Miminka sice na první pohled působí jako pasivní uzlíčky, ve skutečnosti jsou však velmi všímavá. Snad od samotných počátků psychologie jakožto samostatné vědy vědci zkoumají, jak a kdy různé schopnosti dětí vnímat své okolí dozrávají. Poslední výzkumy posunují vznik pochopení pro záměry lidí v jejich okolí do podstatně ranějšího věku, než se dříve myslelo.
Těsně po narození jsou děti sice bezbranné a zcela závislé na svých rodičích, to však neznamená, že by svět kolem sebe nedokázaly prožívat a hodnotit. Prohlubující se znalosti o vývojové psychologii, která zkoumá zákonitosti v psychologickém vývoji individua (ontogenezi), nám ukazují, že děti včetně těch nejmenších mají svůj vlastní pestrý svět, jemuž bychom se my, dospělí, měli naučit rozumět. Představte si následující situaci: Sledujete basketbalový západ a jeden z hráčů se snaží zavěsit trojbodový koš. Přikrčí se, udělá typický pohyb, vypustí míč…, ale mine se cílem a hra ihned pokračuje dále. My, dospělí, kteří zápas sledujeme, okamžitě chápeme, co se odehrálo. Účelem hráčova pohybu bylo skórovat, záměr však nevyšel. Dokáží však důvody skryté za naším chováním pochopit i děti? Kdy tato schopnost vzniká a kde se bere?
Z „moře“ na „souš“
Díky moderním vyšetřovacím metodám, jako je ultrazvuk, fetální elektroencefalografie, termografie, izotopové techniky či registrace změn srdeční aktivity, víme, že od 28.–32. týdne po početí začínají miminka stále zřetelněji reagovat na nejrůznější podněty, jako jsou podněty hmatové, sluchové, zrakové i chuťové (Viz rámeček „Jazyk se učíme už v děloze“). Těsně před porodem je tedy miminko pro svůj příchod na svět poměrně dobře vybaveno. I přesto je pro něj tento přestup velmi náročnou a možná i traumatizující zkušeností. Přechod života z „moře“ na „souš“ trval v evoluci života miliony let, novorozenec jej musí zvládnout během několika okamžiků. Složitý je nejen průchod porodními cestami, ale i vyrovnání se zcela odlišnými fyzikálními podmínkami, které ve světě „venku“ vládnou. Musí se vyrovnat hned s několika problémy najednou – začít dýchat vzdušný kyslík, začít bojovat s gravitací i s nepříjemnými vněmy, jako je světlo či hluk. Opatrné vedení porodu vzhledem k nárokům novorozence (zmírnění světla, hluku a brzký kontakt s tělem matky) je proto prvním a důležitým krokem k jeho pozdějšímu dobrému a zdravému vývoji.
Nejdelší rok lidského života
Každý z nás si jistě všiml, že čím jsme starší, tím náš život ubíhá jaksi „rychleji“. Je to dáno především tím, že v mladším věku je naším úkolem seznamovat se s okolím, v němž je toho stále mnoho nového. Jelikož jsou lidské děti poměrně velké, rodí se v podstatě předčasně. Za první rok života dítě tedy vlastně dohání spoustu toho, co nestihlo v matčině těle. Během prvního roku života se proměníme skutečně neuvěřitelně: zhruba tolik, co za 5 let v období mezi 15.–20. rokem, nebo za celé dvacetiletí mezi 40.–60. rokem. Z tohoto důvodu jsou organismus a psychika kojence nejovlivnitelnější, ale také nejzranitelnější. Podle německo-amerického psychologa Erika Eriksona si dítě v mateřské náruči osvojuje tu úplně nejzákladnější vlastnost, díky níž dokáže po celý zbytek života přežít. Erikson jí nazývá základní důvěrou (basic tust). Teprve díky tomuto pevnému základu si může člověk vytvořit vztah k okolnímu světu, do něhož se rodí, zejména však k druhým lidem. Ti, jimž byla láskyplná péče v nejranějším věku odepřena, trpí po celý život nejrůznějšími problémy – nedokážou si vytvořit přátelské či partnerské vztahy, trpí depresí či paranoiou.
