Po dlouhé generace se v dějepise jednoznačně učí o prvobytně pospolné společnosti. V ní se mnoho pozornosti věnuje období matriarchátu, kde hlavní slovo měla matka. Její význam měly dokladovat i sošky tzv. venuší s výraznými sekundárními pohlavními znaky. Nejnověji se archeologové domnívají, že figurky sloužily i šamanům.

Možná to zní zvláštně, ale četní odborníci tvrdí, že člověk je pro naši planetu tvorem poněkud neobvyklým. Objevil se na ní jako poslední velký živočišný druh a oproti jiným druhům potřeboval k vývoji mnohonásobně méně času.

Odkud jsme, kam jdeme?
Ještě nedávno vědci uváděli, že nejstarší předchůdce člověka chodil po zemském povrchu před třemi až čtyřmi miliony roky. Nálezy kostí malého opičího tvora ze západní Keni podle některých badatelů počátek lidské historie mnohou posunout až do doby před (?) více než šesti miliony let. Dosud se traduje, že naším nejstarším příbuzným je z Afriky pocházející tzv. jižní opice neboli Australopithecus, o výšce 100–150 cm. Jeho nový druh antropologové objevili letos.
V jihoafrické vápencové jeskyni Malapa se nyní podařilo najít pozůstatky dosud neznámého – asi dva miliony starého – předchůdce člověka, který by měl tvořit vývojový mezistupeň mezi primáty a druhem Homo habilis. Ze stavby pánve a kostí dolních končetin téměř kompletně zachované zkamenělé kostry dítěte by antropologové mohli rozluštit způsob chůze a držení těla pravěkého člověka, z podoby dlaní dobu, kdy předchůdce dnešního člověka začal používat nástroje. Jisté je, že naši prapředci žili potulným životem, cestovali z místa na místo místa, kde byly zdroje potravy. Jednalo se o lovce zvěře a ryb a sběrače jedlých rostlin, plodů a drobných živočichů.

Zrodily se rody
Společenský vývoj lidstva se datuje vznikem rodinné skupiny, ve které docházelo k utváření rozmanitých svazků, zejména rodových. Existence pokrevně spřízněných lidí umožnila vytváření organizovaných skupin. S tím souvisela nutnost stanovit určitá pravidla vzájemného chování. Nejblíže příbuzní tvořili rod. Rody se slučovaly ve frátrie (bratrstva??), klany a kmeny, případně v mocnou federaci kmenů.
Od známého antropologa RNDr. Josefa Wolfa, CSc., se 21. STOLETÍ dozvědělo: „Vznikem rodové společnosti zároveň začalo období matriarchálních a patriarchálních vztahů a poměrů.“ Pro jedno z raných vývojových stadií organizované lidské společnosti, vyznačující se pravidly mateřského práva v rámci rodových vztahů (ne všude), bylo typické výsadní postavení ženy v rodinném i společenském životě. Všechny děti byly odvozovány od matky – roditelky, majetek se dědil v ženské linii a někdy nejstarší  žena rodu nebo kmene spolurozhodovala o rodových a kmenových záležitostech.

Venuše zaplavily svět
Výrazem úcty k ženě – nejen jako dárkyni života – se staly sošky tzv. venuší. Světově proslulou je Věstonická venuše, kterou nyní vlastní Moravské zemské muzeum v Brně.
Obdobné figurky ze starší doby kamenné spatřily světlo světa i v řadě dalších zemí, např. v Německu, v Itálii, na Ukrajině, v Rusku nebo na Slovensku. Nechybějí však ani v severní Eurasii.
Sem se nedávno vypravila i Mgr. Sandra Sázelová z Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. 21. STOLETÍ se svěřila s tím, co viděla u lovecko-sběračských společností Sibiře: „Tady je každodenní život smlouvou s duchy, kteří mají různou sílu a povahu – na straně jedné přirozeně podporují a chrání lidská přání a úspěchy, na straně druhé však mohou člověku přivodit neštěstí, nemoc nebo dokonce smrt.“ Přestože jsou aktivity duchů reálné, sami o sobě zůstávají neviditelnými. Aby si lidé s nimi usnadnili komunikaci, vybírají si jejich zobrazení ve svém nejbližším okolí nebo si je sami zhotovují. Tato zobrazení bývají nejčastěji vyrobena z kosti, kamene, dřeva, kovu, hlíny, kožešiny, peří nebo textilií.

