Naše planeta nás neustále dokáže překvapovat. Specifickým jevem v tomto ohledu jsou zvláštní meteorologické úkazy. Počasí dokáže být vskutku vynalézavé, občas projeví smysl pro humor, poté si pohraje a vytvoří neskutečné umělecké dílo, jindy si bez ptaní bere životy a zůstává po něm spoušť. A u řady těchto jevů věda zatím stále jen tápe…!
1. Ohnivé sloupy
Kdoví, možná tak nějak podobně vypadá peklo. Představme si situaci, v horkých letních měsících celkem běžnou. Step zachvátí požár, který se nebývale rychle šíří. Už to samo o sobě je katastrofa, ale může být ještě hůř. Ohněm sužovaná místa navíc postihne tornádo. V tu chvíli se může naskytnout nebývalá hrůzostrašná podívaná, kdy proud vzduchu vytvoří vysoké ohnivé sloupy.
Děsivý sloup navíc nestojí na jednom místě – pokud jsou pro něj povětrnostní podmínky příhodné, je celkem slušně pohyblivý a nevypočitatelně se vrtí. Jeho výška může dosáhnout až do několika desítek metrů. Široký může být až deset metrů, v extrémních případech přesáhne i tuto hranici. Jsou ovšem popsány i situace, kdy ohnivý vír dosáhl výšky jednoho kilometru a řítil se rychlostí 160 kilometrů v hodině. Historie zná případ z roku 1923, kdy takový ohnivý vír během patnácti minut zabil v Japonsku 38 000 lidí. Ohnivé sloupy nejsou výjimkou ani dnes a stále častěji se objevují při vlnách tornád, sužujících v současnosti například Spojené státy americké.
2. Když prší žáby…
Tento meteorologický úkaz nebývá zas tak ojedinělý, přesto je velmi zvláštní. Žába nemá křídla, neumí létat, přesto se tu a tam stane, že z nebe se spustí déšť žab. Do výšin nešťastné obojživelníky nasaje tornádo, žabky si užijí vyhlídkový let, a poté si je gravitace přitáhne zpět k povrchu zemskému. V závislosti na teplotách a době pobytu v povětří jsou dopadající žáby popisovány jako překvapené, avšak zdravé, byly ale zaznamenány případy žab umrzlých nebo dokonce zamrzlých v ledu, svědčící o výškách, do nichž mohou větry zvířata vynést.
Větry si nevybírají jen žáby, historické kroniky zaznamenaly i jiné bizarní deště. V roce 1894 padaly v Anglii z nebe medúzy. Angličané si zřejmě na podobné úkazy potrpí, protože v roce 1918 na jejich zem padali sledi. V roce 1877 pak v okolí amerického Memphisu byl zaznamenán poněkud nebezpečný déšť plný zmijí. Leccos neobvyklého padá z oblohy i na Německo, v šestnáctém století dobové anály zaznamenaly déšť myší, v roce 1930 pak do Rýnských hor spadlo dokonce pět lidských těl pokrytých ledem. Ve 20. století byly popsány i úkazy, kdy z nebe pršely peníze – v roce 1940 v tehdejším Sovětském svazu, o šestnáct let později v Londýně. Podle záznamů se jednalo o drobné mince.
Zaznamenané případy padajících žab:
* Trowbridge, Wiltshire, 16. června 1939
* Leicester, Massachusetts, 7. září 1953
* Cirencester, Gloucestershire, 1986
* Llanddewi Brefi, Ceredigion (Cardiganshire), Wales, 1996
* Villa Angel Flores, Mexiko, červenec 1997
* Croydon, Londýn, březen 1998
* Odžaci, Srbsko, 3. července 2005
3. Nebezpečné kroupy
Což o to, s deštěm žab se setká opravdu jen málokdo. Zato s kroupami se už setkal asi každý. V našich zeměpisných šířkách naštěstí nepadají ledové kroupy bůhvíjak velké, nanejvýš mají rozměr hracích kuliček, ale i tak dokážou nadělat slušnou paseku třeba na úrodě. Buďme rádi, že si naši předci vybrali k bydlení českou kotlinu, z jiných míst světa jsou hlášeny skutečně obří kroupy.
Zatím největší doložená kroupa na světě vážila 0,77 kg a dopadla na Coffeyville 3. září 1970. Ještě větší kroupa, vážící více než kilogram, údajně spadla v Bangladéši 14. dubna 1986 během krupobití, které zabilo 96 lidí. Nejhorší doložené krupobití se událo v Indii 30. dubna 1988 v Morabádu v indickém státě Uttarpradéš. Kroupy o velikosti grapefruitu tehdy zabily 246 lidí, přičemž někteří byli vrstvou krup doslova zasypáni. Kus ledu, dlouhý 6 metrů, údajně spadl 13. srpna 1849 z oblaků v Ross-shire ve Velké Británii. Led byl čirý, ale zjevně ho tvořily menší kousky. Jedním z vysvětlení je, že vznikl z krup, které stmelil dohromady blesk.
