Na oběžné dráze kolem Země je stále více satelitů a družic. Některé svým okem zkoumají vzdálené končiny vesmíru, další přenášejí televizní signál, jiné špehují a šmírují jako pověstný agent c.k. tajné policie Brettschneider z Haškova Švejka, řada družic už je mimo provoz. Vzhledem ke stále zrychlujícím klimatickým procesům na naší planetě se kosmické programy stále častěji věnují i zkoumání samotné Země.
V této oblasti nezaostává ani Evropská kosmická agentura (ESA). V poslední únorový den by měla do kosmu odstartovat sonda CryoSat 2, která má za úkol zkoumat kryosféru, zmrzlou vodu ve formě sněhu, ledovce, plovoucí kry či trvale zmrzlou půdu.
Havárie v Plesetsku
S projektem družice přišel v roce 1998 profesor University College v Londýně Duncan Wingham. Od první myšlenky až ke startu směrem k vesmíru uplynulo pak sedm let. 8. října 2005 odstartovala z kosmodromu Plesetsk v severním Rusku ruská raketa Rokot (Hřmot), která měla evropský satelit vynést na orbitální dráhu. Představitelé ESA tehdy hýřili optimismem: „Družice CryoSat bude létat ve větší výšce než dosavadní satelity a sledovat ledovou pokrývku,“ prohlásil těsně před startem jeden z vedoucích projektu Guy Ratier.
Všechno nakonec dopadlo úplně jinak. Dvě hodiny po startu ztratilo řídicí středisko s raketou kontakt. Podpůrná jednotka se nezapnula a výsledkem byla neschopnost družice dostat se na oběžnou dráhu. Trosky satelitu v hodnotě 4 miliard korun skončily v Severním ledovém oceánu. Následné vyšetřování, vedené státní ruskou komisí, zjistilo nakonec i příčinu selhání. Byla jí chyba v programovém softwaru rakety, které se měl dopustit programátor. Pokyn k oddělení raketového stupně přišel z řídícího počítače o několik vteřin později, než měl, a pak už byla situace definitivně ztracená.
Druhý pokus? Zkusíme to!
Je pochopitelné, že činitelé ESA z toho měli pramalou radost. Ovšem už po pár měsících se evropští vědci z neúspěchu oklepali a začali se věnovat výstavbě satelitu CryoSat 2. 23. února 2006 ESA oznámila, že bude v projektu pokračovat. Za necelé roky byl bratříček nešťastného CryoSatu dokončen a připraven na svou misi.
Družice Cry-Sat 2 měla původně odstartovat už v loňském roce. Tentokrát se měl jejím místem startu stát známý kosmodrom Bajkonur. Jenže projekt opět pronásledovala smůla. Bajkonur má dosti omezenou dostupnost a navíc byl značně vytížen, takže neustále docházelo k odkladům startu. „Samozřejmě že jsme byli zklamaní,“ svěřil se šéf projektu Richard Francis. „Družice byla půl roku ve skladu, pak jsme ji vyndali, prozkoušeli, a zase jsme ji byli nuceni vrátit zpět. Po zklamání ze ztráty první družice dychtivě čekáme na den startu.“
Jak rychle tají ledovce?
Richard Francis a celá ESA se nakonec dočkali, dnem D pro projekt CryoSat 2 se stane 28. únor. Vědci mohou začít jásat, protože družice byla vyvinuta čistě pro jejich potřeby. Satelit bude zkoumat procesy klimatickým změn a zaměří se především na průzkum arktických a antarktických ledovců. „Monitoring tloušťky a hmotnosti ledu má zásadní význam pro posuzování změn klimatu,“ podotkl ředitel programů pozorování Země ESA Volker Liebig. Led na moři, který je obvykle silný jen několik metrů, ovlivňuje teplotu oceánů a proudění v nich. Podstatně mocnější pevninský led by za předpokladu svého roztátí mohl významně zvýšit hladinu moří. Roční cyklus zamrznutí a roztátí polárního ledu také významně ovlivňuje mořské proudy a tím třeba i klima v našich končinách.
Mise evropské družice by měla trvat nejméně po tři roky. CryoSat 2 je vybaven speciálními radary, které budou schopny měřit mocnost ledovců. Jedná se o vysoce sofistikovaný radarový výškoměr SIRAL (Synthetic Aperture Radar Interferometric Radar Altimeter), který umožňuje pořizovat 3D snímky a tloušťku ledu je schopen určit s přesností na jeden centimetr. Na rozdíl od svého předchůdce se „dvojka“ může pochlubit i rezervními radary pro případ, že by ty původní selhaly. CryoSat2 bude kroužit ve výšce 700 kilometrů nad hladinou moře.
Další mise již za dveřmi
ESA plánuje i další lety svých družic, které budou Zemi podrobovat důkladnému zkoumání. Družice ADM-Aeolus bude první kosmickou misí měřící pohyby větru z globálního pohledu. Zlepší přesnost numerických modelů předpovědi počasí a měla by posunout vědecké chápání dynamiky atmosféry a procesů důležitých pro klimatické změny a modely klimatu. Satelit Swarm zase poskytne vysoce přesná měření týkající se síly a směru pozemského magnetického pole.
