Oranžovo-černo-bílé pruhování na zadečcích čmeláků informuje nejen predátory, ale i vědce o jednom: tento tvor je buď jedovatý, nebo si na jedovatého alespoň hraje. Britští vědci však zjistili, že čmeláci odstrašují ptáky i jinými způsoby, například svým charakteristickým „mručením“.

Výraznou kombinaci barev, která většinou zahrnuje střídání černých polí či pruhů s červenou, oranžovou nebo světle modrou barvou, nazývají biologové aposematickým zbarvením. Jeho hlavní funkcí je dát všem potenciálním predátorům na srozuměnou, že namísto chutného sousta jej může čekat sousto odporné, žihadlo či rovnou smrt v důsledku otravy. Nepříjemným žihadlem jsou chráněni i čmeláci a tak entomologové samozřejmě předpokládali, že jejich zbarvení je vzkazem pro hladové ptáky: „nejez mě, bude tě to bolet“! Zvídaví vědci z University of London (RHUL) v čele s dr. Nigelem Rainem z její Přírodovědecké fakulty se však rozhodli tento dříve nezpochybňovaný předpoklad dále otestovat. A jakou cestou se tedy vydali? Vyšli z myšlenky, že pokud by jejich zbarvení mělo pro ptáky či další potenciální predátory skutečně informativní hodnotu, pak by mělo být pravděpodobné, že druhy čmeláků žijící na jednom místě budou vypadat podobně. Navíc – kdyby se mezi místními čmeláky z ničeho nic  objevil druh jinak zbarvený, měli by mu místní ptáci dávat přednost před těmi, kterých se „bojí“. Pro otestování své myšlenky si vybrali tři dosti vzdálené lokality: jednu na Sardinii, jednu v Německu a jednu ve Velké Británii. Ke svému překvapení se ale ptáci chovali úplně jinak, než by vycházelo z původního předpokladu. „Predátoři se na jinak zbarvený hmyz z jiných oblastí, který jsme na daných lokalitách testovali, vůbec nezaměřovali. Usuzujeme tedy, že zvláštní houpavý způsob, jímž čmeláci létají či jejich hluboké mručení, hrají při vzbuzování strachu predátorů z nepříjemného žihadla mnohem větší roli, než jsme si doposud mysleli,“ uzavírá dr. Raine.