Při hledání nového domova si roj včel počíná způsobem, za nějž by se nemuseli stydět ani občané zlatého věku evropské demokracie, Periklových Atén. O místě pro stavbu nového obydlí rozhodují zcela demokratickou volbou. V nedávné době popsal tento jev dopodrobna Thomas Seeley z americké Cornellovy univerzity.

Když v kolonii včel medonosných (Apis mellifera) stoupne počet jedinců nad únosnou mez, odebere se královna s většinou včelstva na blízkou větev, kde s celým rojem po několik dnů vyčkává. Během této doby však včely rozhodně nezahálejí. Na zvědy do okolí se vydají celé stovky špehů, kteří se pak vrací k ostatním do roje a předávají informace, jež na svých výzvědách v okolním terénu zjistili. A jak se vlastně zvědové s ostatními domluví? K předání informace využívají způsob typicky „včelí“, takzvané tanečky. „Délka tance včely-špiónky se odvíjí od toho, za jak kvalitní objevené místo považuje. Zajímavé je, že má nejen vrozenou schopnost kvalitu místa posoudit, ale je také upřímná. Když místo nestojí za mnoho, pak se ostatní včely nesnaží příliš přesvědčovat,“ popisuje počátek včelího rozhodování neurobiolog prof. Thomas Seeley.  Tím však hledání nového místa zdaleka nekončí. Výsledky prvních průzkumů brzy přiletí zkontrolovat další včely-špiónky, které po návratu opět předají svým kolegyním svůj vlastní pohled na věc. Nakonec zvítězí to místo, které má nejvíce tančících zastánců. Thomas Seeley upozorňuje, že tento mechanismus se nápadně podobá tomu způsobu, jímž vniká rozhodnutí i v našich mozcích. Ani ve včelích rojích ani v našem mozku nemá rozhodující slovo individuum. Výsledného rozhodnutí je dosaženo tak, že každý jedinec přijde se svým kouskem informace a výsledné rozhodnutí je pak důsledkem kolektivní kooperace.