Velbloudi a lamy – specialisté na přežití!
Velbloudi a jejich bezhrbí příbuzní, lamy, patří mezi neodmyslitelné průvodce lidí již po celá tisíciletí. Jako domácí zvířata poskytují neocenitelné služby. Kromě nošení objemných nákladů lze z jejich těl zužitkovat prakticky všechno, počínaje masem a mlékem a konče například trusem. Jejich pěstování navíc zažívá v posledních desetiletích renesanci i mimo oblasti, kde byly tradičně pěstovány.
V řadě společností se život dodnes točí okolo těchto zvířat natolik, že vše přepočítávají „na velbloudy“, podobně jako naše prababičky přepočítávaly vše „na vajíčka“ či „na máslo“. Kdybychom vyhlásili soutěž o zvíře, které poskytuje lidem nejvíce užitku, umístili by se nejspíše jak velbloudi, tak lamy na čelních místech žebříčku. Kromě jejich obrovské nosičské síly a odolnosti poskytují mléko, maso, ale i vlnu a ceněnou kůži. Pravým požehnáním jsou tato extrémně odolná zvířata pro obyvatele nehostinných regionů planety, jako jsou pouště Afriky, Blízkého či Dálného východu či vysokohorské oblasti jihoamerických velehor. Díky člověku se velbloudi rozšířili a druhotně zdivočeli i na řadě míst světa, kde se původně nežili (Severní Amerika, Austrálie). Čím častěji se však setkáváme s velbloudy a lamami zdomácnělými, tím vzácněji se v přírodě setkáváme s jejich divokými předky, kteří dnes patří mezi nejohroženější zvířata planety.
Zvířata s „oteklýma nohama“
Vědecký název velbloudů a lam (Tylopoda) bychom mohli doslova z řečtiny přeložit jako „zvířata s oteklýma nohama“ – odtud jejich starší český název mozolnatci. Z pohledu odborníka na systematiku, tedy vzájemnou příbuznost zvířat, tvoří velmi zvláštní větev sudokopytníků. Vědci ji oddělují od dvou dalších samostatných vývojových linií – přežvýkavců (např. žiraf, turů či jelenů) a nepřežvýkavých (prasat či hrochů). Od jejich příbuzných je odlišuje řada jedinečných znaků. Na rozdíl od nich například nedošlapují pouze na kopyta, ale na celé chodidlo. Přežvýkavcům se však podobají podstatně více, než nepřežvýkavým příbuzným. Stejně jako oni potravu přežvykují a mají i jejich žaludky jsou rozděleny na části. Na rozdíl od nich u nich však nalezneme žaludek pouze trojdílný, a nikoliv čtyřdílný. Obsah žaludku jim ale také slouží jako obrana. Jak se mohla přesvědčit řada neukázněných návštěvníků zoologických zahrad, při pocitu ohrožení jej kolem sebe rádi plivou. Další jejich specialitou je jejich houpavá, takzvaná mimochodná chůze. Velbloudi i lamy totiž chodí tak, že vykračují oběma pravýma a poté oběma levýma nohama současně (mezi sudokopytníky se takto pohybují ještě například žirafy).
Kde se vzali velbloudi?
Odborníci mají dnes za to, že první předkové dnešních velbloudů se ze Zemi objevili v průběhu třetihorního eocénu před zhruba 46 miliony let. Podle všeho má tato jedinečná skupina zvířat období své největší slávy již dávno za sebou. V průběhu pozdních třetihor žilo však na světě velbloudů a jejich blízkých příbuzných nesrovnatelně více a navíc v řadě různých, dnes již vyhynulých čeledích. Jejich původní pravlastí je podle všeho dnešní Severní Amerika, kde však po konci poslední doby ledové před asi 8000 lety zcela vymřeli. Z ní se však po vytvoření pevninského mostu mezi oběma Amerikami, Panamské šíje, před 3 miliony let i rozšířili do Jižní Ameriky a později před Beringovu úžinu i do Asie. Dnes nalezneme v oblastech jejich druhotného rozšíření pouhé 4 biologické druhy – jihoamerické lamy lamu guanaco (Lama guanicoe) a lamu vikuňu (Vicugna vicugna). Na asijských stepích mají zase původ dva druhy velbloudů – velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius) a velbloud dvouhrbý (Camelus bactrianus).
21. STOLETÍ vysvětluje:
K čemu jsou velbloudům hrby?
