Rok 1938 zanechal v duši českého národa hlubokou jizvu. Zrada Francie, odstoupení pohraničí, kapitulace bez boje, to vše je s tímto rokem spojeno. Zčásti se však jedná o klišé, československé zbraně v tomto kritickém roce nemlčely…
V roce 1938 byl už pět let německým kancléřem Adolf Hitler. Svoboda a demokracie Výmarské republiky byly dávno minulostí, Německu pevně vládli nacisté, kteří jakoukoliv opozici tvrdě potírali. A pomalu se chystali na svou smrtonosnou expanzi do Evropy…
Je třeba zničit Československo
Pátého listopadu 1937 pořádá Hitler v říšském kancléřství zvláštní schůzku. Účastní se jí špičky německé armády, ministr zahraničí Konstantin von Neurath (pozdější první protektor Čech a Moravy, v norimberském procesu odsouzený k 15 letům žaláře) a Herman Göring. Hitler zde nastínil své agresivní zahraničně politické cíle.
Říšský kancléř zde mimo jiné prohlásil, že: „Anglie i Francie již vymazaly Československo ze svých knih a přivykly myšlence, že tuto otázku Německo dříve či později vyřídí.“ Resumé schůzky bylo jasné, Hitler dal svým podřízeným najevo, že hodlá válčit a v první řadě chce zničit dvě sousední země – Rakousko a Československo. Tím si Německo zajistí krytí svého jihovýchodního boku a bude se moci pustit do boje o svůj »životní prostor«.
Když diplomacie selhává…
Československá republika si byla hrozby ze strany nacistického Německa vědoma. Zatímco do roku 1933 panovaly mezi Prahou a Berlínem chladné, leč korektní vztahy, po nástupu nacistů k moci se poměry mezi oběma zeměmi začaly rychle zhoršovat. Jeden symbolický příklad za všechny – v nacistickém Německu byl vyhlášen přísný zákaz vyvěšování československé vlajky.
ČSR byla výrazně postižena světovou ekonomickou krizí, přesto finance, které vyčleňovala na zbrojení, byly ohromné. Vyšší vojenské výdaje měly tehdy jen Německo, Francie a SSSR. Pro srovnání – ve třicátých letech, i v době míru, měla čs. armáda osminásobně vyšší početní stav než armáda USA. Československá diplomacie, ztělesněná Edvardem Benešem, se snažila bezpečnost státu zajistit jak kolektivním vyjednáváním, tak i smlouvami. Smluvním partnerem ČSR byla především Francie, v návaznosti na ní Sovětský svaz a v případě agrese ze strany Maďarska měly ČSR přijít na pomoc Rumuni a Jugoslávci.
Plány čs. armády
Jenže, jak už dnes víme, spojenecké závazky zůstaly jen papíře. Mezi francouzským a československým generálním štábem nedošlo nikdy ke konkrétním jednáním, co dělat v případě německé agrese. Francouzi v žádném případě neměli v úmyslu vést útočnou válku, podél svých hranic s Německem vybudovali systém opevnění, zvaný Maginotova linie, a zde se cítili bezpečně. Netušili, že německá vojska si tuto linii jednou důkladně prohlédnou i z druhé strany. Nutno také podotknout, že vzpomínky na jatka 1. světové války byly ještě velmi živé a Francie si přála především mír.
Praha ovšem věřila, že v případě konfliktu s Německem Francie a potažmo i Británie proniknou na německé území. V případě války se počítalo s ústupem na Slovensko, vojenské plány předpokládaly dobytí českých zemí nepřítelem. Ovšem poté, co by se do války zapojily západní demokracie, měla československá armáda ztracené území dobýt zpět.
Jednotky SOS na scéně
Vzhledem k narůstajícímu napětí ve střední Evropě vznikla na základě Vládního nařízení č. 270/1936 Sb. ze dne 23. října 1936 Stráž obrany státu (SOS). SOS měla plnit tyto tři základní úkoly: 1. ochrana neporušitelnosti státní hranice a nedotknutelnosti státního území (střežení hranice, spolupráce na vojenské obraně, zpravodajská činnost), 2. spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti, 3. spolupůsobení při provádění úkonů celní správy. Šlo tedy především o okamžité zajištění základní obrany státní hranice a usnadnění nástupu armády. Během kritického období let 1938 a 1939 budou právě jednotky SOS hrát hlavní úlohu a vyvrátí mýtus, že Československo proti agresorovi vůbec nebojovalo.