Šaman je vlivný pán
Rituální figurky nejsou příliš realistické, protože by skrze ně mohli ožít duchové, kteří v nich sídlí. Naopak umělecké předměty nebo hračky mohou mnohdy velice detailně zachycovat každodenní život. „Právě v tomto světě je žena symbolicky vnímána jako ochránkyně rodiny, domova a posvátných předmětů, které jsou s domácností spjaty. Jedna malá ženská figurka, zobrazující tohoto ochranného ducha, pak může sloužit celé rodině nebo zvlášť každému jejímu členovi,“ řekla 21. STOLETÍ Mgr. Sandra Sázelová.
A jakou tam mají ženské sošky podobu? „ Na první pohled bychom pro mladopaleolitické venuše kyprých tvarů, jež známe z různých míst Evropy, jen těžko hledali etnologické analogie u lovecko-sběračských společností severní Eurasie. Jejich ženské figurky jsou totiž tvarově podobnější spíše štíhlým mladopaleolitickým venuším ze Sibiře.“
Ovšem velice pozoruhodné je zajímavé zjištění – další typ figurek je věnován Totemické matce a vlastní ji každý klanový šaman. Některé z těchto figurek bývají předávány po ženské linii z generace na generaci, mohou však být součástí obětiny v období nepřízně, nebo jsou dány zemřelému do hrobu společně se všemi předměty, které by ho mohly poutat ke světu lidí.

Někdo vládnout musí?
Četní vědci dnes tvrdí, že původní pojetí matriarchátu, ač ještě přežívá, se již nepovažuje za správné. Toto pojetí „vlády žen“, které si vymyslel J. J. Bachofen roku 1861, prý ve skutečnosti představuje pouze nesprávnou aplikaci tehdy čerstvé Darwinovy vývojové teorie. Vychází z předpokladu, že před patriarchátem musela být nějaká zaostalejší společnost. A co to mohlo být? V úvahu připadalo jen období, kdy mužům vládly ženy. Vycházelo se totiž z předsudku, že někdo vládnout musí! Navíc se nově ukazuje, že Bachofen matriarchát „objevil“ na základě studia řeckých textů.
Pokud se matriarchát někde vyskytl (bojovné Amazonky apod.), byla to až reakce na patriarchát, kdy se ženy vzbouřily proti mužské nadvládě. (Mohlo jít rovněž o reakci na patriarchát u sousedního kmene. Jak pro 21. STOLETÍ upřesnil renomovaný archeolog PhDr. Petr Šída, Ph.D., moderní antropologie pojem matriarchát už téměř neužívá. Místo toho se můžeme setkat s pojmem matrilinearita, tj. uspořádání, kde se osobní status a privilegia, případně i majetek dědí v mateřské linii. Krása pravěkých sošek venuší ovšem zůstává!

Více se dozvíte:
J. Wolf: Člověk a jeho pradějiny, ARSCI, 2007
V. Mazák, Z. Burian: Pravěký člověk, http://www.cs.wikipedia.cz
http://cs. wikipedia. org/wiki

Jak vznikl matriarchát?
Matriarchát (z latinského mater, což znamená matka, a řeckého archein, což znamená vládnout) je forma společnosti, kde vládne žena (matka). Protipólem je patriarchát – vláda mužů.
Pojem matriarchát souvisí s kdysi vlivnou hypotézou německého historika Johana Jakoba Bachofena (1815–1887), kterou převzal i Bedřich Engels a jiní badatelé.

Věstonická venuše se představuje
Keramická soška z pálené hlíny je 11,5 cm vysoká a v bocích 4,3 cm široká. Pochází z období 29 000-25 000 př. n. l. (mladší paleolit). Nalezl ji 13. 7. 1925 v popelišti horní části pravěkého naleziště mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem na Moravě tým prof. Karla Absolona. Soška ležela ve zbytcích pradávného ohniště rozlomená na dva kusy, které zpočátku ani nevypadaly, že k sobě patří. Teprve po očištění se ukázalo, že celek se podobá ženské postavě. Charakteristické znaky: malý detail obličeje, nepřítomnost krku, velké poprsí (levé ňadro je větší) a statné boky. Na zadní straně zaujmou rýhy, které zřejmě představují tukové zářezy.

Venuše absolvovala CT
Moderní diagnostická metoda computerové (počítačové?? – výpočetní!! DLE PANORAMY!!) tomografie (CT) kombinuje klasické rentgenové vyšetření s počítačovým systémem. V létě 2004 podstoupila důkladné „vyšetření“ na tomografu Věstonická venuše. Důvod k tomu byl podle archeologů jasný – od jejího nalezení uplynulo 80 let a jen čtyřikrát se badatelé pokusili zjistit, z čeho je přesně vyrobena. A co ukázala nejmodernější metoda? Soška je z jemné hlíny, smíchané s vodou. Jsou v ní ale navíc i malá bílá zrníčka, což může být vysrážený vápenec nebo úlomky kostí.