Kroupy vznikají přimrzáním vodních částeček k ledovým krystalům, jež se vznášejí v mrazivých vzestupných vodních proudech. Když tyto proudy ztratí svou sílu a kroupy jsou dostatečně těžké, může začít krupobití. Kroupy se vytvářejí uvnitř velkých bouřkových mraků kumulonimbů, kde teplota klesá pod bod mrazu. Nejvíce si z nebe padajícího ledu „užívají“ obyvatelé severoamerických prérií. Začátkem letošního roku postihla pohroma v podobě krup velikosti tenisových míčků i Austrálii.
4. Obrácená duha
Duha na obloze bývá symbolem naděje. Je naprosto běžným meteorologickým úkazem, vznikajícím lomem a vnitřním odrazem slunečního nebo měsíčního světla na vodních kapkách v atmosféře. Ale existuje i cosi na způsob obrácené duhy, kdy kraje oblouků nekončí kdesi za obzorem, ale úkaz má naopak tvar úsměvu.
Básník by asi pro tento jev našel spoustu jmen, vědci jej však nazvali cirkumzenitální oblouk. Vzniká lomem světla na horizontálně orientovaných ledových destičkách, do nichž sluneční paprsky vcházejí horní podstavou a vycházejí ven boční stěnou. Lze jej vystopovat na 46° nebo výše nad Sluncem a je viditelný, pouze je-li sluneční kotouč níže než asi 32°, jinak se nemůže vytvořit. Nikdy netvoří uzavřenou kružnici kolem zenitu, vždy zůstane jen obloukem.
Vzhledem k tomu, že se zjevuje vysoko na obloze, lidé si jej málokdy všimnou, přesto se jedná o celkem běžný jev. Barvy oblouku jsou velmi syté, rozhodně je se nač dívat. Obdobou tohoto oblouku je tzv. cirkumhorizontální oblouk, který se nachází naopak hluboko pod Sluncem, a proto je obtížné ho z našich zeměpisných šířek spatřit. Může být pozorovatelný jen těsně při jižním obzoru v poledních hodinách dnů kolem letního slunovratu, nebo ještě vzácněji, v noci za úplňků v období zimního slunovratu.
5. Mrak s vizáží mimozemšťana
Každý den se po celém světě podávají desítky hlášení o pozorování UFO. Nejedná se však o blízké setkání třetího druhu, bujná fantazie pozorovatelů si mimozemské návštěvníky plete s letadly, balony, nebo atmosférickými jevy. A jedním z takových může být lentikulární nebo též čočkovitý oblak, který skutečně může létající talíř připomínat.
Člověka na zemi může zmást, že ačkoliv je při povrchu silný vítr, lentikulární oblak se nehýbá. Takový mrak vzniká orograficky, což znamená, že jeho existenci způsobuje nerovnost zemského povrchu. Pokud proudící vzduch narazí na kopec, je poté vytlačován vzhůru. Při stoupání se vzduch ochlazuje a pak ve výšce mezi dvěma až šesti kilometry dojde ke kondenzaci vodní páry a oblak je na světě.
Lidské představivosti může takový mrak připomínat leccos, nejen létající talíř. Může na sebe vzít podobu zvířat, cylindru, doutníku, zkrátka čehokoliv. Kdo však stojí přímo pod takovým mrakem, příliš si úkaz nevychutná, kolem něj je jen mlha a vítr. Lentikulární mrak je znamením toho, že zakrátko dojde ke zhoršení povětrnostních podmínek. Jeho zjevení svědčí o tom, že v atmosféře nabírají horizontální proudy vzduchu na síle. Tyto vlny přecházejí přes horské překážky, a přesto v sobě udržují dostatečně vysokou vlhkost. Na blízku je atmosférická fronta a člověk by se raději měl před deštěm schovat v nějaké příjemné hospůdce.
6. Sněhulák made in příroda
K zimním radovánkám neodmyslitelně patří stavění sněhuláků. Takového sněžného paňácu ovšem nemusí stavět jen rozpustilí lidé, něco podobného zvládne i sama příroda. Takový sněžný válec zprvu připomíná dílo mimozemšťanů, hru rozveselených vtipálků nebo úkryt nějakého neznámého živočicha. Přitom se jedná o celkem přirozený, byť velmi vzácný úkaz.
Sněhové válce nejčastěji vznikají i v současnosti v prérijních oblastech severní Ameriky. Ke svému zrodu potřebují otevřený prostor a k tomu také mrazivé počasí, přesnou vlhkost a silnější vítr. Vrstva ledu na zemi musí být pokryta mokrým a sypkým sněhem s teplotou blízko tání ledu. Jakmile při takových podmínkách začne foukat, sníh začne rolovat a skládat se do tvaru válce. Jeho vnitřek je dutý, vnitřní vrstvy tenké, ale jak se nabaluje další a další sníh, vnější vrstvy začínají být mocnější.