Stráž obrany státu tvořili příslušníci finanční stráže, četnictva, státní policie a vojenské posily; podle vládního nařízení se však na skladbě tohoto sboru mělo podílet více organizací. V pozdější praxi roku 1938 patřili k příslušníkům SOS i členové Sokola, ale také Republikanische Wehr, což byla dobrovolnická organizace sudetských Němců, kteří upřednostňovali demokratický režim v Československu před tím nacistickým v Německu. Ještě o nich bude řeč.
Vepředu nepřítel, vzadu naši, uprostřed peklo
Jednotky SOS, nebo-li Sosáci, jak si sami členové těchto sborů říkali, byly flexibilní a v případě průšvihu měly obsadit svá hraniční postavení během několika hodin. Svá postavení měli tito vojáci pokud možno udržet do příchodu pravidelné armády, což vzhledem k mobilizační mašinérii mohlo trvat i několik dnů. V případě války by byli Sosáci v nezáviděníhodné situaci. Zepředu by byli tlačeni k ústupu nepřítelem, zezadu by na ně mířila palba vlastních jednotek.
Výzbroj těchto jednotek ovšem nebyla bůhvíjaká. Jejich základní výzbrojí byly karabiny vzor 33, nebo pušky vzor 24 a pistole. Na přelomu let 1937 a 1938 začala armáda jednotlivým oddělením finanční stráže a četnickým stanicím přidělovat pro družstva SOS lehké kulomety vzor 26 včetně střeliva a další výstroj a výzbroj (např. ruční granáty) ze svých skladů. V kritickém roce 1938 Sosáci neměli k dispozici ani těžkou výzbroj, ani obrněná vozidla.
Odkryté jižní křídlo
Nacisté zatím pokračovali ve své zahraniční politice. 12. března obsazují Rakousko a připojují je k říši. Přesto, že spojení obou zemí bylo po 1. světové válce Versailleskou smlouvou zakázáno, západ nehne brvou. Tento zásah však výrazně mění poměry ve střední Evropě. Československo má náhle odkryto své jižní křídlo. Pevnosti se zde nebudovaly, protože s válkou se slaboučkým Rakouskem Praha nepočítala. Nacisté, zejména Göring, československé diplomaty ujišťují, že se vůbec nic neděje a není nutné, aby ČSR mobilizovala. Územím na sever od Dunaje projdou jen symbolické jednotky a Praha je uklidněná. Alespoň pro tuto chvíli.
Klid však netrvá dlouho. »Anšlus« Rakouska radikalizoval sudetské Němce, sympatizující s nacismem, v jejichž čele stál Konrád Henlein. V československém pohraničí stoupá neklid. Situaci navíc přiostří květnová krize. Českoslovenští i spojenečtí zpravodajci tehdy získali falešné informace o podezřelých pohybech německých vojsk kolem našich hranic. Vláda vyhlašuje částečnou mobilizaci. Ta na jedné straně zchladila horké hlavy mnohých sudetských Němců: „Blesková akce sudetské Němce ohromila tak, že žádoucím způsobem vystřízlivěli,“ poznamenal britský vojenský atašé v Praze, H. C. T. Stronge. Na straně druhé částečná mobilizace odhalila nástupní plány československé branné moci.
Horké léto 1938
V souvislosti s nastalou situací vláda rozhodla o zesílené ostraze hranic. Jednotky SOS velmi rychle zaujaly svá bojová postavení, průšvihem ovšem bylo, že ne všichni jejich členové měli k dispozici zbraň. Většinu těchto problémů nakonec řešila armáda poskytnutím potřebného materiálu ze svých skladů. Sosáci získali kromě potřebných zbraní i pár bot, jídelní misku s povlakem, polní láhev, stanový dílec, přikrývku, tlumok, ustrojovací řemen a dva plášťové řemínky.
V červnu byla pohotovost jednotek SOS odvolána, ale léto bylo v sudetských oblastech horké. Koncem srpna byl v příhraničních oblastech stav ne nepodobný občanské válce. Bojůvky sudetských Němců pašovaly z Německa zbraně, leckde docházelo k přestřelkám. 12. září Hitler na sjezdu NSDAP dává najevo, že Sudetské kraje hodlá připojit k Říši. Führerův projev je signálem pro sudetoněmecké polovojenské organizace zvané ordnéři k povstání. Československá armáda i jednotky SOS tak vyrážejí do boje.
