Věda je krásná, ale také zrádná. V análech dějin vědy je zapsáno mnoho tragédií, při kterých badatelé přišli o život nebo byli zmrzačeni. Většinou se tak dělo v chemických laboratořích, ale nejen tam. Tyto smutné příběhy jsou v mnohém poučné až do dnešních dnů.
Do Slunce nekoukat!
Kdo: Galileo Galilei (1564–1642)
Co se mu stalo: oslepl
Otec moderní astronomie a fyziky. Tím přece nemůže být nikdo jiný než slavný vědec a vynálezce Galileo Galilei. Mezi jeho úspěchy lze zařadit vylepšení dalekohledu, rozmanitá astronomická pozorování, první z Newtonových zákonů pohybu a účinnou podporu díla Koperníkova. Galileovo dílo je považováno za nejvýznamnější průlom od dob Aristotelových. Navíc jeho konflikt s římskokatolickou církví je vnímán jako zásadní příklad počátečního konfliktu náboženství a svobodné mysli.
Jak to bylo s Galileovým zrakem?
Traduje se o něm historka, že tak dlouho zíral dalekohledem do Slunce, až se mu zcela poškodila sítnice a on oslepl. Do Slunce se koukat nevyplácí, ale zde zřejmě bylo vše trochu jinak, než praví legenda. Galilei skutečně oslepl, ale až dlouho poté, co prováděl svá pozorování. Příčinou jeho slepoty byl nejspíše zelený zákal.
Přesto se však Galileovi stala jeho vášeň pro vědu osudnou. Nikoliv však v laboratoři jako mnoha jeho následovníkům, ale před církevním tribunálem. Nakonec však pod hrubým nátlakem své objevy odvolal a díky tomu jej nečekal osud Giordana Bruna, kterého římskokatolická církev nechala v roce 1600 upálit.
V laboratoři raději nic neochutnávat
Kdo: Karl Scheele (1742–1786)
Co se mu stalo: otrávil se rtutí
Švédský chemik Karl Scheele se do dějin vědy zapsal především objevem kyslíku, dusíku a wolframu. Vysvětlil také pojmy šíření tepla a tepelné záření. Kromě toho objevil černání chloridu stříbrného ultrafialovými paprsky, což byl důležitý moment pro vývoj fotografie.
Scheele byl původně lékárník a jeho práce v mnohém připomínala postupy středověkých alchymistů. Ze džberů a ampulí se kouřilo a dýmalo, v baňkách probíhaly bouřlivé chemické reakce a mezi tím vším běhal nadšený Karl.
Kyselina? Dobrou chuť!
Měl ovšem jeden zlozvyk, který by si každý chemik měl odpustit. Vzniklé sloučeniny rád ochutnával. Vzhledem k tomu, že dokázal izolovat kyseliny fluorovodíkovou nebo šťavelovou a také hořlavý acetaldehyd, musel být jeho žaludek obzvlášť odolný. Každopádně jeho předčasnou smrt doprovázely typické příznaky pro otravu rtutí…
První oběť letectví
Kdo: Jean-Francois De Rozier (1757–1785)
Co se mu stalo: zřítil se s balonem
Nejen v laboratořích přicházeli o život průkopníci vědy. Smrt může číhat i v nadoblačných výšinách. Jean-Francois De Rozier byl francouzským fyzikem, kterého okouzlilo letectví. Právě na něho se obrátili bratři Montgolfierové, aby se vyjádřil k možnostem jejich nového objevu. De Rozier byl nadšen, a tak první historicky ověřený let člověka něčím, co je lehčí než vzduch, se zdařil 15. října 1783. De Rozierovi bylo tehdy šestadvacet let a letěl v balonu plněném horkým vzduchem.
Rozier poté vyvinul svůj systém balonu. Jeho vynález byl kombinací balonu plněného vodíkem (tzv. charliery) a montgolfiery. 15. června 1785 jej chtěl vyzkoušet. Vystartoval s ním z Boulogne-sur-Mer s úmyslem přeletět kanál La Manche do Velké Británie. Asi po pěti kilometrech vzduchoplavby ve výši kolem jednoho kilometru došlo ke vznícení vodíku v náplni balonu a jeho explozi. Rozier ani jeho společník Pierre Romain nemohli pád z takové výšky přežít.
Vědec se zbytkem zraku
Kdo: David Brewster (1781–1868)
Co se mu stalo: oslepl
Každý z nás držel někdy v ruce kaleidoskop, hračku plnou pestrých sklíček. Jejím autorem je právě skotský vědec a spisovatel David Brewster. Optika byla jeho vášeň, byl to právě on, kdo přišel na souvislost mezi polarizačním úhlem a indexem lomu.
Brewstera však zajímala i chemie. Sice spíše okrajově, ale čas od času si v soukromí nějaký ten pokus provedl. A ten z roku 1831 se mu stal osudným. Agresivní látka mu zasáhla oči a Brewsterovi od té doby zůstaly jen zbytky zraku. Přesto to byl právě on, kdo v roce 1850 pořídil první fotografii dírkovou komorou.
