, že světlo se ohýbá v momentě, kdy přechází z jednoho média do druhého. Vyslali proto laserový paprsek, který není ničím jiným, než zvláštně upraveným paprskem světla, proti skleněné kouli i vůči hliníkové trubici, jejíž povrch byl potažen tenoučkou vrstvičkou oleje. V obou případech se světlo šířilo po dvojdimenzionálním povrchu těchto trojrozměrných objektů. Nový vynález umožní vědcům vizualizovat, jak se světlo šíří v blízkosti gravitujících objekt. Zatímco koule představuje prostor zakřivený gravitací hvězd a způsobuje efekt takzvané gravitační čočky, tzv. hyperbolický povrch, který představuje pokroucená trubice, by mohl představovat skutečný tvar vesmíru.