O hranice se nejedná, o hranice se střílí
První mrtví v řadách československých ozbrojených sil jsou již 13. září. Nejhorší situace je v okolí Falknova, dnešního Sokolova. Zde leží obec Habartov, malé hornické městečko s drtivou převahou německy mluvícího obyvatelstva. Po Hitlerově projevu, podobně jako na mnoha jiných místech v Sudetech, zde vypukly nepokoje. Zfanatizovaný dav zde napadl četnickou stanici.
Strážmistr Jan Pardus, přímý účastník boje, o tom vypověděl: „Po vypuzení pučistů z místnosti stanice jsem zjistil kromě zavražděného praporčíka Koukola, že i strážmistr Příbek je zraněn a neschopen dalšího boje. I já jsem měl četná zranění od střepin skla v obličeji a na rukou. Pučisté pak stříleli z okolních stavení do oken našich kasáren. Z oken stanice střílel jsem na každý cíl, který se mi objevil, a nemohu udati, kolik pučistů jsem zasáhl. Byl jsem odhodlán brániti stanici do posledního náboje, přesto že po nějaké chvíli jsem zůstal k obraně sám …“
Mučení a lynčování
Nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels hulákal do světa zvěsti o zvěrstvech, která páchají Češi na Němcích. Pravda byla úplně opačná. Četníci v Habartově byli lynčováni, strážmistru Pardusovi, který byl nucen se vzdát, protože mu před očima mučili jeho ženu, byl do uší vyryt hákový kříž. Rekapitulace byla strašná, na místě byl zavražděn praporčík Jan Koukol, z později dorazivších posil položili svůj život mladí četníci Stanislav Roubal a Vladimír Černý, tělo zavražděného strážmistra Křepely bylo nalezeno za vsí a neslo stopy střelných ran a umlácení. Na straně Němců byli čtyři mrtví.
V nedaleké Krajkové a Bublavě si fanatismus vybral také svoji daň a ještě na mnoha dalších místech. Jen ve dnech 13.–15. září 1938 zde zemřelo při henleinovském puči deset příslušníků četnictva a policie. Přes ztráty se povstání Ordnérů daří potlačit. Sudetoněmecká strana je zakázána, v pohraničí je vyhlášeno stanné právo a Henlein utíká do bezpečí v Německu.
Teror především
Boje ovšem pokračovaly. Na území československého státu vstoupily jednotky SS a SA, čímž de facto došlo k válečnému stavu mezi Československem a Německem. V sobotu 17. září se oficiálně zformovala organizace českých Němců tzv. S(?)udetoněmecký freikorps. Jednalo se o teroristickou organizaci, jejíž specialitou byly zákeřné přepady ze zálohy. Tímto způsobem byli zavražděni příslušníci jednotek SOS na Pomezních boudách, v Petříkovicích nebo Habarticích. Zuřivá střelba probíhala i v Ústí nad Labem, na Božím daru nebo ve Vejprtech.
Některá místa byla již mimo kontrolu našich jednotek, například Aš a Cheb už 22. září zcela ovládli esesáci a ordnéři. Zajatí Češi byli mučeni a odvlékáni za hranice. V Pomezí nad Ohří se dokonce českoslovenští vojáci a Sosáci střetli v přímém boji s říšskoněmeckými četníky a s příslušníky jednotky SS »Totenkopf«.
Zajmout, odzbrojit, popravit!
U osady Libá u Františkových Lázní došlo dokonce na střelbu z německého území protitankovými kanony na naše tanky. Podobná situace byla i ve Šluknovském výběžku. Henleinovcům se podařilo obsadit celý Varnsdorf, zajmout kompletní četnický pohotovostní oddíl a několik družstev SOS. Večer 22. září 1938 byl v rukou Henleinovců celý šluknovský výběžek. Liberecký prapor SOS zde ztratil 307 mužů – 129 finančníků, 21 četníků a 157 vojenských posil.
Kruté boje probíhaly také v javornickém a osoblažském výběžku. Zde došlo k další akci německých teroristů, když v Liptáni při přepadení četnické stanice bylo zavražděno šest Sosáků. Již zajaté a odzbrojené Sosáky Němci srovnali do řady a jednoduše je kulometem postříleli. Poté se do nich ještě pustili šavlemi. Dne 23. září ve večerních hodinách byla vyhlášena všeobecná mobilizace československé branné moci. Situace v pohraničí se poněkud uklidnila.