Možná to zní zvláštně, ale četní odborníci tvrdí, že člověk je pro naši planetu tvorem poněkud neobvyklým. Objevil se na ní jako poslední velký živočišný druh a oproti jiným druhům potřeboval k vývoji mnohonásobně méně času.

Odkud jsme, kam jdeme?
Ještě nedávno vědci uváděli, že nejstarší předchůdce člověka chodil po zemském povrchu před třemi až čtyřmi miliony roky. Nálezy kostí malého opičího tvora ze západní Keni podle některých badatelů počátek lidské historie mnohou posunout až do doby před (?) více než šesti miliony let. Dosud se traduje, že naším nejstarším příbuzným je z Afriky pocházející tzv. jižní opice neboli Australopithecus, o výšce 100–150 cm. Jeho nový druh antropologové objevili letos.
V jihoafrické vápencové jeskyni Malapa se nyní podařilo najít pozůstatky dosud neznámého – asi dva miliony starého – předchůdce člověka, který by měl tvořit vývojový mezistupeň mezi primáty a druhem Homo habilis. Ze stavby pánve a kostí dolních končetin téměř kompletně zachované zkamenělé kostry dítěte by antropologové mohli rozluštit způsob chůze a držení těla pravěkého člověka, z podoby dlaní dobu, kdy předchůdce dnešního člověka začal používat nástroje. Jisté je, že naši prapředci žili potulným životem, cestovali z místa na místo místa, kde byly zdroje potravy. Jednalo se o lovce zvěře a ryb a sběrače jedlých rostlin, plodů a drobných živočichů.

Zrodily se rody
Společenský vývoj lidstva se datuje vznikem rodinné skupiny, ve které docházelo k utváření rozmanitých svazků, zejména rodových. Existence pokrevně spřízněných lidí umožnila vytváření organizovaných skupin. S tím souvisela nutnost stanovit určitá pravidla vzájemného chování. Nejblíže příbuzní tvořili rod. Rody se slučovaly ve frátrie (bratrstva??), klany a kmeny, případně v mocnou federaci kmenů.
Od známého antropologa RNDr. Josefa Wolfa, CSc., se 21. STOLETÍ dozvědělo: „Vznikem rodové společnosti zároveň začalo období matriarchálních a patriarchálních vztahů a poměrů.“ Pro jedno z raných vývojových stadií organizované lidské společnosti, vyznačující se pravidly mateřského práva v rámci rodových vztahů (ne všude), bylo typické výsadní postavení ženy v rodinném i společenském životě. Všechny děti byly odvozovány od matky – roditelky, majetek se dědil v ženské linii a někdy nejstarší  žena rodu nebo kmene spolurozhodovala o rodových a kmenových záležitostech.

Venuše zaplavily svět
Výrazem úcty k ženě – nejen jako dárkyni života – se staly sošky tzv. venuší. Světově proslulou je Věstonická venuše, kterou nyní vlastní Moravské zemské muzeum v Brně.
Obdobné figurky ze starší doby kamenné spatřily světlo světa i v řadě dalších zemí, např. v Německu, v Itálii, na Ukrajině, v Rusku nebo na Slovensku. Nechybějí však ani v severní Eurasii.
Sem se nedávno vypravila i Mgr. Sandra Sázelová z Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. 21. STOLETÍ se svěřila s tím, co viděla u lovecko-sběračských společností Sibiře: „Tady je každodenní život smlouvou s duchy, kteří mají různou sílu a povahu – na straně jedné přirozeně podporují a chrání lidská přání a úspěchy, na straně druhé však mohou člověku přivodit neštěstí, nemoc nebo dokonce smrt.“ Přestože jsou aktivity duchů reálné, sami o sobě zůstávají neviditelnými. Aby si lidé s nimi usnadnili komunikaci, vybírají si jejich zobrazení ve svém nejbližším okolí nebo si je sami zhotovují. Tato zobrazení bývají nejčastěji vyrobena z kosti, kamene, dřeva, kovu, hlíny, kožešiny, peří nebo textilií.