Na rok 2013, je plánovaný start mise EarthCARE (Earth Clouds, Aerosols and Radiation Explorer). Družice EarthCARE by měla zjišťovat funkci vazeb mezi mraky, zářením a aerosolovými procesy, ale i bádat po tom, jakou hrají roli tyto faktory hrají v regulaci klimatu. Každopádně se to vše bude odvíjet od očekávaného podařeného startu družice CryoSat 2.
Historie evropského kosmického výzkumu
1975 – Od roku 1960 existovalo několik roztříštěných evropských organizací, zaměřených na výzkum vesmíru. Až v roce 1975 vzniká organizace ESA v podobě, v jaké ji známe dnes. V zrodu ESA stálo deset členských zemí: Belgie, Británie, Dánsko, Francie, Itálie, Německo, Nizozemsko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko. Irsko se přidalo ještě v tomtéž roce. ESA vypustila svoji první vědeckou družici, COS-B, která monitorovala gama-záření ve vesmíru. Šlo o jednu z nejúspěšnějších misí v historii, družice pracovala více než šest let – o čtyři roky déle, než se plánovalo.
1978 – Kanada se stává spolupracujícím státem ESA. Ve stejném roce se ESA přidává k projektu NASA a Spojeného království na vypuštění družice IUE, což je první teleskop na vysoké oběžné dráze. Pracuje úspěšně osmnáct let.
1979 – Rakousko podepisuje asociační dohodu s ESA. Je vypuštěna první raketa Ariane, kterou postavila ESA coby nástupce organizace ELDO. Ariane je určena pro vynášení vědeckých a komerčních družic.
1986 – Meziplanetární sonda Giotto, první mise ESA do vzdáleného vesmíru, studuje Halleyovu kometu. Poté se ještě „nad plán“ vydává ke kometě Grigg-Skejllerup.
2003 – Je vypuštěna sonda Mars Express s přistávacím zařízením Beagle 2. Mars Express, první výhradně evropská mise k jakékoliv planetě, od té chvíle hraje klíčovou roli v mezinárodním programu průzkumu „rudé planety“.
2005 – Sonda Huygens přistává na povrchu Saturnova největšího měsíce Titanu. Jde o první sondu v historii, která přistála na povrchu některého z vnějších těles sluneční soustavy.
2008 – K Mezinárodní kosmické stanici je připojena evropská laboratoř Columbus. Tím se ESA v celém projektu stává plnohodnotným partnerem. Také je vypuštěna první automatická zásobovací družice k Mezinárodní kosmické stanici, ATV Jules Verne (Automated Transfer Vehicle). V listopadu toho roku se pak členem ESA stává i Česká republika jako první a dosud jediná z postkomunistických zemí.
Kosmické programy si vyžádaly řadu životů…
Ztráta družice CryoSat jistě byla nepříjemná, ale aspoň se obešla bez ztrát na životech. Více než 50 let kosmického výzkumu však přineslo řadu dalších, mnohem horších katastrof.
24. října 1960 – SSSR hodlal otestovat vojenskou mezikontinentální raketu SS 7. Jenže na kosmodromu Bajkonur došlo k požáru a k následnému výbuchu motoru a palivové nádrže s kyselinou dusičnou, která se rozlila na betonovou plochu letiště. Raketa se přelomila, v plamenech našlo smrt kolem dvou set lidí.
23. března 1961 – Po požáru v přetlakové komoře zahynul člen sovětského 1. oddílu kosmonautů Valentin Bondarenko.
27. ledna 1967 – Při zkoušce lodi Apollo 1 na Kennedyho mysu v USA uhořeli v její kabině Virgil Grisomm, Roger Chaffee a Edward White.
31. ledna 1967 – V 60. letech byl oheň pro kosmonauty noční můrou. Při požáru makety kosmické kabiny na letecké základně v San Antoniu v USA zahynuli William Bartley a Richard G. Harmon.
24. dubna 1967 – Při přistávání sovětské lodi Sojuz 1 zahynul kosmonaut Vladimir Komarov.
30. června 1971 – Při přistávání sovětské lodi Sojuz 11 se předčasně otevřel provětrávací ventil a v kabině se udusili Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev.
28. ledna 1986 – Krátce po startu explodoval americký raketoplán Challenger, zahynuli Francis Smith, Judith Resniková, Ronald McNair, Ellison Onizuka, Gregory Jarvisd a Christa McAuliffeová.
2. dubna 1994 – V kosmickém středisku v Si-čchangu v Číně vybuchla meteorologická družice. O život přišlo 23 lidí.
26. ledna 1995 – Kosmická raketa Long March-2, která měla na oběžnou dráhu vynést telekomunikační družici Apstar-2, vybuchla minutu po startu z kosmodromu v Si-čchangu v jihozápadní Číně. Trosky rakety zabily šest lidí.
14. února 1996 – Nosná raketa Long March-3B, která měla vynést na oběžnou dráhu družici Intelsat, se 20 sekund po startu z kosmodromu Si-čchang v jihozápadě Číny zřítila a vybuchla. Uvolněné jedovaté plyny zabyly 4 lidi a zranily dalších 100 osob.
1. února 2003 – Amerika přišla o další raketoplán. Při vstupu do atmosféry raketoplánu Columbia selhala tepelná izolace a o život přišlo šest amerických a jeden izraelský astronaut.
22. srpna 2003 – Brazilské nosné raketě VLS-3 se vznítila jedna ze čtyř hlavních pohonných jednotek. Exploze se stala osudnou pro 21 lidí.