Věrnost za věrnost
Je třeba ovšem upozornit, že ne všichni sudetští Němci se přidali na Henleinovu stranu. Předák německých sociálních demokratů Wenzel Jaksch vydal k sudetským Němcům toto prohlášení: „Spoluobčané! Jde o všechno! Sudetští Němci jsou před historickým rozhodnutím. Jde o život nebo smrt našeho lidu. Na druhé straně číhá smrtelné nebezpečí, že našeho lidu bude zneužito jako nástroje plánů imperialistické nadvlády a že bude svržen do propasti zkázy. Jenom jednou za staletí naskýtá se taková příležitost uzavřít s naším slovanským sousedem trvalý čestný mír.“
Jednotky, složené z demokraticky smýšlejících Němců, nesly název Republikanische Wehr (Republikánská obrana). Jejich heslem bylo Věrnost za věrnost. Republikanische Wehr sloužili v rámci jednotek SOS přímo na hranicích v předsunutém pásmu mezi hraniční čárou a linií opevnění. V takto exponovaném postavení docházelo ke střetům s pronikajícími jednotkami Henleinova Sudetoněmeckého Freikorpsu. Netřeba dodávat, že příslušníky těchto jednotek čekal za nacistické nadvlády hrůzný osud. Deset tisíc těchto statečných lidí skončilo v koncentračních táborech. Řada Němců, kteří lágr přežili, byla nakonec Čechy po skončení války ze svých domovů vyhnána…
Armáda to nevzdala
Fakt, že k válce tehdy ještě nedošlo a že Británie s Francií se v Mnichově s Hitlerem dohodly, je dnes všeobecně znám. Československá armáda symbolizovala prvek kontinuity s Masarykovou republikou. Byla morálně otřesena, což ovšem nepoznamenalo její akceschopnost. I Hitler později prohlásil: „Češi měli poslušnou armádu!“ Vojáci se spořádaně stáhli na nové linie a byli připraveni hranice okleštěné republiky bránit, byť její situace byla ještě zoufalejší než před Mnichovem.
A že zmrzačený stát nebude mít svou armádu jen pro ozdobu, se ukázalo záhy. Po záboru československého pohraničí byli někteří němečtí nacisté, kteří zůstali v ČSR, nespokojeni s novými hranicemi. Podobně tomu bylo také na okresu Svitavy, kde místním členům SdP vadilo, že Moravská Chrastová, ve které byl navíc důležitý textilní závod, zůstala Československu. Po delších přípravách bylo v noci ze 30. na 31. října 1938 přikročeno k akci. Na 500 ordnerů obsadilo celkem bez problémů obec, přičemž zajali jednotku SOS. Poté co se o ozbrojeném přepadu dozvědělo čs. vojsko, vyrazila z Boskovic jednotka 13. pěšího pluku. Po prudkých bojích se našim vojákům podařilo útočníky z obce vytlačit. Zahynuli přitom čtyři vojáci a jeden civilista. Přes úspěšnou protiakci byla však obec 24. listopadu připojena k Německu.
Peklo na hranicích
Incidentů, jako byl ten v Moravské Chrastavé, nebylo málo. 19. října v Želechovicích v severních Čechách při mylném přestupu demarkační čáry Němci zastřelili tři české policisty a jednoho vojáka. Těžiště konfliktů se však přesouvalo na východ. Na svou kořist číhali i Maďaři a Poláci, kteří rovněž vznášeli nároky na části československého území.
Již během mnichovských jednání propukly přestřelky s polskými nepravidelnými jednotkami na Těšínsku. Od pátého října docházelo k incidentům na slovensko-maďarské hranici a o pět dní později vypukly boje na Podkarpatské Rusi. Zprvu opět s Maďary, od listopadu přepadávali československé jednotky SOS, chránící severní hranici podkarpatské Rusi, i Poláci. Jedinou klidnou hranicí byl krátký úsek na východě republiky, kde ČSR sousedila s Rumunskem.