Mezi laiky je často rozšířen názor, že velbloudi ve svých hrbech skladují vodu. Takový názor je sice mylný, úplně daleko od pravdy však není. Ve svých hrbech skladují velbloudi tuk, který jim slouží jako zásobárna energie. Při štěpení tuků však může díky dýchání atmosférického kyslíku vznikat i voda a velbloudi si tak vlastně neskladují v hrbech vodu, ale látky nutné k její výrobě. U zvířat, která žijí v chladnějším prostředí, jsou tukové zásoby rozmístěny pod kůží víceméně rovnoměrně a napomáhá k tepelné izolaci. Skladováním tuku v hrbech tak velbloudi zabraňují zahřívání a dalšímu odpařování vody.
Bezhrbí velbloudi jihoamerických velehor
Ze všech světadílů s výjimkou Antarktidy byla Jižní Amerika osídlena lidmi úplně naposled. Prví předkové místních indiánů sem nedoputovali dříve než před 15 000 lety. I za tak relativně krátkou dobu však lidé stihli proměnit kontinent takřka k nepoznání. Původní rozsáhlé populace divoce žijících lam (viz rámeček) vzaly rychle za své, postupem času se však tito odolní sudokopytníci stali z lovené zvěře velmi cennými spoluobyvateli lidských příbytků. Jejich hlavní výhodou je, že dokážou výborně přežít i ve vysokých polohách jihoamerických And, kde se staly v první řadě vynikajícími nosiči. K prvním snahám o jejich zdomácnění došlo v okolí jezera Titicaca, které leží v nadmořské výšce 3821 m. n. m., a to již na počátku 3. tisíciletí před naším letopočtem. Od té doby postupně probíhalo jejich postupné šlechtění. Lamy byly v předinckých a inckých společnostech využívány jak k hospodářským účelům (zejména kvůli jemné vlně alpak a vikuň), ale také náboženským a rituálním účelům. Největší rozkvět pěstování lam je spojen se vznikem impéria Inků na území dnešní Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Chile a Argentiny ve 13.–16. stol. n. l. Díky jejímu vyvrácení však znalosti o chovu lam rychle vymizely a zvířata byla přivedena téměř na pokraj vyhynutí.
Velbloudi, koráby pouští
Když se řekne velbloud, každému před se před očima nejspíše zjeví karavana, putující nekonečnými písečnými pláněmi. V současném světě žije skutečně většina velbloudů v Africe, Arabském poloostrově a v Indii (asi 14 milionů jedinců). Stále více velbloudů žije i v Austrálii, kde již zvířata zdivočela a soupeří s místní faunou o vzácný zdroj – vodu. Všichni tito velbloudi jsou z hlediska biologa velbloudy jednohrbými, tedy dromedáry. Drabaři čili dvouhrbí velbloudi baktrijští dnes žijí v počtu asi 1,4 miliónu kusů zejména v Mongolsku a severní Číně. Historie obou domestikovaných druhů je však odlišná. Dromedáři žijí po lidském boku o poznání déle. První z nich se přidružili k člověku již okolo roku 4000 př. n. l v oblasti Arabského poloostrova. Jelikož jsou si však kostry jednohrbých a dvouhrbých velbloudů velmi podobné, vědci stále nemají jasno v tom, zda měl tento původní „pravelbloud“ hrb jeden či dva. K prvním pokusům o zdomácnění drabařů došlo pravděpodobně o něco později, asi okolo roku 2500 př. n. l. v centrální Asii, na pomezí dnešního Íránu, Turkmenistánu a Afghánistánu. Na rozdíl od dromedárů se však drabaři nikdy nerozšířili za hranice svého původního životního areálu. V Asii se jim asi prostě líbí.
21. STOLETÍ upřesňuje:
Existují odborníci, kteří pochybují o tom, že dromedár a drabař (tedy jednohrbý a dvouhrbý velbloud) jsou ve skutečnosti dva různé druhy. Mohou se totiž mezi sebou poměrně bez problémů křížit a plodit životaschopné a plodné potomstvo. Teorii o jednom druhu nahrává také to, že dnes v přírodě nenacházíme divoké dromedáry. Ti by tedy mohli být až potomky divokých drabařů, kteří o svůj druhý hrb přišli až díky domestikaci. V roce 1998 se odborníkům z Reprodukčního centra velbloudů v Dubaji podařilo přivést díky umělému oplodnění na svět i křížence mezi lamou a velbloudem (dromedárem) – camu.
