Domů     Historie
Jak to bylo s Hannibalovým přechodem Alp?
21.stoleti
od 21.stoleti 17.7.2010

Vstup na pověstnou italskou „holínku“ je na severu přehrazen věncem Alp, jejichž přechod je složitý i dnes, v době zpevněných cest, moderního sportovního vybavení a navigační techniky. Pro armádu Kartagince Hannibala, byl jejich přechod v roce 218 př. n. l. skutečně obrovitým výkonem, jemuž se dodnes po právu všichni obdivují. Jeho přesnou trasu se nedávno pokusili odhalit kanadští vědci prostřednictvím nejmodernějších vědeckých metod.Vstup na pověstnou italskou „holínku“ je na severu přehrazen věncem Alp, jejichž přechod je složitý i dnes, v době zpevněných cest, moderního sportovního vybavení a navigační techniky. Pro armádu Kartagince Hannibala, byl jejich přechod v roce 218 př. n. l. skutečně obrovitým výkonem, jemuž se dodnes po právu všichni obdivují. Jeho přesnou trasu se nedávno pokusili odhalit kanadští vědci prostřednictvím nejmodernějších vědeckých metod.

Prof. emeritus (emeritní profesor??) William Mahaney z University of York v kanadském Torontu je dnes velmi aktivním důchodcem. Jeho původní vědeckou specializací byla geologie, před lety k ní však přidal velmi zajímavý koníček – průzkum Hannibalovy trasy přes Alpy. Kudy přesně vedla trasa jednoho z nejslavnějších vojenských manévrů všech dob? Na této záhadě se historikové nedokázali shodnout celá tisíciletí. „Ke svému překvapení jsem zjistil, že o celém problému existují desítky knih a snad stovky menších odborných studií,“ říká dnešní vedoucí vědeckého týmu, který nedávno zveřejnil výsledky svých dlouholetých bádání. Snaží se v nich z nich propojit popisy trasy, které nacházíme u antických historiků Polybia a Tita Livia (viz rámečky) s tím, co nám o detailech může prozradit moderní věda. Pátrání to bylo skutečně po čertech dobrodružné!

Tři cesty do Turína
Ve svém dosavadním hledání se historikové soustředili především na nalezení horského průsmyku, kterým by mohla obrovská armáda čítající přinejmenším 26 000 mužů pěchoty, 6000 jezdců a koní a 37 válečných slonů projít. Do dnešní doby se jim podařilo identifikovat zhruba tři trasy, kterými mohl dávný pochod vést: jižní, severní a takzvanou střední. Všechny z nich začínají na levém břehu řeky Rhôny, na druhé straně končí v nížině povodí řeky Pádu v místech, kde dnes leží velké průmyslové město Turín. Každou z nich však propojují v horských oblastech různé vysokohorské průsmyky. Podle prof. Mahaneyho se bohužel většina autorů, kteří zastávají jednotlivé teorie o správné trase, chovala doposud velmi nevědecky. Nechali se totiž vést pouze mapami či autoritou předchozích autorů bez toho, aby si trasu skutečně prošli. Jednou z mála čestných výjimek byl v 60. letech minulého století bývalý ředitel Britského přírodovědeckého muzea, sir Gavin de Beer, autor teorie o tzv. jižní cestě, která v závěrečné fázi vede přes nejvýše položený ze všech průsmyků Col de la Traversette (2950 m. n. m.). Není tedy možné, že nejblíže pravdě by mohl být právě on?