Oklešťování pokračuje
Protivníci československých vojáků a strážníků měli různou úroveň. Zatímco sudetoněmecký Freikorps byl čistě amatérskou organizací bez valné bojové hodnoty, polovojenské jednotky Maďarů a zejména Poláků byly na vyšší úrovni. Však je také v mnohých případech vycvičila regulérní armáda. Maďaři obvykle vyčkávali schováni v záloze, odkud stříleli po československých četnících a vojácích. Poláci pak ve své záškodnické činnosti spíše ničili infrastrukturu a používali přitom výbušniny, zejména ekrazit.
Československý stát záhy po Mnichovu podstoupil Polsku Těšínsko a některé obce na severní Moravě. Zábor se strany Maďarska byl větší. Podle protokolu o tzv. vídeňské arbitráži, podepsaného zástupci Německa, Itálie, Maďarského království a Československa, musel společný stát Čechů a Slováků ve dnech 5.–10. listopadu 1938 odstoupit Maďarskému království značnou část území jižního a východního Slovenska kterou získal roku 1920 v důsledku Trianonské smlouvy a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi (celkem 11 927 km²).
Zbytečné vítězství
Postupně se ovšem do hraničních konfliktů přidávaly i pravidelné armády. K nejvážnějšímu incidentu došlo na Tři krále 1939 u Rozvegova na Podkarpatské Rusi. Rozvegovo bylo předměstím Mukačeva. Zatímco Mukačevo po vídeňské arbitráži připadlo Maďarsku, Rozvegovo zůstalo pod československou správou.
To bylo nad rámec Vídeňské arbitráže obsazeno maďarskou armádou. Někteří českoslovenští důstojníci okamžitě začali zvažovat obsazení Rozvegova. Brzy se objevila vhodná záminka. Když byl v noci z 5. na 6. ledna postřelen četník František Dvořák, zahájily československé jednotky útok. Rozvegovo obsazoval 36. pěší pluk, který vedl Bohumil Mařík. První zaútočily 1. a 2. rota spolu s několika družstvy SOS. Rozpoutal se tvrdý pouliční boj. Do boje se zapojily na československé straně i obrněná vozidla a dělostřelectvo. Brzy se začala projevovat početní převaha na straně Maďarů. Čechoslováci se nyní museli bránit, ale Rozvegovo zůstalo v držení československých jednotek. Ovšem, opět do sporu zasáhla politika. Na rozkaz z vyšších míst bylo Rozvegovo předáno Maďarům, takže veškerý boj přišel vniveč.
Definitivní rozpad republiky
Na československé straně bylo pět vojáků zabito. Maďaři oficiálně přiznali devět mrtvých, z toho byli čtyři důstojníci. Ovšem zprávy naší zpravodajské služby a pamětníků nebo některé fotografie z pohřbů maďarských vojáků dokazují, že maďarské ztráty byly několikanásobně vyšší. S tím se maďarská strana obtížně smiřovala a později byli někteří zajatí českoslovenští vojáci popraveni.
Československé republice v té době pomalu zvonil umíráček. Německý tlak na Prahu se zvyšoval, podobně jako před půl rokem Berlín využíval nacionalistické vášně. Jen sudetské Němce nahradili tentokrát někteří Slováci. 14. března Slovensko vyhlašuje nezávislost, o den později je Emil Hácha pod nejhrubším nátlakem donucen souhlasit s obsazením českých zemí nacistickým Německem
Konflikt v Místku
Československá armáda respektovala rozhodnutí své politické reprezentace a na přímý rozkaz složila zbraně a proti Němcům nebojovala. Ovšem až na jednu výjimku, kterou tvořila 12. rota třetího praporu 8. pěšího pluku. Byla dislokována v kasárnách v Místku a tvořili ji především nováčci, kteří nastoupili vojenskou službu až 1. března. Tito vojáci pod vedením kapitána Karla Pavlíka měli k dispozici jen pušky a pár lehkých kulometů, přesto se pustili do boje s mnohonásobnou přesilou.
14. března v 18 hodin a 15 minut se Místkem ozývají první výstřely. Krátce předtím totiž překročí jednotky VIII. sboru a pluku SS »Leibstandarte Adolf Hitler« státní hranici v prostoru Moravské Ostravy. Měly za úkol zajistit Ostravu před případnými choutkami Poláků, kteří se netajili úmysly, že by z rozpadajícího se Československa pro sebe uzurpovali nějaký ten kousek. Němci jsou však v Místku zaskočeni odporem, na který nebyli připraveni. Nasazují protitankové dělo a dokonce i tanky. Přesto se Čechům daří útok odrazit a způsobit Němcům i ztráty. Jejich počty si raději nacisté nechávají pro sebe, dnešní odhady se pohybují od šesti do osmnácti mrtvých Němců. Na české straně jsou pouze dva lehce ranění. V 18.45 přichází rozkaz zastavit palbu. Německé vojsko poté kasárna obsazuje. Po okupaci se kapitán Pavlík zapojuje do odboje, v roce 1942 je gestapem zatčen a 26. ledna 1943 v koncentračním táboře Mauthausen popraven.