První úsměv je nejkrásnější
Vztah miminka k lidem v jeho okolí není zcela vrozený. VZniká postupně a prochází velkou řadou fází, které méně pozorní rodiče nemusejí vůbec rozeznat. Pro jeho přežití je důležité, aby mělo velkou část svého jednání jasně zapsanou v genech, tedy vlastně „naprogramovanou“. Nejdůležitějším bodem jeho těla jsou v tomto věku ústa, která pro něj v tomto věku představují zdroj největší slasti – jídla i uspokojení ze sání. Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud proto nazýval celé první období lidského života (asi do 1. roku) stádiem orálním, tedy obdobím fixace na ústa. Pomocí úst se miminka projevují také často navenek. Kromě sání si postupně začínají s ústy hrát, strkat si do nich nejrůznější předměty, „žbrblat, tedy nacvičovat si řeč, a také se usmívat. Úsměv je pro miminko prvním komunikačním mostem, který jej spojuje s druhými lidmi. Začíná se usmívat zhruba v prvním měsíci života. Jeho úsměv zpočátku není adresován konkrétním osobám, ale ani „pánu bohu do oken“. Psychologové prokázali, že právě úsměv považují lidé v okolí miminka za to „nejroztomilejší“, a chovají se k němu proto lépe. Kdy ale začne dítě chápat, co vlastně ti lidé okolo něj chtějí?
Kdy nás začínají miminka chápat?
Výzkumy schopností dětí rozeznávat úmysly lidí ve svém okolí jsou v posledních letech stále žhavější vědeckou oblastí. Tato schopnost je totiž klíčová pro schopnost dětí efektivně komunikovat se svým okolím. Psychologové z americké Univerzity of Michigan Amanda Brandoneová a Henry Wellman se rozhodli zjistit, jak jsou na tom s touto schopností děti ve věku 8, 10 a 12 měsíců. Pouštěli jim proto 2 filmy. První znázorňoval muže, který se natahuje pro balon a získá jej, a druhý, na němž chce muž na balon dosáhnout, ale nezdaří se mu to. Jedné ze skupin nejprve pouštěli první film a poté druhý, ve druhé pořadí obrátili. Miminka ve věku 10 a 12, která viděla nejprve úspěšný pokus, vždy sledovala druhý film déle, aby se ujistila, zda se sebrání míče muži podaří či nikoliv. Ta osmiměsíční již takový zájem nejevila, vždy se ale musela na scénu alespoň „dodívat“, aby zjistila, ze se sebrání míče zdaří či nikoliv. „Naše studie ukazuje, že zpočátku našeho vývoje rozumíme jednání druhých lidí povrchně. V jeho dalším průběhu se však učíme rozumět cílům a emocím druhých lidí a prohlubuje se tak naše navigace v bohatství sociálního světa,“ shrnuje výsledky výzkumů Manda Brandoneová.
Nepodvádějte, dítě to pozná!
Pochopení dětí pro záměry lidí v jejich okolí lze však podle psychologů z univerzity v britském Yorku stopovat do ještě ranějšího dětství. Heidi Marshová zde nedávno v rámci svého doktorátu prováděla výzkum, který se týkal nejen dětí devítiměsíčních, ale i šestiměsíčních. Její studie pracovala se 40 dětmi, 20 chlapci a 20 děvčátky. Děti seděly matkám na klíně a naproti nim seděly experimentátorky a podávaly dítěti hračku. V polovině případů seděly od dětí příliš daleko. I když mu chtěly hračku podat, na dítě nedosáhly. V druhé polovině případů seděly již blíže. Natahovaly ruku, jako kdyby mu ji chtěly podat, v pravý okamžik však včas ucukly. „Naše jednání jsme doprovázely i výraznými výrazy v tváři. I ty jsou pro dětské pochopení pro naše záměry důležité,“ vysvětluje Heidi Marshová. K jejich překvapení reagovaly děti na „podvody“ dospělých poměrně jednoznačně. Již šestileté děti odvracely od „podvodníků“ zrak, ty devítiměsíční dokonce vztekle máchly pěstičkou. „Naše závěry jsou velmi vzrušující. Poprvé se nám totiž podařilo předvést, že rozpoznání našich cílů jsou schopné i děti šestiměsíční,“ neskrývá svou radost mladá doktorandka.