Dějiny vyčtené z lišejníku
 Na průsmyk Col de la Traversette se soustředila pozornost kanadských vědců nejvíce. Kdyby se totiž podařilo dokázat, že toto místo splňuje všechny nároky na průsmyk, které popisují Polybius a Titus Livius, de Beerova teorie jižní cesty by byla v podstatě potvrzená. Kanadský tým se proto snažil potvrdit, že toto místo splňuje všechny předepsané nároky. „Rozhodujícím momentem, který pro nás byl chybějícím kouskem skládačky, bylo objevení dvojité vrstvy hornin v oblasti tohoto průsmyku. Ta nakonec není ničím jiným, než stopou po dávném sesuvu půdy, jehož popis najdeme u Polybia,“ vysvětluje prof. Mahaney. Žádný z ostatních kandidátů toto důležité kritérium nesplňoval. Jak ale správně rozpoznat, že sesuté kameny a štěrk jsou na tomto místě dostatečně staré na to, abychom mohli předpokládat, že zde ležely již v Hannibalově době? Odpověď dala vědcům oblíbená metoda geoarcheologů, lišejníková analýza. Lišejník mapovník zeměpisný (Rhizocarpon geographicus) totiž roste velmi pomalu. Jsou-li „lišejníkové hodiny“ správně „nakalibrované“, tedy když víme, jaké jsou na daném místě roční přírůstky, můžeme odhadnout stáří kamenů. Prof. Mahaneymu vyšlo, že lišejníky v Col de la Traversette jsou přinejmenším 2000 let staré.

Vyhlídka z 1900 m. n. m.
 Indicie v podobě objevu dávného sesuvu půdy, který potvrdila také geologická analýza, byla pro tým kanadských vědců velkou vzpruhou. Zaměřili se proto na pátrání po dalších stopách, které by potvrdily, že Col de la Traversette je skutečně oním hledaným místem. Dalším důkazem se jim proto mělo stát nalezení pláně dostatečně velké na to, aby se zde mohla Hannibalova armáda po průchodu průsmykem znovu sešikovat. Takové místo nalezli pod průsmykem, ve výšce asi 1900 m. n. m. Jde o rozsáhlou horskou louku s dostatečným množstvím potoků, které by dokázaly napojit obrovskou armádu včetně žíznivých slonů. Sestup k ní z vysoko položeného průsmyku je skutečně velmi příkrý, což by opět dobře odpovídalo Polybiovým líčením. Nadmořská výška průsmyku a jeho mikroklima, dané jeho specifickou orientací, navíc zaručuje, že sníh na těchto místech občas mírně utává, ale nikdy zcela neroztaje, což jsou ideální podmínky pro vytvoření letité vrstvy zledovatělého firnového sněhu. A nakonec důkaz poslední – ze „šikovací louky“ se otevírá krásný výhled na Pádskou nížinu přesně tak, jak popisuje Polybius. Prof. Mahaney tedy neváhá s jasným závěrem: „Naše nálezy se skutečně zdají potvrzovat správnost teorie Sira de Beera o jižní cestě, jejímž nevyšším bodem byl průchod přes Col de la Traversette.“

Pět klíčových okamžiků
Ani jeden z obou z antických historiků sice nepopisuje konkrétní trasu pochodu přes Alpy. I přes to však často přispěli s důležitým detailem nejrůznějších míst i činnosti, jimž se na nich vojsko věnovalo. Za nejdůležitější považují historikové pět z nich. Prvním průchod jedním z úzkých průsmyků. Oba antičtí autoři se shodují na tom, že ze závětrné strany byl tento průsmyku zablokován díky sesuvu půdy. Polybius dokonce přidává tvrzení, že tento průsmyk je nejvýše položeným ze všech průsmyků v oblasti. Dalším velmi důležitým ukazatelem je také popis místa, na němž během osmého dne došlo k úplnému sešikování celého vojska po průchodu průsmykem. Polybius tvrdí, že z tohoto travou zarostlého místa byl krásný výhled na rozsáhlou oblast Pádské nížiny. Další dvě indicie se týkají závěrečné cesty: extrémně příkrý sestup na italské straně a také přítomnost starého (firnového) sněhu. Konečně poslední klíčovou indicií je popis odstraňování balvanů z cesty, který však nacházíme pouze u méně spolehlivého Livia. Balvany byly podle něj rozžhaveny mohutným ohněm, poté polity vínem a nakonec rozdrceny.