Poslední boje na Podkarpatské Rusi
Ve chvíli, kdy Wehrmacht vstupuje do Čech, se intenzivně bojuje i na Podkarpatské Rusi. Na ni útočí maďarská armáda, československým jednotkám se však daří útok přesily odrazit. Nemá však jinou možnost než ustoupit, jednotky se rozdělí na tři části a evakuují se na Slovensko, do Polska a do Rumunska. Čtyřicet českých vojáků zahyne, počty padlých Slováků a Rusínů nejsou již nyní dohádatelné. Na straně maďarské byly ztráty mnohonásobně vyšší.
Československo ve své předválečné podobě přestalo existovat. Armáda jej přesto bránila, během kritického období padly desítky příslušníků československé branné moci. Zejména oni poukazují na to, že tvrzení o tom, jak se Československo vzdalo bez jediného výstřelu, je neopodstatněné.
Časová osa kritického roku 1938
5. listopadu 1937 – Německý kancléř Adolf Hitler seznamuje své armádní velitele se svými plány. Führer hodlá při nejbližší příležitosti zničit Rakousko a Československo.
20. února 1938 – Ve veřejném projevu Hitler hovoří o deseti milionech Němců, kteří žijí mimo svou vlast. Má na mysli Rakušany a sudetské Němce.
12. března 1938 – Německá branná moc vstupuje do Rakouska
24. dubna 1938 – Probíhá sjezd Sudetoněmecké strany, která v roce 1935 de facto vyhrála volby. Její předák Konrád Henlein zde předkládá tzv. Karlovarské požadavky, které vycházely z jeho jednání s Adolfem Hitlerem. Tento dokument obsahoval i takové nároky, které byly z hlediska národnostního, z hlediska principů právního demokratického státu i z hlediska státní suverenity pro Československo nepřijatelné.
20. května 1938 – Na základě falešného poplachu československé i spojeneckých rozvědek (zprávy o přesunech německých vojsk k čs. hranicím) naléhal generální štáb čs. armády na okamžité vyhlášení mobilizace nejméně pěti ročníků záloh. Vláda ovšem z diplomatických ohledů souhlasila s povoláním pouze jednoho ročníku a příslušníků speciálních zbraní.
3. srpna 1938 – Britský diplomat Walter Runciman zahajuje svou pražskou misi, jejímž cílem bylo urovnat spory mezi československou vládou a německou menšinou, reprezentovanou SdP. Avšak i tato mise skončila bezvýsledně, protože SdP stále odmítala jakýkoliv kompromis.
7. září 1938 – Sudetoněmecká strana vyprovokovala incident v Moravské Ostravě. Předáci sudetských Němců jej využili jako záminku k úplnému a konečnému přerušení jednání s prezidentem Benešem a vládou.
12. září 1938 – Na sjezdu NSDAP v Norimberku Hitler nevybíravě zaútočil proti Československu a zejména proti prezidentu Benešovi, což podnítilo sudetské Němce k vyvolání puče. Nepokoje byly za dva dny Československou armádou i četnictvem potlačeny a vedoucí činitelé SdP uprchli do Německa.
15. září 1938 – Adolf Hitler se schází s britským ministerským předsedou Nevillem Chamberlainem na Berghofu. Diktátor zde ultimativně žádá připojení českého pohraničního území k Německu. Chamberlain neměl námitek, upozornil jen na potřebu porady s Francií a s Runcimanem a na nutnost překonání »praktických potíží«.
17. září 1938 – Hitler schvaluje vznik Sudetoněmeckého freikorpsu, který zahájil svou činnost v noci z 19. na 20. září 1938 přepady československých celnic a policejních stanic. Při těchto akcích byli stříleni jak příslušníci ozbrojených složek Stráže obrany státu (SOS), tak i civilní obyvatelstvo, a to převážně ze zálohy.