7. Oblaka z vesmíru
Vysoko nad zemským povrchem, ve stratosféře ve výšce kolem 20 000 kilometrů, občas vzniká neobyčejné barevné divadlo. Ve chvíli, kdy již na zemský povrch sluneční paprsky nepadají, mohou stále ještě zasahovat mračna vysoko nad zemí. Takže i když už je vlastně noc, obloha hraje všemožnými barvami.
Ve výzkumu stratosférických jevů má současná věda ještě plno mezer. Předpokládá se, že perleťové mraky jsou složeny z malých, ledem pokrytých částic. Nedávné důkazy ukazují i na to, že některé perleťové mraky vznikly ze zamrzlé výpusti vody na raketoplánech. Zdaleka se nejedná o běžný úkaz, aby je si je člověk mohl prohlédnout, musí zajet do Skotska, Norska nebo třeba na Aljašku, byť perleťové mraky byly ojediněle zaznamenány i ve Francii. Jsou krásná pro oko, ale poněkud nebezpečná pro přírodu. Zřejmě mají totiž vliv na formaci a vznik ozonových děr, protože podporují chemické reakce produkující chlor, který urychluje zánik ozonu.
Vzdáleně příbuzným jevem na obloze jsou svítící noční oblaka. Jejich modrá, šedá, červená nebo oranžová barva ve tmě jasně vyniká. I tyto mraky jsou velmi vzácné, ale v našich krajích se lze s nimi přece jen setkat, pro svou existenci si totiž vybírají mírný pás. Například v Praze byly poprvé pozorovány v roce 1885.
Ani o těchto mracích vědci příliš mnoho nevědí. Předpokládá se, že jsou mimozemského původu. Jejich základním stavebním kamenem je totiž kosmický a kometární prach. Obvykle mají tvar závoje nebo víru.
8. Kulový blesk
Jedním z nejznámějších a zároveň nejtajemnějších meteorologických úkazů je kulový blesk. Přesto, že je jeho výskyt bezpečně prokázán, věda si s ním dodnes neví rady. Neví, jak vzniká, proč vzniká, jaké má vlastnosti, zkrátka zde mají vědci před sebou ještě pořádný kus práce.
Kulový blesk může být velký jako tenisák, i jako fotbalový míč. Výběr barev, do kterých se obléká, je široký, může být téměř bílý, ohnivě žlutý, červený, oranžový, ovšem i modrý nebo zelený. S jeho životností je to také různorodé, kulový blesk může řádit deset sekund i několik minut. V laboratorních podmínkách se již několikrát podařilo ohnivou kouli vyrobit, tento úspěch si mohli připsat i čeští vědci. Koule však neexistovala déle než třetinu vteřiny.
Co tedy zatím o kulovém blesku víme? Především to, že je zcela nevypočitatelný. Příkladem může být jeho teplota. Zatímco v některých případech hlásili pozorovatelé bolestivé popálení pokožky, jindy kulový blesk tancoval po papíru, kterému se vůbec nic nestalo. Kulový blesk dokáže poškodit elektrické spotřebiče, ba dokonce vytrhnout elektrickou zásuvku ze zdi. Nepohybuje se příliš rychle, ostrá chůze mu bez problémů stačí. Kulový blesk se od pevných povrchů odráží, vyhýbá se jim nebo s nimi koliduje, vzácně jimi může i procházet.
Zřejmě nejvíce přijímanou teorií o podstatě kulového blesku je jeho plazmatický původ. Podle této teorie jde o ohraničenou část prostoru, v níž se nějakým doposud nevysvětleným způsobem daří udržovat relativně stabilní plazma, tedy stav hmoty, kdy vedle sebe existují volné elektrony a kladně nabité ionty společně reagující na magnetické pole. Existují i další hypotézy, které se snaží vysvětlit příčiny vzniku ohnivých koulí. Mezi ně například patří oxidace atomárního křemíku, optický klam, nebo už dost divoké teorie týkající se UFO, antihmoty nebo dokonce toho, že kulový blesk je živý organismus.
Tornáda vládnou Británii
Když se řekne tornádo, našinec si obvykle vybaví atmosférické řádění kdesi na území Spojených států. Nicméně světovým centrem tornád je stará dobrá Británie, kterou postihuje jedno tornádo na 7397 kilometrů čtverečních rozlohy, i když nemají tak ničivou sílu jako v Karibiku či v USA. Odpovídající hodnotou pro USA je jedno tornádo na každých 8663 km2 za rok. (ověřit Janda)
Největší mrak
Solitonové mraky jsou ojedinělé, osamocené formace mraků, které si uchovávají svůj tvar a pohybují se konstantní rychlostí. Nejznámějším takovým mrakem je Morning Glory, který se vytváří v Carpentarijském zálivu v Austrálii. Tato formace mraků může být 1000 kilometrů dlouhá, 1 kilometr vysoká a pohybuje se rychlostí 60 km/h.