Divocí velbloudi z Číny – genetičtí mutanti?
Před několika lety se podařilo týmu vedenému zakladatelem Nadace pro záchranu divokých velbloudů Johnem Harem objevit v v okolí jezera Lop Nur v provincii Sin-ťiang na severozápadě Číny asi 170 divokých velbloudů. Ke svému překvapení zjistili, že tito velbloudi, kteří žijí v prostředí extrémně chudém na vodu, dokáží pít vodu slanou. Genetické testy odhalili, že tito divocí velbloudi se od svých domestikovaných příbuzných liší asi ve 3,5 % genetické informace. Rozdíl je tedy větší, než například mezi člověkem a šimpanzem. Je tedy na místě úvaha, že tito velbloudi tvoří samostatnou vývojovou linii. Podle standardních výpočtů genetiků by se tento druh měl oddělit od svých příbuzných asi před 700 000 lety. K jejich objevu se však váže jedna zajímavost. Oblast, v níž byli nalezeni leží nedaleko prostoru, v němž Číňané prováděli testy jaderných zbraní a je tedy silně zamořena radiací. Rozdíly v genetické výbavě by tedy mohly být přičteny na vrub jejímu poškození radioaktivním zářením. Zůstává zde však důležitá nezodpovězená otázka. „Existuje nějaký vztah mezi schopností pít slanou vodu a přestát silné dávky radiace? Odpověď na ni by mohla být pro lidstvo velmi prospěšná,“ míní John Hare.
Speciální velbloudí jednotky
Během staletí se lidé při svých válečných tažních velmi často spojovali se zvířaty. Některá z nich napomáhala v přemisťování vojska či výzbroje (koně, skot), jiná napomáhala přímo v boji (psi, sloni), další zase při špionážích či předávání zpráv (holubi, krysy, delfíni, lachtani). Při válečných taženích v pouštních oblastech severní Afriky či blízkého východu vojevůdci často právě zvíře z nejpřizpůsobivějších – velbloudy. Na jejich zádech se mohli pohodlně vozit jezdci (velbloudí kavalérie), velbloudi však bez větších problémů tahali i těžkou výzbroj či vojenské zásoby. Nejstarší zpráva o vojenském využití velbloudů pochází od řeckého generála a historika Xenofóna. Velbloudí jízdu podle něj použil při dobývání maloasijské Lýdie vedené panovníkem Kroisem perský vládce Kýros II. Veliký. Velbloudi byli nasazeni na obou stranách, rozhodující bitvu u Thymbry v roce 547 př. n. l. však vyhráli díky početní převaze Peršané. Velbloudí jízda pak byla po dlouhou dobu součástí prakticky všech armád, které bojovaly v pouštních oblastech, včetně těch, které bojovaly v I. a II. světové válce. Státy jako Egypt, Indie či Maroko mají ostatně velbloudí jednotky ve svých armádách zařazené dodnes.
Velká rodina amerických lam
Když běžný návštěvník prochází zoologickou zahradou, nalezne na štítcích před výběhy s lamami řadu nejrůznějších, exoticky znějících názvů. Biologové se však dnes rozlišují pouze dva původní biologické druhy, lamu guanaco a lamu vikuňu. Do šíře současných forem se lamy rozrostly až postupným šlechtěním. Původní divoký druh lama guanaco, který se v přírodě vyskytuje dodnes v několika poddruzích, byl postupně vyšlechtěn do dvou linií. Starší z nich, s jejichž domestikací se začalo již před asi 5000 lety, je dnes znám jako lama krotká, případně pouze lama. Tyto lamy se pěstují ve dvou plemenech (Chaku a Quara) především pro maso a pro kůži, plemeno Quara však poskytuje i vlnu. Menší lama alpaka byla z původní divoké guanako vypěstována okolo roku 500 př. n. l. Alpaky se pěstují především pro svou jedinečnou vlnu, které dává ročně asi 2 kg. Dává také kvalitní maso, narozdíl od lam krotkých jí však lidé nikdy nenakládají na záda břemena. Podle jiných autorů je však divokou předchůdkyní alpaky poslední z jihoamerických lam, vikuňa. Tato drobná lama však nikdy plně nezdomácněla. Žije buď divoce nebo polodivoce v oborách. Její vlna je však považována za tu úplně nejkvalitnější.