19. září 1938 – Británie a Francie vyzývají československou vládu, aby odstoupila pohraniční oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva Německu. Československá vláda však tento požadavek odmítla.
20. září 1938 – Britský a francouzský velvyslanec ve dvě hodiny ráno staví prezidenta Beneše před ultimátum – buď ČSR požadavek odstoupení přijme, nebo vypukne válka, za kterou bude Československo odpovědné a Francie mu i přes spojeneckou smlouvu na pomoc nepřijde. ČSR nátlaku ustupuje.
22. září 1938 – Probíhá generální stávka, jejímž výsledkem byl pád Hodžovy vlády a nastolení úřednické vlády, vedené generálem Janem Syrovým. Zároveň Chamberlain znovu cestuje do Německa, kde se dozví, že Hitlerovi dojednané věci již nestačí a chce víc.
23. září 1938 – „Francouzská a britská vláda nemohou nadále brát odpovědnost, aby neradily Československu nemobilizovat,“ píše se v diplomatické nótě určené Praze. Ve 22.15 rozhlas ohlásí mobilizační rozkaz. V té době jsou již některé části ČSR, například ašský výběžek, pod kontrolou jednotek SS.
26. září 1938 – Hitler přednáší jeden ze svých nejútočnějších, nejodpornějších a nejprolhanějších projevů proti Československé republice a proti jejímu prezidentovi Edvardu Benešovi. Před zfanatizovaným davem jeho posluchačů přímo řval: „Zde stojím já a tam stojí on. Mezi námi musí být rozhodnuto.“
28. září 1938 – Premiér Chamberlain upozornil v dopise Hitlera, že „vše podstatné může dostat bez války a bez odkladu.“ Zároveň požádal B. Mussoliniho o prostřednictví v mezinárodním jednání o německých požadavcích. Na Mussoliniho výzvu dal Hitler souhlas ke schůzce představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie.
29. září 1938 – V Mnichově se scházejí Adolf Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Edouard Daladier
30. září 1938 – V časných ranních hodinách je podepsána dohoda o odstoupení československého pohraničního území Německu. Československá vláda ještě ten samý den dohodu přijímá. Zároveň polská vláda zaslala československé vládě ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí
1. října 1938 – První německé jednotky obsazují pohraniční oblasti
2. října 1938 – Polské jednotky vstupují na Těšínsko
5. října 1938 – Prezident Edvard Beneš rezignuje na svou funkci
6. října 1938 – Na základě Žilinských dohod Slovensko získává autonomii. Vládne zde pouze jediná strana.
11. října 1938 – Autonomii získává i Podkarpatská Rus
2. listopadu 1938 – Podepsána Vídeňská arbitráž, ve které se Československo zavázalo odstoupit Maďarsku jižní části Slovenska a Podkarpatské Rusi.
30. listopadu 1938 – Emil Hácha je zvolen prezidentem
12. února 1939 – Německo navštívil slovenský politik Tuka, který „odevzdával osud slovenského národa do Hitlerovy péče“
9. března 1939 – Na Slovensku je vyhlášen výjimečný stav
13. března 1939 – Slovenský politik Jozef Tiso jedná v Berlíně s Hitlerem. Führer Tisovi řekne bez obalu: „Buď vyhlásí samostatný Slovenský stát, jehož hranice bude Německo garantovat, nebo bude Slovensko okupováno Maďary.“
14. března 1939 – Slovensko vyhlašuje samostatnost. Ten samý den odjíždí prezident Emil Hácha do Berlína.
15. března 1939 – Po sprostém nátlaku, jaký nemá v dějinách diplomacie obdoby, prezident Hácha souhlasí s německou okupací českých zemí
16. března 1939 – Adolf Hitler přijíždí do Prahy, kde vyhlašuje Protektorát Čechy a Morava
Británie nebyla jen Chamberlain
Obvykle se má za to, že Británie Československo v Mnichově Hitlerovi zkrátka a jednoduše předhodila. Tehdejší britský premiér Neville Chamberlain byl na domácím poli úspěšný politik, který – byť konzervativec – zavedl mnoho sociálních programů, které zlepšily život obyčejných Britů. Nacismus nenáviděl, ale byl přesvědčen, že s ním musí vyjít, protože zničit jej není v jeho silách.