Vědec prolezlý rtutí
Kdo: Michael Faraday (1791–1867)
Co se mu stalo: …otrávil se rtutí
Elektromagnetická indukce, magnetické a elektrické siločáry. To vše objevil anglický vědec Michael Faraday. Chemické názvosloví pak obohatil o termíny anoda, katoda, elektroda nebo ion. Ač neměl matematické vzdělání a ve svých pracích nikdy nepoužíval vzorce, přesto na vědeckém poli dosáhl pozoruhodných výsledků. Samozřejmě i za pomoci nespočetných pokusů, které se mu staly osudnými.
Když bylo Michaelovi 24 let, zaměstnal jej sir Humphry Davy jako asistenta v chemické laboratoři londýnského Královského institutu. Davy experimentoval s kyselinami i s chlorem a některé bouřlivé pokusy radikálně poškodily jeho zrak. I proto potřeboval asistenta, kterým se stal právě Faraday.
Vědec bez paměti
K chemickým haváriím dochází i v současných laboratořích, kde je přitom přísně dbáno na bezpečnost. Jak asi musela vypadat chemie před dvěma sty lety? Někdo ale musel přijít třeba i na to, že lít vodu do kyseliny není zrovna nejšťastnější nápad. Řečeno spolu s Cimrmanem, někdo musel říci okolnímu světu: „Tudy ne, přátelé.“
Nepřekvapí tedy, že při bouřlivých chemických pokusech si vážně poškodil zrak i Faraday. Navíc pracoval s řadou prvků, které jsou jedovaté. Faraday ke konci života trpěl chronickou otravou rtutí, projevující se úpornými bolestmi hlavy, chudokrevností i psychickými problémy. Trpěl závratěmi a výpadky paměti, což je pro badatele obzvlášť zlé. Ke konci života napsal jednomu ze svých přátel: „Paměť mě silně opouští, takže si nemohu vzpomenout na závěry, k nimž jsem dospěl včera, musím si několikrát opakovat sled svých myšlenek. Ani zapisování mi nepomáhá…“
Výbuch a dost!
Kdo: Robert Bunsen (1812–1899)
Co se mu stalo: otrava arzenem, poškozený zrak
Podobně jako Faraday i německý chemik Robert Bunsen zjistil, že s lučbou, jak zní starodávné označení chemie, není žádná legrace. Bunsen se také do dějin vědy zapsal výrazným písmem. Vynalezl či zlepšil mnoho součástí laboratorního vybavení, jako například fotometr nebo spektroskop. Za své objevení mu vděčí také dva chemické prvky – rubidium a cesium.
Varování osudu
Chemie je ovšem nevypočitatelnou milenkou. Roku 1834 Bunsen objevil, že se dá hydroxid železnatý použít proti otravě arzenem. Ovšem průběh onoho objevu byl dost děsivý, vědec se při něm dvakrát málem otrávil. Krátce na to při explozi v jeho laboratoři přišel o zrak na pravém oku. Bunsen pochopil, že zahrávat si s osudem se nemusí vždy vyplatit, a od té doby se raději věnoval zlepšování chemického laboratorního vybavení. I proto se nakonec dožil vysokého věku.
Neviditelná smrt
Kdo: Elizabeth Ascheimová (1859–1905)
Co se jí stalo: předávkování rentgenovými paprsky
Elizabeth byla původně účetní, ale krátce po svatbě své zájmy radikálně přehodnotila. Její muž byl lékař a probudil v ní zájem o nový objev – Rentgenovy paprsky. Manželé si k sobě domů pořídili zařízení, které tyto paprsky produkovalo. V jejich bytě tak vlastně vznikla vůbec první rentgenová laboratoř v San Franciscu.
Vředy z vědecké vášně
Elizabeth rentgenovala různé předměty, ale i živé organismy. Přes mnohá varování ze svého okolí se před paprsky vůbec nechránila a krátce po završení čtyřiceti let u ní propukly zdravotní patálie. Rozpadala se jí pokožka, po těle se jí rostly vředy, zuby vypadávaly, kosti se deformovaly. Došlo to tak daleko, že Elizabeth muselo být amputována paže pod ramenem. Ani to její život nezachránilo a za půl roku po této operaci Elizabeth umírá.
S radioaktivitou není legrace
Kdo: Marie Curie-Sklodowská (1867–1934)
Co se jí stalo: umírá na leukémii z vysokých dávek radioaktivity
Když mladá Varšavanka složila v roce 1891 přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbony, stala se vůbec první ženou, které bylo umožněno na této prestižní škole studovat. Už jen tento fakt svědčil o mimořádném talentu Marie Sklodowské. A vskutku, po objevech polonia a radia je Marie odměněna v roce 1903 Nobelovou cenou.
