Zmenšování technologií do velikostí, kde se šíře lidského vlasu podobá šíři Amazonky, zažilo v nedávné době další skok. Tým amerických vědců z několika prestižních univerzit publikoval v časopise Nature článek, v němž popisuje svého robůtka o velikosti pouhé 4 nanometry. 
Drobounký robůtek z dílny týmu složeného z biochemiků a fyziků z Kolumbijské univerzity, Arizonské státní univerzity, Michiganské univerzity a Kalifornského technologického institutu (Caltech) má podobu čtyřramenného pavouka. Jeho centrální část je vytvořena z proteinu streptavidinu, „pavoučí nohy“ jsou však tvořeny vlákny enzymatické DNA. Tento nanopavouček však není jen pasivní hračkou, ale dokáže se dát sám do pohybu a po nějaké době sám zastavit. Jak je to ale možné, když je jeho tělo tak malinké, že v sobě těžko udrží informace o tom, jak se má chovat? Tajemství úspěch Američanů spočívá v tom, že tuto informaci zabudovali zně robota samého – do „kolejničky“, po níž se pohybuje. Tu opět netvoří nic jiného, než vlákno DNA, na které „přišili“ kratší vlákna DNA, tzv. oligonukleotidy. Při svém pohybu je robůtek vlastně „čte“ a dozvídá se od nich, co přesně má dělat. Takto vybaven ušel vzdálenost celých 100 nanometrů, což se rovná zhruba jeho 50 krůčkům. Možná se to jeví na první pohled jako málo, dřívější prototypy fungující na podobném principu však dokázaly učinit kroky maximálně tři. A k čemu vlastně slouží zařízení, které na první pohled vypadá jako nesmyslná hračka pro rozptýlení nudících se vědců? „Dokážeme si například představit, že na pavouka naložíme náklad léků. Ten se pak přichytí na dvojdimenzionální strukturu typu buněčné membrány, nalezne na ní receptor a propašuje léčivo do vnitřního prostředí buňky,“ popouští uzdu fantazii Hao Yan z Arizonské státní univerzity, který byl jedním ze členů výzkumného týmu.
