V poslední době se objevily překvapivé zprávy o důležitém milníku ve výzkumu neandertálců. Vědcům se konečně podařilo „přečíst“ vzorky DNA, získané z chorvatské jeskyně Vindija. Nyní se zdá, že neandertálci se křížili s bělochy a Asiaty, předkové dnešních černochů však zůstali jejich geny nedotčeni.
Jméno švédského genetika Svante Pääbeho je dnes mezi antropology skutečným pojmem. Tento vědec, který působí kousíček od našich hranic v Oddělení pro evoluční genetiku Ústavu Maxe Planka v Lipsku, je od roku 2006 vedoucím rozsáhlého projektu mapování genomu neandertálců. V průběhu posledních let se z Lipska tu a tam trousily dílčí zprávy o tom, co se vědcům prozatím podařilo z genů vyčíst. Před pár měsíci ale genetici slavnostně oznámili kompletní přečtení celého jaderného genomu, který čítá na 3,2 miliardy párů bazí, tedy „písmenek“ genetického kódu. Ačkoliv jeho další průzkum jistě zabere ještě hodně času, již dnes oznámil mezinárodní tým vědců řadu důležitých výsledků.
Stehno, které si zaslouží pozlatit
Neandertálská žena, která naposledy vydechla v chorvatské jeskyni Vindija, jistě netušila, jak slavnou se po 38 000 let stane. Po letech namáhavého restaurování, čištění a sekvenování se DNA získaná z její stehenní kosti stala základem po porovnávání genetické výbavy neandertálců a nejrůznějších populací nás, moderních lidí druhu Homo sapiens. Její geny porovnali vědci s geny ze současných lidí z pěti lokalit na světě: Číny, Francie, Papuy-Nové Guiney a Jižní a západní Afriky, nezapomněli také na srovnání s našimi nejbližšími žijícími příbuznými z živočišné říše, africkými šimpanzi. Statistická podobnost mezi námi a neandertálci je skutečně omračující. Chorvatská neandertálka se ve své genetické výbavě lišila od dnešních lidí pouze v 0,3 % genetické výbavy, od dnešních šimpanzů ji dělí pouze 1,2 %! Podle jednoho ze spoluautorů studie, Američana Jima Mullikina jsou výsledky genetické analýzy ve vzácné shodě s údaji získanými výzkumem fosílií. „Naše výsledky ukazují, že se linie neandertálců a moderních lidí vydaly různými cestami asi před 400 000 roky,“ říká vědec z Mezinárodního výzkumného ústavu pro lidskou genetiku v Bethesdě v americkém Marylandu (NHGRI).
Každý Čech je trošku neandertálec
Nové výzkumy dávných genů však přinesly více, než jen potvrzení starších teorií. Ještě zajímavější jsou informace, které lze z genů vyčíst o vztazích mezi neandertálci a našimi přímými předky. Nedlouho po svém oddělení od posledního přímého společného předka odešly první skupinky „praneandertálců“ z Afriky, aby v oblasti Evropy a Blízkého východu vytvořily jednoznačně odlišný a samostatný druh. Poté, co naši přímí předkové odešli naposled z Afriky (asi před 80 000 let), setkali se před asi 80 000–50 000 roky s několika malými skupinkami neandertálců, pravděpodobně v oblasti pozdějšího „úrodného půlměsíce“. Díky takzvanému „efektu hrdla lahve“ (bottleneck effect), který se projevuje díky tomu, že populace obou druhů byly tehdy dostatečně malé, zanechaly jejich tehdejší kontakty v genech do dnešní doby jasně patrné otisky. Podle Jima Mullikina se dědičná výbava dnešních bělochů a Asiatů (včetně Papuánců), překrývá s neandertálci zhruba v 1– 4 %. Svůj vlastní „kousíček neandertálce“ si v sobě tedy nese i každý z nás, Čechů. Předkové dnešních Afričanů, kteří se ve své domovině vyvíjeli již samostatně, však ve svém rodokmenu žádnou neandertálskou „prababičku“ nemají.
V čem byli neandertálci jiní?
Podle Richarda E. Greena z University of California v Santa Cruz, který se na nové studii neandertálského genomu podílel zásadní měrou, byla výměna genů mezi neandertálci a našimi přímými předky skutečně malá, nahodilá a ve svém důsledku nepříliš podstatná. „Za současného stavu poznání se nám nejeví pravděpodobné, že by neandertálské geny nějak zásadně přispěly k evoluční zdatnosti (fitness) dalších potomků,“ objasňuje Green. Porovnání naší genetické výbavy s neandertálskou však přineslo i další důležité a zajímavé závěry. Vědcům se například již podařilo identifikovat řadu míst, v nich se naše geny odlišují a přispět tak k lepšímu vyjasnění jejich funkce a přirozeně také i jejich evolučního významu. Největší odlišnosti byly zaznamenány u genů, o nichž víme, že se spolupodílejí na myšlenkovém rozvoji, struktuře lebky, energetickém metabolismu, morfologii pokožky či hojení zranění.
