Na lidi, kteří si své lásky hledají prostřednictvím online seznamek na internetu, se mnozí dívají s nedůvěrou. Podle velké části jsou to lidé buď příliš oškliví nebo příliš hloupí na to, aby se dokázali seznámit tradičnějšími způsoby.

Podle amerických socioložek však tento stereotyp neplatí.

Americké socioložky Alicia Castová a Jamie McCartneyová z univerzity v Ames v americkém státě Iowa započaly před třemi lety svůj výzkum z poněkud jiných důvodů než zkoumat, co dělají lidé ve volném čase na internetu.

Zajímalo je především, jak se oproti dřívějšku proměnilo věkové složení novomanželů. Na první pohled nevinnou součástí jejich dotazníku byla však i otázka, jakým způsobem se pár seznámil. Když jim 25 ze 175 dotázaných dvojic odpovědělo, že místem jejich prvního rande byl virtuální prostor, rozhodly se socioložky poněkud odchýlit od původního směru výzkumu a zaměřit svou pozornost právě na ně.

Liší se takoví lidé od většiny, která k seznámení volí podobná místa jako jejich rodiče a prarodiče? A jestli ano, tak v čem? Rozdíly se skutečně našly. Nejnápadnějším z nich byl věk – internet přeje podle všeho především starším.

Zatímco „internetové“ páry dosahovaly v průměru na novomanžele skutečně úctyhodného věku 36 let, často také vstupovali do manželského svazku podruhé či dokonce potřetí. Jejich více tradicionalistickým kolegům bylo ve svatební den okolo třicítky a svatební zvony slyšeli většinou poprvé.

Internetové seznamování také postupuje rychleji: svatba se konala v průměru po 1,5 roce po seznámení, druhá skupina potřeboval v průměru okolo 3 let. Na druhou stranu se však obě skupiny nelišili v tom, v čem by asi velká část veřejnosti čekala.

Socioložky nezaznamenaly žádné výrazné rozdíly v inteligenci, vzdělání ani, a to je nejdůležitější, v sebehodnocení. A co z toho vědkyně usuzují? „Tato práce ukazuje, že lidé si prostě přidali internet do svého repertoáru nástrojů k nalezení partnera.

Ve využívání technologií jsou lidé praktičtí. Dokáží vás totiž dostat přesně tam, kam potřebujete,“ komentuje závěry socioložek Mara Adelmanová, která se na univerzitě v Seattlu zabývá komunikačními sítěmi.

Autor: Josef Querelle