Tento názor, rozšířený po celé Evropě, podporovala i většina Konzervativní strany, až na pár výjimek, mezi které patřil i Winston Churchill. Opoziční Labouristé s ním nesouhlasili, ti ovšem zároveň narozdíl od Chamberlaina požadovali snížení vojenských výdajů. Ale i uvnitř vlády se vyskytly hlasy, odsuzující ústupky vůči Hitlerovi. „Tahle problematika je morální. Československo je demokracií, kterou inspirovaly ty samé ideály jako naši zemi, a sdílí naši opozici vůči nacistické tyranii,“ řekl na zasedání vlády krátce před Mnichovem ministr války Leslie Hore-Belisha.
Podobně či ještě ostřeji se během mnichovské krize vyslovoval ministr námořnictva neboli první lord admirality Alfred Duff-Cooper. Ten několikrát premiéra a vládu žádal, aby Čechoslováci byli ujištěni, že pokud odmítnou německá ultimáta, Británie bude stát při nich. Po podpisu mnichovské dohody Duff-Cooper na protest na svůj post rezignoval.
Symbol hranic – hraniční sloup
Hranice předválečného Československa lemovaly hraniční sloupy ve tvaru vlajky se státním znakem. Oficiálně se tyto sloupy nazývaly hraniční orientační sloupy a dnes se vlastně staly symbolem jak tehdejší republiky, tak i odhodlání k obraně vlasti v roce 1938.
Sloupy byly na hranici stavěny, dle výnosu ministerstva veřejných prací z července 1925, od druhé poloviny 20. let minulého století a to na všech celních přechodech přes státní hranici.
Tvar sloupů navrhl architekt Josef Havlíček spolu se sochařem B. Štefanem. Tvar hraničních sloupů navrhl Havlíček údajně někdy v letech 1923 nebo 1924 během své vojenské presenční služby. O tom, že jeho návrh byl realizován, se ale dozvěděl až po Mnichovské dohodě a to z fotografie v novinách. Tehdy se v tisku objevila známá fotografie příslušníků německé branné moci, kteří vyvracejí československý hraniční sloup.
Hraniční sloupy vyráběly státní železárny v Podbrezové – Báňská a hutní a. s., Žieleziarně Podbrezová. Cena sloupu byla stanovena na 1250 tehdejších korun. Sloupy se vyráběly z lisovaného ocelového plechu a ze závodu se dodávaly uvnitř nakonzervované asfaltovaným nátěrem, zvnějšku byly natřeny miniem. Jeden sloup vážil zhruba 140 kg. Znaky, emblémy na sloupy byly litinové s malým státním znakem ve smaltovaných barvách. Jeden kus vážil zhruba 6 kg a železárny si za něj účtovaly 160 Kč. Znaky se rozlišovaly na levý a pravý, jeden měl v sobě jen hladké otvory, druhý měl závitové otvory pro upevňovací šrouby.
Titulky německých novin v září 1938
Strašlivé ohyzdnosti českých vraždících banditů
Tento zločinecký stát musí být rozbit
K vojenské službě přinucený sudetský Němec zastřelen
Sudetoněmecké statky a podniky zapáleny
Čtyři nové oběti české nenávisti
Češi zahrabávají tajně mrtvoly
Koženým řemenem ubit k smrti
Strašné zločiny českých bestií v Krumlově
Organizovaný hon na lidi na Chebsku
Děti se učí házet láhve s benzinem
Běh uličkou českých bajonetů
Každá česká učitelka zabije dvě ženy a děti, když přijde Hitler
Strašlivá obžaloba českého vražedného systému
Tak zuří husitští vraždící pacholci
Žena ve vysokém stupni těhotenství zbita a odvlečena
Kojící matky zbity
Takto byl Hermann Schlosser umučen
Žena a dítě rozdrceny tankem
Českokomunistické přípravy k hromadné vraždě Němců v Ústí
Od českých honících psů uštván
A ve skutečnosti?
Během norimberského procesu Goebbelsův tiskový mluvčí von Schirmeister vypověděl:
„Tyto zprávy vymýšlel Alfred Ingemar Berndt z ministerstva propagandy. Vysedával tenkrát celé noci, měl před sebou mapy generálního štábu, adresáře a jmenné seznamy a vymýšlel hrůzostrašné zprávy ze Sudet. Jednou řekl: »Ale teď se musí opravdu něco stát, nebo má fantazie už nebude stačit k vymýšlení nových strašných příběhů«.“