Jenže s radiem ani poloniem rozhodně není žádná legrace. Oba prvky jsou radioaktivní a radioaktivita si s lidským zdravím příliš nerozumí. A Marii mimo jiné zajímalo, jak záření působí na člověka. Například po dobu 10 hodin nosila na ruce připevněnou špetku radiové soli. Během tří týdnů se vytvořila hluboká hnisavá rána, která se hojila další dva měsíce. Asi tedy nepřekvapí, že život úspěšné vědkyně, tehdy již dvojnásobné laureátky Nobelovy ceny, ukončila v roce 1934 leukémie, která byla vyvolána právě častým kontaktem s radioaktivními prvky.
Nešťastné experimenty s transfúzí
Kdo: Alexander Bogdanov (1873–1928)
Co se mu stalo: nakazil se malárií a tuberkulózou
Transfúzi dnes vnímáme jako naprosto běžnou věc. Ale i ona má svou historii spojenou s mnoha oběťmi. První seriózní vědecké experimenty probíhaly od 17. století v Anglii a ve Francii. Věda byla v plenkách a tehdejší vědci si z dnešního pohledu kladli úsměvné otázky: „Co se stane, pokud převedeme krev z plachého psa do zuřivého?“ nebo: „Změní se u zvířete transfuzí barva srsti?“
V roce 1667 provedl Francouz Jean-Baptist Denis transfuzi krve u Antoina Mauroye, který trpěl opakovanými záchvaty šílenství. Denis se domníval, že pacientova agresivita a zuřivost je způsobena špatnou krví, a rozhodl se jej tedy vyléčit nově objevenou metodou – transfuzí. Provedl transfuzi krve z telete do těla pacienta. Netřeba dodávat, že krátce na to Mauroy zemřel.
Pýcha předchází pád
Pokusům s transfúzí se věnoval i ruský lékař Alexander Bogdanov. Ten mimo jiné proslul i jako autor románů nebo jako revolucionář. V roce 1924 začal experimentovat s transfuzí krve. Nezajímalo ho však ani léčení pomocí této metody. Bogdanov byl přesvědčen, že transfuzí krve je možné docílit omlazení organismu.
Bogdanov experimentoval sám na sobě. Po jedenácti transfuzích vyhlásil do světa, že se mu zcela zastavilo vypadávání vlasů, a že se mu výrazně zlepšil zrak. Proto v pokusech i nadále pokračoval, což se mu zle vymstilo. Do těla si vpravil krev nakaženou malárií a tuberkulózou. Obě nemoci se u něj rozvinuly naplno a po pár týdnech Bogdanov zemřel.
Smrt přišla již po devíti dnech
Kdo: Louis Slotin (1910–1946)
Co se mu stalo: zabila jej radioaktivita
Když německý chemik Otto Hahn objevil v roce 1939 princip jaderného štěpení, vojenské kruhy po celém světě zbystřily. Svět se chystal na nejkrvavější konflikt v dějinách a mnohým bylo jasné, že jaderná zbraň by byla rozhodujícím hráčem v tomto šílenství. Naštěstí pro svět nacistické Německo nedotáhlo výrobu jaderné bomby do konce. Američané však ano, v roce 1942 zde byl zahájen projekt Manhattan, který vyvrcholil shozením dvou atomových pum na japonská města Hirošima a Nagasaki.
Na projektu se podílel i mladý vědec Louis Slotin. Již předtím se podílel na stavbě prvního funkčního jaderného reaktoru a přes své mládí byl v oblasti jaderné fyziky považován za experta. Zvláště byl ceněn pro schopnost montáže odpalovacích zařízení.
Osudné úterý
I když válka skončila, ve výzkumném komplexu v Los Alamos jaderný výzkum pokračoval. I v úterý 21. května 1946. Ten den Louis Slotin se svými kolegy bádal nad tím, za jakých podmínek dochází k řetězové reakce. Ve svém experimentu měli k dispozici dvě kovové polokoule, jejichž střed byl vyplněn radioaktivním plutoniem. Pokud se polokoule přiblížily k sobě, vzniklo nadkritické množství plutonia a řetězová reakce se mohla rozběhnout. Celý pokus připomínal dráždění velmi jedovatého hada bosou nohou…
Modrý záblesk a bylo zle
Slotin navíc experiment prováděl ručně, jen za pomoci obyčejného šroubováku, kterým od sebe obě polokoule odděloval. A co čert nechtěl, v jednom okamžiku Slotinovi šroubovák z ruky vypadl a polokoule se spojily. Laboratoř osvítil modrý záblesk a radiace vystoupala nad kritické hodnoty. Louis Slotin věděl, že je zle, ale i přes šok dokázal obě polokoule od sebe roztrhnout. Jeho kolegové tak byli zachráněni, do Slotinova organismu však vnikla radiace mnohonásobně převyšující smrtelnou hranici. „Vy budete O. K., ale já jsem nejspíš vyřízený,“ řekl obraceje se k ostatním vyděšeným vědcům. Měl bohužel pravdu, za pouhých devět dní v nemocnici zemřel.
