Existenci antihmoty teoreticky předpověděl již v roce 1928 slavný britský atomový fyzik Paul Dirac, definitivně byla potvrzena v roce 1932 díky pozorování kosmického záření. Americkým vědcům se nedávno podařilo připravit zatím nejtěžší část antihmoty, těžké jádro antivodíku. 
Ačkoliv vědci předpokládají, že těsně po vzniku vesmíru bylo množství hmoty a antihmoty zhruba vyvážené, je dnes antihmota podle všeho skutečnou „Popelkou“ vesmíru. Doposud nebyly pozorovány žádné významné vesmírné formace, které by byly složeny výhradně z antihmoty a jediné stopy po ní pocházejí z vesmírného záření. Přesto přeze všechno je možné stopové množství antihmoty vyrobit uměle. Stačí k tomu „maličkost“ – obrovské zařízení na srážení částic, jaké lze najít například ve Fermiho laboratoři v Chicagu nebo ve švýcarských laboratořích CERN. „K takové přípravě je třeba splnit dvě podmínky,“ říká jeden z členů výzkumného týmu Declan Keane z Ken State University v Ohiu. „První z nich jsou obrovské energie, nutné k samotnému vytvoření antičástic. Druhou z nich je to, aby se vám jich podařilo vytvořit množství dostatečné k tomu, aby zformovaly alespoň zárodek atomu. Antihmota totiž velmi rychle reaguje s běžnou hmotou a přeměňuje se v energii,“ upřesňuje Keane. Donedávna bylo nejtěžší antičásticí, kterou se vědcům podařilo „vyrobit“ jádro antihelia. Tento rekord však již neplatí. Historii nedávno přepsali vědci z Relativistického srážeče těžkých iontů (RHIC), umístěného na newyorském Long Islandu. Při srážení jader zlata se jim podařilo vytvořit těžký izotop antivodíku. Jak je však možné, že lehčí vodík „předběhl“ těžší hélium? Klíč k odpovědi leží v tom, že vědcům podařilo připravit nikoliv obyčejný vodík, resp. antivodík, ale jeho zvláštní formu, izotop. Jeho jádro je oproti obohaceno ještě jednu částici, antihmotný protipól takzvaného „podivného kvarku“ (antistrange quark). Nepatrná hmotnost této antičástice tak napomohla nově „vyrobenému“ jádru antivodíku k titulu zatím nejhmotnějšího kousky uměle připravené antihmoty.