Hannibalova cesta v zrcadle antických historiků
 „Hannibal byl sice velkým vojevůdcem, se záznamy o svých manévrech si však příliš velkou hlavu nedělal. Vše, co o jeho cestách víme, víme od antických historiků. Žádný z nich však nebyl přímým účastníkem tažení,“ vysvětluje důvod prekérnosti všech snah o rekonstrukci dávné trasy prof. Mahaney. Dnešní historikové se mohou obracet prakticky ke dvěma dílům antické historické literatury. Prvním z nich jsou řecky psané Dějiny (Historiai) historika Polybia, druhým pak dílo Římana Tita Livia Dějiny od založení města (Ab Urbe cundita libri). Antická svědectví však v sobě přeci jen skrývají dosti potíží. První z děl vzniklo přinejmenším 60 let po slavném přechodu, druhé dokonce celých 200 let poté. Historikové se shodují na tom, že oba dva autoři neopisovali přímo od sebe, ale měli pravděpodobně k dispozici písemný popis od očitého svědka přechodu. Přesný chronologický popis přechodu, který nalezneme u Polybia nasvědčuje tomu, že jej Polybius přímo četl, zatímco Livius jej znal již pouze z doslechu. Vážným kandidátem na tento společný pramen je dnes již ztracené sedmisvazkové dílo jednoho z Hannibalových společníků, učitele Sosyla z Lakedaimonu (Sparty). Někteří autoři však dokonce uvažují i o tom, že Polybius si celou trasu dokonce prošel sám.

Předchozí článek
reklama
Související články
Příběh o zvídavé Barunce, pomatené Viktorce a moudré babičce zná každý z nás… Život autorky, kterou považujeme za jednu z největších žen českých dějin, je však i po více než 160 letech obestřen hávem tajemství. Jaký byl její původ? Osud ikony a múzy české avantgardy Boženy Němcové (1820–1862) dodnes nepřestává fascinovat nejen milovníky literatury, ale […]
Sluneční paprsky potřebují k životu rostliny i člověk. Kromě jiného jsou zásadní pro dostatečné množství vitamínu D v lidském organismu a mají vliv také na naši psychickou pohodu. Proto se tolik těšíme na léto s dlouhými dny, na koupání a opalování. Ale má to háček. Pokud si nenaneseme kvalitní opalovací krém nebo zůstaneme na slunci […]
Předsudky z předsudků, zasmušilý Ijáček z Medvídka Pú a celá hrst nepochopení nasadily oslům „oslí hlavu“. Pro svou svéhlavost jsou považováni za hloupá zvířata. Naši předkové přitom osly používali odpradávna, už v dobách prvních karavan či budování egyptských pyramid.  Počátky vývoje koňovitých, kam se vedle koní řadí i osli a zebry, sahají asi 55 milionů […]
Nedisponoval moderními přístroji, jako my dnes, přesto byl antický polyhistor Eratosthenés z Kyrény schopen s pozoruhodnou přesností stanovit obvod Země. Jak se mu to podařilo? Když bylo největšímu geografovi starověkého Řecka asi 30 let, pracoval jako knihovník ve slavné Alexandrijské knihovně. V tamních knihách se dočetl o studně ve městě Syene, dnešním Asuánu, kde v […]
Většina savců disponuje srstí, která zvířata zahřívá, případně jim jinak pomáhá přežít v pro ně přirozeném prostředí. Proč však člověk, spolu s několika dalšími savci, v průběhu svého vývoje o ochlupení přišel? Struktura a barva srsti se u různých savců liší. Zatímco chlupy pokrývající tělo angorské kočky či králíka jsou jemné a příjemné na omak, […]
reklama
Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
reklama
Copyright © RF-Hobby.cz