Šaman je vlivný pán
Rituální figurky nejsou příliš realistické, protože by skrze ně mohli ožít duchové, kteří v nich sídlí. Naopak umělecké předměty nebo hračky mohou mnohdy velice detailně zachycovat každodenní život. „Právě v tomto světě je žena symbolicky vnímána jako ochránkyně rodiny, domova a posvátných předmětů, které jsou s domácností spjaty. Jedna malá ženská figurka, zobrazující tohoto ochranného ducha, pak může sloužit celé rodině nebo zvlášť každému jejímu členovi,“ řekla 21. STOLETÍ Mgr. Sandra Sázelová.
A jakou tam mají ženské sošky podobu? „ Na první pohled bychom pro mladopaleolitické venuše kyprých tvarů, jež známe z různých míst Evropy, jen těžko hledali etnologické analogie u lovecko-sběračských společností severní Eurasie. Jejich ženské figurky jsou totiž tvarově podobnější spíše štíhlým mladopaleolitickým venuším ze Sibiře.“
Ovšem velice pozoruhodné je zajímavé zjištění – další typ figurek je věnován Totemické matce a vlastní ji každý klanový šaman. Některé z těchto figurek bývají předávány po ženské linii z generace na generaci, mohou však být součástí obětiny v období nepřízně, nebo jsou dány zemřelému do hrobu společně se všemi předměty, které by ho mohly poutat ke světu lidí.

Někdo vládnout musí?
Četní vědci dnes tvrdí, že původní pojetí matriarchátu, ač ještě přežívá, se již nepovažuje za správné. Toto pojetí „vlády žen“, které si vymyslel J. J. Bachofen roku 1861, prý ve skutečnosti představuje pouze nesprávnou aplikaci tehdy čerstvé Darwinovy vývojové teorie. Vychází z předpokladu, že před patriarchátem musela být nějaká zaostalejší společnost. A co to mohlo být? V úvahu připadalo jen období, kdy mužům vládly ženy. Vycházelo se totiž z předsudku, že někdo vládnout musí! Navíc se nově ukazuje, že Bachofen matriarchát „objevil“ na základě studia řeckých textů.
Pokud se matriarchát někde vyskytl (bojovné Amazonky apod.), byla to až reakce na patriarchát, kdy se ženy vzbouřily proti mužské nadvládě. (Mohlo jít rovněž o reakci na patriarchát u sousedního kmene. Jak pro 21. STOLETÍ upřesnil renomovaný archeolog PhDr. Petr Šída, Ph.D., moderní antropologie pojem matriarchát už téměř neužívá. Místo toho se můžeme setkat s pojmem matrilinearita, tj. uspořádání, kde se osobní status a privilegia, případně i majetek dědí v mateřské linii. Krása pravěkých sošek venuší ovšem zůstává!

Více se dozvíte:
J. Wolf: Člověk a jeho pradějiny, ARSCI, 2007
V. Mazák, Z. Burian: Pravěký člověk, http://www.cs.wikipedia.cz
http://cs. wikipedia. org/wiki

Jak vznikl matriarchát?
Matriarchát (z latinského mater, což znamená matka, a řeckého archein, což znamená vládnout) je forma společnosti, kde vládne žena (matka). Protipólem je patriarchát – vláda mužů.
Pojem matriarchát souvisí s kdysi vlivnou hypotézou německého historika Johana Jakoba Bachofena (1815–1887), kterou převzal i Bedřich Engels a jiní badatelé.

Věstonická venuše se představuje
Keramická soška z pálené hlíny je 11,5 cm vysoká a v bocích 4,3 cm široká. Pochází z období 29 000-25 000 př. n. l. (mladší paleolit). Nalezl ji 13. 7. 1925 v popelišti horní části pravěkého naleziště mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem na Moravě tým prof. Karla Absolona. Soška ležela ve zbytcích pradávného ohniště rozlomená na dva kusy, které zpočátku ani nevypadaly, že k sobě patří. Teprve po očištění se ukázalo, že celek se podobá ženské postavě. Charakteristické znaky: malý detail obličeje, nepřítomnost krku, velké poprsí (levé ňadro je větší) a statné boky. Na zadní straně zaujmou rýhy, které zřejmě představují tukové zářezy.

Venuše absolvovala CT
Moderní diagnostická metoda computerové (počítačové?? – výpočetní!! DLE PANORAMY!!) tomografie (CT) kombinuje klasické rentgenové vyšetření s počítačovým systémem. V létě 2004 podstoupila důkladné „vyšetření“ na tomografu Věstonická venuše. Důvod k tomu byl podle archeologů jasný – od jejího nalezení uplynulo 80 let a jen čtyřikrát se badatelé pokusili zjistit, z čeho je přesně vyrobena. A co ukázala nejmodernější metoda? Soška je z jemné hlíny, smíchané s vodou. Jsou v ní ale navíc i malá bílá zrníčka, což může být vysrážený vápenec nebo úlomky kostí.