Události v dějinách života bývají velmi často spjaté s dějinami přírody neživé. Krásný příklad se nedávno podařilo nalézt americko-čínskému týmu zoologů, kteří se zaměřili na pátrání po příbuznosti v rámci jedné ze skupin žab. Jejich evoluční rozrůznění krásně kopíruje geologické události při tvorbě Himalájí.

Nejvyšší pohoří světa, asijské Himaláje, vznikly z hlediska geologického času poměrně nedávno. Asi před 70 milióny lety, tedy ve svrchní křídě, narazila indo-australská deska do desky euroasijské. V důsledku toho se jednak začaly zvedat horské masivy, současně byla do strany odstrkována i dnešní Zádní Indie (Indočína).  „Geologové dnes již dnes o této oblasti vědí poměrně hodně. Co však nedokáží říci přesně je to, v jaké pořadí jednotlivé hory a hřebeny vznikaly,“ říká jeden ze spoluautorů studie, herpetolog David Wake z univerzity v kalifornském Berkeley. Jakési přirozené biologické hodiny, na jejichž pomyslném ciferníku jsou zaznamenány všechny horotvorné události v Himalájích, tikají na nečekaném místě: v tělech skokanů z tribu Paini. Tato skupina žab je velmi dobře přizpůsobena životu ve vysokohorských podmínkách a je navíc velmi starobylá. Kdyby se podařilo zrekonstruovat fylogenetický kladogram, tedy evoluční strom postupného oddělování žabích linií, ukázalo by se zároveň, jak vznikaly bariéry, které od sebe jednotlivé žabí linie postupně oddělovaly. Přesně tuto úvahu vědci provedli a zaměřili se na analýzu čtyř jaderných genů 24 druhů těchto žab. Jejich hlavním závěrem bylo, že tato skupina dělí na dvě hlavní podskupiny (Nanorana a Quasipaa) a celkem pět dalších linií. Uvnitř skupiny Nanorana, která se podle všeho vyvinula v dnešní Indočíně,  nalezli autoři poměrně přesný sled stop po speciačních událostech, které jsou v souladu s teorií o působení srážky dnešní Indie na oddalování Indočíny.