Jazyk se učíme už v děloze
Ze všech vnějších vlivů k plodu v děloze nejlépe zabloudí tzv. auditivní, neboli sluchové vjemy. Právě díky nim se u miminek vyvíjí i budoucí preference pro to, kterému jazyku budou mít po opuštění matčina těla nejblíže. Zajímavými objekty výzkumu jsou proto mezi psychology děti z bilingvních rodin, tedy takové, v nichž se mluví dvěma jazyky. Kanadské psycholožky Krista Byers-Heinleinová a Janet F. Werkerová z University of British Columbia ve Vancouveru se rozhodly porovnat děti z rodin, kde se mluvilo pouze anglicky, a z rodin, jejichž členové užívali i tagalogštinu, jíž mluví někteří obyvatelé Filipín. K tomu, aby rozpoznali, jak novorozenci na jazyk reagují, použili metodu měření intenzity sacího reflexu. Čím intenzivněji dítě saje, tím více jej zajímá to, co se okolo něj děje. Výsledky nebyly nakonec nijak překvapivé. Děti, jejichž matka mluvila v těhotenství pouze jedním jazykem (angličtinou), na tagalogštinu prakticky vůbec nereagovaly. U dětí z dvojjazyčných rodin tomu však bylo naopak – děti sály stejně intenzivně jak u promluv v angličtině, tak v tagalogštině. Základní melodii jazyka se tedy děti musely naučit již v děloze.
„Tetičky“ dokážou zachránit životy tisíců novorozeňat
Statistikové odhadují, že ročně na světě zemře na světě během prvního měsíce svého života okolo 4 milionů dětí. Takzvaná neonatální mortalita, jak vědci úmrtnost kojenců odborně nazývají, je přirozeně nejvyšší v chudších a rozvojových zemích světa. Pro srovnání: průměr například v Indii je 39 úmrtí na 1000 narozených, ve Velké Británii jsou to však pouhá 4. Původ tohoto rozdílu není těžké uhodnout – na vinně jsou především horší hygienické podmínky a také podstatně řidší síto preventivní lékařské péče. Prof. Anthony Costello z britské University College London se nedávno se svými indickým spolupracovníky vypravil na výzkum do nejchudší indických států Džhárkhand a Orissa, kde je úmrtnost novorozenců enormně vysoká. Výzkumy jeho týmu ukázaly, že ideální prevencí proti tomuto jevu jsou ženská společenství, jakési sbory „tetiček“. Starší respektované ženy dokážou novorodičky, které často žijí osamoceně v dohodnutých manželstvích, nejen povzbudit, ale přispět jim i cennými radami. „Pozorovali jsme výraznou změnu zejména k lepší hygieně a také ke zlepšení péče o novorozence,“ vysvětluje prof. Costello, který výrazně doporučuje vznik ženských společenství podporovat.
S plenkou i bez ní
Pleny, ať už ty látkové či papírové, jsou v evoluční historii lidstva poměrně novým vynálezem. Po většinu lidské historie neměly matky o plenkách ani tušení, a děti přesto přežívaly. Americká psycholožka Ingrid Bauerová proto ve své knize „Bez plenky“ vysvětluje, že plenky, nejsou ani pro ta nejmenší miminka vhodné ani nutné. Děti totiž podle ní samy dobře vědí, kdy se chtějí vyprázdnit, a samy nám dají instinktivně najevo. Propaguje „přirozenou hygienu nemluvňat“, kdy se děti učí chodit na nočníček již od toho nejútlejšího věku. Podmínkou je však velmi přesné rozpoznávání signálů, které miminko vydává, když pocítí potřebu vyměšování. Signály jsou u každého miminka o trošku jiné, patří mezi ně především „vrtění“ a vzlykání. Takové přesné pozorování a obstarávání miminka podle ní navíc velmi posiluje pouto mezi dítětem a rodiči, které je pro celou rodinu skvělým vkladem do budoucna. Pro rodiče, kterým leží zdravý vývoj jejich potomka skutečně na srdci, se proto větší nvestice do péče o miminko vyplatí.
